Neale Donald Walsch   „PŘÁTELSTVÍ S BOHEM“

 

     Níže uvedený text je výběrem nejdůležitějších části této knihy. Měl by být zkrácenou připomínkou pro bytosti, které knihu četly, nebo povzbuzením pro ty, které ji ještě nečetly.  (www.andele-svetla.cz)

Tvé knihy, Neale, ukážou všem čtenářům, jak překonat hranice mezi lidmi. Zničí iluzi oddělenosti. To je tvůj úkol. To je tvá práce. Musíš zničit iluzi oddělenosti. To bylo vždycky tvým posláním. Tvé Hovory s Bohem byly pouhým začátkem.“

„Neale, tvůj vztah ke mně je stejný jako tvůj vztah k lidem. Chceš-li navázat vztah s určitým člověkem, začneš rozhovorem. Je-li rozhovor úspěšný, začneš budovat přátelství. Je-li přátelství úspěšné, máš pocit duchovního splynutí s přítelem. Přesně tak tomu je se mnou.

Nejdřív máme rozhovor. Každý z vás prožívá rozhovor s Bohem svým vlastním způsobem - různým způsobem v různých chvílích. Vždycky je to dvoustranný rozhovor. Právě takový, jako máme teď. Může to být rozhovor v „tvé hlavě“ nebo na papíře. Moje odpovědi mohou přicházet také ve formě písničky, kterou někde uslyšíš, nebo filmu, který uvidíš, nebo přednášky, které se zúčastníš, nebo novinového článku, který budeš číst, nebo nahodilé poznámky přítele, kterého „náhodou“ potkáš na ulici

Jakmile si uvědomíš, že spolu neustále hovoříme, můžeme navázat přátelství. Nakonec budeme prožívat duchovní spojení. Ty a já jsme vždycky Jeden. Ty to však ještě nevíš. Nesnažíš se to prožívat - stejně jako se nesnažíš prožívat svou jednotu s lidmi.

„Řeknu to takhle. Jsem tu vždycky. Vždycky jsem v tvém životě. Ale ty si mou přítomnost uvědomuješ mnohem lépe, když se usmíváš nebo miluješ nebo zpíváš nebo tančíš nebo píšeš ze srdce. To je nejkrásnější verze toho, čím jsem, a když vyjadřuješ tyto vlastnosti, vyjadřuješ mne. Myslím to doslova. Vyjadřuješ mne. Vystrkuješ mne ven.

Vytahuješ mě ze svého nitra, ze svého jádra, kde jsem stále, a ukazuješ mě ve vnějším světě. A tak se zdá, že „se ukazuji“. Ve skutečnosti jsem tu vždycky, ale ty si to uvědomuješ jen v těchto okamžicích.“ A tak jsem teď přišel, abych ten dojem změnil. Jsem tady, abych ti řekl, co to znamená mít skutečné přátelství s Bohem - a jak jej můžeš udržovat.“

Jestliže ty a já máme být opravdovými přáteli jestliže máme mít opravdu fungující přátelství, nejen teoretické...

„To je důležité. Musíme si to ujasnit hned na začátku. Mnozí lidé si myslí, že Bůh je jejich přítel, ale nevědí, jak toho přátelství užívat. Považují to za jakýsi vzdálený vztah, nikoli za vztah blízký. 

Mnoho lidí o mně vůbec nepřemýšlí jako o příteli. To je velice smutné. Mnoho lidí mě považuje za rodiče, nikoli za přítele. Navíc mě považují za rodiče přísného, krutého a náročného. Za otce, který netoleruje ani sebemenší selhání či přestupek - nesnáším například, když mě lidé nesprávně uctívají. Tito lidé se domnívají, že nejen vyžaduji, abyste mě uctívali, ale také chci, abyste to dělali určitým způsobem. Nestačí, že ke mně přijdete. Musíte ke mně přijít správnou cestou. Přijdete-li jinou cestou jakoukoli jinou cestou - odmítnu vaši lásku, nevyslyším vaše prosby a pošlu vás do pekla.“

I kdybych tě hledal s upřímným a čistým úmyslem a nejlepším porozuměním? 

„I v takovém případě. Podle názoru těchto lidí jsem přísný rodič, který se nespokojí s ničím kromě naprosto správného pochopení toho, čím jsem. Nemáte-li správné pochopení, potrestám vás. Můžete mě hledat s tím nejčistším úmyslem, můžete přetékat láskou. Když ke mně však přijdete s nesprávným jménem na rtech a nesprávnými myšlenkami v hlavě, uvrhnu vás do pekla, kde budete navždy trpět.“

Je opravdu smutné, že tě tolik lidí považuje za tak netolerantního. Tak by se přítel nikdy nechoval.

.„To je pravda. A proto je pro ně nepředstavitelné, že by mohli mít přátelský vztah k Bohu, vztah, jaký mají k nejlepšímu příteli, který přijme všechno, co je dáváno z lásky, a odpustí všechno, co se stane omylem. K tomu je třeba zásadní změny vašeho rozumového i citového postoje. A odvaha.“

Odvaha? 

 

„Ano. Odvaha odmítnout všechny představy, názory a učení o Bohu, který vás odmítá. To vyžaduje velkou odvahu, protože vám takové názory byly vštěpovány celý život. Budete muset přijmout nové názory, které jsou v rozporu prakticky se vším, co jste o mně kdy slyšeli.

To bude obtížné. Pro některé lidi to bude velice obtížné. Bude to však nutné, protože nemůžete mít přátelský vztah - opravdový, fungující a nesobecký vztah - k někomu, koho se bojíte.“

Takže chceme-li s Bohem navázat přátelský vztah, musíme zapomenout na náš „bázlivý vztah“ k Bohu. 

„Ano. Řekl jsi to správně. Přesně tak to je. Máte ke mně bázlivý vztah. A co bys potřeboval k tomu, abys ke mně mohl mít skutečný přátelský vztah a ne nějaký umělý vztah?“

To nevím. Nejsem si jistý.

„Vím, že to nevíš, ale jak bys odpověděl, kdyby sis myslil, že to víš?“

Myslím, že bych ti musel důvěřovat. A myslím, že bych tě musel milovat.

„Výborně. Pokračuj.“

Už nevím, co ještě říct.

„Co jiného děláš s přáteli kromě toho, že jim důvěřuješ a že je miluješ?“

Snažím se s nimi být co nejčastěji. Snažím se pro ně dělat různé věci.

„Aby sis získal jejich přátelství?“

Ne. Protože jsem jejich přítel. 

„Výborně. A co ještě? Dovolíš jim, aby pro tebe něco dělali?“ 

Snažím se vyžadovat od nich co nejméně. 

„Proč?“ 

Protože si chci jejich přátelství udržet.

„Ty se domníváš, že si udržíš jejich přátelství tím, že od nich nebudeš nic chtít?“

Ano, myslím si to. Alespoň mi to celý život všichni říkali. Nejrychlejší způsob, jak ztratit přátele, je využívat je.

„Ne. To je nejrychlejší způsob, jak poznat, kdo jsou tvoji přátelé. Přítel je někdo, kdo nemůže být využíván. Všichni ostatní jsou jen tvoji známí.“

Tak dobře. Jak mohu mít přátelský vztah k Bohu? 

„Musíš dělat totéž, co bys dělal ve vztahu k jakémukoli jinému příteli.“

Musím ti důvěřovat. Musím tě milovat. Musím být s tebou co nejčastěji.

„Důvěřuj mi. Miluj mě. Ano, pozvi mě k sobě. Třeba na dlouhou návštěvu.“ 

Musím pro tebe dělat různé věci... ačkoli nemám nejmenší tušení, co bych mohl udělat pro tebe.

„Můžeš udělat spoustu věcí. Věř mi.“

Tak dobře. A ještě něco... Musím ti dovolit, abys dělal něco pro mě. 

„Nejen „dovolit“. Musíš to vyžadovat. Musíš to přikazovat. Ano, přikazovat mně.“ 

To nechápu.. Neumím si to ani představit. 

„V tom je celý tvůj problém, příteli. Celý tvůj problém.“

Myslím, že bychom v sobě museli najít hodně drzosti, abychom vyžadovali něco od Boha. 

„Dávám přednost slovu „odvaha“. Už jsem ti řekl, že předpokladem opravdového, fungujícího přátelství s Bohem je zásadní změna vašeho rozumového i citového postoje a odvaha.“

Jak mohu změnit svůj postoj k Bohu natolik, abych považoval za správné něco od Boha vyžadovat?  

 

„To není jen správné, je to nejlepší způsob, jak něčeho dosáhnout.“

Tak dobře. Ale jak to mohu udělat? 

„Jak už jsem řekl, především musíš pochopit, jak všechno skutečně funguje. Tj., jak funguje život. Ale k tomu se dostaneme za okamžik. Nejdřív ti vyjmenuji Sedm kroků k Bohu.“

Tak dobře. Poslouchám. 

„První:  Poznej Boha.

Druhý;   Důvěřuj Bohu.

Třetí:     Miluj Boha.

Čtvrtý:  Přijímej Boha.

Pátý:     Využívej Boha.

Šestý:    Pomáhej Bohu.

Sedmý: Děkuj Bohu.

Těchto sedm kroků můžeš použít, když chceš navázat přátelství s kýmkoli. Ano. A pravděpodobně to děláš, aniž si to uvědomuješ. Kdybys to dělal vědomě, navázal bys přátelství s každým, koho potkáš. Tak co tomu říkáš - chceš mít přátelský vztah s Bohem?“

Měl jsem za to, že takový vztah už mám 

„Měl jsi a máš. Ale nechováš se podle toho. Chováš se, jako bych byl tvůj rodič.“

Tak dobře. Skoncuji s tím. Jsem připraven na plně fungující přátelství.

„Výborně. Takže teď ti řeknu, jak to dělat. Jak může žít celé lidstvo v přátelském vztahu s Bohem... Především mě musíte poznat.“

Měl jsem za to, že tě už znám.

„Ne příliš dobře. Ještě mě neznáš důvěrně. Měli jsme sice dobrý rozhovor - konečně - ale to nestačí.“

Dobře. Co tedy potřebuji k tomu, abych tě poznal lépe? 

„Ochotu. Musíš v sobě najít skutečnou ochotu. Musíš být ochoten vidět mě tam, kde mě najdeš, nejen tam, kde očekáváš, že budu. Musíš mě vidět tam, kde mě najdeš - a najít mě tam, kde mě vidíš.“

„Především musíte věřit, že existuji. Víra předchází ochotu jako nástroj, kterým lze poznat Boha. Musíte věřit, že existuje Bůh, kterého lze poznat.“

 „Ano. S radostí mohu konstatovat, že většina z vás ve mne opravdu věří. Takže problémy nezpůsobuje vaše víra ve mne, způsobuje je vaše představa o mně. Myslíte si například, že nechci, abyste mě poznali. Někteří z vás dokonce věří, že byste neměli vyslovit mé jméno. Jiní si myslí, že byste neměli psát slovo „Bůh“, ale z úcty ke mně byste měli psát „B-H“. Další říkají, že je v pořádku vyslovovat mé jméno, ale že to musí být mé pravé jméno, neboť jinak se dopouštíte blasfémie. Ať už mi však říkáte Jehova, Jahve, Bůh, Alláh nebo Karlík, jsem stále tím, čím jsem, a tam, kde jsem, a nepřestanu vás milovat jen proto, že neznáte mé pravé jméno.“

I mnohá náboženství, která se nedohadují o mém jménu, tvrdí, že není moudré, když se snažíš poznat Boha příliš důvěrně, a že je herezí, když prohlašuješ, že s tebou Bůh hovořil.

Takže zatímco víra V Boha je nutná, vaše představa O Bohu je také důležitá. A tady přichází ke slovu ochota. Nejenže musíte v Boha věřit, abyste ho mohli poznat, ale musíte být ochotní ho poznat opravdu - nestačí jen vědět, co si myslíte, že o mně víte.

Jestliže vám vaše představa o mně znemožňuje poznat mě takového, jaký opravdu jsem, pak vám všechna víra na světě nebude k ničemu. I nadále se spokojíte s tím, co si myslíte, že víte, místo abyste mě skutečně poznali. Musíte být ochotni zapomenout na to, co si myslíte, že o Bohu víte, abyste ho mohli poznat takového, jak jste si ho nikdy nepředstavovali. To je naprosto nutné, protože máte o Bohu mnoho představ, které nemají nic společného s Realitou.“

Abys poznal Boha, musíš být „připraven, ochoten a schopen“. Víra v Boha je nutným předpokladem. Tvá víra v nějakou vyšší sílu, v jakési Božstvo, je známkou toho, že jsi „připraven“.

Otevřenost novým představám o Bohu - myšlenkám, jaké tě nikdy předtím nenapadly, myšlenkám, které tě mohou trochu znepokojit - je známkou toho, že jsi „ochoten“.

A nakonec musíš být „schopen“. Jestliže jsi neschopen vidět Boha jakýmkoli novým způsobem, jemuž ses otevřel, pak učinit nezpůsobilým právě onen mechanismus, jehož prostřednictvím bys poznal realitu Boha.

Musíš být schopen přijmout Boha, který tě miluje bezpodmínečně; musíš být schopen přijmout do svého života Boha, který tě bez jediné otázky přijímá do svého království; musíš být schopen přestat se trestat za to, že věříš v Boha, který tě nikdy nepotrestá; a musíš být schopen hovořit s Bohem, který nikdy nepřestal hovořit s tebou. 

Tohle všechno jsou radikální myšlenky. Církve je označují za kacířské. A tak je nanejvýš ironické, že pravděpodobně budeš muset odejít z církve, abys mohl poznat Boha. Bez pochyby se budeš muset vzdát některých církevních učení. Neboť církevní učení hovoří o Bohu, kterého nemůžeš poznat a kterého by sis nevybral za přítele. Neboť jaký tvůj přítel by tě trestal za každý přestupek?  A jaký přítel považuje za prohřešek, když je nazýván nepravým jménem?“

Jsi dnes „schopen“ mě poznat?  Jsi schopen navázat se mnou přátelský vztah a nejen se mnou hovořit?“

Jsem, protože mi nedělalo žádné potíže zbavit se svých starých představ o tobě a přijmout nové představy, které mi byly dány v Hovorech s Bohem. Upřímně řečeno, mnoho z těch nových myšlenek jsem už měl. V tomto smyslu byla trilogie HSB spíš potvrzením než objevem. 

„Co vlastně platí?, ptal jsem se. „Tradiční hodnoty, nebe hodnoty, které si sami vytváříme. Deset přikázání, nebo Sedm kroků k osvícení?“ 

Když mi bylo řečeno, že Deset přikázání neexistuje, byl jsem ohromen. Ještě víc ohromující však bylo vysvětlení. Je sice pravda, že existovalo deset prohlášení, která byla dána Mojžíšovi, ale nebyla to žádná „přikázání“. Byly to jen „sliby“, jež nám dal Bůh, abychom poznali, že jsme na cestě zpátky k Bohu.

„Přijďte ke mně, řekl jsem, cestou svého citu, nikoli cestou rozumu. Ve své mysli mě nikdy nenajdete. Abys mohl Boha opravdu poznat, musíš přijít o rozum.“ Jinými slovy, budete-li o mně racionálně přemýšlet, nikdy mě opravdu nepoznáte. Je to proto, že vaše myšlenky neobsahují nic víc než vaše ustálené představy o Bohu. Realitu Boha najdete v prožitku přítomného okamžiku, nikoli ve svých ustálených představách. Podívej se na to takhle: vaše mysl obsahuje minulost, vaše tělo obsahuje přítomnost a vaše duše obsahuje budoucnost Jinými slovy, mysl analyzuje a vzpomíná, tělo cítí a prožívá a duše pozoruje a ví. Chceš-li zjistit, co si o Bohu pamatuješ, zeptej se své mysli. Chceš-li zjistit, co cítíš, zeptej se svého těla. Chceš-li zjistit, co víš, zeptej se své duše.“ 

Tomu nerozumím. Měl jsem za to, že city jsou jazykem duše.

„Tak tomu také je. Nicméně tvá duše hovoří skrze tvé tělo, které ti umožňuje prožívat realitu přítomného okamžiku. Chceš-li poznat tuto realitu, ptej se svých pocitů - ptej se svého těla. Tvá duše zná všechno - minulost, přítomnost i budoucnost. Duše ví, kdo jsi a čím chceš být. Důvěrně zná Boha, neboť je tou mojí částí, která je ti nejblíž.“

To je úžasné. To se mi líbí. „Duše je ta část Boha, která je k tobě nejblíž.“ Jaké úžasné prohlášení!

„A je to pravda. Takže abys mě poznal, stačí,  když poznáš svou duši. Ale není to jednoduché. Kdyby poznání vlastního já nebo udržování přátelství s vlastním já bylo tak jednoduché, už dávno bys to dělal.“

Můžeš mi pomoci? 

„To právě teď dělám. Dovedu tě zpátky k tvému já... a tak tě dovedu zpátky k Bohu. A to budeš jednou dělat ty pro druhé lidi. Povedeš je zpátky k jejich já - a tím zpátky ke mně. Neboť když najdete své já, najdete mne. Tam jsem byl vždycky a tam vždycky budu.“

Jak mohu udržovat přátelství se svým já? 

„Tím, že se budeš zajímat o to, kdo opravdu jsi. A tím, že postupně zjistíš, kdo nejsi. Velké ego není známkou toho, že se člověk má rád. Je to právě naopak. To víš nejlíp ty sám. Ty jsi přece řekl, že máš problém se svým egem. Skutečná sebeláska ego zmenšuje. Jinými slovy, čím lépe víš, kdo opravdu jsi, tím menší je tvoje ego. Když víš přesně, kdo jsi, tvé ego zmizí.“

Ale moje ego je pocit mé identity, nebo ne? 

„Ne. Tvoje ego je to, co si myslíš, že jsi. Nemá nic společného s tím, kdo opravdu jsi. Mít ego je dobré. Ve skutečnosti je to velmi dobré, neboť „ego“ ti umožňuje prožívat to, co právě prožíváš. Dovoluje ti představovat si, že jsi oddělená entita v relativním světě.“

Můžeš mi to vysvětlit?  Je dobré mít ego, nebo to není dobré? 

„To je těžká otázka. Přišel jsi do relativního světa - do toho, čemu já říkám sféra Relativity - abys mohl prožívat to, co nemůžeš prožívat ve sféře Absolutna. Snažíš se prožít to, čím opravdu jsi. V absolutní sféře to můžeš vědět, ale nemůžeš to prožívat. Tvoje duše chce svou realitu prožívat. Ve sféře Absolutna nemůžeš prožívat žádný aspekt toho, čím jsi, protože tam neexistuje žádný aspekt toho, čím nejsi. Absolutno je absolutno. Je to veškeré jsoucno. Je to alfa a omega všeho. Absolutno nelze stupňovat. Stupně existují pouze ve sféře relativity.

Relativní sféra byla stvořena proto, abyste mohli prožívat své já jako něco nádherného. V absolutní sféře není nic než nádhera, takže nádhera vlastně „není“. To znamená, že ji nelze poznat, protože ji nelze prožívat v nepřítomnosti něčeho, co není nádherné. Ve skutečnosti jsi totožný se vším. V tom je tvá nádhera!  Ale tuto nádheru totožnosti nemůžeš poznat, dokud jsi totožný se vším, neboť neexistuje nic jiného, takže být totožný se vším neznamená nic. Uvědomuješ si jen, že existuješ, ale neprožíváš nádheru té skutečnosti.

Nutným předpokladem toho, abys mohl prožívat nádheru své totožnosti se vším, je nějaký stav, v němž je možné nebýt totožný se vším. Protože ve sféře Absolutna - která je absolutní realitou - existuje pouze Boží jednota, je nemožné, aby existovalo něco, co by nebylo totožné se vším. 

Existovat může jen iluze toho, že nejsi totožný se vším. Právě za účelem vytvoření této iluze byla stvořena sféra relativity. Tuto sféru lze přirovnat k Alenčině říši divů, kde nic není tím, čím se to zdá být, a kde se všechno zdá být tím, čím to není. Tvé ego je hlavním nástrojem, jenž vytváří tuto iluzi. Je to nástroj, který ti umožňuje představovat si, že tvé já je odděleno od všeho ostatního, čím jsi. Tvé ego je ta část tvého já, která tě chápe jako jedince. Člověk není jedinec, ale musí být individualizován, aby mohl pochopit celek. Takže v tomto smyslu je „dobré“ mít ego. Vzhledem k tomu, čeho se snažíš dosáhnout, to je „dobré“.

Nicméně příliš velké ego - vzhledem k tomu, co chceš udělat - „dobré není“. Neboť to, co chceš udělat, je použít iluzi své oddělenosti k tomu, abys lépe pochopil a prožil svou totožnost se vším, což je to, čím opravdu jsi. Stane-li se tvé ego tak velkým, že vidíš jen své oddělené já, nemáš možnost prožívat sjednocené já a jsi ztracen. Jsi doslova ztracen ve světě svých iluzí a můžeš v něm zůstat po dobu mnoha životů, dokud své já neosvobodíš nebo dokud tě neosvobodí nějaká jiná duše. Tohle znamená výraz „vrátit člověku jeho já“.

Ptáš se, zda je dobré mít ego, a to je velmi široká otázka. Všechno záleží na tom, čeho se snažíš dosáhnout.

Užíváš-li své ego jako nástroje k tomu, abys nakonec poznal Nejvyšší realitu, pak je to dobré. Brání-li ti však tvé ego v tom, abys tuto realitu prožíval, pak to dobré není. Pokud ti tvé ego brání v tom, abys dělal to, co jsi sem dělat přišel, pak to „dobré není“.

„Musíš si uvědomit, co opravdu jsi - a co nejsi. Jakmile si uvědomíš, kdo opravdu jsi, zamiluješ se do sebe. Jakmile se zamiluješ do sebe, zamiluješ se i do mne.“

Jak poznám, co jsem a co nejsem? 

„Začněme tím, co nejsi, neboť v tom spočívá největší problém. Především nejsi svou minulostí. Nejsi svým včerejškem. Nejsi to, co jsi dělal včera, co jsi řekl včera, co sis myslil včera. Mnoho lidí chce, aby sis myslil, že jsi to, co jsi byl včera. Někteří lidé od tebe vyžadují, abys tím byl. Vyžadují to proto, že mají velký zájem na tom, aby ses tak jevil. Dává jim to jistotu, že tě „správně“ odhadli. Mohou se na tebe „spolehnout“. 

Lidé, kteří tě považují za „špatného“, nechtějí, aby ses změnil, neboť nechtějí připustit, že jejich názor na tebe byl mylný. To jim umožňuje ospravedlnit způsob, jak se k tobě chovají . Lidé, kteří tě považují za „dobrého“, nechtějí, aby ses změnil, protože se na tebe chtějí i nadále  „spoléhat“. To jim umožňuje ospravedlnit způsob, jakým očekávají, že se k ním budeš chovat.

Já ti však radím, abys žil v přítomném okamžiku. Abys vytvářel své já v každém okamžiku. To ti umožní rozlišit své já od svých dřívějších představ o sobě samém - od představ, které jsou do značné míry založeny na představách, které o tobě mají druzí.“

 

Jak mohu zapomenout na svou minulost?  Představy druhých lidí o mně jsou založeny alespoň částečně na jejich vnímání mého chování v minulosti. Mám snad zapomenout, že jsem se tak choval?  Mám předstírat, že na tom nezáleží?  

„Nedělej ani jedno, ani druhé. Nesnaž se zapomenout na svou minulost, snaž se změnit svou budoucnost. Zapomenout na svou minulost by bylo to nejhorší, co bys mohl udělat. Zapomeň na svou minulost a zapomeneš na všechno cenné, co ti dala. Přiznej, že na tvém chování záleží - a že ses právě proto rozhodl, že některé své způsoby chování nebudeš opakovat.

Jakmile však takové rozhodnutí učiníš, přestaň se svou minulostí zabývat. To neznamená, že bys na ni měl zapomenout. Znamená to, že bys na ní neměl lpět, jako bys měl strach, že se bez ní utopíš. Topíš se, protože na ní lpíš. Neužívej své minulosti k tomu, aby ti pomáhala udržovat tvé představy o tom, čím jsi. Zbav se těchto starých představ a začni plavat k novému břehu.

Nespěte na vavřínech ani nelpěte na neúspěších. Raději začněte znovu - v tomto okamžiku.“

Jak mohu změnit své navyklé způsoby chování nebo hluboko zakotvené charakterové rysy ?

„Tím, že si položíš otázku: „Jsem tohle opravdu já?“ To je ta nejdůležitější otázka, jakou si kdy položíš. Můžeš si ji klást před i po každém rozhodnutí ve svém životě, ať už se týká toho, jaké šaty si obléknout, jaké zaměstnání přijmout, koho si vybrat za životního partnera nebo zda zůstat sám. A je to zajisté důležitá otázka, kdykoli se přistihneš, že děláš něco, s čím chceš skoncovat.“ 

A tím změním své povahové rysy a dlouhotrvající návyky? 

„Nebuď tím, čím sis myslil, že jsi, buď tím, čím by sis přál být. To je to nejdůležitější v tvém životě. Do této chvíle jsi byl tím, čím sis myslil, že jsi. Od této chvíle budeš produktem svých nejvyšších přání.“ 

Mohu se opravdu natolik změnit? 

„Samozřejmě že můžeš. Ale pamatuj si, že se nebudeš měnit proto, abys byl přijatelný. Bůh té přijímá už teď. Měníš se jen proto, že se změnit chceš. Chceš se stát novou verzí svého já.“

Nejkrásnější verzí té nejkrásnější představy, jakou jsem kdy měl o tom, čím jsem. A při tomto rozhodování mi pomůže jednoduchá otázka: Jsem tohle opravdu já?  

„Pomůže. Pokud ti ovšem nepomůže. Je však velice mocným nástrojem. Může být transformativní. Je mocným nástrojem, neboť uvádí do souvislosti to, co se děje. Objasňuje ti, co děláš. Musím konstatovat, že mnozí lidé nevědí, co dělají. Vytvářejí sami sebe. Ale mnozí lidé si to neuvědomují. Nevědí, že to dělají oni. Neuvědomují si, že to je smysl života.

Protože to nevědí, neuvědomují si, jak důležité je každé jejich rozhodnutí. Každé rozhodnutí je o tom, kdo jsi. Jakmile si to uvědomíš, všechno se změní. Začneš se dívat na všechno novýma očima. Všechny situace a všechny události se stanou příležitostí udělat to, co jsi sem udělat přišel.“

Přišli jsme sem s určitým posláním, že ano...

„Ano. Docela jistě. Vaše duše je tu proto, aby vyjadřovala, prožívala a naplňovala to, čím opravdu jste.“

A co jsme? 

„Cokoli řeknete, že jste! Váš život je vaším prohlášením. Vaše rozhodnutí vás charakterizují. Každý akt je aktem sebeurčení. Ano, taková jednoduchá otázka může změnit váš život. Neboť tato otázka, pokud si ji položíte, uvede do nové souvislosti to, co se děje. Jsou vlastně dvě kouzelné otázky. Tyto dvě otázky, když si je položíš ve správný čas, mohou urychlit tvůj vývoj mnohem víc, než si myslíš. Tady jsou: 

Jsem tohle opravdu já?

Co by teď udělala láska?

Když si před každým rozhodnutím položíš a zodpovíš tyto dvě otázky, přestaneš být studentem a staneš se učitelem Nového evangelia.“

Mohu se tedy ještě jednou vrátit k otázce viny?  Co mají dělat lidé, kteří spáchali tak hrozné zločiny - někoho zabili nebo znásilnili - že si nemohou odpustit? 

 

„Znovu opakuji, že tito lidé nejsou tím, co udělali v minulosti. Je možné, že si to o nich myslí druzí, je možné, že si to myslí i oni sami, ale není to pravda. Žádný život není bezúčelný!  A já ti říkám, že žádný život není beznadějný. Jedinými nepřáteli člověka jsou strach a pocit viny. Dokonce i vrah se může změnit. Dokonce i násilník se může stát novým člověkem. Dokonce i ten, kdo ubližoval dětem, muže být spasen. Není k tomu potřeba ničeho než rozhodnutí hluboko v srdci a mysli a duši: TOHLE NEJSEM JÁ. Ano, to platí pro každého z vás.“ 

Ale jak si mohu odpustit, když jsem udělal něco neodpustitelného? 

„Nic neodpustitelného neexistuje. Neexistuje žádný zločin, který bych neodpustil. To učí i ta nejpřísnější náboženství. Příležitost odčinit všechno, co jste udělali, přichází automaticky v okamžiku vaší smrti. V okamžiku, kdy opustíte své tělo, si uvědomíte, že jste totožní se vším - i se mnou. 

Všechny duše prožívají tuto jednotu nanejvýš zajímavým způsobem. Je jim dovoleno znovu projít každým okamžikem svého života - a prožívat jej nejen ze svého vlastního hlediska, ale také z hlediska každého, komu ublížily. Dostanou možnost znovu opakovat každou myšlenku, každé slovo a každý čin a zakusit účinky, jaké to mělo na druhé, jako by jimi samy byly - což jsou. Z vlastní zkušenosti poznají, čím jsou. Prohlášení, že „všichni jsme součástí Boží podstaty“, se v tuto chvíli stane prožitkem a přestane být pouhou myšlenkou.“ 

To by mohlo být peklo. A já si myslil, že jsi v Hovorech s Bohem řekl, že peklo neexistuje. 

„Neexistuje žádné místo věčného zatracení a utrpení, jaké jste si vymyslili ve svých teologiích. Ale všichni - všichni z vás - zakusíte výsledky svých rozhodnutí. To je však otázkou růstu, nikoli „spravedlnosti“. Je to proces evoluce, nikoli Boží „trest“. Během „rekapitulace života“, jak tomu někteří říkají, nebudete nikým souzeni. Bude vám jen dána příležitost prožít všechno, co prožilo celé vaše já a nejen omezená verze vašeho já, která žije ve vašem dnešním těle.  Nebudete cítit žádnou bolest, budete si plně uvědomovat existenci. Uvědomíte si totalitu každého okamžiku a jeho možnosti. To nebude bolestivé, bude to spíš poučné.“ 

„Důvěřuj v Boha, to je druhý krok. A ten je velice obtížný.“ 

Je obtížný, protože nevím, zda ti mohu důvěřovat. 

„Děkuji ti za upřímnost.“ 

 Tak mi řekni, jak se naučím důvěřovat? 

„Tím, že nebudeš muset.“ 

Vysvětli mi to. 

„Jestliže od tebe nic nepotřebuji ani nechci, musím ti důvěřovat?“

Ale jak dosáhnu toho, že od tebe nebudu nic chtít ani potřebovat? 

„Tím, že si uvědomíš, že už to je tvoje. Že všechno, co potřebuješ, už máš. Že ještě než požádáš, já ti vyhovím. Proto není nutné o nic žádat.“ 

Jestliže však něco mám, proč bych si myslil, že to potřebuji? 

„Protože nevíš, že to máš.  Myslíš si, že to potřebuješ.“

Jestliže si však myslím, že Bůh uspokojí všechny mé potřeby, nebudu si myslit, „že něco potřebuji“.

„Správně. Proto je víra tak mocná. Jestliže věříš, že všechny tvé potřeby budou vždycky uspokojeny, pak nemáš prakticky žádné potřeby. A to je samozřejmě pravda, která se stane tvou zkušeností, takže tvá víra bude „ospravedlněna“. Všechno závisí pouze na změně tvého očekávání. A přece skutečný Mistr žije mimo sféru očekávání. Neočekává a nepřeje si nic než to, co se „naskytne. Protože ví, že má všechno. A proto s radostí přijme cokoli, co se v daném okamžiku naskytne. Ví, že všechno je dokonalé, že život je dokonalost, která se rozvíjí. Za takových okolností není důvěra nutná.“

Jinými slovy, „důvěra“ se stane „vědomostí“. 

„Ano. Existují tři úrovně vědomí: naděje, víra a vědomost. Máš-li „naději“, že se něco stane, přeješ si, aby se to stalo, ale nejseš si tím jistý. Máš-li v něco „víru“, myslíš si, že to existuje nebo že se to stane. Nejseš si tím jistý, ale myslíš si, že si tím jistý jsi, a věříš tomu, dokud se nesetkáš s něčím, co tomu odporuje. Máš-li o něčem „vědomost“, myslíš si, že to existuje nebo že se to stane. Jseš si tím jistý a nepřestaneš si tím být jistý, ani když se setkáš s něčím, co tomu odporuje. Neposuzuješ nic na základě povrchního zdání, neboť víš, co je realita.“ 

Takže ti mohu důvěřovat, protože vím, že ti důvěřovat nemusím. 

„Správně. Protože víš, že se stane něco dokonalého. Nevíš přesně co, ale víš, že to bude dokonalé. Víš, že se nemusí stát to, co si přeješ ty, ale víš, že se stane to, co je dokonalé. A jak dosahuješ mistrovství, pomalu mizí rozdíl mezi tím, co si přeješ, a tím, co se děje. Něco se stane a ty si nepřeješ, aby se stalo nic jiného. Právě skutečnost, že preferuješ to, co se děje, to činí dokonalým. Skutečný Mistr vždycky dává přednost tomu, co se děje. Až se to naučíš, i ty dosáhneš mistrovství.

„Měj úmysly, ale neměj očekávání. A už vůbec neměj požadavky. Neupínej se na dosažení určitého výsledku. Ani mu nedávej přednost. Povznes své návyky na úroveň preferencí a své preference na úroveň přijetí reality. To je cesta k vnitřnímu klidu. To je cesta k mistrovství.“ 

Právě o tom píše Ken Keyes, velký učitel a spisovatel, ve své vynikající knize „A Handbook to Higher Consciousness“ (Příručka k vyššímu vědomí). Keyes hovoří o změně návyků v preference. Sám se to musel naučit, protože mu ochrnula dolní polovina těla a větší část života strávil v kolečkové židli. Kdyby byl „navyklý“ na větší pohyblivost, nikdy by nemohl být šťastný. Keyes si však uvědomil, že naše štěstí závisí na našem vnitřním postoji k vnějším okolnostem, nikoli na vnějších okolnostech samotných. Proto když ho lidé poprvé viděli na jeho přednáškách, byli šokováni tím, že se nemohl hýbat a seděl v kolečkové židli. Psal s takovou radostí ze života, že si všichni myslili, že má v životě všechno, co si kdy přál. 

„A skutečně měl všechno, co si kdy přál! Ta poslední čtyři slova však obsahují nesmírné tajemství. Tajemství života spočívá v tom, že chcete všechno, co máte, nikoli v tom, že máte všechno, co chcete.“ 

 Škoda že v ní musel strávit velkou část svého života.

„To není škoda!  Je to požehnání!  Ken Keyes změnil miliony životů právě proto, že byl v té židli. Miliony životů. Na to nezapomínej. Kenův život byl požehnáním, neboť duši, která se tehdy jmenovala Ken, poskytl zážitky, po kterých toužila. To platí o životě každého člověka. Nic se neděje náhodně, neexistují žádné shody okolností a Bůh nedělá chyby.“ 

Jinými slovy, všechno je dokonalé. 

„Zejména když to tak nevypadá. Je to znamení, že si máte na něco vzpomenout.“ 

Takže vlastně říkáš, že bychom měli být vděční za to nejhorší, co se nám kdy stane? 

„Vděčnost je nejrychlejší formou léčení. Čemu se bráníš, to trvá. Za co jsi vděčný, to ti poslouží. 

Už jsem ti řekl:

Posílám vám jen anděly.

A teď k tomu dodám:

Dávám vám jen zázraky.“

Války jsou zázraky?  Zločiny jsou zázraky?  Nemoci jsou zázraky? 

„Co si o tom myslíš?  Kdybys měl začít odpovídat, místo aby ses pořád jen ptal, co bys řekl?“

Co bych řekl, kdybych byl tebou? 

Řekl bych... Každá událost v životě je zázračná, stejně jako sám život. Stvořil jsem život tak, aby poskytoval vaší duši dokonalé nástroje, které vám umožní stát se tím, čím opravdu jste. Proto nic a nikoho neodsuzujte. Milujte své nepřátele, modlete se za své pronásledovatele a přijímejte každý okamžik jako poklad, jako dokonalý dar od dokonalého Stvořitele. Řekl bych... Snažte se něčeho dosáhnout, ale nevyžadujte to.

„Řekl bys to dobře, můj příteli. Stáváš se poslem, jakým byl Ken Keyes. Ale vraťme se k jeho učení, neboť Ken řekl: povzneste své návyky na úroveň preferencí. A ty dnes budeš učit: nemějte žádné preference.“ 

To budu učit? 

„Začni to učit teď hned. Co bys řekl, kdybys to měl učit?“

Řekl bych... Jestliže vyžadujete určité výsledky, abyste byli šťastní, pak máte návyk. Jestliže si jen přejete určitý výsledek, máte preferenci. Jestliže nemáte žádné preference, přijímáte všechno. Dosáhli jste mistrovství.

„Výborně. To je velice dobré.“ 

Ale mám jednu otázku. Není volba našich záměrů totéž jako oznámení našich preferencí? 

„Vůbec ne. Můžete chtít, aby se něco stalo, aniž to preferujete. Vaše preference je vlastně oznámením světu, že jsou možné alternativní výsledky. Bůh si nic takového nepředstavuje, a proto nemá žádné preference.“ 

Chceš říct, že Bůh si skutečně přál, aby se stalo všechno, co se stalo? 

„Jak jinak by se to mohlo stát?  Nebo se domníváš, že se může stát cokoli, co by bylo proti Boží vůli?“ 

Když to říkáš takhle, mám pocit, že odpověď musí být záporná. Když se však podívám na všechny hrůzy, které se staly v historii lidstva, nemohu uvěřit, že Bůh chtěl, aby se staly.

„Mým záměrem je dovolit vám, abyste si sami zvolili výsledky své činnosti, abyste si sami vytvářeli a prožívali svou vlastní realitu. Vaše historie je záznamem toho, co jste chtěli udělat. A co jste chtěli vy, to jsem chtěl i já, neboť mezi námi není žádný rozdíl. Žádné výsledky nejsou nechtěné, ačkoli některé jsou neočekávané.“ 

Jak může být neočekávané něco, co chceme?  A jak můžeme chtít něco, co neočekáváme? 

„Na úrovni duše chcete vždycky dosáhnout výsledků, které dokonale odpovídají vašemu vývojovému stupni, abyste mohli prožívat to, čím jste. Tyto výsledky vám umožňují dosáhnout dalšího vývojového stupně, abyste se mohli stát tím, čím se stát chcete. Pamatuj si, že smyslem vašeho života je neustále obnovovat své já podle nejkrásnější verze nejkrásnější představy, kterou jste kdy měli o tom, čím jste.“ 

To je chytré. Velice zajímavý obrat. 

„Takové je všechno v životě, můj příteli. Všechno. Tak co jsme se tady naučili?  Co si zapamatuješ ?“ 

Zapamatuji si, že to, co chci, je vždycky to, co se děje, ale to, co se děje, nemusí být vždycky to, co jsem očekával. Ale jak je to možné?  

„Stává se to, když nevíš, co chceš. Na tělesné úrovni věříš, že chceš určitý výsledek, ale na úrovni duše chceš něco jiného. To vědět nemůžeš. Proto jsem ti řekl: „Žij bez očekávání.“ A proto jsem ti také řekl, abys v každé situaci „viděl dokonalost“.“ 

„Abys to lépe pochopil, promluvíme si teď o třech úrovních života: nadvědomí, vědomí a podvědomí.“ 

„Na nadvědomé úrovni si vytváříte svou realitu s plným vědomím toho, co děláte. To je duchovní úroveň. Na vědomé úrovni si většina z vás neuvědomuje své nadvědomé záměry. 

Na vědomé úrovni si vytváříte svou realitu s určitým vědomím toho, co děláte. Kolik si toho uvědomujete, to závisí na vaší „úrovni vědomí“. To je tělesná úroveň. Když se vydáte na duchovní cestu, snažíte se rozšířit své vědomí tak, aby obsahovalo širší realitu, o které víte, že existuje. 

Na podvědomé úrovni nevytváříte svou realitu vědomě. Děláte to podvědomě a nevíte proč. Není to špatná úroveň, a proto byste ji neměli odsuzovat. Řídí automatické procesy jako například růst vlasů nebo pravidelný tep srdce. Nachází také okamžitá řešení problémů. Když si však neuvědomuješ, které části svého života vytváříš automaticky, můžeš mít pocit, že svůj život nemáš pod kontrolou, že je „důsledkem“, nikoli příčinou. Můžeš se dokonce považovat za oběť. Proto je důležité uvědomit si, čeho si nechceš být vědom. 

Je možné mít tytéž záměry na všech úrovních vědomí najednou? 

„Je. Takové totální vědomí nazývají někteří lidé „vyšším vědomím“ nebo „vědomím Krista“. Je to plně integrované vědomí. Na úrovni integrovaného vědomí jste plně tvůrčí. Všechny tři úrovně jsou naprosto sjednocené. Lze o vás říci, že máte „všech pět pohromadě“. Ale je to mnohem víc, neboť celek je víc než součet jeho částí. Integrované vědomí není pouhou směsí nadvědomí, vědomi a podvědomí. Je to „transcendentální“ jednota všech tří úrovní. Na této úrovni vstupujete do sféry čistého bytí. Toto bytí je nejvyšším zdrojem vaši tvořivosti.“

Takže Mistr je ten, kdo vždycky souhlasí s výsledky, ať už se jeví jakkoli nepříznivé, protože ví, že je na některé úrovni vědomí musel chtít.

 

„Začínáš tomu rozumět. Začínáš chápat něco, co je velmi složité.“

 

Mistr si nemusí vždycky uvědomovat, na jaké úrovni chtěl dosáhnout určitých výsledků, ale nikdy nepochybuje o tom, že jich na nějaké úrovni dosáhnout chtěl. A proto Mistr nikdy nic neodsuzuje. Neboť nepochybuje o tom, že na určité úrovni sám vytvořil to, co prožívá. A ví také, že když se mu nelíbí, co vytvořil, může to změnit. A že odsuzování nemá v tomto procesu místo. Neboť to, co odsuzujete, vlastně udržujete.

„I tohle je velice hluboké, velice složité. Pochopil jsi to dokonale.“ 

A když nemusíme důvěřovat Bohu, pak mu důvěřovat můžeme. Neboť nelpíme na dosažení určitých výsledků, ale věříme, že ať už se stane cokoli, bude to pro naše nejvyšší dobro. 

„A tím jsme uzavřeli kruh. Bravo!“ 

Nejkrásnější na tom je, že když nelpíme na dosažení určitých výsledků, osvobozujeme tím svou podvědomou mysl od všech otázek, proč jsme takových výsledků nedosáhli, což nám otvírá cestu k určitému výsledku, který jsme vědomě chtěli. 

„Ano!  Můžete dělat víc věcí automaticky. Dostanete-li se do obtížné situace, automaticky víte, že všechno dobře dopadne. Vyskytne-li se nějaký problém, okamžitě víte, že už byl vyřešen – automaticky. Těchto výsledků jste dosáhli podvědomě. Všechno se začne dít automaticky, zdánlivě bez vašeho nejmenšího úsilí. Všechno začne fungovat. Všechno se vám daří, za ničím se nemusíte honit.“ 

Výsledků vlastně nedosahuji, prostě si uvědomuji, že už existují. Všechno už bylo vytvořeno a já prožívám to, co jsem schopen prožívat na své úrovni vědomí a porozumění.

„Vidím, že ses stal poslem. Jsi spíš ten, kdo přináší poselství, než ten, kdo je hledá. Jsi schopen formulovat celou kosmologii. Do svého posledního prohlášení jsi dokonce zahrnul pravdu o povaze času.“

Ano. V tom smyslu, jak jsme jej chápali, čas neexistuje. Existuje jen jediný okamžik - věčný okamžik přítomnosti. V tomto okamžiku se děje všechno, co se kdy stalo, co se děje a co se kdy stane. Jak už jsi řekl v Třetí knize Hovorů s Bohem, je to jako obrovský magnetický disk v počítači. Všechny možné výsledky už byly „naprogramovány“. Všichni prožíváme takové výsledky, jaké produkujeme volbou, kterou učiníme - jako když hrajeme šachy s počítačem. Na disku už existují všechny tahy. Jakého výsledku dosáhneme, záleží na tom, jaký tah uděláme. 

„To je velice dobrý příklad. Má však jednu vadu. Přirovnává Život ke hře. Vypadá to, jako bych si s vámi jen hrál.“ 

Ano. Dostávám dopisy od lidí, kterým se to nelíbí. Říkají, že nesouhlasí s tím, co bylo řečeno v Hovorech s Bohem o událostech a čase. Nelíbí se jim, že jsme pouhými figurkami, kterými Bůh pro svou vlastní zábavu pohybuje po šachovnici života. 

„Myslíš, že já jsem takový Bůh?  Jestliže si to myslíš, pak mě za takového budeš považovat. Po tisíce let mají lidé své představy o Bohu a podle toho mě vidí. Tohle je největší tajemství:  Ukážu se vám, jak mě vidíte.  Bůh se zdá být takový, jakého ho vidíte. Jak mě vidíš ty?“ 

Vidím tě jako Boha, který mi dává nástroje k tomu, abych si vytvářel svůj život podle své volby. 

„A jedním z nejúčinnějších nástrojů je tvé přátelství s Bohem. Tomu věř.“

*** 

Rád bych nyní hovořil o vzdělání. Vzdělání, které jsem dostal na střední škole v Milwaukee, se rovná vzdělání, které dnes dostane univerzitní student - pokud má štěstí.

„Musíte zlepšit školský systém, musíte znovu podnítit ducha zvídavosti a radost z učení. V Druhé knize Hovorů s Bohem jsem vám dal několik rad. Tady je nebudu opakovat. Můžete si je znovu přečíst a pak je užívat v praxi.“

„Život je procesem neustálého přetváření. Měli byste lidem umožnit, aby přetvořili „školu“ podle nejkrásnější verze té nejkrásnější vize, jakou kdy měli.“

 

Přetvořit školu není zdaleka všechno, co musíme udělat. Dokud budeme dětem dovolovat, aby trávily dvacet hodin denně před televizí a dalších dvacet hodin před hracími automaty, nikdy se nám nepodaří podnítit jejich zvídavost. Z televize se děti moc nenaučí. 

„Naopak, naučí se spoustu věcí. Naučí se hledat okamžité uspokojení, naučí se očekávat, že se všechny životní problémy vyřeší během osmadvaceti minut, a naučí se vyjadřovat svou nespokojenost násilným chováním.“ 

Představitelé zábavního průmyslu popírají, že televize, filmy a videohry vedou mladé lidi k násilnému chování.

„Jsou to ti samí lidé, kteří prodávají reklamy za miliony dolarů, protože věří, že během třiceti vteřin ovlivní chování lidí?“ 

Lidé ode mě nechtějí kritiku společnosti a už vůbec ji nechtějí od tebe. Tohle je kniha o Bohu. Bůh nemá mít žádné názory na aktuální sociální problémy.

„Máš na mysli problémy skutečného života? Může být něco duchovnějšího než snaha najít způsob, jak zabránit dětem, aby se mezi sebou zabíjely? Potřebuješ víc případů hromadného zabíjení v našich školách, abys pochopil, že máme skutečný problém?“

Všichni si uvědomujeme, že máme problém, ale nevíme, jak jej vyřešit.

„Víte, jak jej vyřešit. Ale nemáte k tomu dostatečnou vůli.

Zaprvé věnujte svým dětem víc času. Přestaňte se chovat, jako by se od svých jedenácti let měly starat samy o sebe. Zajímejte se o jejich život. Hovořte s jejich učiteli. Seznamte se s jejich přáteli. Snažte se je ovlivnit. Účastněte se jejich života. 

Zadruhé se aktivně postavte proti násilí a proti všem vzorům násilí v jejich životě. Vzory mají vliv. Obrazy učí rychleji než slova. Trvejte na tom, aby filmaři, televizní producenti, výrobci videoher a ostatní dodavatelé kultury vytvořili nový kulturní vzor a novou etiku - etiku nenásilného chování.

Zatřetí zajistěte, aby dětem nebyly dostupné prostředky a nástroje násilí. Odstraňte násilí ze svého života, neboť jste vzorem pro své děti. Jestliže vidí, že užíváte násilí, budou jej užívat také. 

Znamená to, že bychom neměli děti bít? 

„Copak neznáte žádný jiný způsob, jak učit ty, které milujete nejvíc?  Je zastrašování a ubližování jediný způsob, jak je něčemu naučit? Vaše kultura už dlouho užívá tělesné bolesti jako trestu za nežádoucí chování nejen u dětí, ale i u dospělých. Dokonce zabíjíte lidi, abyste jim zabránili zabíjet.

Je šílené užívat k řešení problému energii, která problém způsobila. 

Je šílené opakovat nežádoucí způsoby chování za účelem jejich odstranění.

Je šílené chovat se tak, jak nechcete, aby se chovaly vaše děti.

A vrcholem šílenství je předstírat, že se nic z toho neděje, a pak se divit, proč se vaše děti chovají jako šílenci.“

Chceš říct, že jsme všichni šílenci? 

„Pouze šílenství definuji. Vy sami musíte rozhodnout, kdo a co jste. Děláte to ostatně každý den. Každý akt je aktem sebeurčení.“

Mluvíš trochu drsně.

„Proto máš přátele, aby s tebou mluvili upřímně. Chceš vědět, jaké to je přátelit se s Bohem?  Tak tady to vidíš. Přátelé nelžou. Přátelé nazývají věci pravými jmény. Přátelé se ti nepodbízejí, neříkají ti jen to, co si myslí, že bys rád slyšel. Přátelé ti řeknou pravdu, ale nikdy tě neopustí. Můžeš se na ně vždycky spolehnout. Nabízejí ti podporu a bezpodmínečnou lásku. A právě to dělá Bůh. O tom je tento dialog.“

Já mám tyto rozhovory nesmírně rád, neboť mě podněcují k myšlení. Občas mě však překvapuje tvoje neústupnost. Na to, že nemáš žádné preference, jich vyjadřuješ dost.

 

„Ukazovat někomu cestu není totéž jako vyjadřovat své preference. Řeknu ti tohle: Nic od tebe nepotřebuji. Považuješ mě za tak impotentního, abych od tebe něco potřeboval a nebyl schopen si to vzít?  Myslíš si, že chci, aby se něco stalo, a nevím, jak to zařídit? 

Lidé už tisíce let říkají Bohu, jak by chtěli žít. Prohlašujete, že chcete žít v míru, harmonii, zdraví a hojnosti. Já vám už tisíce let říkám, jak to můžete udělat. Tady to znovu opakuji. Ať mě tedy poslouchají všichni, kdo mají uši.“ 

Ano, ale už jsem ti řekl, že to lidé někdy nechtějí slyšet. Některým lidem se nelíbilo, když jsi začal hovořit o politických nebo sociálních problémech. O těchto problémech nechceme slyšet od nikoho, nejen od Boha. Vím, že náš život vychází z našich záměrů.

„Je dobré, že si to uvědomuješ. Je to důležité. Chceš-li mít přátelský vztah s Bohem, je životně důležité, abys rozuměl tomu, jak Bůh jedná.

Lidé vždycky považovali dobré události za šance, šťastné náhody nebo osud. Špatné události – hurikány, tornáda, zemětřesení nebo náhlou smrt - přisuzujete Boží vůli. Není tedy divu, že si myslíte, že se mě musíte bát. Celá vaše kultura tuto myšlenku posiluje. Odráží se to ve všem, co říkáte a jak to říkáte. Ale já ti říkám, že z Boží vůle se děje také všechno dobré, co se vám stane. Lidé se nepotkávají náhodou a nic se neděje náhodně.

Ano, dnes si to uvědomuji. Ale tehdy jsem ještě věřil, že ode mě Bůh něco chce a že ovlivňuje okolnosti a události v mém životě. 

„A kdo tedy ovlivňuje události v tvém životě?“ 

Já. Ovlivňuji je vším, co si myslím, říkám a dělám. A ty, jako přítel mé duše, mi to vždycky umožníš?  

„Ano. Dám ti všechny potřebné nástroje, abys mohl uskutečnit své rozhodnutí a abys mohl dosáhnout vyšších úrovní vědomí. Těchto nástrojů můžeš použít, ale také jich použít nemusíš.“ 

Ale zlobil jsem se na tebe za to, co jsem sám způsobil. Nechápal jsem, že mi jen dáváš nástroje - vhodné a dokonalé lidi, místa a události - abych se mohl připravit na to, co chci dělat. Takže se nebojím přiznat, že jsem byl nadšený, když jsem viděl svůj první odstavec na první straně deníku „The Evening Capital“. I dnes mám radost, když vidím své jméno na obalu nové knihy - přestože stále opakuji, že tyto knihy nebyly napsány mnou, ale skrze mne. 

„Tyto knihy jsi napsal ty. A je naprosto správné, když to přiznáš. Nemusíš být zbytečně skromný. To jsem ti už řekl. Pokud neuznáš, kdo opravdu jsi a co jsi udělal, nikdy neuznáš, čím jsou druzí a co udělali. Je pravda, že jsem tě k psaní inspiroval. Je pravda, že jsem ti dal vhodná slova. Ale snižuje to nějak hodnotu toho, co jsi udělal?  Jestliže ano, pak by si lidé neměli vážit Thomase Jeffersona za to, že napsal Deklaraci nezávislosti, Alberta Einsteina za to, že formuloval teorii relativity. Neměli by si vážit Madam Curieové, Mozarta, Rembrandta, Martina Luthera Kinga, Matky Terezy a všech ostatních, kteří udělali něco významného - neboť všechny jsem inspiroval já. 

Můj synu, sám nevím, kolika lidem jsem dal úžasná slova, která nikdy nenapsali. Sám nevím, kolika lidem jsem dal krásné písně, které nikdy nezpívali. Chceš, abych ti dal seznam lidí, jimž jsem dal nádherné dary, kterých nikdy nevyužili? Ty jsi těchto darů využil, a jestliže by ses z toho neměl radovat, pak opravdu nevím, z čeho by ses radovat měl.“ 

Umíš lidem zvednout náladu právě ve chvíli, kdy se začínají cítit špatně.

„Pouze těm, kteří naslouchají, můj příteli. Pouze těm, kteří naslouchají. Neumíš si ani představit, kolik lidí se zbytečně podceňuje. To, co děláte, byste neměli dělat proto, abyste dosáhli uznání, ale proto, abyste vyjádřili, kdo jste. To, že druzí uznávají, kdo jsi, z tebe nedělá nic menšího, naopak tě to povzbuzuje k tomu, abys to prožíval intenzivněji. Skuteční Mistři si to uvědomují, a proto uznávají druhé za to, čím opravdu jsou, a všechny povzbuzují k tomu, aby uznávali sami sebe a nikdy ze skromnosti nepopírali ty nejkrásnější aspekty svého já. Ježíš se ohlásil naprosto jednoznačně všem, kteří byli ochotni naslouchat. Totéž udělal každý Mistr, který kdy žil na této planetě.

Proto se vyjádři. Oznam všem, kdo opravdu jsi. A pak začni dělat to, co jsi prohlásil. V každém okamžiku přítomnosti přetvářej své já podle nejkrásnější verze té nejkrásnější představy, jakou jsi kdy měl o tom, čím jsi. Tím oslavíš mne, neboť Boží sláva je tvou slávou.“

 

Vždycky jsem považoval za velké štěstí, že jsem se narodil v té nejlepší zemi s nejlepší vírou. Jak by se mi mohlo nepodařit cokoli, co dělám? 

„Právě tento pocit nadřazenosti způsobuje tolik utrpení ve vašem světě. Hluboce zakořeněná víra národa, že je „lepší“ než všechny ostatní národy, dává sice lidem větší sebedůvěru, ale zároveň jim často znemožňuje rozlišovat mezi otázkou, „jak se nám může nepodařit cokoli, co děláme?“ a otázkou, „jak může být špatné cokoli, co děláme?“ 

To není sebedůvěra, ale nebezpečná arogance, která dovoluje celému národu věřit, že pouze on má vždycky pravdu, ať už dělá cokoli. Tomu věřili lidé mnoha národů a náboženských vyznání a proto neviděli utrpení druhých. Jestliže byste měli něco odstranit ze své kulturní mytologie, pak je to víra, že jste nějakým zázrakem lepší než druzí, že jste nadřazená rasa a že máte lepší víru nebo lepší politický systém než všichni ostatní. Řeknu ti tohle: Jakmile se vám to podaří, změníte svět.

Slovo „lepší“ je jedním z nejnebezpečnějších slov ve vašem slovníku. Nebezpečnější je už jen slovo „správný“. Obě slova jsou spojena, neboť díky své víře, že jste lepší, si myslíte, že máte vždycky pravdu.

Já však nedávám přednost žádné etnické ani kulturní skupině a ani netvrdím, že ke mně vede jediná správná cesta. Nedávám přednost žádnému národu ani náboženství a nepovažuji za nadřazenou žádnou rasu ani pohlaví.“ 

Tímto vyzývám všechny kněze, všechny pastory, všechny rabíny, všechny učitele, všechny prezidenty, všechny premiéry, všechny krále, všechny královny, všechny vůdce, všechny národy, všechny politické strany, aby vydali toto prohlášení, které zlepší svět: 

NÁŠ ZPŮSOB NENÍ NEJLEPŠÍ, NÁŠ ZPŮSOB JE PROSTĚ JINÝ.“

Vůdci by to nikdy neřekli. Politické strany by to nikdy neřekly. Papež by to nikdy neřekl, neboť by to zničilo samotné základy římskokatolické církve!

„Nejen základy této církve, můj synu, ale základy všech náboženství. Jak už jsem řekl, většina náboženství přitahuje věřící právě svým tvrzením, že pouze jejich učení ukazuje pravou cestou k Bohu a že víra v něco jiného vede k věčnému zatracení. Takže náboženství využívají spíš strachu než lásky. Strach je však ten poslední důvod, pro který bych si přál, abyste ke mně přišli.“

*** 

Můžeš mi říct něco o homosexuálech?  Na mých přednáškách a seminářích ve všech zemích světa se mě lidé znovu a znovu ptají, zda nemůžeš říci něco, co by nám pomohlo skoncovat jednou provždy s násilím a krutostí a diskriminací homosexuálů. K mnoha krutostem dochází ve jménu Boha. Mnoho násilných činů je ospravedlňováno tvým učením a tvým zákonem.

„Už jsem vám to jednou řekl a budu to znovu opakovat: Žádný projev čisté a opravdové lásky není nepatřičný. Nemohu to říci jednoznačněji.“

Jak poznáme, co je čistá a opravdová láska? 

„Opravdová láska nechce nikomu ublížit. Opravdová láska se vyhýbá jakékoli možnosti, že by mohla druhého zranit.“

Jak poznáme, že někomu může uškodit projev naší lásky? 

„Vždycky to poznat nemůžete. Když to nevíte, tak to nevíte. Vaše úmysly jsou upřímné. Vaše láska je opravdová. Většinou to však poznat můžete a většinou to také víte. V takových chvílích je vám jasné, že by projev lásky mohl druhému ublížit. 

V takových chvílích byste si měli položit otázku: Co by teď udělala láska? Nejen láska k člověku, kterého milujete, ale láska ke všem lidem.“

 „Láska je něco, co si neklade žádné podmínky a co nemá žádné hranice ani potřeby. Protože si neklade žádné podmínky, nevyžaduje nic, aby byla vyjádřena. Láska nic nevyžaduje. Protože nemá žádné hranice, nikoho neomezuje. Láska je věčná a neomezená. Protože nemá žádné potřeby, nechce nic, co není dáváno svobodně. Nechce vlastnit nic, co nechce být vlastněno. Nechce dávat nic, co není přijímáno s radostí. Láska je svobodná. Láska je to, co je svobodné, neboť svoboda je podstatou toho, čím je Bůh, a láska je Bůh, vyjádřený ve vašem světě.“

 

Nikdy jsem neslyšel krásnější definici. 

„Je velice dobré, že ses o tom zmínil právě teď, neboť třetím krokem opravdového a trvalého přátelství s Bohem je láska k Bohu. Milujte Boha.“ 

Takže, abych to zopakoval, tři první kroky k Bohu jsou: poznej Boha, důvěřuj Bohu, miluj Boha.

Třetí krok není tak snadný na planetě, kde nikdo nikoho nemiluje, aniž ho potřebuje, kde málokdo miluje bezpodmínečně a kde milovat každého bez omezení je považováno za něco „špatného“. 

Lidé žijí takovým životem, v němž jim pocit jednoty se všemi způsobuje problémy. A ty jsi právě uvedl hlavní příčiny těchto problémů. Tyto příčiny bys mohl:nazvat největšími nepřáteli lásky. 

1. Potřebnost

2. Očekávání

3. Žárlivost.

Pokud je přítomen kterýkoli z těchto prvků, nemůžete nikoho opravdu milovat. Tím míň můžete milovat Boha, který vás potřebuje, který od vás něco očekává a který je žárlivý. Ale právě v takového Boha věříte; a protože jste přesvědčeni, že to je dobré pro Boha, domníváte se, že to je dobré i pro vás. V takovém prostředí se snažíte milovat jeden druhého.

Celý život vás učili, že Bůh je žárlivý, má nesmírná očekávání a potřebuje vaši lásku natolik, že když ji neopětujete, odsoudí vás k věčnému zatracení. Tato učení jsou dnes součástí vaši kultury. Jsou tak zakořeněná ve vaší mysli, že je bude těžké vykořenit. Dokud to však neuděláte, nemůžete doufat, že budete jeden druhého opravdu milovat. A už vůbec nemůžete doufat, že budete milovat mne.“ 

„Chcete-li vyřešit nějaký problém, musíte si jej nejdřív uvědomit. Podívejme se tedy na tento problém podrobněji. Zoufalá potřeba být milován je největším nepřítelem lásky. To si však většina z vás neuvědomuje a proto si pletete potřebu s láskou. 

„Potřeba“ vzniká, když si myslíte, že vám chybí něco, co potřebujete ke štěstí. Protože věříte, že to potřebujete, jste ochotni udělat cokoli, abyste to získali. Snažíte se získat to, co si myslíte, že potřebujete. Většina lidí to získává výměnou. Vyměňují to, co mají, za to, co chtějí získat. Tomuto procesu říkají „láska. Domníváte se, že to je správný způsob, jak projevovat lásku, protože vás učili, že to je způsob, jakým vám projevuje lásku Bůh. Bůh s vámi uzavřel obchodní dohodu: budete-li mě milovat, pustím vás do nebe. Nebudete-li mě milovat, nepustím vás tam. Někdo vám řekl, že tak se chová Bůh, a proto se tak chováte vy.“

Je to tak, jak říkáš: co je dobré pro Boha, to by mělo být dobré i pro mě.

„Přesně tak. Tak jste si vytvořili mytologii, kterou prožíváte každý den: láska je podmínečná. To je ovšem mýtus, nikoli pravda. Je to součást vaší mytologie, ale není to součást Boží reality. Bůh nic nepotřebuje, a proto od vás nic nevyžaduje. Jak by mohl Bůh něco potřebovat?  Bůh je vším. Bůh je primární hybnou silou, zdrojem všeho, co si umíte představit, že by mohl potřebovat. Chcete-li mě poznat, musíte si uvědomit, že mám všechno, jsem všechno a nepotřebuji nic.“

To je první krok. 

„Ano. Jakmile mě poznáte, začnete se zbavovat svého mýtu o mně. Změníte svůj názor na to, kdo jsem a jak jsem. A jakmile změníte svůj názor na to, jak existuji, začnete měnit svůj názor na to, jak musíte žít. To je počátek vaší transformace. To je důsledek přátelství s Bohem. Přátelství s Bohem vás promění. 

Proto teď dobře poslouchej, neboť ti řeknu to nejdůležitější. Byli jste stvořeni podle obrazu Boha. To jste věděli vždycky, neboť vás to učili. Nicméně máte mylnou představu o tom, kdo opravdu jsem. Proto nevíte, čím můžete být vy. Představujete si mě jako Boha, který má potřeby - například potřebu být milován člověkem. (Některé vaše církve říkají, že vaši lásku nepotřebuji, ale že po ní jen toužím. Říkají, že sice chci, abyste mě milovali, ale že vás k tomu nenutím. Je to „touha“ nebo „potřeba“, jsem-li ochoten odsoudit vás k věčnému zatracení, když vaši lásku nedostanu?  Jaká je to touha?) 

A protože jste stvořeni podle mého obrazu, považujete za normální mít stejnou touhu. Ale já vám teď říkám, že nemám žádné potřeby. Všechno, co jsem uvnitř svého já, je všechno, co potřebuji k tomu, abych vyjádřil všechno, čím jsem vně svého já. To je skutečná povaha Boha. Podle tohoto obrazu jste byli stvořeni.

 

Uvědomuješ si, jak je to nádherné?  Chápeš, co z toho vyplývá? Ani vy nemáte potřeby. K tomu, abyste byli dokonale šťastní, vůbec nic nepotřebujete. Jen si myslíte, že něco potřebujete. Nejhlubší a nejdokonalejší štěstí najdete ve svém nitru. A jakmile je najdete, zjistíte, že se tomu nic nevyrovná a že je to nezničitelné.“

Páni, takže štěstí se skrývá v kázání. Tak proč to necítím? 

„Protože se moc nesnažíš. Chceš prožívat nejkrásnější část svého já vně svého já. Místo abys dovolil druhým poznávat skrze tebe to, čím jsou, snažíš se poznávat skrze druhé to, čím jsi ty. Řekl jsem, že se skrze druhé snažíš poznávat to, co jsi, místo abys jim dovolil, aby skrze tebe poznávali to, čím jsou oni.“

 „To dělá většina lidí. Až dosáhneš mistrovství, dovolíš druhým, aby skrze tebe poznávali sebe. Podle toho poznáš Mistra. Mistr je ten, kdo tě vidí. Mistr tě vrací tvému já, neboť tě poznává. A tak znovu poznáváš své vlastní já. Poznáváš své já jako to, čím opravdu jsi. A pak to předáváš druhým. Stal ses Mistrem a už se nesnažíš poznat své já skrze druhé, ale umožňuješ druhým, aby skrze tebe poznali sebe. Proto jsem řekl, že opravdový Mistr je ten, kdo vychová nejvíc Mistrů, nikoli ten, kdo má nejvíc žáků.“

Jakmile to pochopíš, bude ti naprosto jasné, že nic ve vnějším světě nelze srovnat s tím, co máš ve svém nitru. Jasně si uvědomíš, že nic z toho, co dostáváš z vnějších zdrojů, nelze srovnat s blažeností vnitřního spojení. Znovu opakuji, že blaženost najdeš jedině ve své duši. Pouze tam se rozpomeneš, kdo opravdu jsi, a tam si znovu uvědomíš, že nepotřebuješ nic jiného než své já. Tam uvidíš obraz svého já, které bylo stvořeno podle obrazu Boha. Pak přestaneš potřebovat cokoli jiného a budeš schopen opravdu milovat.“

Hovoříš velice přesvědčivě. Často mě tak překvapuješ, že se stěží mohu nadechnout. Ale řekni mi, jak mohu jít do sebe. Jak mohu poznat sám sebe, jako někoho, kdo nepotřebuje nic vnějšího? 

„Buď prostě klidný. V tom klidu buď sám se sebou. Dělej to často. Dělej to každý den. A pokud můžeš, dělej to každou hodinu. Zastav se. Přestaň dělat všechno ostatní. Přestaň myslit. Na chvíli prostě jen „buď“. Třeba jen na okamžik. Můžeš tím všechno změnit. Každé ráno věnuj aspoň hodinu svému já. Setkej se s ním v tom posvátném okamžiku. Teprve potom se věnuj své každodenní činnosti. Staneš se jiným člověkem.“

Teď mluvíš o meditaci.

„Nesnaž se všechno pojmenovat. To dělají náboženství. To se snaží dělat dogmata. Ničemu nedávej nálepky a nevymýšlej si pravidla. To, čemu říkáš meditace, není nic než spojení s vlastním já - takže meditovat znamená být sám sebou.

Toho lze dosáhnout různými způsoby. Někteří z vás toho dosáhnou tím, čemu říkáte „meditace“. Jiní toho dosáhnou tím, že chodí na procházky do přírody. Drhnutí kamenné podlahy může být také meditací - jak zjistil mnohý mnich. Návštěvníci kláštera to mohou považovat za těžkou práci. Ale mniši jsou šťastní a vyrovnaní. Nechtějí se vyhnout drhnutí podlahy, ale těší se na další podlahu, kterou budou moci vydrhnout!  Dejte mi další podlahu!  Dejte mi další kartáč!  Nechte mě strávit další hodinu na kolenou a s nosem dvacet centimetrů nad dlaždicemi!  Ukážu vám tu nejčistší podlahu, jakou jste kdy viděli!  A během toho procesu se očistí má duše. Očistí se od všech představ, že ke štěstí potřebujeme něco vnějšího. Služba může být hlubokou formou meditace.“

Tak dobře. Řekněme, že si uvědomím, že od nikoho nic nepotřebuji k tomu, abych byl opravdu šťastný. Nestanu se antisociálním člověkem?  V Hovorech s Bohem jsi řekl, že i sexuální akt a extáze může být formou meditace. 

„Ano, to je pravda.“ 

Při sexuálním aktu však nejsme se svým já. Máme spíš pocit, že jsme s druhým člověkem.

„Pak ovšem nevíš, co to znamená být opravdu zamilovaný. Neboť když jsi opravdu zamilovaný, pak jsi s partnerkou jednou bytostí. Co začíná jako vztah mezi dvěma lidmi, to se změní v pocit jednoty v pocit jednoty se svým já. To je jediný cíl sexuálního vyjádření a jakékoli formy lásky.“ 

A co mi řekneš o těch dvou zbývajících nepřátelích lásky - o očekávání a žárlivosti? 

„Až se zbavíš své potřeby být milován druhým člověkem nebo Bohem, budeš muset bojovat proti očekávání. Neboť ve stavu očekávání se domníváš, že by se druzí lidé měli chovat určitým způsobem. Jinými slovy, měli by odpovídat tvé představě o tom, čím jsou nebo čím by měli být.

Očekávání je stejně nebezpečné jako potřeba, neboť omezuje svobodu, která je podstatou lásky. Milovanému člověku dáváš svobodu být tím, čím je, neboť to je největší dar, jaký mu můžeš dát. A láska vždycky dává ten největší dar. Právě tento dar vám dávám já, ale vy tomu nevěříte, protože si neumíte představit tak velkou lásku. Myslíte si, že jsem vám dal svobodu dělat pouze to, co si přeji.

Ano, vaše náboženství vám říkají, že jsem vám dal svobodu dělat, co se vám zlíbí. Ale já se tě znovu ptám: dal jsem vám skutečnou svobodu, jestliže vás odsoudím k věčnému zatracení, když se rozhodnete udělat něco, co si nepřeji?  Ne. Nedal jsem vám svobodu. Dal jsem vám pouze schopnost. Jste schopní učinit jakékoli rozhodnutí, ale nejste svobodní. Nejste svobodní, pokud vás zajímají důsledky vašich rozhodnutí. A ty samozřejmě zajímají každého.

A proto si to představujete takto: jestliže vás mám pustit do nebe, očekávám od vás, že budete dělat, co si přeji. A tomu říkáte Boží láska. Totéž očekáváte od druhých a také tomu říkáte láska. To však láska není, neboť láska neočekává nic kromě toho, co poskytuje svoboda, a svoboda nezná žádné očekávání. 

Nevyžadujete-li, aby se druzí chovali tak, jak si myslíte, že potřebujete, aby se chovali, pak se můžete vzdát očekávání. Očekávání je zbytečné. Milujete druhé takové, jací jsou. Toho jste však schopni jedině tehdy, když milujete své já takové, jaké je. A toho jste schopni, jedině když milujete Boha takového, jaký je. Abyste toho byli schopni, musíte mě znát takového, jaký jsem, a ne takového, jak si mě představujete. Proto prvním krokem k přátelství s Bohem je poznání Boha. Druhým krokem je víra v Boha, kterého znáte, a třetím krokem je láska k Bohu, kterého znáte a jemuž důvěřujete. Jednáte s Bohem, jako s někým, koho znáte a komu věříte. 

Můžete Boha milovat bezpodmínečně?  To je otázka. Stále se ptáte, zda vás Bůh může milovat bezpodmínečně, ale skutečnou otázkou je, zda vy můžete bezpodmínečně milovat Boha. Neboť mou lásku můžete přijímat tak, jak mi dáváte lásku svou.“

To se ovšem týká i vztahů mezi lidmi. 

„Samozřejmě. Lásku druhých můžete přijímat tak, jak dáváte svou lásku jim. Druzí vás mohou milovat svým způsobem, ale vy jejich lásku můžete přijímat pouze svým způsobem. Nemůžete cítit to, co nedovolíte, aby cítili druzí. 

A tím se dostáváme k problému žárlivosti. Protože milujete Boha žárlivě, vytvořili jste si mýtus o Bohu, který také miluje žárlivě.“ 

Moment. Chceš říct, že na tebe žárlíme? 

„Odkud si myslíš, že pochází myšlenka, že Bůh je žárlivý? Snažíte se mou lásku kooptovat. Snažíte se být mým jediným majitelem. Děláte si na mě výhradní právo. Tvrdíte, že miluji pouze vás. Vy jste přece vyvolený národ, vy jste jediný národ pod Boží vládou, vy jste jedinou pravou církví!  A jste velice žárliví na toto postavení, které jste si sami propůjčili. Když někdo tvrdí, že Bůh miluje všechny lidi bez rozdílu a že přijímá všechna náboženství a všechny národy, říkáte tomu blasfémie. Za blasfémii považujete každý názor, který se odvažuje tvrdit, že Bůh miluje jinak, než říkáte VY.“

Stejným způsobem milujete jeden druhého a to vás zabíjí. Myslím to doslova. Díky své žárlivosti zabíjíte jeden druhého i sami sebe. Když někoho milujete, říkáte mu, že musí milovat jen vás a nikoho jiného. Když miluje někoho jiného, začnete žárlit. A tím to ani zdaleka nekončí. Nežárlíte jen na lidi, ale žárlíte také na práci, děti, zábavy a všechno, co od vás odvádí pozornost člověka, kterého milujete. Někteří z vás žárlí dokonce na psa nebo na golf.

Žárlivost má mnoho podob a mnoho tváří. Žádná není krásná. Zbav se představy, že štěstí závisí na čemkoli vnějším, a zbavíš se žárlivosti. Zbav se představy, že v lásce je důležité, co dostaneš za to, co dáváš, a zbavíš se žárlivosti. Přestaň si dělat nároky na čas, energii a lásku druhých, a zbavíš se žárlivosti.“

Ale jak to mám udělat? 

„Začni žít pro něco nového. Uvědom si, že záleží na tom, co do života vkládáš, nikoli na tom, co od něj dostáváš. Totéž platí o lidských vztazích. Proto vytvářej své já podle nejkrásnější verze té nejkrásnější představy, jakou jsi kdy měl o tom, čím jsi. Snaž se poznat a vyjádřit své pravé já. K tomu od nikoho nic nepotřebuješ. A proto můžeš milovat druhé, aniž od nich něco vyžaduješ.

Žárlit na to, že člověk, kterého miluješ, hraje golf nebo pracuje v kanceláři nebo se s někým objímá, můžeš jen tehdy, když si myslíš, že tvoje štěstí je ohroženo tím, že on je šťastný.“

Nebo když si myslím, že moje štěstí závisí na neustálé přítomnosti člověka, kterého miluji. 

Měnící se hodnoty jsou známkou dospívání společnosti. Vyvíjíte se ve vyšší verze sebe samých. Měníte své hodnoty, protože získáváte nové informace, vědomosti a zkušenosti, protože objevujete nový způsob pohledu na svět a znovu definujete, čím jste. To je známkou růstu, nikoli nezodpovědnosti.“ 

Chceš snad říct, že známkou růstu je můj souhlas s tím, že se moje milenka válí v náruči někoho jiného? 

„Známkou růstu je to, že tě to nevyvede z míry. Že to nenaruší tvůj život. Že nespácháš sebevraždu. Že kvůli tomu nikoho nezabiješ. To všechno jste dříve dělali. A někteří lidé to dělají dodnes a většina z vás tím zabíjí svou lásku.“

Samozřejmě že nesouhlasím se zabíjením, ale jak to může nezabít tvou lásku, když člověk, kterého miluješ, miluje ještě někoho jiného? 

„Copak to nutně znamená, že nemiluje tebe?  Musí snad milovat jen tebe, aby jeho láska byla opravdová?  Tak to chápeš? Pak není divu, že vám dělá takové potíže přijmout Boha, který miluje všechny lidi stejně.“

Lidé nejsou bozi. Většina lidí potřebuje určitou citovou jistotu. A když nám ji partner nedává, naše láska umírá, ať chceme nebo ne.

„Ne, to, co umírá, není láska. Umírá vaše potřeba. Dojdete k závěru, že toho člověka už nepotřebujete. Vlastně ho nechcete potřebovat, protože je to příliš bolestné. Proto se rozhodnete: nepotřebuji, abys mě miloval. Odejdi a miluj si, koho chceš. Já odcházím. 

Tak to je. Zabíjíte svou potřebu. Nezabíjíte lásku. Někteří z vás nikdy na svou první lásku nezapomenou. Trápí se nešťastnou láskou do konce svého života. V duši jim hoří plamen vášně, který září tak jasně, že to vidí i druzí. Na tom však není nic špatného. Tak by to mělo být - vzhledem k tomu, co říkáte, že jste a čím chcete být.“

Chceš říct, že bychom se neměli do nikoho zamilovat jen proto, že stále ještě někoho milujeme? 

„Proč byste se měli vzdávat lásky k tomu člověku, když začnete milovat druhého?  Nemůžete milovat víc než dva lidi najednou? Myslíš sexuálně?“

Myslím romanticky. Někteří lidé potřebují partnera na celý život. To potřebuje většina lidí.

„Problém je v tom, že si většina lidí plete potřebu s láskou. Domnívají se, že láska a potřeba je totéž. Ale tak tomu není. Milovat někoho neznamená potřebovat ho. Můžete sice někoho milovat a zároveň ho potřebovat, ale nemilujete ho proto, že ho potřebujete. Jestliže milujete někoho jen proto, že ho potřebujete, pak vlastně nemilujete jeho, ale pouze to, co vám dává.

Když milujete někoho pro to, čím je, ať už vám dává nebo nedává, co potřebujete, pak ho opravdu milujete. Když od něho nic nepotřebujete, pak ho opravdu můžete milovat.

Pamatuj si, že láska si neklade žádné podmínky a nemá žádné hranice ani potřeby. Tak vás miluji já. Vy si však neumíte představit, že byste mohli takovou lásku přijímat, protože si neumíte představit, že byste takovou lásku mohli vyjádřit. A to je velice smutné.

Vzhledem k tomu že říkáte, že se chcete stát vysoce vyspělými bytostmi, nevěra, jak tomu říkáte, není nic dobrého. To proto, že vám nepomůže dostat se tam, kam se dostat chcete. Být nevěrný znamená žít v neustále lži, ale vy v hloubi duše víte, že vysoce vyspělé bytosti žijí vždycky v pravdě. Pravda není to, co říkají, pravda je to, čím jsou.

Chceš-li být vysoce vyspělou bytostí, musíš být vždycky věrný. Především musíš být věrný sám sobě, pak druhému a nakonec všem. Jestliže nejsi věrný sám sobě, nemůžeš být věrný nikomu jinému. Takže miluješ-li ještě někoho jiného než toho, kdo si přeje, abys miloval jen jeho, musíš mu to říci - upřímně a jasně a okamžitě.“

„Od nikoho se nevyžaduje, aby něco přijímal. Vysoce vyspělí jedinci žijí autentickým životem - a vždycky mluví pravdu. Když se s někým něco děje, prostě to přizná. Když je pro něho něco nepřijatelné, prostě to řekne. Vysoce vyspělí jedinci vždycky říkají pravdu každému a o všem. Je to pro ně oslavou, nikoli přiznáním. Pravdu byste měli oslavovat, nikoli přiznávat.

Nemůžete však oslavovat něco, za co byste se měli stydět. Celý život vám říkali, že byste se měli stydět za to, koho a jak a kdy a proč milujete. Říkali vám, že byste se měli stydět za své touhy a vášně a lásku ke všemu - ať už k tanci, zmrzlině nebo druhým lidem. Nejvíc ze všeho byste se měli stydět za svou lásku ke svému vlastnímu já. Jak ale můžete milovat druhého, když nesmíte milovat toho, který má milovat? 

Přesně takový problém máte ve vztahu k Bohu. Jak mě můžete milovat, když nesmíte milovat podstatu toho, čím jste?  A jak můžete oslavovat mě, když nesmíte oslavovat sebe?

Řeknu ti tohle: všichni opravdoví Mistři oslavují své já a povzbuzují druhé, aby to také dělali. Na cestu k vlastní dokonalosti se vydáváš v okamžiku, kdy se vydáváš na cestu za svou pravdou. Touto cestou jdeš, jakmile prohlásíš, že vždycky budeš mluvit pravdu. A že budeš žít autentickým životem. V takovém životě není místo pro nevěru. Říci někomu, že miluješ ještě někoho jiného, není nevěra. Je to upřímnost. A upřímnost je nejvyšší formou lásky.“

Oh, můj Bože. Opět jsi to udělal. Zase jsi řekl něco úžasného.

Ale to bych nemohl žít v trvalém manželství. 

„To bys nemohl. Ale také bys mohl. Mistrovství dosáhneš teprve tehdy, až se o formě svého vztahu k partnerovi začneš rozhodovat na základě toho, co považuješ za správné ty, nikoli na základě ustálených společenských konvencí nebo toho, co považují za správné druzí. 

Mistři si dávají svobodu činit taková rozhodnutí, jaká jim vyhovují - a stejnou svobodu dávají lidem, které milují. Svoboda je základním pojmem života, nebo je podstatou Boha. Všechny systémy, které omezuji svobodu, omezují samotný život. Svoboda je samou podstatou duše, nikoli jejím cílem. Duše je od přírody svobodná. Nedostatek svobody je tudíž zneuctěním její přirozenosti. Lidé v opravdu vyspělých společnostech považují svobodu za fakt, nikoli za právo. Svoboda je něco, co je, nikoli něco, co je dáváno. 

V osvícených společnostech může každý svobodně vyjádřit svou lásku jakýmkoli způsobem, který je autentický a pravdivý a vhodný v daném okamžiku. O vhodnosti projevu lásky rozhodují ti, kdo milují. Neexistují žádné zákony, společenská tabu, náboženská omezení, psychologické překážky ani kmenové zvyky, které by určovaly, koho, kdy, kde a jak může člověk milovat. Aby to však mohlo fungovat, každý zamilovaný jedinec se musí rozhodnout podle toho, co by v daném okamžiku udělala láska. Žádný z partnerů by neměl dělat něco, s čím nesouhlasí druhý. Oba musejí být dospěli a schopní samostatného rozhodování. To eliminuje všechny tvé otázky týkající se zneužívání dětí, znásilňování žen a všech dalších forem násilí.“

Jak mohu nepotřebovat nic od člověka, kterého miluji? 

„Musíš ho milovat za to, čím je, nikoli za to, co ti může dát.“ 

Ale pak by mě mohl zneužívat!

„To, že někoho miluješ, neznamená, že musíš přestat milovat sebe. To, že někomu dáš svobodu, neznamená, že mu dáváš právo, aby tě zneužíval. Neznamená to, že se odsoudíš k životu, který se ti nelíbí, jen proto, aby on mohl žít životem, který se mu líbí. Ani přesto bys ho však neměl omezovat.“ 

Jak mohu někomu zabránit, aby mě zneužíval, když ho nemohu v ničem omezovat? 

„Nesmíš omezovat druhé, musíš omezovat sebe. Omezíš to, co chceš prožívat ty, nikoli to, co může prožívat druhý. Takové omezení je dobrovolné, takže to vlastně omezení není. Pouze vyjadřuješ to, čím opravdu jsi. Je to tvůrčí činnost. Seberealizace. 

V Božím království není omezován nikdo a nic. A láska nezná nic než svobodu. A duše také ne. A Bůh také ne. A všechna tato slova jsou synonyma. Láska. Svoboda. Bůh. Každé obsahuje aspekty obou druhých. Každé je oběma druhými. V každém okamžiku přítomnosti jsi svobodný oznámit, kdo jsi. Ve skutečnosti to děláš, aniž si to uvědomuješ. Nejsi však svobodný prohlásit, kdo je druhý člověk a čím má být. To by láska nikdy neudělala. Neudělal by to ani Bůh, který je podstatou lásky. 

Chceš-li prohlásit, že jsi člověk, který ke štěstí a spokojenosti potřebuje výlučnou lásku druhého, jsi svobodný to prohlásit. Stejně to budeš projevovat ve svém chování, takže tvé prohlášení je vlastně zbytečné. Chceš-li prohlásit, že jsi člověk, který ke štěstí a spokojenosti potřebuje co nejvíc času energie a pozornosti druhého, jsi svobodný to prohlásit. Já ti však řeknu tohle: budeš-li žárlit na partnera nebo na jeho přátele, zábavy a zájmy, tvá žárlivost zničí tvou lásku a možná i lásku tvého partnera. Tvá snaha realizovat to, čím jsi a čím chceš být, se nemusí projevovat ve formě žárlivosti nebo snahy ovládat partnera. Tvé prohlášení prostě říká, kdo jsi a jak chceš žít. Vaše láska bude trvat i přes veškeré neshody, k nimž mezi vámi dojde. 

Chcete-li svůj vztah změnit, nemusíte ho ukončit. Ve skutečnosti vztah ukončit ani nemůžete, můžete jej jen změnit. Neboť člověk vždycky žije ve vztahu ke všem ostatním. Otázkou není, zda máte nějaký vztah. Otázkou je, jaký vztah máte. Odpověď na tuto otázku změní tvůj život navždy - a také by mohla změnit svět.“ 

***

Z našich rozhovorů jsem se dověděl, že moje vztahy jsou posvátné. Jsou tím nejdůležitějším aspektem mého života, neboť jejich prostřednictvím si uvědomuji a vyjadřuji, kdo jsem a čím chci být.

„To platí nejen o tvých vztazích k druhým lidem, ale také o tvých vztazích ke všemu. Platí to o tvých vztazích k životu a ke všem jeho aspektům. Platí to o tvých vztazích k penězům, lásce, sexualitě a Bohu - k těmto základním kamenům lidské existence. Platí to o tvých vztazích k rostlinám, zvířatům, ptákům, větru, vzduchu, obloze a moři.“

Moje vztahy ke všemu určují, kdo a co jsem. Řekl jsi, že vztahy jsou posvátné. Neboť v nepřítomnosti vztahu k něčemu jinému nemohu poznávat a vytvářet své já. Nebo, jak jsi to vyjádřil dříve, v nepřítomnosti toho, co nejsem, neexistuje to, co jsem. Když to však vysvětluji druhým, někdy to nechápou. Tuto myšlenku není snadné vysvětlit.

„Můžeš použít alegorie.

Představ si, že jsi v kulaté místnosti, která má bíle stěny, bílou podlahu a bílý strop. Představ si, že se vznášíš v tom bílém prostoru, jako by tě tam udržovala nějaká neviditelná síla. Ničeho se nemůžeš dotknout a nic neslyšíš. Nevidíš nic než bílý prostor. Jak dlouho si myslíš, že budeš „existovat“, jak dlouho si budeš uvědomovat, kdo jsi?“

Moc dlouho ne. Sice bych existoval, ale nic bych o sobě nevěděl. Brzy bych zešílel.

„Přesně to by se stalo. Neboť tvá mysl, která zpracovává vjemy z vnějšího světa, by neměla co na práci. Jakmile tvá mysl přestane pracovat, ty přestaneš existovat. Tj., přestaneš si uvědomovat sám sebe.

Jsi velký?  Jsi malý?  To nemůžeš vědět, protože neexistuje nic, s čím by ses mohl porovnat. Jsi dobrý?  Jsi zlý?  To nemůžeš vědět. Jsi tady?  Ani to nemůžeš vědět, protože neexistuje nic tamhle. 

Nic nevnímáš, a proto o sobě nic nevíš. Můžeš to racionálně formulovat, ale nemůžeš to prožívat. Najednou se na stěně objeví nepatrná tečka. Jako by tam někdo udělal inkoustovou kaňku. Nevíš, jak se tam dostala, ale na tom nezáleží, protože tě zachránila. 

Teď je tu něco jiného. Jsi tady Ty a je tady Tečka. Najednou můžeš něco vnímat. Tečka je tamhle. To znamená, že ty jsi tady. Tečka je menší než ty. Ty jsi větší než tečka. A tak se začínáš opět poznávat - ve vztahu k tečce na stěně. Tvůj vztah k té tečce se stane posvátným, nebo ti vrátil pocit vlastního já. Nyní se v místnosti objeví kotě. Nevíš, jak se tam dostalo, ale jsi rád, neboť teď můžeš dělat další srovnání. Kotě vypadá měkčí. Ty však vypadáš chytřejší (alespoň někdy!). Kotě je rychlejší. Ty jsi silnější. 

V místnosti se postupně objevují další věci a ty rozšiřuješ svou představu o sobě. Konečně ti to dojde. Pouze v přítomnosti něčeho jiného můžeš poznat sám sebe. Toto něco jiného je to, co nejsi. Takže: V nepřítomnosti toho, co nejsi, neexistuje to, co jsi. Opět ses rozpomněl na velkou pravdu a přísaháš, že ji už nikdy nezapomeneš. Vítáš všechno s otevřenou náručí. Nic neodmítáš, protože si uvědomuješ, že všechno, co se objeví v tvém životě, je požehnáním, neboť ti to dává příležitost poznat sám sebe.“

A přece není tak špatné občas se vzdát myšlení. Děláte to v okamžiku hlubokého poznání. Jistě si nemyslíš, že hluboká poznání pocházejí z tvé mysli.“

Vždycky jsem si myslil... 

„V tom je celý tvůj problém!  Vždycky sis myslil. Zkus někdy nemyslit!  Zkus prostě být. Nejhlubší poznání přicházejí, když se svým problémem prostě „jste“, nikoli když o něm přemýšlíte. Je tomu tak proto, že myšlení je tvůrčí proces, kdežto bytí je stav vědomí.“

Dost dobře tomu nerozumím. Vysvětli mi to. Měl jsem za to, že naším problémem je neschopnost myslit. Člověk v té bílé místnosti zešílí.

 

„Kdyby svou realitu nevytvářel delší dobu, bylo by to něco jiného. Co kdyby ji však přestal vytvářet jen na chvíli?  Uškodila by mu taková „přestávka“, nebo by mu pomohla? Myšlenka, slovo a čin jsou tři úrovně tvořeni, že ano? Když myslíš, tvoříš. Každá myšlenka je výtvor. Takže když přemýšlíš o problému, snažíš se vymyslit řešení.“

Ano. A co je na tom špatného? 

„Máš dvě možnosti. Buď se snažíš řešení vymyslit, nebo si prostě uvědomíš řešení, které už vymyšleno bylo. Nikdo z vás není pomalý!  Ale někteří z vás používají velice pomalou metodu tvoření. Snažíte se tvořit myšlením. To je sice možné, ale rád bych ti řekl něco nového. Myšlení je ta nejpomalejší metoda tvoření.

Vaše mysl musí mít údaje, aby mohla tvořit. Vaše bytí žádné údaje nepotřebuje. Je tomu tak proto, že údaje jsou iluze. Údaje jsou to, co si vymýšlíte; údaje nejsou to, co je. Snaž se tvořit z toho, co je, netvoř z iluzí. Vycházej ze stavu bytí, nikoli ze stavu mysli.“

„Řešení - žádné řešení - nenajdeš tím, že o něm budeš přemýšlet. Musíš se vzdát myšlení a vstoupit do sféry čistého bytí. Neslyšel jsi, co říkají velcí tvůrci, opravdu velcí řešitelé problémů, když jim dáš nějakou otázku ?  Řeknou jen, „Hmm... nech mě s tou otázkou chvíli o samotě.“

„Tito tvůrci mají na mysli přesně to, o čem teď hovořím. A ty můžeš dělat totéž. I ty můžeš být velkým řešitelem problémů. Ale nesmíš si myslit, že problém vyřešíš tím, že o něm budeš přemýšlet. To se ti nikdy nepodaří!  Abys byl géniem, musíš se vzdát myšlení. 

Génius je ten, kdo objevuje řešení, které vždycky existovalo, nikoli ten, kdo se snaží řešení vymyslit. Génius řešení nevymýšlí, génius řešení nachází. Není to vlastně objevování, je to znovunalézání!  Génius nic neobjevuje, ale znovu nachází to, co bylo ztraceno. „Bylo to ztraceno a teď je to opět nalezeno.“ Génius je člověk, který si vzpomněl na něco, co jste všichni zapomněli.

Většina z vás například zapomněla, že všechno existuje ve věčném okamžiku přítomnosti. Všechna řešení, všechny odpovědi, všechny zážitky, všechno poznání. Ve skutečnosti neexistuje nic, co byste museli vytvářet. Stačí si uvědomit, že všechno, co si přejete a co hledáte, už bylo vytvořeno. To většina z vás zapomněla. Proto vám posílám své posly, kteří vám říkají: „Odpověď jste dostali, ještě než jste se zeptali.“ 

Neříkal bych ti to, kdyby to nebyla pravda. Tohle všechno si však neuvědomíte, dokud o tom budete přemýšlet. Vědomí je stav bytí. Proto když něčemu nerozumíte, nesmíte o tom přemýšlet. Problémů si nesmíte všímat. Nesmíte přemýšlet o negativních silách. Když o nich přemýšlíte, vlastně je posloucháte!  Cožpak to nechápeš?  Jste jimi ovládáni. Nebuďte jako malé děti, které poslouchají své rodiče. Přestaňte myslit. Zapamatuj si, že jsi lidská bytost, nikoli lidské myšlení. Proto žij ve sféře bytí.“

Co to znamená? 

 „Říkám, že v každém okamžiku přítomnosti „jsi“ něco. A tvoje pocity ti říkají přesně, co jsi. Pocity nikdy nelžou. Ani to neumějí. V každém okamžiku ti říkají naprosto přesně, co jsi. A tím, že změníš stav svého bytí, změníš to, co cítíš.“

A jak? 

„Můžeš se rozhodnout, že „budeš“ jiným způsobem! To, jak se cítíš, je reakcí na to, jak jsi. A to ovládat můžeš. To se ti tady snažím vysvětlit. Bytí je stav, do kterého vědomě vstupuješ. Pocity jsou reakce. Tvé pocity jsou reakcí na to, co jsi, ale tvé bytí není reakcí na nic. Bytí je volba.“ 

Já si volím, co jsem? 

„Většina lidí si to neuvědomuje. Protože zapomněli, že si vytvářejí svou vlastní realitu. Ale to neznamená, že ji nevytváříte. Znamená to jen, že si neuvědomujete, co děláte.“

Jestliže však nevím, co dělám, jak to mohu dělat jinak? 

„Teď víš, co děláš. To je ostatně cílem tohoto dialogu. Přišel jsem, abych tě probudil. Jsi teď probuzený. Uvědomuješ si, co děláš. Vědomí je stav bytí. Ty „jsi“ vědomý. V tomto stavu vědomí si můžeš zvolit jakýkoli stav bytí. Můžeš si zvolit, že budeš moudrý nebo úžasný. Můžeš být soucitný a trpělivý a odpouštějící a šťastný.“

Jak to mám udělat?  

„Nedělej to. Prostě buď šťastný. Nesnaž se to „udělat“. Prostě se rozhodni, že „budeš“ šťastný. Z toho se zrodí všechno, co budeš dělat. To, co jsi, dává vzniknout tomu, co děláš. To si zapamatuj.“

 Jak se mohu rozhodnout, že budu šťastný?  Není štěstí něco, co se prostě děje, nebo se to bude dít?  

„Ne!  Je to něco, co chceš prožívat, protože se to děje, nebo se to bude dít. Ty chceš být šťastný. Neviděl jsi nikdy dva lidi, kteří reagovali naprosto odlišně na tutéž situaci?“

Samozřejmě. Ale táž situace měla pro každého z nich jiný význam. 

„Ty určuješ, co něco znamená!  Ty tomu dáváš smysl. Dokud nerozhodneš, jaký má něco smysl, nemá to žádný smysl. To si zapamatuj. Nic nemá žádný smysl. Smysl závisí na stavu tvého bytí. To ty chceš být šťastný v každém okamžiku. Nebo chceš být smutný. Nebo rozzlobený nebo uklidněný nebo smířlivý nebo osvícený, prostě cokoli. Všechno záleží na tvém rozhodnutí. Na tobě, nikoli na vnějších okolnostech. A tvá volba je zcela náhodná.

Prozradím ti velké tajemství. Jako si volíš stav svého bytí po tom, co se něco stane, právě tak to můžeš udělat před tím, než se něco stane. Tímto způsobem si vytváříš svůj život, místo abys jej prostě měl. Děláš to vlastně i v tuto chvíli. V každém okamžiku. Možná to děláš nevědomě. Jako náměsíčník. Jestliže ano, pak je na čase, aby ses probudil. Nemůžeš být však úplně probuzený, dokud myslíš. Myšlení je jednou z forem snu. Neboť to, o čem přemýšlíš, je iluze. To je v pořádku. Žiješ v iluzích, protože sis to zvolil, a tak bys o tom měl přemýšlet. Ale uvědom si, že myšlení vytváří realitu. Takže jestliže sis vytvořil realitu, která se ti nelíbí, přestaň o ní přemýšlet!“ 

 „Proto je občas dobré přestat myslit a uvědomit si vyšší realitu. Vystoupit ze světa iluzí.“ 

Jak mohu přestat myslit?  Mám dojem, že pořád myslím. Teď dokonce přemýšlím o tomhle!

„Především se musíš uklidnit. Musíš být klidný. Až se uklidníš a budeš chvíli klidný, všimneš si, že se tvoje myšlení zpomaluje. Teď začni přemýšlet o tom, na co myslíš. Začni přemýšlet o tom, kam se ubírají tvé myšlenky. Až si to uvědomíš, snaž se je zastavit. Soustřeď se na ně. Přemýšlej o tom, na co myslíš. Tohle je první krok k mistrovství. Teď opustíš svou mysl. Přestaneš myslit.

Když tě lidé uvidí v tomto stavu bezmyšlenkovitosti, budou se tě ptát, zda „jsi nepřišel o rozum. A ty jim můžeš odpovědět: „Ano. A není to úžasné?“  Neboť tvůj rozum je analyzátorem smyslových vjemů a ty jsi je přestal analyzovat. Přestal jsi o nich přemýšlet. Místo toho přemýšlíš o tom, o čem přemýšlíš. Začínáš své myšlení soustřeďovat a brzy nebudeš přemýšlet o ničem.“ 

Jak se mohu soustředit na nic? 

„Nejdřív se soustřeď na něco určitého. Nemůžeš se soustředit na nic, dokud se předtím nesoustředíš na něco. Problém je částečně v tom, že tvá mysl je téměř vždycky soustředěna na mnoho věcí. Neustále přijímá vjemy z mnoha různých zdrojů. Tyto vjemy analyzuje neuvěřitelnou rychlostí a dává ti informace o všem, co se děje s tebou a kolem tebe. Chceš-li se soustředit na nic, musíš zastavit tento duševní hluk. Nejdřív jej musíš omezovat, až jej nakonec úplně odstraníš. Chceš-li se soustředit na nic, nejdřív se musíš soustředit na jednu věc, místo aby ses soustředil na všechno najednou. 

Takže začni něčím jednoduchým. Můžeš se soustředit třeba na plamen svíčky. Pozorně jej sleduj a všímej si všeho, co vidíš. Buď s tím plamenem. Nepřemýšlej o něm. Buď s ním. Po chvíli se ti začnou zavírat oči. Plamen se začne rozmazávat. 

Nesnaž se to pojmenovat. Už to zase děláš. Přemýšlíš o tom. Analyzuješ to a snažíš se dát tomu jméno. Kdykoli o něčem začneš přemýšlet, přestaneš s tím být. Chceš-li s něčím být, nepřemýšlej o tom. Jen vnímej, co se děje. Když se ti zdá, že se ti zavírají oči, nebraň se tomu a prostě je zavři. Nepřemýšlej o tom. Nebudeš-li se tomu bránit, oči se ti přirozeně zavřou. Tím omezuješ proudění vjemů. A to je dobré. Nyní začni poslouchat svůj dech. Soustřeď se na dýchání. Zejména na nadechování. To ti zabrání vnímat všechno ostatní. V takové chvíli tě napadají nejhlubší myšlenky. Když se soustředíš na své nadechování, nasloucháš své inspiraci.“

Můj Bože, jak se to dělá? 

„Pst. Nemluv o tom. Přestaň o tom přemýšlet! Soustřeď svůj vnitřní zrak. Tvá inspirace ti přinese hluboké poznání. Soustřeď se na bod uprostřed čela, mezi obočím.“ 

Tomu se říká třetí oko.

„Ano. Soustřeď se na něj. Hluboce se soustřeď. Nic neočekávej. Soustřeď se na toto nic: Buď s temnotou. Nesnaž se nic vidět. Uvolni se a spokoj se s klidem prázdnoty. Prázdnota je dobrá. Tvůrčí myšlenky mohou přicházet pouze do prázdnoty. Raduj se z ní. Nic neočekávej, nic nechtěj.“ 

Co mám se všemi těmi myšlenkami dělat?  Většině lidí se nepodaří zůstat v prázdnotě déle než tři vteřiny. Mohl bys vysvětlit tento problém neustálého myšlení - zejména začátečníkům. Ti totiž nechápou, proč nejsou schopni uklidnit svou mysl a proč nemohou vstoupit do prázdnoty, o které tu mluvíš. Pro tebe to je snadné, ale pro většinu z nás to snadné není. 

„Opět o tom přemýšlíš. S tím musíš přestat. Napadají-li tě nějaké myšlenky, pouze je pozoruj. Nepřemýšlej o nich. Nepřemýšlej o tom, o čem přemýšlíš. Pouze to vnímej. Neposuzuj to. Nenech se tím otrávit. Neříkej si: „A už zase přemýšlím!  Nevnímám nic než myšlenky!  Kdy vstoupím do nicoty?

Budeš-li si pořád stěžovat, že tam nejsi, nikdy se tam nedostaneš. Když tě napadne nějaká myšlenka - myšlenka, která nemá nic společného s přítomným okamžikem - jen si ji uvědom. Požehnej jí, ale nepřemýšlej o ní. Myšlenky jsou přechodné. Nech je odejít. Stejným způsobem reaguj na zvuky a pocity. Možná si všimneš, že jsi nikdy neslyšel tolik zvuků, jako slyšíš ve chvíli, kdy se snažíš uklidnit svou mysl. Možná si všimneš, že největší potíže uklidnit se máš právě ve chvíli, kdy se o to snažíš. Jen to vnímej. Uvědomuj si, že to vnímáš. Vnímej všechno, co prožíváš, ale nemysli na to. Všechno je přechodné. Nech to odejít. 

Je to jako otázka, kterou jsi mi právě dal. Je to jen otázka, která tě právě napadla. Nech ji odejít. Nesnaž se na ni odpovědět, nesnaž se ji vyřešit. Jen ji vnímej. A nech ji zase odejít. Uvědom si, že se jí nemusíš zabývat. V tom najdeš hluboký klid. Jaká úleva. Nic nechtít, nic nedělat, nic nebýt - kromě toho, čím jsi v tomto okamžiku. Uvolni se. O ničem nepřemýšlej. Jen sleduj, co se děje. Nic neočekávej... vnímej, co se děje. Když nepotřebuješ nic vidět... jsi připraven vidět všechno.

Možná poprvé, kdy se o to pokusíš - možná po desáté nebo po sté - uvidíš jakýsi blikající modrý plamen, jakési tančící světlo. Nejdřív uvidíš jen záblesky. Vnímej je. Budeš-li mít pocit, že s tím světlem začínáš splývat, nebraň se tomu. Jestliže se to stane, už ti nikdy nebudu muset nic vysvětlovat.“ 

Jaký modrý plamen?  Jaké tančící světlo? 

„To světlo jsi ty. Je to střed tvé duše. Je to všechno, co tě obklopuje, co tě prostupuje, čím jsi. Pozdrav svou duši. Konečně jsi ji našel. Konečně si ji uvědomuješ. Jestliže s ní splyneš, poznáš vrcholnou blaženost. Uvědomíš si, že podstata tvé duše je podstatou Boha. Splyneš se mnou. Možná jen na okamžik. Možná jen na nanosekundu. Ale to bude stačit. Na všem ostatním přestane záležet, všechno se změní a nic ve vašem hmotném světě se tomu nevyrovná. Pak si uvědomíš, že kromě svého já nepotřebuješ nikoho a nic.“ 

Chceš říct, že už nikdy nebudu chtít být s někým?  Že nebudu chtít nikoho milovat, protože mně nikdo nebude moci dát to, co jsem našel ve své vlastní duši? 

„Neřekl jsem, že už nikdy nikoho a nic nebudeš milovat. Řekl jsem, že už nikdy nikoho a nic nebudeš potřebovat. Znovu opakuji, že mezi láskou a potřebou je velký rozdíl. Jestliže si opravdu uvědomíš vnitřní jednotu, o které tu mluvím, výsledek bude přesně opačný. Budeš chtít být s každým - ale tentokrát z naprosto jiného důvodu. 

Už nebudeš vyhledávat druhé proto, abys od nich něco dostal. Naopak jim budeš chtít něco dát. Neboť si budeš z celého srdce přát, aby s tebou sdíleli zážitek, který jsi našel ve své duši - zážitek jednoty. Tento zážitek budeš chtít prožívat s každým, neboť si uvědomíš, že je podstatou tvého bytí. Pak se staneš „nebezpečným“. Zamiluješ se do každého.“ 

Ano, to je nebezpečné. Neboť my lidé jsme si vytvořili takový svět, v němž je nebezpečné prožívat jednotu se všemi. 

„Ty však teď znáš důvody a tak se tomu nebezpečí můžeš vyhnout. Tady se můžeš spolehnout na své přátelství se mnou. Přátelství s Bohem ti umožní „poznat ten správný recept“ - nejen recept na to, jak překonat potřebnost, očekávání a žárlivost, ale také recept na život. Tvé přátelství se mnou ti také umožní uplatnit tvé poznání v praxi. Vědět něco ještě neznamená umět to použít. Mezi vědomostí a moudrostí je velký rozdíl.

Moudrost je použitá vědomost. Ukážu ti, jak používat všechny vědomosti, které jsem ti dal. To ti ostatně ukazuji stále. Ale ty si to lépe uvědomíš, když budeme přáteli. Hovořím tu o skutečném přátelství s Bohem. Hovořím o důležitém, smysluplném a důvěrném přátelství, nikoli o přátelství předstíraném. 

Zatím jsem ti vysvětlil tři první kroky k takovému přátelství. 

1. Poznej Boha

2. Důvěřuj Bohu

3. Miluj Boha

A nyní přistoupíme ke čtvrtému kroku: Přijímej Boha.“ 

Přijímej Boha? 

„Přijímej Boha. Přibliž se k Bohu. O tom tu hovoříme. Hovoříme o tom, jak se můžete přiblížit k Bohu.“

To bych rád udělal. Chtěl bych k tobě být opravdu blízko. Vždycky jsem to chtěl. Ale nevěděl jsem, jak to udělat.

„A teď to víš. Víš, že se ke mně můžeš přiblížit tím, že každý den strávíš několik klidných okamžiků se svým já. Tím můžeš začít. Když jsi se svým já - se svým skutečným já - jsi se mnou, neboť já jsem totožný s tvým já a tvé já je totožné se mnou. Jak už jsem ti řekl, není jen jediný způsob, jak toho dosáhnout. Právě jsem ti vysvětlil jeden způsob, ale je jich víc. Existují různé cesty k vlastnímu já a různé cesty k Bohu. A bylo by dobré, kdyby si to uvědomilo - a kdyby to také učilo - každé náboženství na světě. 

Až najdeš své já, můžeš je opustit a začít vytvářet nový svět. Chceš-li to udělat, chovej se k druhým tak, jak si přeješ, aby se oni chovali k tobě. Dívej se na druhé tak, jak si přeješ, aby se oni dívali na tebe. Přijímej druhé stejně, jako bys přijímal mě, neboť když přijímáš druhé, přijímáš mě. Přijímej celý svět, neboť celý svět přijímá to, čím jsem. Nic a nikoho neodmítej. Zatímco jsi na tomto světě a svět je v tobě, pamatuj si, že jsi větší než svět. Ty jsi jeho tvůrcem, neboť vytváříš svou realitu tak jistě, jako ji vnímáš. Stejně jako já, jsi zároveň stvořitelem i stvořením. 

Není nic, co by láska nevyřešila. To neznamená, že se musíš nechat zneužívat. O tom jsme již mluvili. Znamená to, že láska k sobě i druhým je vždycky řešením. Není člověk, kterého by láska nemohla vyléčit. Není duše, kterou by láska nemohla spasit. Ve skutečnosti není co zachraňovat, neboť láska je totéž co každá duše. A když duši druhého dáte to, čím je, vracíte ji sobě samé.“

Není správné něčeho litovat? 

„Jen pokud si nepleteš pocit lítosti s pocitem viny. Pocit viny je něco jiného. Lítost je tvým prohlášením, že jsi nerealizoval svou nejkrásnější představu o tom, čím opravdu jsi. Pocit viny je tvým přiznáním, že toho nejsi hoden. Vaše náboženství vás učí o provinění, za které budete potrestáni bez nejmenší naděje na rehabilitaci. Ale já ti řeknu tohle:  Smyslem vašeho života je vytvářet své já podle nejkrásnější verze té nejkrásnější představy, jakou jste o sobě kdy měli.

V tomto smyslu jsem vaším spolutvůrcem, neboť vidím, kam jste se rozhodli jít, a dávám vám nástroje k tomu, abyste si mohli uvědomit to, co si uvědomit potřebujete, a abyste mohli vytvořit to, co vytvořit potřebujete. Všechno, co jste, vytváříme společně. Čí je to tedy „vůle“? Je to Boží vůle. Nikdy nezapomínej tohle: Vaše vůle a moje vůle je vůle Boží.“

Ale řekl jsi také něco, co mě zarazilo. Řekl jsi mi, že „Boha jen využívám“. Myslím, že to není správné. Myslím, že bych k tobě měl mít jiný vztah. 

„A právě to bych si přál. Jste tu proto, abych vás využíval - ale já jsem tu také proto, abyste využívali vy mě. Tohle je těžké pochopit, dokud vycházíš z předpokladu, že jsme od sebe oddělení. Tak si představuje vztah mezi Bohem a člověkem většina lidí. Jestliže ti to usnadňuje porozumění, pak může být užitečné hovořit v rámci této představy, ale musím tě upozornit, že je to pouhá iluze, nikoli realita.“

Souhlasím, že může být užitečné mluvit o životě v rámci „této iluze“. Je mi jasné, že veškerý život na Zemi je iluzorní. Často si však hluboce uvědomuji skutečnou jednotu s tebou a se vším a s každým. A z tohoto stanoviska se tě ptám, zda jsme tu proto, abys nás využíval. 

„Kdybyste tu byli proto, abych vás využíval, jak by mohl svět vypadat tak, jak vypadá?  Myslíš si, že jsem takový svět chtěl?  Nebo si myslíš, že jste takový svět chtěli vy?   Řeknu ti tohle:  Vy jste to chtěli, já ne. Svět kolem vás je přesně takový, jak jste si jej představovali. Co si o světě myslíte, to v něm vidíte. Co si myslíte o svém životě, to v něm uvidíte. 

Jestliže vás využívám pro své cíle (jak se domníváte v rámci svého omezeného porozumění), musím být velice neschopný Bůh. Zdá se, že se mi nic nedaří!  Přestože tě používám jako svého posla a pomocníka a přestože jsem na Zem poslal svého jediného syna (jak říkají někteří z vás), nedaří se mi vytvořit svět, jaký bych si přál. Myslíš si, že mým cílem je vytvořit takový svět, jaký dnes je?  Samozřejmě že ne... pokud... nechci, abyste si vytvořili svět podle své vlastní volby. V tom případě sloužíte mým cílům a já vás „využívám“. 

Vy však také „využíváte“ mě, neboť svět svých snů vytváříte s pomocí vnitřní tvůrčí síly, kterou jsem vám dal já.“

Jak se takových snů zbavím? 

„Musíš změnit svou představu o světě. Je to součástí procesu, o kterém jsem už mluvil. Přemýšlej o tom, o čem budeš přemýšlet. Přemýšlej o dobrých a krásných věcech. Přemýšlej o okamžicích nádhery, vizích slávy a projevech lásky. Nejprve hledejte království Boží, a všechno ostatní vám bude přidáno.“

A během toho procesu máme využívat Boha? 

„Bůh je tím procesem. Tomu procesu říkáte život. Proto mě nemůžete nevyužívat. Můžete si jen neuvědomovat, že to děláte. Jakmile mě začnete využívat vědomě, všechno se změní.

Tohle je pátý krok k Bohu. Využívejte Boha.“

Řekni mi, jak to mám dělat. Není snadné chápat to tímto způsobem. Musíš mi vysvětlit, co to znamená využívat Boha. 

„Znamená to, že musíte užívat všech nástrojů a darů, které jsem vám dal. Musíte užívat své tvůrčí energie, která vám umožňuje vytvářet vaši realitu prostřednictvím vašich myšlenek, slov a činů. Musíte užívat své moudrostí, která vám umožňuje poznat pravdu ve chvílích, kdy není dobré vycházet z povrchního zdání. Musíte užívat čisté lásky, která vám umožňuje milovat druhé bezpodmínečně, aniž omezujete jejich svobodu volby. Musíte užívat lásky, která vám umožňuje přetvářet své boží Já podle nejkrásnější verze té nejkrásnější představy, kterou jste kdy měli o tom, kdo jste.

Ve vesmíru existuje boží síla, a ta se skládá z tvůrčí energie, vlídné moudrosti a čisté lásky. Když využíváte Boha, užíváte této boží síly.

Proto teď jdi a dělej to, k čemu ses rozhodl. Začni měnit svět „silou“. 

A použij k tomu Boha. Využívej mě každý den. Využívej mě v těch nejtěžších i v těch nejkrásnějších chvílích, ve chvílích strachu i odvahy. Takové chvíle prožiješ. A už jsi je také prožil. Neboť pro všechno je ustanovený čas, ano čas pro každou záležitost pod nebesy. 

Čas rodit a čas umírat;

čas sázet a čas sklízet to, co bylo zasazeno;

čas zabíjet a čas uzdravovat;

čas bořit a čas stavět;

čas plakat a čas se smát;

čas bědovat a čas tančit;

čas odnášet kameny a čas snášet kameny;

čas objímat a čas zdržovat se objímání;

čas hledat a čas ztrácet;

čas zachovávat a čas odhazovat;

čas roztrhávat a čas sešívat;

čas mlčet a čas mluvit;

čas milovat a čas nenávidět;

čas pro válku a čas pro mír. 

Pro co je dnes čas?  To je otázka. Co si přeješ, aby se dnes dělalo. Všechno jste už prožili a dnes je čas rozhodnout se, co chcete prožívat “teď“!

Neboť v tomto okamžiku se děje všechno, co se kdy stalo, co se děje a co se kdy stane. Tohle je věčný okamžik přítomnosti, čas nového rozhodování. Svět čeká na vaše rozhodnutí. Udělá to, k čemu se rozhodnete. A vy se rozhodnete realizovat to, čím jste. Tak to funguje. Tak to je. A dnes je čas probudit se a uvědomit si tuto pravdu. Jdi a hlásej toto poselství:  čas vaší spásy se blíží. Neboť jste mě prosili, abych vás „osvobodil od zla“, a já to opět dělám. Opět vám nabízím své přátelství. Přátelství s Bohem. 

Jsem vždycky s vámi. Vždycky.“

Děkuji ti za tento krásný rozhovor o přátelství s Bohem. Opět se báječně bavím. Těchto prvních pět kroků - poznej Boha, důvěřuj Bohu, miluj Boha, přijímej Boha a využívej Boha - by mohlo změnit životy lidí. 

„Ano. Ale buď trpělivý. Jsou ještě další dva.“

To vím. Můžeš mi vysvětlit ten následující. 

Šestý krok“ „Pomáhej Bohu.“ 

Nechápu, proč potřebuješ pomoc. Měl jsem za to, že nic nepotřebuješ. 

„Nepotřebuji pomoc, ale mám z ní radost, neboť vaše pomoc mi všechno usnadňuje.“ 

Usnadňuje?  Nevěděl jsem, že v Božím světě existují stupně obtížnosti.

„V nejvyšší realitě neexistují. V našem rozhovoru však užívám výrazů, které jsou konzistentní s vaší iluzí. Jinak bychom spolu nemohli mluvit. Vůbec bys mi nerozuměl. Problém je v tom, že pro většinu věcí nemáte slova. A pro slova, která máte, nemáte kontext. Právě na tento problém naráží duchovní a ezoterická literatura, která se pokouší vysvětlit nejvyšší realitu nepřesnými slovy vytrženými z kontextu.“ 

Proto je tolik duchovních děl interpretováno nesprávně. Co jsi měl tedy na mysli, když jsi v kontextu mého omezeného porozumění řekl, že ti naše pomoc „všechno usnadňuje“?  

„Tím jsem chtěl říct, že když pomáháte mně, usnadňujete všechno sobě.“ 

Ale já myslil, že jsi řekl, že tím usnadňujeme všechno tobě. 

„V jistém smyslu jsem to řekl a je to pravda. Ale tady se opět dostáváme k našemu problému s „kontextem“. Když tak mluvím, přecházím do kontextu nejvyšší reality. V nejvyšší realitě mi pomáhá to, co pomáhá vám, neboť v nejvyšší realitě jsme totožní. Nejsme od sebe vůbec odděleni. Takové tvrzení však nemá žádný smysl ve vašem iluzorním světě. Během tohoto rozhovoru musím často přecházet z jednoho kontextu do druhého, abych ti mohl vysvětlit věci, které nelze vysvětlit v kontextu vaší světské zkušenosti.

Pro vás je obtížné pochopit co mám vlastně na mysli, když říkám, „pomáhejte Bohu“.“ 

Většina lidí nemůže pochopit, co „pochopit“ znamená! 

„Přesně tak. V tom spočívá celý problém. Ty to chápeš.“ 

Proč tedy neřekneš, že když pomáhám Bohu, všechno je pro nás snazší?  Ale vysvětli mi, jak nám naše pomoc Bohu všechno usnadňuje?  

„Abys to pochopil, musíš vědět, co se Bůh snaží udělat. Musíš vědět, co chci.“

Myslím, že to vím. V každém okamžiku přítomnosti se snažíš přetvářet sám sebe. Snažíš se přetvořit své já podle nejkrásnější verze té nejkrásnější představy, kterou jsi kdy měl o tom, kdo jsi. A děláš to skrze nás. V tom smyslu jsme tebou. Jsme součástí Božího těla. Jsme Bohem.

„Zapamatoval sis to dobře, můj příteli. Opět začínáme mluvit jedním hlasem. To je dobře, protože budeš jedním z mých poslů; nebudeš pouhým hledačem světla, budeš jeho nositelem.“

A tak ti pomohu nejlépe!  Nejlépe ti pomohu tím, že se rozpomenu, že jsem součástí Božího těla. 

„Opravdu to chápeš. Chápeš ty nejjemnější nuance. Teď ti řeknu, jak můžeš pomáhat Bohu. Snaž se žit vědomým, harmonickým a užitečným životem. To dokážeš, budeš-li užívat darů, jež jsem ti dal tvůrčí energii, vlídnou moudrost a čistou lásku. Celou tvou bytost a všechno, co z ní pochází, jsem naplnil tvůrčí energií. Myšlenky, slova a činy jsou tři nástroje tvůrčí činnosti. Když si to uvědomíš, můžeš rozhodovat o svém životě, místo abys byl jeho otrokem.

Život vychází z tvých úmyslů. Když si to uvědomuješ, můžeš žít uváženě. Co si myslíš, myslíš si úmyslně. Co říkáš, říkáš úmyslně. Co děláš, děláš úmyslně. Když ti pak někdo řekne, „To jsi udělal úmyslně!“, bude to pochvala, nikoli výtka. Všechno, co děláš, děláš úmyslně - a smyslem tvého života v každém okamžiku je prožívat nejkrásnější verzi té nejkrásnější představy, kterou jsi o sobě kdy měl. Když užíváš své tvůrčí energie, pomáháš Bohu být tím, čím je a co chce prožívat. 

Tvou duši jsem naplnil vlídnou moudrostí. Používáš-li tohoto nástroje, žiješ harmonicky v každé situaci. Tvá existence je ztělesněnou harmonií. Žít harmonicky znamená žít v souladu s vibracemi každého okamžiku, místa, člověka nebo situace. Zpívat harmonicky však neznamená zpívat jednohlasně. Znamená to zpívat společně. Zpíváš-li harmonicky, změníš způsob, jakým je píseň zpívána. Píseň se stane novou písní. Stane se písní duše, a žádná píseň není krásnější. 

Chovej se moudře v každém okamžiku. Všimni si, jak moudrost všechno mění. Všimni si, jak mění tebe. Moudrost máš ve své duši. Já jsem ji tam vložil a ona tě nikdy neopustila. Spoléhej se na ni v obtížných situacích. Když spoléháš na svou moudrost, spoléháš na mě. Když užíváš svou moudrost, pomáháš Bohu být tím, čím je a co chce prožívat. 

Tvé srdce jsem naplnil čistou láskou. Láska je to, co jsem já a co jsi ty. Tvé srdce láskou přetéká. Láska proniká celým tvým já. Tvé já se skládá z čisté lásky. Čistá láska je to, čím jsi. Když vyjadřuješ čistou lásku, prožíváš to, čím jsi. Láska je největší dar. Když miluješ, vypadá to, jako bys dával dar druhým, a přitom jej dáváš svému já. To proto, že nikdo jiný není. Čistá láska ti umožňuje vidět pravdu. 

Když miluješ čistou láskou, žiješ životem, který přináší užitek všem. „Laskavost“ se pro tebe stane důležitým slovem. Najednou chápeš jeho hlubší smysl. Laskavost znamená nejen dobrotu, ale také stejnost. Žiješ-li životem čisté lásky, uvědomuješ si, že všichni lidé jsou stejní. Uvědomuješ si svou jednotu se vším. A když miluješ čistou láskou, pomáháš Bohu být tím, čím je a co chce prožívat. Bohu pomáháš tím, že ho miluješ. Láska je výživou všeho živého. Proto si vezmi a jez, neboť tohle je moje tělo. Všichni jste součástí jediného těla. A je na čase, abyste si to opět uvědomili. Neříkal bych ti to, kdyby to nebyla pravda. Je to ta největší pravda.“

Nikdy jsem nikoho neslyšel mluvit tak smysluplně. Tvá slova znějí tak... symetricky. 

„Bůh je symetrický. Bůh je dokonalou symetrií. V chaosu je řád. V božím plánu je dokonalost.“ 

„A teď bych ti rád řekl něco, co si možná neuvědomuješ. Když užíváš zkušeností, jež jsi tehdy získal, využíváš Boha. Neboť jsi přijal dar, který jsem ti dal, a teď jej předáváš lidstvu. 

Chápeš to?  Tohle je víc než jen zajímavá příhoda. Není to obyčejná životní epizoda. To všechno jsi prožít chtěl. A teď nám to nevyprávíš bezdůvodně. Chceš změnit své já a chceš změnit svět. Příběhy ze svého života vyprávíš nejen proto, abys uspokojil zvědavost čtenářů, ale také proto, abys jim připomněl, co i oni vždycky věděli.

A tady je ta symetrie, tady je ta dokonalost božího plánu: už před třiceti lety bylo tvé duši jasné, kteří lidé, která místa a které situace ti poskytnou dokonalé zážitky, jež tě připraví na tvůj úkol změnit svět. Tvá duše také věděla, že své zkušenosti uplatníš o třicet let později.“ 

To je úžasné.

„Opravdu si myslíš, že se něco děje náhodou?  Znovu opakuji, že boží plán je dokonalý. Nic v tvém životě se neděje náhodou. Nic. Nic se neděje bezdůvodně. Nic. Všechno, co se ti stane, ti dává novou příležitost.

Všechno.  Dokonalost každého okamžiku si nemusíš uvědomovat, ale to jej nečiní méně dokonalým. Každý okamžik je dar, jenž ti přináší něco užitečného.“

 

Když se na svůj život dívám s dostatečným odstupem a vidím krásu jeho složité a jemné struktury, naplňuje mě vděčnost. 

„To je sedmý krok k Bohu.

Děkuj Bohu.

Tento krok je téměř automatický. Když uděláš prvních šest kroků, sedmý přijde naprosto přirozeně.

Celý svůj život jsi neznal Boha takového, jaký opravdu je. Teď ho poznat můžeš. 

Celý svůj život jsi nedůvěřoval Bohu tak, jak sis přál. Teď mu důvěřovat můžeš. 

Celý svůj život jsi nemiloval Boha tak, jak sis přál. Teď ho milovat můžeš. 

Celý svůj život jsi nepřijímal Boha jako skutečnou součást tvého života. Teď ho přijímat můžeš. 

Celý svůj život jsi nevyužíval Boha, jako bys využíval svého nejlepšího přítele. Teď ses k němu přiblížil využívat ho můžeš.

Celý svůj život jsi vědomě nepomáhal Bohu, protože jsi nevěděl, že tvou pomoc potřebuje, a  i když jsi to věděl, nevěděl jsi, jak mu ji poskytnout. Teď mu pomáhat můžeš.

Není tvoje chyba, že jsi Boha neznal. Jak jsi ho mohl znát, když ti každý říkal něco jiného? 

Není tvoje chyba, že jsi Bohu nedůvěřoval. Jak můžeš důvěřovat někomu, koho neznáš? 

Není tvoje chyba, že jsi Boha nemiloval. Jak můžeš milovat někoho, komu nedůvěřuješ? 

Není tvoje chyba, že jsi Boha nepřijímal. Jak můžeš přijímat někoho, koho nemiluješ?

Není tvoje chyba, že jsi Boha nevyužíval. Jak můžeš využívat někoho, koho nepřijímáš? 

Není tvoje chyba, že jsi Bohu nepomáhal. Jak můžeš pomáhat někomu, pro koho nemáš žádné použití? 

A není tvoje chyba, že jsi Bohu neděkoval. Jak můžeš být vděčný někomu, komu nemůžeš pomáhat? 

Dnes je však nový den. Dnes je nová doba. A přichází nové rozhodnutí. Můžeš se rozhodnout, že se mnou navážeš nový osobní vztah. Konečně můžeš prožívat přátelství s Bohem.“ 

To chce každý člověk. Zajisté každý, kdo věří v Boha. Celý život se snažíme být tvými přáteli. Nechceme tě urážet, snažíme se potěšit tě, najít tvé skutečné já, chceme, abys ty našel nás - zkoušíme všechno. Ale neudělali jsme těchto sedm kroků. Alespoň já ne. Ne tak, jak jsi mi to vysvětlil. A tak ti děkuji. Ale mohu se tě na něco zeptat?  

„Jistě.“

K čemu je nutná vděčnost?  Proč je tak důležité, abychom ti děkovali?  Proč je to jeden z těch sedmi krok?  Jsi tak ješitný, že nám vezmeš všechno dobré, když ti neprojevíme svou vděčnost? 

„Naopak, jsem tak milující, že když mi projevíte svou vděčnost, dostanete všechno dobré.“

Tím vlastně říkáš totéž. Musíme ti projevit svou vděčnost, abychom dostali všechno dobré.

 „Nemusíte. Nic nevyžaduji. Mnozí lidé, kteří nejsou ani trochu vděční, se mají dobře. Já vaši vděčnost nevyžaduji. Nepotřebuji ji k záchraně svého ega. Vaše vděčnost není podmínkou mého dobrého vztahu k vám. Život vám nabízí dobré věci bez ohledu na to, zda jste vděční, nebo ne. Jste-li však vděční, život vám dává všechno rychleji. Je to tak proto, že vděčnost je stav bytí.

Pamatuj si, co jsem řekl: „Myšlení je ta nejpomalejší metoda tvoření.“ Vykonáváš všechny důležité tělesné funkce, aniž o nich přemýšlíš. Nepřemýšlíš o tepu srdce, dýchání nebo mrkání oka. Nepřemýšlíš o pocení. To všechno se děje, protože jsi člověk.“

 Tvoříme nejefektivněji na této úrovni? 

„Ne. Nejefektivněji a nejrychleji tvoříte na úrovni totálního vědomí. Totální vědomí je transcendentní jednotou podvědomí, vědomí a nadvědomí. Je to úroveň za hranicemi myšlení. Je to skutečný stav vašeho bytí. Tento stav je tím, čím opravdu jste. Není ovlivňován vaším myšlením. Myšlení není prvotní příčinou. Prvotní příčinou je bytí. Teď zkoumáme to nejsložitější esoterické poznání. Nuance začínají být velmi jemné.“

To je v pořádku. Myslím, že jsem na to připraven. Pokračuj.

 „Tak dobře. Ale uvědom si, že tady začneme mít potíže s jazykem. Budu muset přecházet z jednoho kontextu do druhého, budu hovořit ze stanoviska nejvyšší reality a pak se opět vrátím do vašeho iluzorního světa, který je realitou, v níž teď žiješ. Doufám, že to pochopíš.“ 

Chápu. Tak začni.

„Jseš si jistý?  Bude to obtížné. Bude to nejobtížnější část našeho dialogu. Můžeš to vynechat. Můžeš mi prostě věřit a můžeme pokračovat.“ 

Rád bych tomu porozuměl. Alespoň se o to pokusím.

 „Tak dobře. Poslouchej. Co říkáš tomuto výroku:

Bytí je, myšlení činí.

Co ti to říká?“

 Říká mi to, že bytí není činnost, že to není něco, co se děje. Je to bytí. Je to něco, co je. Něco, co je - tak, jak to je.

„Správně. A co myšlení?“ 

Myšlení je proces, „činnost“, něco, co se děje. 

„Výborně. A co z toho vyplývá?“ 

Všechno, co „se děje“, trvá určitou dobu. Může se to dít velice rychle jako například myšlení, ale trvá to určitou dobu. To, co „je“, prostě je. V tomto okamžiku. „Nebude“ to; je to tady a teď.  Zkrátka a dobře, „bytí“ je rychlejší než „činnost“ a tudíž rychlejší než „myšlení“. 

 „Tady je další výrok: Bytí je prvotní příčina. Co ti to říká?“

Říká mi to, že bytí způsobuje všechno. Co „jsem“, to prožívám. 

„Výborně. Způsobuje bytí myšlení?“

Ano. Je-li náš předpoklad správný, pak bytí způsobuje myšlení. 

„Takže to, co jsi, ovlivňuje to, jak myslíš. A přece jsem říkal, že „myšlení je tvůrčí“. Je-li „myšlení tvůrčí“, může vytvořit stav bytí? Vytváří tvé myšlení tvé skutečné bytí?“ 

Nevím. Nikdy jsi to neformuloval tímto způsobem. Nevím, co je mé skutečné bytí. 

„Tvé skutečné bytí je veškeré jsoucno. Všechno. Tvé bytí je alfou a omegou, počátkem a koncem všeho. Tvé bytí je jednotou všeho.“

Jinými slovy, mé bytí je Bohem. Takže ty se mě ptáš, zda mé myšlení může stvořit Boha?  Nevím.

 „Dovol mi tedy, abych ti to vysvětlil. Jsme ovšem omezeni jazykem a kontextem, jak už jsem řekl. 

Tvé myšlení o Bohu nevytváří Boha. Jen ti umožňuje uvědomovat si Boha. Bůh je. Bůh je jsoucno. Bůh je všechno. Všechno, co kdy bylo, je a bude. Když myslíš, nevytváříš jsoucno. Pouze si vybíráš, kterou jeho část chceš prožít. Všechno už je tady. Myšlením nic nevytváříš. Pouze prožíváš tu část jsoucna, o které přemýšlíš. Rozumíš tomu?“ 

Myslím, že ano. Ale pokračuj pomalu. Velice pomalu. Snažím se s tebou držet krok. 

„Tvé skutečné bytí, to, čím opravdu jsi, předchází všemu. Když přemýšlíš o tom, čím bys chtěl teď být, vstupuješ do svého skutečného bytí, do svého totálního já a soustřeďuješ se na tu jeho část, kterou teď chceš prožívat. Tvé totální já obsahuje všechno. Tvé totální já je tvé štěstí i tvůj smutek. 

Je tedy „bytí“ ovlivňováno „myšlením“?  Není. Vůbec ne. Jsi to, co jsi, ať už si o tom myslíš cokoli. Můžeš však myšlením vytvořit jiný prožitek svého bytí? Ano. O čem přemýšlíš, to se projeví v tvé přítomné realitě. Takže když jsi smutný a začneš myslit na radostné a pozitivní věci, snadno se vrátíš k té části svého já, která je šťastná. Prostě se pohybuješ od jedné části svého já k druhé! Existuje však „zkratka“ - a o tom tady mluvíme. Do jakéhokoli stavu svého skutečného bytí se můžeš dostat okamžitě, jakmile si uvědomíš a prohlásíš, že takový stav existuje.“

Jednou jsi mi říkal, „Co víš, to existuje.“ 

„Ano, to jsem ti říkal. A myslil jsem tím přesně tohle. Co víš o svém skutečném bytí, to je stavem tvého bytí v tomto okamžiku. Když prohlásíš, co víš, tím to realizuješ.

Ta nejpůsobivější prohlášení začínají slovem „jsem“. Jedním z nejznámějších je prohlášení, jež učinil Ježíš: „Jsem cesta, pravda a život.“ Nejvýznamnější takové prohlášení jsem učinil já: Jsem to, co jsem.

I ty můžeš činit taková prohlášení. Děláš to vlastně každý den. „Jsem znechucen“ nebo „Jsem v tom až po krk.“ To jsou prohlášení o stavu tvého bytí. Činíš-li je vědomě, žiješ uváženým životem. Pamatuj si, že ti radím, abys žil...

Vědomě

Harmonicky

Užitečně

Věděl jsi, že celý tvůj život je poselstvím?  Každý tvůj čin je činem sebeurčení. Každá tvá myšlenka je němý film na plátně tvé mysli. Každé tvé slovo je určeno Bohu. Všechno, co si myslíš, říkáš a děláš, je zprávou o tobě. Proto považuj svá prohlášení za jakési Prohlášení o stavu Unie. Všechno, co říkáš, je prohlášením o stavu tvého bytí. Prohlašuješ, jak na tom jsi. Říkáš, „čím opravdu jsi“.“ 

Moment!  Něco mě právě napadlo!  Všichni jsme součástí jednoho celku, takže to je opravdu prohlášení o stavu Unie! 

„Výborně. To je velice dobré. Tvé prohlášení je nejkratší cestou ke stavu tvého bytí. Tvá prohlášení vyvolávají tu část tvého bytí, kterou chceš v daném okamžiku prožívat. Je to spíš tvůrčí činnost bytí než tvůrčí činnost myšlení. Bytí je ta nejrychlejší metoda tvoření. Neboť to, co je, je v tomto okamžiku. 

Skutečné prohlášení o stavu svého bytí děláš, aniž o tom přemýšlíš. Budeš-li o tom přemýšlet, v nejlepším případě žádoucí stav bytí pozdržíš a v nejhorším jej popřeš. Ke zdržení dochází proto, že přemýšlení trvá určitou dobu, kdežto bytí je okamžité. K popření může dojít proto, že tě přemýšlení o tom, čím chceš být, často přesvědčí, že tím nejsi - a že se tím nikdy nestaneš.“

Jestliže je to pravda, pak není nic horšího než myslit! 

„V jistém smyslu máš pravdu. Žádný duchovní Mistr nemyslí. To jest nepřemýšlí o tom, čím je. Prostě tím je. Jakmile o tom začneš přemýšlet, nemůžeš tím být. Můžeš to pouze oddálit nebo popřít.“ 

Z toho vyplývá, že mohu být zamilovaný, jedině když jsem zamilovaný. Nemohu být zamilovaný, pokud o tom přemýšlím. Když se mě zeptá člověk, který mě miluje, zda jsem do něho zamilovaný, a já mu odpovím, že o tom „přemýšlím“, nejspíš se mu to nebude moc líbit. 

„Výborně!  Chápeš to velice dobře. Jestliže ti nezáleží na tom, jak dlouho bude trvat, než začneš prožívat to, co chceš (například „být zamilovaný“), pak „o tom můžeš přemýšlet“, jak dlouho chceš. Myšleni je velmi mocný nástroj. Pochop to. Je to jeden ze tří nástrojů tvoření.“

Myšlenka, slovo a čin.

„Přesně tak. Nicméně dnes jsem ti ukázal další metodu, která ti usnadní prožívat svůj život. Tato metoda není nástrojem tvoření, je novým pochopením tvoření: Není to proces vytváření něčeho nového, je to proces uvědomování si toho, co se již stalo - co je, co vždycky bylo a co vždycky bude. Rozumíš tomu?“

Ano. Začínám chápat celou tu kosmologii, celou tu konstrukci.

„To je dobře. Vím, že to není jednoduché. Nebo lépe, je to jednoduché, ale není to snadné pochopit. Pamatuj si tohle:  Bytí je okamžité. Ve srovnání s bytím je myšlení velice pomalé. Ať je tvé myšlení seberychlejší, ve srovnání s bytím je vždycky pomalé. Vysvětlím ti to na velice lidském příkladu zamilovanosti. Vzpomeň si na okamžik, kdy ses zamiloval. V jednom kouzelném okamžiku sis poprvé uvědomil svou lásku. Ten pocit tě najednou ovládl. Podíval ses na toho člověka naproti tobě a najednou jsi věděl, že ho miluješ.

Bylo to velice náhlé. Bylo to okamžité. Nebylo to něco, o čem bys musel přemýšlet. Prostě se to „stalo“. Později jsi o tom třeba přemýšlel. Možná jsi o tom přemýšlel i předem - zajímalo by mě, jaké by to bylo, kdybych miloval toho člověka - ale v tom okamžiku, kdy jsi to poprvé pocítil ve svém srdci, ten pocit tě naprosto ovládl. Stalo se to tak rychle, že jsi o tom nemohl“přemýšlet“. Prostě jsi zjistil, že jsi zamilovaný. Můžeš být zamilovaný ještě dřív, než tě to napadne!“ 

Páni, jako bych to nevěděl. 

„A právě tak je to v případě vděčnosti. Máš-li pocit vděčnosti, nikdo ti nemusí říkat, že by ses měl cítit vděčným. Prostě se tak cítíš!  Jsi vděčný, než tě to vůbec napadne. Vděčnost je stav bytí.“

Řekl jsi, že vděčnost je stav bytí, který mi oznamuje, že už mám to, co si myslím, že potřebuji. Jinými slovy, jestliže za něco děkuji Bohu, místo abych ho o to žádal, musím vědět, že to už mám. 

„Přesně tak.“ 

Neboť když děkuji Bohu, „jsem“ si vědom, že mi už bylo dáno všechno, co potřebuji, abych realizoval a prožíval to, co jsem si zvolil. 

„Ještě než požádáš, vyslyším tě. Ano, tak to je.“

Takže nejdřív ze všeho bychom měli děkovat Bohu! 

„To vám může pomoci. Právě jsi odhalil velké tajemství. Pokud jde o sedm kroků k Bohu, je úžasné, že jejich pořadí lze obrátit. 

Děkuješ-li Bohu, pak mu pomáháš, aby ti pomohl. 

Pomáháš-li Bohu, aby ti pomohl, pak ho využíváš. 

Využíváš-li Boha, pak ho přijímáš ve svém životě. 

Přijímáš-li Boha, pak ho miluješ.

Miluješ-li Boha, pak mu důvěřuješ.

Důvěřuješ-li Bohu, pak ho jistě znáš.“

 To je úžasné. Naprosto neuvěřitelné.

„Teď víš, jak navázat přátelství s Bohem. Skutečné přátelství. Opravdové přátelství. Praktické, fungující přátelství.“

Rád bych začal využívat tohoto přátelství. Řekl jsi, že mi vysvětlíš, jak mohu ve svém každodenním životě uplatňovat moudrost obsaženou v Hovorech s Bohem. 

„Proto jsi navázal přátelství s Bohem. Tvé přátelství ti pomůže zapamatovat si tyto věci. Usnadní ti každodenní život a umožní ti být tím, čím opravdu jsi. To je tvá největší touha, a já jsem vymyslil dokonalý systém, který ti pomůže realizovat všechno, po čem toužíš. Všechny tvé touhy se realizují v tomto okamžiku. Jediný rozdíl mezi námi je v tom, že já to vím. V okamžiku totálního poznání (který může přijít každou chvíli) se budeš cítit jako já; já jsem stále radostný, láskyplný, přijímající, přející a vděčný. 

To je pět postojů Boha. A já ti slíbil, že ti v tomto dialogu ukážu, jak jich užívat, abys dosáhl Božství.“ 

„Lidé se domnívají, že Bůh nemá smysl pro humor, že se neumí smát a že se v jeho přítomnosti musí každý chovat velice zbožně. Měli byste být veselejší. Všichni. Měli byste se smát sami sobě. Kdosi jednou řekl: „Dospělým se staneš tehdy, až se zasměješ sám sobě.“

Neberte se příliš vážně. Dopřejte si trochu legrace. A dopřejte legraci i druhým.

Chceš, abych ti něco řekl o pěti postojích Boha? 

Tak tady je první postoj. „Naprosto radostný.“

To je první postoj. Všiml sis toho?  Uvádím jej na prvním místě.“

 

Co tím chceš říci? 

„Říkám, že to je nejdůležitější postoj. Radostný postoj činí všechno možným. Bez radosti není nic.  Říkám, že život bez humoru nemá smysl. Říkám, že smích je nejlepší lék. Říkám, že radost je dobrá pro duši. A půjdu ještě dál. Radost je duše. Duše je to, čemu říkáte radost. Čistá radost. Nekonečná radost. Upřímná, neomezená radost. Radost je přirozeností duše Úsměv je oknem do duše. Smích je dveřmi.“

To je úžasné. Proč jsou duše tak šťastné?  Lidé tak šťastní nejsou. Lidé, jimž tyto šťastné duše patří, nevypadají tak šťastně. Jak je to možné?  

„To je výborná otázka. Je-li duše tak veselá, proč nejsi veselý ty?  To je opravdu výborná otázka. Odpověď najdeš ve své mysli. Chceš-li být veselý, musíš mít otevřenou mysl, abys mohl uvolnit radost, kterou máš v srdci.“ 

Měl jsem za to, že radost mám v duši. 

„Tvé srdce je chodbou mezi tvou duší a tvou myslí. Radost v tvé duši musí projít tvým srdcem, jinak „do tvé mysli nikdy nevstoupí“.  City jsou jazykem duše. Máš-li uzavřenou mysl, city se ti hromadí v srdci. Proto když jsi velmi, velmi smutný, máš pocit, že ti pukne srdce, a když jsi velmi, velmi veselý, máš pocit, že ti srdce přetéká radostí. Otevři svou mysl a vyjadřuj své city. Srdce ti pak nebude pukat ani přetékat, neboť jím bude proudit životní energie z tvé duše.“

Je-li však duše radost, jak může být smutná? 

„Radost je život, vyjádření. Proudění životní energie je to, čemu říkáte život. Podstatou života je jednota - jednota se vším, co existuje. Život je jednota, vyjádření. Pocit jednoty je pocit, kterému říkáte láska. Proto se říká, že podstatou života je svobodně vyjádřená láska. 

Je-li svobodné a neomezené vyjádření života a lásky zakazováno, je-li prožívání jednoty se všemi věcmi a živými bytostmi omezováno, pak duše, která je radostí, není plně vyjadřována. Nedostatečně vyjádřená radost je pocit, kterému říkáte smutek.“

Jak může být duše smutná, když její podstatou je radost?  

„Nerozumíš povaze vesmíru. Stále ještě věříš, že věci jsou od sebe oddělené. Teplo není oddělené od chladu. Nic není od ničeho oddělené. Nic ve vesmíru není oddělené od ničeho jiného. Teplo a chlad jsou jen různé stupně téže kvality. Totéž platí o smutku a radosti.“

Jak úžasné porozumění! Smutek a radost jsou jen dvě různá pojmenování. Jsou to slova, jimiž označujeme různé úrovně téže energie. 

„Ano, jsou to různé projevy univerzální energie. A proto můžete mít tyto dva pocity v tomtéž okamžiku. Dovedeš si to představit?“ 

Ano!  Už jsem cítil smutek a radost v tomtéž okamžiku. 

Tato energie může být kdykoli vyjádřena způsobem, kterému říkáte radost. Je tomu tak proto, že životní energii lze ovládat. Vibraci životní energie můžeš zrychlit, jako když změníš nastavení termostatu na vyšší teplotu. Řeknu ti tohle: Máš-li v srdci radost, můžeš překonat sebenepříznivější situaci.“

Jak mohu mít v srdci radost, když ji tam nemám?  

„Ale máš.“

Někteří lidé si to však neuvědomují.

„Protože neznají tajemství radosti. Nemůžeš si uvědomit radost, dokud ji nevyjádříš.“ 

Ale jak mohu vyjádřit radost, když si ji neuvědomuji? 

„Pomáhej druhým, aby si uvědomili svou radost. Snaž se probouzet radost v srdci druhých a probudíš radost ve svém vlastním srdci.“

Někteří lidé to neumějí. Nevědí, jak se to dělá.

„Radost můžeš probudit pouhým úsměvem. Pochvalou. Láskyplným pohledem. A můžeš ji probudit něčím tak elegantním, jako je milostný akt. Těmito a mnoha dalšími způsoby můžeš probudit radost v srdci druhých.

Radost lze probudit písní, tancem, tahem štětce, ztvárněním hlíny nebo rytmem slova. Stiskem ruky, chápavým pohledem nebo splynutím duší. Společným vytvářením něčeho dobrého a rozkošného a užitečného. Těmito a mnoha dalšími způsoby můžeš probudit radost v srdci druhých. 

Sdílením pocitů, mluvením pravdy, překonáním zlosti a zaujatosti. Ochotou naslouchat a ochotou mluvit. Dáváním a přijímáním.

Existuje tisíc způsobů, jak probudit radost v srdci druhých. Ne, existuje tisíckrát tisíc způsobů. Až to budeš chtít udělat, poznáš jak.“

Máš pravdu. Jsem si jistý, že máš pravdu. I člověku na smrtelné posteli lze probudit radost v srdci. 

„Poslal jsem vám jednu velkou učitelku, aby vám ukázala, jak se to dělá.“

Vím. Doktorku Elisabeth Kűblerovou-Rossovou. Nemohl jsem tomu uvěřit, když jsem se s ní setkal. A už vůbec jsem nemohl uvěřit, že s ní budu spolupracovat. Je to neobyčejná žena.

 „Existuje tisíc způsobů, jak probudit radost v srdci bližního, a jakmile se rozhodneš, že to uděláš, budeš vědět jak.“ 

A mohu to udělat i pro člověka na smrtelné posteli. Děkuji ti za tvé učení a za dokonalou učitelku. 

„Rádo se stalo, můj příteli. A už ses naučil žít radostně?“

Elisabeth nás učila, abychom milovali bezpodmínečně, odpouštěli rychle a nikdy nelitovali utrpení, které jsme zakusili. „Kdybyste chránili kaňony před větrnými bouřemi,“ říkala, „nikdy byste neviděli krásu jejich zvrásněných stěn.“ 

Také nám říkala, abychom žili plně v každém okamžiku a vypořádali se s tím, čemu říkala „nevyřešené problémy“ z minulosti, neboť jedině pak se přestaneme bát smrti. „Nebojíte-li se umřít, nebojíte se žít“. A samozřejmě zdůrazňovala, že „smrt neexistuje“. 

„Získal jsi od ní hodně.“ 

Elisabeth byla moudrá žena, která si mohla dovolit rozdávat.

„Teď jdi a začni žít podle těchto pravd a nezapomeň ani na pravdy, které jsem ti odhalil jinými způsoby, abys našel radost ve své duši, cítil ji ve svém srdci a poznal ji ve své mysli.

Bůh je život na nejvyšší frekvenci. Takový život je ztělesněnou radostí. Bůh je naprosto radostný. A ty začneš vyjadřovat své vlastní božství, až si osvojíš tento nejdůležitější postoj Boha.“ 

Jak mohu mít radost, když jsem sám? 

 „Vždycky si můžeš najít způsob, jak přispět životu, i když jsi sám. Někdy je to dokonce snazší. Například ty píšeš nejlíp, když jsi sám.“

Ale co když člověk není spisovatelem. Co když není malířem nebo básníkem nebo skladatelem nebo čímkoli, co vyžaduje, aby tvořil o samotě?  Co když je obyčejným člověkem, třeba dentistou a najednou zůstane sám?  Co když je knězem v důchodu a jeho aktivní život skončil a nemůže už pomáhat druhým?  Co když je jakýmkoli důchodcem?  Důchodci se často cítí opuštění a neužiteční.  V podstatě se ptám, jak lze najít radost ve vlastní duši. Není trochu nebezpečné věřit, že radost nacházíme v tom, že děláme radost druhým?  Není to tak trochu past?  Nemohlo by to vést některé lidi k tomu, aby se cítili jako trpitelé - kteří se domnívají, že si štěstí zaslouží jen tehdy, když přinášejí štěstí druhým?  

„To jsou dobré otázky. Velice dobré otázky.“

„Nejdřív ti něco vysvětlím. Nikdy nejsi sám. Já jsem vždycky s tebou a ty jsi vždycky se mnou. Z toho musíme vycházet, neboť to všechno mění. Máš-li dojem, že jsi opravdu sám, může to být zdrcující. Zdrcující je už samotná myšlenka naprosté osamělosti. Neboť povahou duše je jednota se vším. A když má jedinec pocit, že neexistuje nic jiného než on, pak se opravdu cítí jako jedinec, nikoli jako součást celku. Je to zdrcující, protože to narušuje váš nejhlubší pocit toho, čím jste.  Proto si musíš uvědomit, že nikdy nejsi sám a že „osamělost“ je nemožná.“

 

Lidé, kteří strávili nějaký čas v samovazbě, nebo pacienti, kteří jsou v následkem mrtvice uvězněni ve své vlastní mysli, by s tebou možná nesouhlasili. Vím, že užívám extrémních příkladů, ale existují případy, kdy“osamělost“ není vůbec nemožná.

„Můžete si vytvořit iluzi osamělosti, nicméně váš pocit nedělá z vaší iluze realitu. Já jsem s vámi vždycky, ať už si to uvědomujete, nebo ne.“

Jestliže si to neuvědomujeme, pak s námi být nemusíš, protože efekt je stejný.

„S tím souhlasím. Takže chcete-li to změnit, musíte si uvědomit, že jsem s vámi pořád, až do konce času.“ 

Jak to mohu vědět, když „to nevím“?  

„Rozumím. A odpovídám, že je možné, abys něco věděl, aniž „víš, že to víš“.“

Mohl bys mi to vysvětlit? 

 „Zdá se, že jsou lidé, kteří nevědí, ale kteří nevědí, že nevědí. Tito lidé jsou jako děti. Pečuj o ně.

Zdá se, že jsou lidé, kteří nevědí, ale kteří vědí, že nevědí. Tito lidé jsou ochotní. Uč je. 

Zdá se, že jsou lidé, kteří nevědí, ale kteří si myslí, že vědí. Tito lidé jsou nebezpeční. Vyhýbej se jim. 

Zdá se, že jsou lidé, kteří vědí, ale kteří nevědí, že vědí. Tito lidé spí. Probuď je.

Zdá se, že jsou lidé, kteří vědí, ale kteří předstírají, že nevědí. Tito lidé jsou herci. Raduj se z jejich společnosti. 

A zdá se, že jsou lidé, kteří vědí a kteří to vědí, že vědí. Nenásleduj je. Neboť jestliže vědí, že vědí, pak nechtějí, abys je následoval. Nicméně jim pozorně naslouchej, neboť ti připomenou, co víš ty. Proto vám tyto lidi posílám. Proto je voláte.“

Proč by ten, kdo ví, předstíral, že neví?  Kdo by to dělal?  

„Skoro každý. Občas skoro každý. Protože všichni máte rádi drama. Vytvořili jste si iluzorní svět, království, v němž můžete vládnout, a stali jste se králi a královnami vašeho dramatu.“ 

Proč bych si přál v tom dramatu pokračovat. Proč bych jej nechtěl ukončit?  

„Protože drama ti umožňuje hrát všechny verze toho, čím jsi a čím bys chtěl být.

Protože je to zajímavé.“ 

Ty žertuješ. Není nějaký snazší způsob? 

 „Samozřejmě že je. A nakonec si jej zvolíš. Zvolíš si jej, jakmile si uvědomíš, že žádné drama není nutné. Přesto v něm budeš někdy pokračovat, aby sis připomněl realitu a abys poučil druhé. To dělají všichni duchovní učitelé.“

Co nám tito učitelé připomínají a co nás učí? 

„Připomínají vám, že žijete v iluzi. Připomínají sami sobě i druhým, že život je iluze, ale že má smysl a že jakmile jej pochopíte, můžete se svobodně rozhodnout, zda budete žít v iluzi nebo ne. Můžete si zvolit život v iluzi a můžete ji učinit reálnou, nebo si můžete zvolit život v nejvyšší realitě a prožívat ji v každém okamžiku.“ 

Jak mohu v každém okamžiku prožívat nejvyšší realitu? 

„Buď klidný a věz, že jsem Bůh. Myslím to doslova. Buď klidný.

Jedině tak poznáš, že jsem Bůh a že jsem vždycky s tebou. Tak pochopíš, že jsi se mnou totožný. Tak najdeš Stvořitele ve své duši. Až mě jednou poznáš a začneš mi důvěřovat, milovat mě a přijímat mě - pak už nikdy nebudeš pochybovat, že jsem stále s tebou.

Jak už jsem řekl, přijmi mě. Alespoň jednou denně si uvědom mou existenci. Dělej to teď, když nemusíš, když se ti zdá, že to tvá životní situace nevyžaduje. Ted, když se ti zdá, že nemáš čas. Ted, když se necítíš osamělý. Až budeš  „sám“, uvědomíš si, ze sám nejsi. 

Alespoň jednou denně si uvědom své boží spojení se mnou. Už jsem ti vysvětlil jeden způsob, jak to můžeš dělat. Jsou další způsoby. Mnoho dalších způsobů. Bůh je neomezený a neomezené jsou cesty k Bohu. Jakm jednou přijmeš Boha, jakmile s ním navážeš spojení, už nikdy je nebudeš chtít ztratit, neboť ti přinese tu největší radost, jakou jsi kdy poznal. 

Tato radost je to, co jsem já a co jsi ty. Je to sám život na nejvyšší energetické úrovni. Je to absolutní vědomí. Jedině na této úrovni energie můžeš tvořit.“

Dalo by se říci, že je to tvůrčí energie! 

„Ano, radost je tvůrčí energie!“ 

Já si však myslil, že radost je něco, co cítím, jedině když ji rozdávám. Jak mohu cítit tuto radost, když jsem sám se sebou. Když jsem ve spojení jen s Bohem ve své duši?  

„Jen?  Řekl jsi „jen“?  

Říkám ti, že jsi ve spojení se vším, co existuje. Jsi ve spojení s celým jsoucnem. Nikdy nejsi „sám se sebou“ a nikdy sám se sebou být nemůžeš!  To není možné!

A když si uvědomuješ své věčné spojení s Bohem ve své duši, rozdáváš radost. Dáváš ji mně! Neboť mou radostí je být s tebou. A mou největší radostí je, když si to uvědomuješ.“

Takže já tě vracím tobě, když ti dovolím přinést mi radost? 

„Slyšel jsi někdy lepší definici lásky? A není snad láska to, co je Bůh - co jsme my?“

Je. 

„Správně. Velice správně. Začínáš to chápat. Konečně tomu začínáš rozumět. Opět se připravuješ, jako ses připravoval velkou část svého života. Jsi posel. Ty a mnoho dalších, kteří to začínají chápat - někteří díky tomuto dialogu, jiní svými vlastními způsoby - aby se mohli stát nositeli světla. Brzy budete všichni mluvit jedním hlasem. Každý člověk je vlastně poslem. Všichni přinášíte světu poselství o životě a o Bohu. Jaké poselství přinášíš ty?  Jaké poselství chceš dnes poslat světu? Nastal čas pro Nové evangelium?“ 

Ano. Ano, nastal. Někdy se však cítím velmi osamělý. I když připustím, že nikdy nejsem skutečně osamělý, co to změní na skutečnosti, že se osamělý cítím?  Co mám dělat, když se cítím osamělý a nemám radost? 

„Když si představuješ, že jsi osamělý, máš přijít ke mně. Přijď ke mně v hloubi své duše. Mluv ke mně z celého svého srdce. Sdružuj se se mnou ve své mysli. Pak budu s tebou a ty si to uvědomíš.

Budeš-li se mnou v každodenním spojení, všechno bude snazší. A i když se mnou nebudeš

ve spojení, nikdy tě nezklamu, ale přijdu k tobě, jakmile mě zavoláš. Neboť tohle je můj slib: Ještě než mě zavoláš, budu s tebou. 

Neboť jsem s vámi stále, a vaše rozhodnutí zavolat mě pouze zvyšuje vaše vědomí Boha. Jakmile si uvědomíte mou existenci, všechen smutek vás opustí. Bůh a smutek nemohou existovat zároveň, protože Bůh je tou nejvyšší životní energií, kdežto smutek je tou nejnižší energií. Proto mě neodmítej, když k tobě přicházím.“ 

To je úžasné. Vysvětluješ to tak úžasným způsobem, abychom to pochopili. Ale já si nemyslím, že tě lidé odmítají.

„Odmítáš mě pokaždé, když tě něco napadne, a ty to ignoruješ. Odmítáš mě pokaždé, když dostaneš příležitost skoncovat s něčím špatným a když to neuděláš. Odmítáš mě pokaždé, když neodpovíš úsměvem na úsměv neznámého člověka, když jdeš nádhernou nocí a nepodíváš se na oblohu, když jdeš kolem květinového záhonu a nevidíš jeho krásu. Odmítáš mě pokaždé, když slyšíš můj hlas nebo cítíš přítomnost zesnulého milovaného člověka a myslíš si, že je to pouhá představa. Odmítáš mě pokaždé, když cítíš lásku ve své duši, když slyšíš píseň ve svém srdci nebo vidíš něco krásného ve své mysli a ignoruješ to. Odmítáš mě pokaždé, když čteš dobrou knihu nebo slyšíš dobré kázání nebo sleduješ dobrý film nebo potkáš dobrého přítele ve správný čas a připisuješ to „šťastné náhodě“.

Řeknu ti tohle:  Než kohout třikrát zakokrhá, někteří z vás mě zapřou.“ 

Já ne!  Já už tě nikdy nezapřu a nikdy tě neodmítnu, když mě k sobě pozveš. 

„Moje pozvání platí neustále. A stále víc lidí si uvědomuje tuto životní energii a nikdo ji neodmítá. Dovolujete této síle být s vámi!  A to je dobře. To je velice dobře. Neboť na prahu nového tisíciletí budete sázet semena největšího pokroku, jaký svět kdy viděl. 

Dosáhli jste vysoké úrovně technologie a vědy a nyní dosáhnete vysoké úrovně vědomí. To bude ten největší pokrok, jaký jste kdy učinili.

Jedenadvacáté století bude dobou probuzení. Setkáte se se Stvořitelem ve své duši. Mnoho bytostí si uvědomí jednotu s Bohem a s veškerým životem. Bude to počátek zlatého věku; bude to věk univerzálního člověka, o němž mluvili ti nejmoudřejší z vás.

Dnes je na světě mnoho takových lidí. Tito učitelé a poslové, duchovní Mistři a vizionáři vám ukazují novou vizi a nabízejí vám nástroje k jejímu vytvoření. Tito vizionáři jsou posly Nového věku.

Můžeš být jedním z nich. Ty, jemuž posílám toto poselství. Ty, který čteš tuto knihu. Je mnoho povolaných, ale málokdo si zvolí tuto cestu. Co si zvolíš ty?  Budeme hovořit jedním hlasem?“

Abychom mohli říkat totéž, musíme vědět totéž. Ty jsi však říkal, že jsou lidé, kteří nevědí. Tomu nerozumím.

 „Neřekl jsem, že jsou lidé, kteří nevědí. Řekl jsem, že se zdá, že jsou lidé, kteří nevědí. Nesmíš soudit podle povrchního zdání. Vy všichni víte všechno. Nikdo nepřichází na tento svět bez poznání. Neboť vy jste poznání. Poznání je to, čím jste. Ale zapomněli jste, čím jste, abyste mohli znovu vytvořit své já. Je to onen proces přetváření, o kterém jsme už mnohokrát hovořili. 

Jak si pravděpodobně pamatuješ, v první knize Hovorů s Bohem je to vysvětleno velice podrobně. A tak se jen zdá, že „nevíte“. Ve skutečnosti jste „zapomněli“.

Jsou lidé, kteří zapomněli a neuvědomují si, že zapomněli.

Jsou lidé, kteří zapomněli a uvědomují si, že zapomněli.

Jsou lidé, kteří zapomněli, ale myslí si, že nezapomněli.

Jsou lidé, kteří nezapomněli, ale neuvědomují si, že nezapomněli.

Jsou lidé, kteří nezapomněli, ale předstírají, že zapomněli.

A jsou lidé, kteří nezapomněli a uvědomují si, že nezapomněli.

Ti, kteří se plně rozpomenuli, se opět stali součástí Božího těla.“

Také bych se rád plně rozpomenul. Rád bych se opět spojil s Bohem. Netouží po tom každá lidská duše? 

„Touží. Někteří lidé to nevědí, jiní si „neuvědomují, že to nezapomněli“, ale všichni touží po spojení s Bohem. Někteří v existenci Boha nevěří, ale jejich touha neumírá. Domnívají se, že touží po něčem jiném, ale nakonec si všichni uvědomí, že se chtějí vrátit domů, že se opět chtějí stát součástí Božího těla.

Tito nevěřící si to uvědomí, až zjistí, že nic jiného nemůže uspokojit tuto nejhlubší lidskou touhu. Všechny světské lásky jsou přechodné. Dokonce i celoživotní láska je krátká ve srovnání s věčným životem duše. A to si každá duše uvědomí v okamžiku takzvané smrti. Neboť v tom okamžiku pochopí, že smrt neexistuje, že život je věčný a že jste vždycky byli, jste a vždycky budete.

Až si to duše uvědomí, uvědomí si také přechodnou povahu toho, co považovala za trvalou lásku. A na své příští cestě do hmotného života si uvědomí mnohem snáze a mnohem hlouběji, že všechno, co člověk miluje v hmotném životě je krátkodobé a přechodné.“

Jak mohu někoho opravdu milovat, když vím, že láska je tak přechodná… tak nesmyslná v celkovém uspořádání vesmíru. 

„Neřekl jsem, že láska je nesmyslná. Láska má smysl. Láska je smyslem života. Život je vyjádřená láska. To je život. Proto je každý akt lásky nejvyšším vyjádřením života. To, že je něco přechodné, neznamená, že je to nesmyslné. Právě přechodnost tomu může dát větší smysl. Dovol mi, abych ti řekl něco o lásce, a porozumíš mi. Rozkoše lásky jsou přechodné, ale láska sama je věčná. Rozkoše lásky jsou jen okamžité projevy lásky, která je všude.“

Chceš dosáhnout stadia, kde se jako věčná bytost nemůžeš radovat z přechodných rozkoší lásky, protože jsou přechodné?  Nebo chceš dosáhnout hlubšího porozumění, které ti umožní „opravdu milovat“ to, co miluješ, když to miluješ, přestože víš, že rozkoše lásky jsou přechodné? Chceš-li dosáhnout hlubšího porozumění, pak směřuješ k mistrovství, neboť Mistři vědí, že láska k životu a ke všemu, co život nabízí v každém okamžiku, je vyjádřením Božství. 

Tohle je druhý postoj Boha. Bůh opravdu miluje každého a všechno.“ 

Ano, znám tento postoj a uvědomuji si, jak může změnit můj život. To mi nemusíš vysvětlovat. Vím, co to znamená opravdu milovat. 

„Opravdu to víš?“ 

Ano. Znamená to milovat každého bezpodmínečně a neomezeně. To se snažím zjistit každý den. Objevuji to v každém okamžiku. 

„Bylo by lepší, kdybys to v každém okamžiku vytvářel. Život není objevování, život je proces tvoření.“

Jak mám v každém okamžiku vytvářet zážitky bezpodmínečné a neomezené lásky ?  

„Neznáš-li odpověď na tuto otázku, pak nemůžeš tvrdit, že víš, co to znamená opravdu milovat. Možná víš, co ta slova říkají, ale nevíš, co znamenají. Ve skutečnosti neznamenají nic. Stejně jako slovo „láska“.“

Nebo věta „Miluji tě“.

„Ano. Lidé to říkají, ale málokdo ví, co to znamená - co to skutečně znamená - někoho milovat. Lidé vědí, co to znamená někoho potřebovat, něco od někoho chtít. Vědí dokonce, co to znamená být ochoten něco nabídnout za to, co chtějí nebo potřebují, ale nevědí, co to znamená někoho opravdu milovat. 

Mnoha lidem dělají tato slova potíže.“

Mně také, samozřejmě. Pokud jde o lásku, můj život je hrozný. Nikdy jsem nevěděl, co to znamená skutečně milovat, a myslím, že to dodnes nevím. Mohu ta slova vyslovit, ale neumím je prožívat. Může někdo opravdu milovat bezpodmínečně a neomezeně?  Je toho člověk vůbec schopen?  

„Někteří lidé toho schopni jsou. Těmto lidem se říká Mistři.“ 

Takže já nejsem Mistr. 

„Ty jsi Mistr!  Všichni jste Mistři!  Jenže ty si to neuvědomuješ. Jsi však na nejlepší cestě k mistrovství, můj synu.“

Rád bych tomu věřil. 

„Já také.“

Nepíši tu o svých důležitých vztazích ani o svých manželstvích, protože respektuji soukromí lidí, jimž jsem ublížil. Píši jen o sobě. Mohu však říci, že jsem se ve svých milostných vztazích dopustil téměř všeho (kromě fyzického násilí), co člověk může udělat, aby druhému ublížil. Udělal jsem téměř všechny chyby, jichž je člověk schopen. Byl jsem sobecký, necitlivý a bezohledný.

Žena, která měla tu smůlu, že si mě vzala za manžela, se domnívala, že si bere sebevědomého, citlivého a milujícího muže. Místo toho dostala panovačného sobce, který si stejně jako jeho otec myslil, že je pánem, a který si posiloval sebevědomí tím, že ponižoval druhé. 

Díky své práci a dalším „povinnostem“ jsem neměl čas na manželku a děti. Tři až čtyři večery týdně a téměř každý víkend jsem byl mimo domov. „Milovat“ pro mě znamenalo „starat se“ o rodinu a být ochoten dělat všechno, co je k tomu zapotřebí. Tuto ochotu jsem měl. Nikdo mě nikdy nemusel připomínat mé povinnosti. Nicméně jsem si myslil, že začínají a končí mou peněženkou - protože tak začínaly a končily pro mého otce. 

Teprve když jsem byl starší, uvědomil jsem si, že otec pro mě dělal víc, než jsem byl dřív ochoten uznat. Šil mi pyžama (uměl neuvěřitelně dobře šít na šicím stroji), pekl mi jablečné záviny (nejlepší na světě), jezdil se mnou na výlety (stal se vedoucím skautů), bral mě s sebou na cesty do Kanady, Washingtonu a jinam, učil mě fotografovat a dělal pro mě mnoho dalších věcí. Pro mě byl otec zdrojem autority, zatímco matka byla zdrojem lásky.

V dětství jsem se naučil, že povinností ženy je „být s dětmi“, zatímco muž odchází z domova a „něco dělá“. Já nakonec „dělal“ to, že jsem si užíval s jinými ženami. To vedlo k ukončení mého prvního manželství a k začátku druhého. 

Nikdy jsem však nebyl pyšný na to, co dělám, a můj hluboký pocit viny se postupně prohluboval. Mnohokrát jsem se své první ženě omluvil, a protože je velmi laskavá, zůstali jsem vždycky přáteli. Nicméně si uvědomuji, že jsem jí ublížil, a přál bych si, aby se to dalo napravit. 

Moje druhé manželství se nevydařilo a vedlo k třetímu - které také skončilo nezdarem. Zdá se, že moje manželství nikdy nemělo dlouhé trvání, protože jsem se domníval, že smyslem lidských vztahů je dostávat a ničeho se nevzdávat.

Na konci třetího manželství jsem se domníval, že začnu jinak, ale musel jsem projít dvěma dalšími manželstvími, než jsem se to naučil. Během té doby jsem měl sedm dalších dětí - čtyři s ženou, s níž jsem žil dlouhou dobu, aniž jsem si ji kdy vzal. 

Říci, že jsem se choval nezodpovědně, by bylo velice shovívavé. Nicméně jsem vždycky věřil, že každé moje manželství bude trvalé, a snažil jsem se dělat všechno, aby fungovalo. Vzhledem k tomu, jak málo jsem chápal, co je opravdová láska, dnes si uvědomuji, jak prázdná byla má slova. 

Byl bych rád, kdybych mohl říci, že mé chování se omezovalo jen na mé manželství, ale to bych neřekl celou pravdu. Během svých manželství jsem se stýkal s mnoha dalšími ženami a choval se stejně sobecky a nezodpovědně.  Ačkoli si dnes uvědomuji, že v partnerských vztazích nejsou žádné oběti a žádní ničemové a že celý život je spoluvytváření, přesto uznávám, jak pochybnou roli jsem hrál.  Uvědomuji si své zlozvyky, jichž jsem se zbavil až po třiceti letech, a nesnažím se nic zastírat aforismy nového věku. 

Proto není překvapující, že jsem v devětačtyřiceti letech zjistil, že jsem úplně sám. Jak už jsem řekl, moje kariéra ani zdraví nebyly o moc lepší než můj milostný život. Představ si, jak jsem se cítil, když se blížily mé padesáté narozeniny. A tak jsem se probudil uprostřed jedné únorové noci v roce 1992 a začal jsem psát svůj rozhněvaný dopis Bohu. 

Nemohu ti vysvětlit, co to pro mě znamenalo, že mi Bůh odpověděl. 

„Myslím, že si to dovedu představit.“ 

Často se ptám sám sebe, proč se to stalo právě mně. Nezasloužím si to.

„Každý si zaslouží hovořit s Bohem! Proto jsem ti odpověděl! Nikdy bych tě nepřesvědčil „pouhým kázáním“.“

Ale proč sis vybral právě mě?  Je přece mnoho dalších lidí, kteří žijí nedokonalým životem. Proč sis vybral mě?  Na to se mě ptá mnoho lidí. „Proč si Bůh vybral tebe a ne mě?“ 

„A co na to odpovídáš?“ 

Říkám jim, že Bůh hovoří ke každému. Otázkou není, ke komu mluví, otázkou je, kdo naslouchá. 

„Výborně. To je skvělá odpověď.“

Proč by nebyla. Dal jsi mi ji ty. Ale teď mi odpověz na otázku, kterou jsem ti dal před chvílí. Jak mohu bezpodmínečně a neomezeně milovat v každém okamžiku?  Jak mohu milovat jako Bůh? 

„Milovat znamená chovat se naprosto přirozeně. Milovat je přirozené. Není to normální, ale je to přirozené.“

Jaký je v tom rozdíl?  

„Slovem „normální“ označujete to, co je obvyklé a běžné. Slova „přirozené“ užíváte k označení základní povahy něčeho. Základní povahou člověka je milovat všechno a všechny, ačkoli to normálně neděláte.“ 

Proč ne?  

„Protože vás celý život učili, abyste se chovali proti své přirozenosti - to jest nepřirozeně. Protože lidé vždycky věřili, že je nutno krotit a omezovat přirozenou povahu člověka, neboť se domnívali, že je špatná a zlá. Proto se od lidí vyžaduje, aby přijali „normální“ způsoby chování, které nejsou přirozené. Za „přirozené“ se považovalo být hříšným, požitkářským nebo dokonce nebezpečně zlým. Ten, kdo dovolil, aby ho druzí viděli v „přirozeném“ stavu, byl považován za hříšného.“ 

Tak je tomu dodnes. Některé časopisy jsou stále ještě považovány za „obscénní“. Koupat se na plovárně nahý je považováno za „úchylnost“. Za „úchylné“ jsou považováni i lidé, kteří chodí nazí ve svém vlastním bytě nebo na své vlastní zahradě. 

„A potlačujete i další přirozené vlastnosti lidské povahy. Bráníte lidem, aby mluvili pravdu, ačkoli je to naprosto přirozené. Učíte lidi, aby nedůvěřovali vesmíru, ačkoli taková důvěra je naprosto přirozená. Nechcete, aby se lidé radovali, zpívali a tančili, ačkoli každá kost ve vašem těle chce vybuchnout radostí z toho, čím jste!

To všechno děláte, protože se bojíte, že byste mohli zranit sebe nebo druhé, kdybyste dali volný průchod svým přirozeným tendencím. Bojíte se, protože věříte, že člověk je od přírody zlý. Domníváte se, že jste se narodili „v hříchu“, a věříte, že vaše povaha je od přírody špatná.

To je nejdůležitější představa, kterou jste si o sobě kdy utvořili a kterou se snažíte realizovat. Protože nechcete být špatní, snažíte se být za každou cenu dobří. Život vám ukázal, že se v tomto ohledu nemýlíte, a proto jste tuto představu přijali. Tak to prostě je, říkáte, a protože to nestále opakujete, nakonec to tak opravdu je. Dokud nezměníte svou představu o tom, čím jste jako lidé, nikdy nebudete schopni opravdové lásky, neboť neumíte milovat ani sami sebe. 

Chcete-li opravdu milovat druhé, musíte se nejdřív naučit milovat sami sebe. A to se nenaučíte, dokud budete věřit, že jste se narodili v hříchu a že jste od přírody zlí. 

Tato otázka - jaká je povaha člověka - je dnes nejdůležitější otázkou, před kterou lidstvo stojí. Věříte-li, že člověk je od přírody nedůvěryhodný a zlý, pak vytváříte společnost, která na základě tohoto názoru přijímá represivní zákony a nařízení. Věříte-li, že člověk je od přírody důvěryhodný a dobrý, vytváříte společnost, ve které není třeba represivních zákonů a nařízení. Společnost založená na nedůvěře omezuje svobodu, kdežto společnost založená na důvěře svobodu posiluje. 

Bůh je milující, protože je svobodný. Být svobodný znamená být radostný, neboť svoboda dává prostor radostnému životu. Svoboda je přirozeností Boha. Je také přirozeností lidské duše. Nejste-li svobodní, nemůžete být radostní - a nemůžete opravdu milovat.“ 

Myslím, že to je velmi důležité, neboť jsi o tom už mluvil. Říkáš, že opravdu milovat znamená být naprosto svobodný. 

„Ano. A také to znamená dovolit druhým, aby byli naprosto svobodní.“

Chceš říci, že bychom měli každému dovolit, aby si dělal, co chce? 

„Ano. Přesně to chci říct. Pokud jste toho vůbec schopni. 

Tak miluje Bůh. Bůh dovoluje. Já dovoluji každému, aby si dělal, co chce.“

Bez ohledu na následky?  Beztrestně?  

„Následky a trest jsou dvě různé věci. Jak už jsem několikrát opakoval, v mém království neexistuje trest. To ovšem neznamená, že neexistují důsledky.

Důsledek je přirozený výsledek, trest je normální výsledek. Trestat je ve vaší společnosti normální. Nenormální je dovolit, aby se projevily přirozené důsledky. Tresty jsou vaším prohlášením, že nemáte trpělivost čekat na přirozené výsledky.“ 

Chceš snad říct, že by nikdo neměl být za nic trestán? 

„To musíte rozhodnout sami. Ve skutečnosti to děláte každý den. Musíte uvažovat o tom, jakým způsobem lze nejlépe změnit chování společnosti a každého jejího člena. To je ostatně cílem trestání. Trestat za účelem odplaty vám nepomůže vytvořit takovou společnost, jakou chcete vytvořit. Vysoce vyspělé společnosti vědí, že trestáním se lidé moc nepoučí. Proto došly k závěru, že důsledky jsou lepším učitelem. Všechny živé bytosti znají rozdíl mezi trestem a důsledky. 

Trest je uměle vytvořený výsledek. Důsledek je přirozený výsledek. Tresty jsou ukládány z vnějšku. Jsou ukládány někým, kdo uznává jiné hodnoty než potrestaný. Důsledky jsou zakoušeny uvnitř vaší duše. 

Trest je rozhodnutí druhého, že někdo udělal něco špatně. Důsledky jsou však vaším vlastním poznáním, že něco nefunguje. To znamená, že to neprodukuje žádoucí výsledky.“ 

Jinými slovy, tresty nás nemohou nic naučit, neboť je považujeme za něco, co nám dělá někdo jiný. Mnohem líp se učíme z důsledků, neboť víme, že jsou něčím, co si děláme sami. 

„Přesně tak. Pochopil jsi to správně.“

A nemůže být trest důsledkem?  Nejde nám právě o to?  

„Trest je uměle vytvořený důsledek, nikoli přirozený výsledek. Tím, že budete říkat trestu důsledek, nic nezměníte. Tomu uvěří jen velmi naivní člověk, a ani ten ne na dlouho. To však mnoha rodičům nebrání v tom, aby to dělali. Nejhorší trest, který jste si vymyslili, je odmítat dětem lásku. Ukazujete svým dětem, že když se nebudou chovat tak, jak si přejete, přestanete je milovat. Tímto způsobem se snažíte je ovládat a měnit jejich chování. To by Bůh nikdy neudělal.

Vy však svým dětem říkáte, že to dělám - bezpochyby proto, abyste ospravedlnili své vlastní chování. Řeknu ti tohle: skutečná láska si neklade žádné podmínky. To znamená, že když opravdu miluješ, snášíš i to nejhorší chování. Znamená to ještě víc. Znamená to, že žádné chování neoznačuješ za „špatné“.“ 

Erich Segal měl tedy pravdu. Láska znamená, že se nemusíš omlouvat. 

„Správně. Je to však velice vznešená zásada, kterou se řídí jen velmi málo lidí.“ 

Většina lidí si ani nemyslí, že by to dělal Bůh. 

„A mají pravdu. Já to nedělám. Já tím jsem. Nikdo nemusí dělat to, čím je, neboť tím prostě je. Já jsem láska, která si neklade žádné podmínky a nezná žádná omezení. Já miluji každého. To znamená, že každému dávám naprostou svobodu být, dělat a mít, co si přeje.“ 

I když víš, že je to pro něho špatné?  

„Nemůžeš rozhodovat za druhé.“ 

Ani za své děti?  

„Jsou-li dostatečně dospělé, pak ne. A jsou-li ještě nedospělé, pak je k dospělosti nejrychleji dovedeš tím, že jim dáš svobodu činit co nejvíc samostatných rozhodnutí.

To dělá láska. Láska nikoho neomezuje. To, čemu říkáte potřeba a co si často pletete s láskou, dělá pravý opak. Potřeba omezuje. Podle toho poznáš rozdíl mezi láskou a potřebou. Láska neomezuje nikdy.“ 

Takže abych mohl opravdu milovat, nesmím nikoho omezovat? 

„Mimo jiné. Musíš se vzdát všech očekávání, nesmíš od svých milovaných nic vyžadovat a nesmíš je v ničem omezovat. Neboť když je omezuješ, necítí se milováni. Ne opravdu. Ani ty se tak necítíš. Nemiluješ se opravdu, když se v čemkoli omezuješ. 

Uvědom si, že tvé osobní volby tě neomezují. Proto nepovažuj svá rozhodnutí za omezení. Starej se o své potomky a všechny své blízké, poskytuj jim veškeré informace, které jim pomohou činit správná rozhodnutí - to jest rozhodnutí, jež vedou k žádoucímu cíli: šťastnému životu. 

Sdílej s nimi všechny své zkušenosti. Předávej jim všechny své vědomosti. Nikdy jim však nevnucuj své názory a rozhodnutí. Nepřestávej projevovat svou lásku, ani když udělají něco, s čím nesouhlasíš. Svou lásku projevuj nejvíc právě tehdy, když si myslíš, že jejich rozhodnutí jsou špatná. Tomu se říká soucit a neexistuje nic krásnějšího.“ 

Co ještě musí dělat člověk, který opravdu miluje?  

„Musí žít vědomě v každém okamžiku. Musí být otevřený a upřímný. Musí být ochoten vyjadřovat veškerou lásku, kterou má ve svém srdci. Opravdu milovat znamená nic neskrývat.“ 

A ty si myslíš, že obyčejný člověk, jako jsem já, je takové lásky schopen?  Myslíš, že jsme takové lásky všichni schopni?  

„Láska je víc než to, čeho jste schopni. Láska je to, co jste. Láska je podstatou toho, čím jste. Takže to nejobtížnější je popírat svou přirozenost. Vy to však děláte každý den. Proto je váš život tak těžký. Když se rozhodnete být tím, čím opravdu jste - což je bezpodmínečná a neomezená láska - váš život se stane opět snadným. Zmizí všechen zmatek a vy dosáhnete klidu. Takového klidu lze dosáhnout kdykoli. Stačí si položit jednoduchou otázku:

Co by teď udělala láska?“

Opět ta kouzelná otázka?  

„Ano. Je to kouzelná otázka, protože vždycky budeš znát odpověď. Je to otázka, která tě očistí a zbaví tě všech pochybností a strachu. Naplní tvou mysl moudrostí duše.  Když si položíš tuto otázku, okamžitě budeš vědět, co máš udělat. Budeš to vědět v jakékoli situaci a za jakýchkoli okolností. Odpověď ti bude dána. Neboť ty jsi tou odpovědí, a když si položíš tuto otázku, bude ti to naprosto jasné.“ 

Co když budu klamat sám sebe?  Nemohu se klamat?  

„Nepochybuj o správnosti odpovědi, která tě okamžitě napadne. Neboť pak by ses klamal - a dělal ze sebe blázna. Nech se vést láskou při jakémkoli rozhodování a najdeš klid.“

*** 

Co to znamená být naprosto přijímající, přející a vděčný?  Tyto tři poslední postoje Boha mi nejsou zcela jasné - zvlášť ne čtvrtý a pátý. 

„Být naprosto přijímající znamená přijímat všechno, co se děje v tomto okamžiku. Znamená to nic neodmítat, všechno milovat, jako by to bylo tvé vlastní. Neboť to je tvé. Všechno je tvůj vlastní výtvor a ty jsi s ním spokojen. Pokud s ním spokojen nejsi, pak se bráníš tomu, co jsi vytvořil, a to, čemu se bráníš, trvá. Proto se raduj z přítomné situace a chceš-li ji změnit, prožívej ji jiným způsobem. Vnější okolnosti se nemusí změnit, ale navždy se změní tvůj vnitřní zážitek. Uvědom si, že právě o to ti jde. Nezabýváš se vnějšími okolnostmi, ale vnitřními prožitky. Nesnaž se měnit vnější svět. Vytvářej si svůj vnitřní svět podle svého přání. To mám na mysli, když říkám, že jsi v tomto světě, ale nepocházíš z něj. To je dokonalý život.“

Jinými slovy říkáš, že bych měl přijímat i to, co se mi nelíbí. 

„Přijímat něco neznamená odmítat to změnit. Je to právě naopak. Nemůžeš změnit to, co nepřijmeš - ani ve svém nitru, ani ve vnějším světě. Přijímej všechno jako projev božství ve své duši. Pak se prohlas za stvořitele a snaž se to změnit. Jedině tak si uvědomíš svou tvůrčí sílu. Přijmout něco neznamená souhlasit s tím. Znamená to prostě přijímat to jako realitu.“

Jak můžeš změnit to, co odmítáš?  Aby ses něčeho mohl zbavit, musíš to nejdřív přijmout.“

Myslím, že ti nerozumím. Vysvětli mi to. 

„Nemůžeš odhodit něco, co nemáš. Přináším ti dobré zprávy. Bůh přijímá všechno. 

Lidé jsou velmi vybíraví. Lidé milují jeden druhého, dokud ten druhý neudělá něco, s čím oni nesouhlasí. Milují svůj svět, dokud se jim líbí. Milují mě, dokud jim to vyhovuje.Bůh není vybíravý. Bůh všechno přijímá. Všechny a všechno. Bůh nedělá žádné výjimky.“ 

Přijímat všechno je jako všechno milovat. 

„Je to totéž. Jen různými slovy popisujeme tutéž zkušenost. Láska a přijímání je totéž. Abys mohl něco změnit, nejdřív musíš připustit, že to existuje. Abys mohl milovat, musíš udělat totéž. 

Nemůžeš milovat tu část svého já, o které tvrdíš, že neexistuje. Odmítáš mnoho částí svého já, které nechceš přijmout. A protože je odmítáš, nemůžeš milovat sám sebe - a tudíž ani druhé.“ Tím, že miluješ a přijímáš realitu, žehnáš všem lidem, s nimiž se setkáš. Když opravdu miluješ a přijímáš lidi, takové, jací jsou - rozdáváš všem radost. 

Všechno je spojeno se vším ostatním a ty začínáš chápat, že všech pět postojů Boha je vlastně jedno a totéž. Tyto postoje jsou Bohem. Aspekt Boha, který všemu žehná, je ten aspekt, který nic neodsuzuje. Bůh neodsuzuje, Bůh chválí. Všichni si zasloužíte chválu za to, že se snažíte být tím, čím opravdu jste.“ Teď jdi a žehnej všemu ve svém životě. Nezapomínej, že vám posílám jen anděly a zázraky.“ 

Jak mám všemu žehnat?  Nevím, co to znamená?  

„Když něčemu věnuješ svou energii nebo své nejlepší myšlenky, dáváš tomu své požehnání.“

A měl bych věnovat svou energii a své myšlenky něčemu, co nenávidím?  Například válce?  Násilí?  Chamtivosti?  Lidem, kteří nejsou dobří?  Nelidské politice?  To nechápu. Ničemu takovému nemohu dát své „požehnání“.

 

„K tomu, aby se takové věci mohly změnit, potřebují tvou energii a tvé nejlepší myšlenky. Copak to nechápeš?  Odsuzováním nic nezměníš.“ 

Nemám odsuzovat vraždění, násilí, nenávist a chamtivost?  

„Nemáš odsuzovat nic. Vůbec nic. Neposlal jsem vám snad učitele, kteří vám říkali: „Přestaňte soudit a nebudete souzeni, přestaňte odsuzovat a nebudete odsuzováni?“ “ 

Jestliže nic neodsuzujeme, znamená to, že se vším souhlasíme. 

„Nic neodsuzovat neznamená nesnažit se něco změnit. To, že něco neodsuzuješ, ještě neznamená, že s tím souhlasíš. Znamená to jen, že to nechceš odsuzovat. Vždycky si můžeš vybrat něco jiného. Rozhodnutí něco změnit nemusí vždycky vycházet z hněvu. Naopak, čím méně jste rozhněvaní, tím více toho můžete změnit. 

Lidé často užívají hněvu jako ospravedlnění své snahy něco změnit. Užívají svého nesouhlasu jako ospravedlnění svého hněvu. Děláte ze všeho příliš velké drama. Vidíte ve všem zlé úmysly, abyste mohli ospravedlnit své soudy.

Řeknu ti tohle: žehnej, žehnej, žehnej svým nepřátelům a modli se za ty, kteří tě pronásledují. Dávej jim svou energii a své nejlepší myšlenky. Toho nebudeš schopen, dokud nepochopíš, že každý člověk a každá situace je požehnáním. Jakmile si to uvědomíš, začneš být vděčný. Budeš vděčný - čtvrtý postoj Boha - a kruh se uzavře.“ 

Pocit vděčnosti je velice důležitý, že ano?  

„Ano. Vděčnost je postoj, který všechno mění. Být za něco vděčný znamená nebránit se tomu a uznat to jako dar, který nemusí být okamžitě zjevný. A navíc, jak už jsem řekl, vděčnost, kterou projevíš předem, je mocným nástrojem, jenž ti pomáhá vytvářet realitu. Taková vděčnost je známkou dokonalosti.“ 

Vděčnost je tak účinná, že by měla být na prvním místě.

„Nádhera pěti postojů Boha, stejně jako sedmi kroků k Bohu, je v tom, že jejich pořadí lze obrátit. Bůh je vděčný, žehnající, přijímající, milující a radostný.“

Teď je vhodný čas, abych opakoval svou oblíbenou modlitbu. Děkuji ti, Bože, že jsi mi pomohl pochopit, že tento problém už byl vyřešen. 

„Ano, je to velice účinná modlitba. Až se příště octneš v problematické situaci, vyjádři svou vděčnost nejen za řešení problému, ale také za samotný problém. Tím okamžitě změníš svůj postoj.  Pak situaci požehnej, jako to dělala tvoje matka. Dej jí svou energii a své nejlepší myšlenky. Tím obtížnou situaci změníš v příležitost. Pak ji přijmi a neodporuj zlu. Neboť to, čemu se bráníš, trvá. Změnit můžeš jen to, co jsi přijal. Miluj i tu nejhorší situaci, neboť svou láskou ji můžeš doslova „umilovat k smrti“.  A nakonec se raduj, neboť dokonalý výsledek je na dosah ruky. Nic ti nemůže vzít radost, neboť radost je to, čím jsi a čím vždycky budeš. Proto ke každému problému přistupuj s radostí.“ 

Nesetkal ses nikdy s žádným lotrem?“ 

Možná s jedním nebo dvěma. 

„A udělali ti nějakou nenapravitelnou škodu?“

Myslím, že ne. 

„Chci ti jen říct, že jsi nebyl poškozen lidmi, kteří udělali něco, co sis nepřál, nebo kteří neudělali to, co sis přál. 

Řeknu ti tohle - znovu: Posílám vám jen anděly. Všichni tito lidé ti přinesly dary, které ti umožnily uvědomit si, čím opravdu jsi. A totéž jsi udělal ty pro druhé. Až všichni projdete tímto dobrodružstvím, pak všechno pochopíte a budete jeden druhému děkovat. 

Přijde den, kdy budeš vděčný za každou minutu svého života. Budeš vděčný za každou ránu, každý smutek, každou radost, každý okamžik tvého života, neboť si uvědomíš dokonalost božího plánu, Budeš se dívat na celou tapisérii a budeš plakat nad její krásou. Proto jeden druhého milujte. Miluj každého. Všechny. Miluj i ty, které považuješ za své pronásledovatele. I ty, které proklínáš jako své nepřátele. 

Milujte jeden druhého a milujte sami sebe. Proboha, milujte sami sebe. Milujte své já.“

Někdy je to velice obtížné. Zejména když si vzpomenu, jak jsem se choval v minulosti. Většinu svého života jsem nebyl velice příjemný člověk. Třicet let jsem byl naprosto… 

„Neříkej to. Neobviňuj se. Nebyl jsi ten nejhorší člověk, který kdy chodil po této Zemi. Nebyl jsi ztělesněným ďáblem. Byl jsi a jsi člověk, který dělá chyby a snaží se najít cestu domů. Byl jsi zmatený. Proto jsi dělal to, co jsi dělal. Byl jsi ztracený. Byl jsi ztracený a teď ses našel. Neztrať se v labyrintu sebelítosti a viny, Snaž se uskutečnit nejkrásnější verzi té nejkrásnější představy, jakou jsi kdy měl o tom, čím jsi. 

Vyprávěj svůj příběh, ale nebuď jím. Tvůj životní příběh je stejný jako příběh všech ostatních lidí. Tvůj příběh je to, co sis myslil, že jsi. Není tím, čím opravdu jsi. Jestliže jej použiješ k tomu, aby sis uvědomil, kdo opravdu jsi, pak jej použiješ rozumně. Použiješ jej tak, jak měl být použit. 

Možná jsem nebyl naprosto - cokoli... ale určitě jsem nebyl schopen poskytnout druhým pocit bezpečí. Ani na počátku osmdesátých let, kdy jsem se domníval, že něco vím o osobním růstu, neuplatňoval jsem to v praxi.

Opět jsem se oženil, odešel jsem z církve Terry Coleové-Whittakerové a odstěhoval se do malého městečka Klickitat ve Washingtonu. Ani tam se mi nic nedařilo, hlavně proto, že jsem nebyl schopen nabídnout druhým bezpečí. Byl jsem sobecký a snažil jsem se všeho a každého využít k tomu, abych dosáhl svého. 

Moc se toho nezměnilo, ani když jsem se odstěhoval do Portlandu v Oregonu, kde jsem chtěl začít nový život. Všechno se naopak zkomplikovalo. Nakonec shořel dům, ve kterém jsme bydleli, takže jsme přišli o všechno. Ale to nebylo ještě to nejhorší. Rozešel jsem se s manželkou a začal se stýkat s jinými ženami. Byl jsem jako tonoucí, který se snaží udržet na hladině a přitom stahuje všechny kolem sebe pod vodu. 

V té době jsem si myslil, že už to nemůže být horší. Ale horší to být mohlo. Osmdesátiletý muž ve Studebakeru narazil do mého auta a já skončil v nemocnici se zlomeným krkem. Rok jsem měl krk ve speciálním límci, několik měsíců jsem chodil denně na intenzívní fyzioterapii, pak dalších několik měsíců dvakrát týdně, až léčení nakonec skončilo, ale skončilo také všechno ostatní v mém životě. Nic jsem nevydělával, moje poslední manželství se zhroutilo a jednoho dne jsem vyšel před dům a zjistil, že mi ukradli auto.

Na ten okamžik nikdy nezapomenu. Zmateně jsem chodil po ulici a doufal, že jsem jen zapomněl, kde jsem zaparkoval. Pak jsem s naprostou rezignací padl na kolena a řval vztekem. Nějaká žena, která šla kolem, se na mě vyděšeně podívala a přešla na druhou stranu ulice. 

O dva dny později jsem si za posledních pár dolarů koupil jízdenku na autobus do jižního Oregonu, kde žila moje bývalá žena s našimi dětmi. Zeptal jsem se jí, zda bych nemohl několik týdnů bydlet v prázdném pokoji, než se postavím na nohy. Samozřejmě mě vyhodila. Řekl jsem jí, že nemám kam jít, a ona řekla: „Můžeš si vzít stan.“ 

A tak jsem skončil ve veřejném kempu, kde bylo nájemné za stanovací prostor pětadvacet dolarů týdně, které jsem neměl. Prosil jsem správce, aby mě tam pár dní nechal, dokud neseženu nějaké peníze, ale ten jen koulel očima. Kemp byl plný tuláků a bezdomovců. To poslední, co správce potřeboval, byl další tulák, ale byl ochoten mě vyslechnout. Řekl jsem mu o požáru našeho domu, o automobilové nehodě, o svém zlomeném krku a ukradeném autě. Myslím, že se nade mnou ustrnul. „Tak dobře,“ řekl, „pár dní. Uvidíme, jak to vyřešíš. Postav si stan tamhle.“ 

Bylo mi pětačtyřicet let a měl jsem pocit, že můj život skončil. Býval jsem dobře placeným profesionálem v rozhlase, editorem deníku, úředníkem ve školském systému a osobním asistentem doktorky Elisabeth Kűblerové-Rossové a teď jsem sbíral na ulicích prázdné lahve a chodil si do krámů pro pěticentovou zálohu. (Dolar za dvacet lahví, pět dolarů za sto lahví a pět pětidolarovek mi stačilo na nájem v kempu.) 

Tehdy jsem se hodně dověděl o životě na ulici. Nežil jsem sice přímo na ulici, ale moc mi k tomu nescházelo. Zjistil jsem, že mezi lidmi, kteří žijí pod širou oblohou, na ulicích, pod mosty, v parcích nebo ve veřejných kempech, existuje nepsaný zákon, který by změnil svět, kdyby se podle něj řídili všichni lidé:  Pomáhejte jeden druhému.  Po několika týdnech na ulici poznáš všechny ostatní, kteří tam žijí s tebou, a oni poznají tebe. Nikdo se nikoho neptá, jak se tam dostal, ale když vidí, že máš problémy, zeptá se: „Jsi v pořádku?“ A když ti může pomoci, pak to udělá.

 

Setkal jsem se s lidmi, kteří mi dali svůj poslední pár suchých ponožek nebo polovinu toho, co za celý den vydělali prodejem starých lahví, když viděli, že do večera už svou „kvótu“ neseženu. A když někdo sehnal hodně peněz (třeba pětidolarovku nebo desetidolarovku), koupil jídlo pro všechny ostatní. 

Můj život v kempu byl velice jednoduchý. Mým největším problémem (a mou největší touhou) bylo zůstat suchý. Netoužil jsem po žádném povýšení, nestaral se, zda „dostanu to děvče“ nebo zda budu mít na telefon. Nepřemýšlel jsem o tom, jak naložím se zbytkem svého života. Často pršelo a foukal studený vítr a já se jen snažil zůstat suchý. 

Občas mě napadlo, jak se odtamtud dostanu, ale většinou jsem přemýšlel o tom, jak tam budu moci zůstat. Pětadvacet dolarů týdně byla spousta peněz. Samozřejmě jsem si chtěl najít práci. Ale nejdřív jsem musel přemýšlet o tom, co udělám každý večer a zítra a pozítří. Léčil jsem si zlomený krk, neměl jsem auto, neměl jsem peníze ani bydlení a měl jsem trochu jídla. Bylo však jaro a přicházelo léto. To bylo dobré. 

Každý den jsem prohledával popelnice a doufal, že najdu noviny, půl jablka, které někdo zahodil, nebo svačinu, která nechutnala nějakému školákovi. Noviny jsem dával pod podlahu stanu, abych spal na měkkém. Kromě toho byly zdrojem informací o možném zaměstnání. Kdykoli se mi dostaly do rukou, nejdřív jsem pročetl všechny inzeráty. Se zraněným krkem jsem nemohl dělat téměř žádnou fyzickou práci, ale v inzerátech většinou hledali pomocné dělníky. Po dvou měsících hledání jsem však objevil tohle: 

ROZHLASOVÝ HLASATEL/VÍKENDY, vyžadujeme předešlou zkušenost. Volejte na...

Srdce mi poskočilo radostí. Kolik nezaměstnaných lidí v Medfordu mohlo mít pracovní zkušenost v rozhlase?  Okamžitě jsem běžel do telefonní budky, prolistoval zlaté stránky, hodil do automatu jeden ze svých cenných pětadvacetníků a vytočil číslo. Programový ředitel nebyl přítomen. „Může vám zavolat zpátky?“ zeptala se sekretářka.

„Samozřejmě,“ řekl jsem svým nejlepším hlasatelským hlasem a zmínil se, že odpovídám na jejich inzerát. „Budu tady do čtyř hodin.“ Dal jsem jí telefonní číslo do budky a zavěsil sluchátko. Pak jsem si sedl na zem vedle budky a čekal tři hodiny na hovor, který nepřišel. Následujícího rána jsem našel v popelnici jakýsi románek. Vzal jsem jej a spěchal k telefonní budce. Chtěl jsem mít něco, čím bych si ukrátil čas, kdybych měl čekat na telefon celý den. Bylo devět hodin ráno, otevřel jsem knihu a řekl si, že když do dvanácti nikdo nezavolá, investuji další pětadvacetník a zavolám sám. Telefon zazvonil v devět třicet pět.  „Promiňte, že jsem vám včera nezavolal,“ řekl programový ředitel. „Měl jsem spoustu práce. Sekretářka mi řekla, že hledáte místo hlasatele. Máte nějaké zkušenosti?“ 

„Ano, už jsem pracoval jako hlasatel,“ řekl jsem velice nonšalantně svým nejhlubším hlasem. Modlil jsem se, aby kolem nejel nějaký náklaďák, dokud nezavěsím. Nechtěl jsem vysvětlovat, proč mým obývacím pokojem projíždějí nákladní auta.

„Tak přijďte na pohovor,“ řekl ředitel. „Máte zkušební pásku?“ 

Zkušební páska je magnetofonový záznam hlasatelova hlasu, z nějž byla odstraněna hudba. Viděl jsem, že má zájem. 

„Pásku nemám. Nechal jsem všechny své věci v Portlandu,“ lhal jsem. „Ale jsem připraven udělat novou zkoušku, abyste si mohl udělat představu.“ „Tak dobře. Přijďte kolem třetí. Vysílání začíná ve čtyři. Tak nechoďte později.“ „Rozumím.“ Když jsem vycházel z budky, vyskočil jsem radostí do vzduchu. Několik mých známých šlo právě kolem. „Dobrá zpráva, že jo?“,  řekl jeden z nich. 

„Myslím, že jsem našel práci,“ řekl jsem. Bylo vidět, že mají opravdu radost. „A co budeš dělat?“  zeptal se jeden z nich. „Víkendového hlasatele!  Ve tři hodiny jdu na pohovor.“  „V těchhle hadrech?“

Do té chvíle jsem o svém vzezření nepřemýšlel. Už týdny jsem nebyl u holiče, ale to by nevadilo. Polovina hlasatelů v Americe nosí copánek. Ale musel jsem něco udělat se svými šaty. V kempu byla prádelna, ale já neměl peníze na mýdlo. Neměl jsem ani na autobus do Medfordu.  V tu chvíli jsem si uvědomil, jak jsem chudý. Nemohl jsem se dostat do města, pokud se nestane nějaký zázrak. Pochopil jsem, jak těžké to mají lidé na ulici, když se snaží postavit se na nohy a začít normální život. 

Ti dva se na mě dívali, jako by věděli přesně, o čem přemýšlím. „Nemáš peníze, že ne ?“,  řekl jeden z nich. „Pár dolarů, možná,“ odpověděl jsem. Pravděpodobně jsem přeháněl.  „Tak dobře, pojď s námi.“

Šel jsem s nimi ke skupině stanů, kde tábořili další. „Tenhle kluk má možnost se odtud dostat,“ vysvětlili svým přátelům. Pak mluvili o něčem, co jsem neslyšel. Nakonec se ke mně jeden z nich otočil a zeptal se: „Máš něco slušného na sebe?“

„Jo, ve svém pytli, ale všechno je špinavé.“ „Tak to přines.“

Když jsem se vrátil, byla s nimi nějaká žena, kterou jsem už v kempu viděl. Bydlela v jednom z obytných přívěsů. „Jdi si to vyprat a usušit a já ti to vyžehlím, miláčku,“ řekla mi. Jeden z mužů mi podal papírový pytlík plný mincí. „Hoši se prošacovali a našli tohle,“ vysvětlil mi. „Jdi si ty šaty vyprat.“

O pět hodin později jsem přišel do rozhlasové stanice. Vypadal jsem, jako bych přijel ze svého bytu v jedné z lepších čtvrtí. 

Místo jsem dostal. 

„Budeme vám platit 6.25 na hodinu za dva osmihodinové pracovní dny,“ řekl mi programový ředitel. „Lituji, že vám nemohu nabídnout víc. Máte příliš vysokou kvalifikaci a nedivil bych se, kdybyste to místo nevzal.“ 

Sto dolarů týdně!  Budu vydělávat sto dolarů týdně!  To je čtyři sta dolarů měsíčně. V té době to pro mě bylo úžasné bohatství. „Ne, vyhovuje mi to. Něco takového jsem hledal.“ řekl jsem ležérně. „Práce v rozhlase se mi vždycky líbila, ale teď jsem dělal něco jiného. Rád bych se k tomu vrátil. Bude to pro mě zábava.“

A nelhal jsem, protože to zábava skutečně byla. Musel jsem nějak přežít. Ještě několik měsíců jsem bydlel ve stanu, než jsem si ušetřil tři sta dolarů na ojeté auto. Cítil jsem se jako milionář. Byl jsem jediný z naší skupiny v kempu, kdo měl auto a pravidelný příjem. O obojí jsem se dělil s ostatními, protože jsem nikdy nezapomněl, co pro mě udělali.

V listopadu jsem se nastěhoval do jedné z malých chatiček, které se pronajímaly za pětasedmdesát dolarů týdně. Měl jsem výčitky svědomí, protože jsem musel nechat své přátele venku - nikdo z nich neměl tolik peněz - a tak jsem vždycky, když byla zima nebo když pršelo, nechal jednoho nebo dva u sebe. Snažil jsem se, aby se všichni vystřídali, aby každý měl možnost vyspat se alespoň občas v teple.

Když to vypadalo, že budu pracovat na poloviční úvazek navždy, dostal jsem nabídku od jiné rozhlasové stanice ve městě. Líbilo se jim moje víkendové vysílání a nabídli mi devět set dolarů měsíčně. Začal jsem pracovat na plný úvazek a mohl jsem se odstěhovat z kempu, kde jsem žil přes devět měsíců. Nikdy na to nezapomenu.

Žehnám dni, kdy jsem. do kempu přišel, neboť to nebyl konec mého života. Byl to teprve začátek. Poznal jsem tam, co je to věrnost, poctivost, důvěra a štědrost. Naučil jsem se nikdy se nevzdávat a vděčně přijímat to, co je pravdivé v tomto okamžiku, tady a teď.

Takže jsem se všechno nenaučil jen od filmových hvězd a slavných spisovatelů. Hodně jsem se naučil od bezdomovců, s nimiž jsem se spřátelil, a stále se učím od obyčejných lidí, s kterými se stýkám každý den. Učím se od pošťáků i prodavaček. 

„Každý tě může něco naučit, každý ti může něco dát. A řeknu ti jedno velké tajemství. Každý z nich dostal něco od tebe. A jestliže jsi udělal něco, o čem si myslíš, že jim to ublížilo, nemysli si, že to není dar. Mohlo to být prospěšné, stejně jako byl prospěšný čas, který jsi strávil v kempu. Nepoučil ses někdy ze svých největších zranění víc než ze svých největších radostí?  Kdo je tedy v tvém životě lotrem a kdo je obětí?

Opravdovým Mistrem budeš, až si tohle budeš uvědomovat předem, a ne teprve po tom, co se něco stane. Tvoje nouze a bída tě naučily, že tvůj život nikdy neskončil. Už nikdy, nikdy, si nemysli, že tvůj život skončil. Pamatuj si, že každý den, každá hodina, každý okamžik je dalším začátkem, další příležitostí k tomu, abys mohl přetvořit své já. I když si to uvědomíš teprve v okamžiku své smrti, ospravedlníš celý svůj život před Bohem. Byla by to pravda, i kdybys byl zločincem, i kdybys byl vrahem, kterého vedou na popravu.

To si musíš uvědomit. Musíš tomu věřit. Kdyby to nebyla pravda, neříkal bych ti to.“

Nikdy jsem neslyšel nic, co by mi dalo větší naději. Znamená to, že všichni - i ti „nejhorší“ z nás - máme domov v tvém srdci, pokud o to stojíme. Tohle tedy znamená přátelství s Bohem.

 „Teď se učíš to, co jsem ti už řekl - že se vaše vztahy k Bohu neliší od vašich vztahů k lidem.

 Vztahy s lidmi navazujete rozhovorem. Je-li rozhovor úspěšný, upevňujete přátelství. Je-li vaše přátelství dobré, prožíváte skutečnou jednotu. Všechny duše touží po jednotě se všemi ostatními dušemi. Všechny duše se snaží dosáhnout jednoty s Bohem.

V této knize ti chci ukázat, jak udržovat přátelství s Bohem, když jsi s ním už hovořil. Tento rozhovor jsi měl ve třech předešlých knihách. Nyní je čas navázat přátelství. 

Mrzí mě, že musím říci, že mnozí lidi neučiní ani první krok k Bohu. Tito lidé nevěří, že bych s nimi mohl hovořit, a proto se omezují na jednostrannou komunikaci - to jest na modlitbu. Tito lidé hovoří ke mně, nikoli se mnou. Někteří z nich věří, že jejich slova slyším. Ani oni však neočekávají, že budou slyšet moje slova. Proto hledají nějaké znamení. Říkají: „Bože, dej mi znamení.“ Když jim však dám znamení tím nejjednodušším způsobem - jejich vlastním jazykem - odmítají mě. A já ti řeknu tohle:  Někteří z vás mě odmítnou. Nejenže zapřou, že dostali znamení, ale dokonce budou tvrdit, že přijmout takové znamení je nemožné. Ale já ti řeknu tohle: V Božím světě není nic nemožné. Nikdy jsem s vámi nepřestal hovořit a nikdy nepřestanu. 

Ne vždycky budete slyšet má slova jasně a ne vždycky mi budete rozumět, ale dokud se budete snažit v rozhovoru pokračovat, budete mít naději. Dokud budete hovořit s Bohem, nikdy nebudete sami a vždycky budete mít domov v mém srdci. Tohle znamená přátelství s Bohem.“

A takové přátelství může mít každý?  

„Každý.“

Bez ohledu na své názory a náboženskou víru?  

„Bez ohledu na své názory a náboženskou víru.“ 

Bez ohledu na nedostatek své náboženské víry?  

„Bez ohledu na nedostatek své náboženské víry.“

Takže každý může kdykoli navázat přátelství s Bohem, že ano? 

„Všichni máte přátelství s Bohem. Někteří z vás to jen nevědí. Jak už jsem ostatně řekl.“

Vím, že se opakujeme, ale rád bych to opravdu pochopil. Řekl jsi, že si některé věci nevysvětlujeme přesně. A právě tomu bych rád porozuměl. Chtěl bych, aby to bylo naprosto jasné. Říkáš, že není jen jediná „správná cesta“ k Bohu?  

„Ano, to říkám. Naprosto jednoznačně. Existuje tisíc cest k Bohu a každá vás k němu dovede.“

Takže konečně můžeme přestat tvrdit, že naše cesta k bohu je „lepší“.

„To můžete. Ale přestanete?  To je otázka. Nejdřív se budete muset zbavit představy o své nadřazenosti. Tato představa je velice svůdná a vždycky sváděla celé lidstvo, neboť ospravedlňuje hromadné vraždění lidí a všech ostatních živých bytostí na vaší planetě. Vaše představa, že jste jaksi lepší než všichni ostatní, je příčinou všeho utrpení a krutostí.“

Tohle je nové evangelium: Žádná rasa není nadřazená. Žádný národ není největší. Žádné náboženství není jediné pravé. Žádná filozofie není dokonalá. Žádná politická strana nemá ve všem pravdu. Žádný ekonomický systém není morálně nadřazený. A žádná cesta k Bohu není jediná. 

Na všechny tyto myšlenky zapomeňte. Odstraňte je ze svého života, neboť vás vždycky vedly k tomu, abyste zabíjeli jeden druhého. Jediné, co vás může zachránit, je tato pravda:

VŠICHNI JSME SOUČÁSTÍ JEDNOHO CELKU.

Hlásej toto poselství přes oceány a světadíly po celé vaší planetě.“ 

Budu to dělat. Budu to hlásat, kamkoli přijdu. 

„Také se musíte zbavit druhé nejnebezpečnější myšlenky, na které jste vždycky zakládali své jednání. Musíte se zbavit představy, že k tomu, abyste přežili, musíte něco dělat. Nemusíte dělat nic. Vaše přežití je zaručeno. Vaše přežití je fakt, nikoli naděje. Je to realita, nikoli slib. Vždycky jste byli, jste a vždycky budete. Život je věčný, láska je věčná a smrt je pouhý horizont.“

 

Otázkou není, zda přežijete, otázkou je, jak budete žít. Na tuto otázku odpovídáte v tomto i v příštím životě. Neboť to, co budete prožívat v příštím životě, bude odrazem toho, co jste vytvořili v tomto životě, protože existuje jen jediný věčný život, v němž každý okamžik vytváří další okamžik.“

Takže my sami si vytváříme své vlastní nebe a své vlastní peklo!

„Ano - teď a vždycky. Jakmile však pochopíte, že vaše přežití je zaručené, přestanete se zabývat tím, kdo z vás je lepší. Nebudete se muset za ničím štvát, nebudete muset ničit druhé jen proto, abyste dokázali, že jste nejsilnější. Zapomeňte na peklo, neboť žádné neexistuje.

Spojte se s Bohem v hlubokém a trvalém přátelství. Vysvětlil jsem vám všechny kroky k Bohu. Vysvětlil jsem vám postoje Boha a to může změnit váš život. Zapomeňte na peklo. Přineste na zem požehnání a radost. Neboť vaše je království nebeské.

Neříkal bych ti to, kdyby to nebyla pravda.“ 

Přijímám!  Přijímám tvou výzvu, abych navázal skutečné přátelství s Bohem. Udělám všech sedm kroků. Přijmu všech pět postojů. Už nikdy nebudu věřit, že jsi se mnou přestal hovořit. Už nikdy nebudu pochybovat o tom, že s tebou mohu mluvit přímo.

„To je dobře.“

A jelikož jsme teď dobří přátelé, rád bych tě o něco požádal. 

„Požádej a dostaneš to.“

Mohl bys mi vysvětlit, jak realizovat alespoň některé nejkrásnější pravdy, o nichž se pojednává v Hovorech s Bohem?  Chci, aby každý pochopil, jak tu moudrost uplatnit v každodenním životě.

„Co přesně chceš vědět?  Soustřeďme se na určitou část mého poselství a já ti vysvětlím, jak jí můžeš využít v každodenním životě.“

Dobře!  Konečně se k tomu dostáváme!  V poslední knize Hovorů s Bohem jsi řekl, že celý dialog lze shrnout do tří bodů:

(1) Všichni jsme součástí jednoho celku;

(2) Všeho je dostatek;

(3) Nic nemusíme dělat.

Když jsi před chvílí říkal, že bychom se neměli považovat za lepší, dostal ses k prvnímu a třetímu bodu. 

„Ano.“

Mohl bys mi vysvětlit, jak to můžeme dělat v každodenním životě?  A vysvětli mi také druhý bod. Jak se mohu řídit podle všech těchto bodů? 

„Děkuji ti, že se ptáš. Máš pravdu, že se k tomu „konečně dostáváme“…

První poselství je velmi jednoduché. Žij tak, jako by každý a všechno bylo rozšířením tvé existence. Chovej se ke všem lidem, jako by byli součástí tebe. A zacházej tak se všemi věcmi.“ 

Moment. Právě tohle mám na mysli. Jak se tak mohu chovat v každodenním životě?  Znamená to, že nemohu zabít komára? 

„Neříkám ti, co můžeš a co nemůžeš. Neříkám ti, co bys měl dělat a co bys neměl dělat. Můžeš si dělat, co chceš. Každé tvé rozhodnutí je vyjádřením toho, čím jsi.“

Je-li všechno součástí mé existence, nezabiju část sebe, když zabiju komára?  

„Nic neumírá, všechno jen mění svou formu. Ale pro účely této diskuse použijme tvé definice. Ano, podle této definice je pravda, že zabiješ část sebe, když zabiješ komára. Totéž uděláš, když pokácíš strom. Nebo když utrhneš květinu. Nebo když zabiješ krávu a sníš její maso.“

Pak se tedy nesmím ničeho dotknout!  Musím všechno nechat tak, jak to je!  Jestliže mi termiti ničí dům, musím se vystěhovat, protože je nechci vyvraždit. Jak daleko mohu jít? 

 

„To je dobrá otázka. Jak daleko můžeš jít?  Vyplývá z faktu, že nazabíjíš lidi, že bys neměl zabíjet ani termity?  A naopak, vyplývá z faktu, že zabíjíš termity, že bys měl zabíjet lidi?“

Samozřejmě že ne. 

„Tak vidíš. Právě jsi odpověděl na svou vlastní otázku.“ 

Ano, protože jsem použil jiného systému hodnot. Nikoli tvého. Já neříkám, že jsme všichni jeden celek. Říkám, že lidé a termiti nejsou totéž. A protože vidím ten rozdíl, chovám se k termitům jinak!  Podle tvého systému hodnot bych to dělat nemohl. 

„Ale mohl. Nezapomínej, že jsem řekl, že jste všichni součástí jednoho celku, ale neřekl jsem, že jste všichni stejní. Je snad tvoje srdce stejné jako tvé vlasy?“

Cože?  

„To, že si stříháš vlasy, neznamená, že by sis měl vyříznout srdce z těla.“ 

Rozumím, co říkáš.

„Opravdu?  Opravdu tomu rozumíš?  Mnozí lidé se chovají, jako by tomu nerozuměli. Zacházejí se vším a s každým, jako kdyby všechno bylo stejné. Zacházejí s lidským životem, jako by neměl větší cenu než život komára nebo termita. Protože vidí, že je dobré stříhat si vlasy, vyřezávají lidem srdce z těla. Koušou se do vlastního nosu, aby naštvali svůj vlastní obličej.“

Tak se chová jen málo lidí. 

„Řeknu ti tohle: Občas se tak chová každý z vás. Někdy nerozlišujete mezi jednotlivými věcmi. Chováte se, jako kdyby všechno bylo stejné - i s člověkem zacházíte, jako kdyby byl někým jiným. Potkáte na ulici bělocha a myslíte si, že je stejný jako všichni běloši. Potkáte na ulici černocha a myslíte si, že je stejný jako všichni černoši. V tom se však mýlíte. Vytvořili jste si stereotypní představy o černoších a běloších, o židech a křesťanech, o mužích a ženách, o Rusech a Američanech, o Srbech a Albáncích, o šéfech a zaměstnancích a dokonce o blondýnách a brunetách… a těchto představ se nechcete zbavit, protože právě tyto představy ospravedlňují vaše jednání.“ 

Tak dobře. Jak mám tedy zacházet se vším, jako by to bylo součástí mé existence?  Co když zjistím, že mám v těle rakovinný nádor?  Nemám jej vyříznout?  Co když se nám zdá, že určitá skupina lidí je takovým nádorem na těle společnosti?   Nemáme jej vyříznout?   Neříkáme tomu etnické čištění? 

 „Měli byste se pokusit nádor vyléčit.“

Jak ?  

„Zkuste jej vyléčit láskou.“

Některé věci a někteří lidé však na lásku nereagují. Vyléčit rakovinu často znamená vyříznout nádor z těla. Snažíme se vyléčit tělo, nikoli rakovinu. 

„Co když tělo léčení nepotřebuje?“ 

Cože?  

„Nelidské jednání a dokonce vraždění ospravedlňujete jako prostředek vašeho vlastního přežití. To nás přivádí k další otázce. Před chvílí jsem se zmínil o druhé nejnebezpečnější představě, kterou máte. Vraťme se k tomu. Co si myslíš, že se stane, když se nezbavíš rakovinného nádoru, o kterém mluvíš?“

Umřu. 

„Takže abys neumřel, musíš jej vyříznout. Je to otázka přežití.“ 

Přesně tak.

„Z téhož důvodu lidé vraždí druhé lidi, vraždí celé skupiny i národy. Domnívají se, že to musejí dělat, protože jinak by nepřežili.“ 

Ano. 

„Já ti však řeknu tohle: k tomu, abyste přežili, nemusíte dělat nic. Vaše přežití je zaručeno. Vždycky jste byli, jste a vždycky budete. Vaše přežití je fakt, nikoli naděje. Je to realita, nikoli slib. Takže všechno, co děláte pro „přežití“ je zbytečné. Děláte si ze života peklo, abyste se vyhnuli peklu, které si jen představujete. Věříte, že se vyhnete imaginárnímu peklu, když si ze života uděláte skutečné peklo, které děláte.“

Každý mluvíme o něčem jiném. Ty mluvíš o jedné formě přežití - o věčném životě - kdežto já mluvím o jiné formě. Mluvím o tom, čím jsme tady a teď. Co když se nám líbí, čím jsme tady a teď, a co když nechceme, aby to někdo měnil?  

„Nevíte, čím opravdu jste tady a teď. Kdybyste to věděli, nikdy byste nedělali to, co děláte. Nikdy byste to dělat nemuseli.“

Pořád mluvíš o něčem jiném. Co když se nám líbí, čím jsme tady a teď, a co když nechceme, aby to někdo měnil?  

„Pak nejste tím, čím opravdu jste. Jste tím, co si myslíte, že jste. A snažíte se o nemožné, neboť chcete být pořád tím, co si myslíte, že jste. A to je nemožné.“ 

Tomu nerozumím. Vysvětli mi to. 

„Jste vyjádřením života. Jste život sám!  A co je život?  Život je proces. A jaký je to proces? Je to evoluce, neboli neustálá změna. Všechno v životě se mění!  Všechno! Život je změna. Zastavíte-li změnu, zastavíte život. To však udělat nemůžete. A tak si děláte ze života peklo, neboť chcete udělat něco, co udělat nemůžete. Snažíte se zůstat stále stejní, ale to je nemožné, protože jste změna. Jste to, co se neustále mění.“ 

Něco se však mění k lepšímu a něco se mění k horšímu!  Snažím se změnit jen to, co se mění k horšímu.

 „Nic není „lepší“ a nic není „horší“. To jste si vymyslili. Vy rozhodujete o tom, co je lepší a co je horší.“ 

„Říkám, že každý váš akt je aktem sebeurčení. Nic jiného tu neděláte. Vyjadřujete a prožíváte to, co si myslíte, že jste. Zkrátka a dobře, vyvíjíte se. Jak se vyvíjíte, to závisí na vaší volbě. Fakt, že se vyvíjíte, na vaší volbě nezávisí.

Jestliže jsi člověk, který chce vyříznout rakovinný nádor z těla společnosti, aby zachoval širší životní formu, pak to vyjádříš svým jednáním. Jestliže jsi člověk, který považuje druhé lidi za nádor, protože jsou jiní než ty, pak to vyjádříš svým jednáním. Mnoho z vás to už dělá. 

Teď ti ukážu, jak se na život můžeš dívat úplně jiným způsobem. Ukážu ti, že se na život můžeš dívat jako na neustálou změnu. Přemýšlej o tom takhle: Všechno se neustále mění. To znamená, že se měníš i ty. Jsi zároveň tím, kdo mění, a tím, kdo se mění. 

Každé ráno přemýšlej o jediné věci. Co se dnes změní?  Nepřemýšlej o tom, zda se něco změní. To je naprosto jisté!  Ptej se, co se změní?  A jakou roli budeš hrát při vytváření té změny. Každou vteřinu každé minuty každé rozhodnutí není o ničem jiném. 

Dokonce ani tvé rozhodnutí učesat se. Použijme toho jako příkladu, protože je to jednoduché. Myslíš si, že se každý den češeš stejným způsobem, a proto na tom nic neměníš. A přece samotné česání je aktem změny. Když ráno vstaneš, podíváš se do zrcadla a řekneš si, „To je strašné“. Nemůžeš tak vyjít na ulici. Musíš změnit svůj vzhled. A tak se umyješ, učešeš a připravíš se na nový den. 

Neustále činíš jedno rozhodnutí za druhým. Některé věci chceš změnit tak, aby byly jako včera. Proto máš dojem, že je udržuješ beze změny. Ve skutečnosti však neustále přetváříš sám sebe podle nejkrásnější verze té nejkrásnější představy, jakou jsi kdy měl o tom, kdo jsi!

Celý život je proces přetváření!  To je moje největší radost!  Je to moje rekreace!

Život, Bůh, ty - to všechno se mění.“ 

Stále ještě jsi mi neodpověděl na mou otázku. Jsem-li totožný se vším jsoucnem, co se stane, když zabiju komára?  

„Jakou změnu chceš způsobit v té části svého já, které říkáš komár?  Na to se ptáš a vyplývá to z názoru, že jsme všichni jediná moudrost. 

Měníš tu část jsoucna, které říkáš komár. Komára nemůžeš „zabít“, copak to nechápeš?  Život je věčný. Nemůžeš jej ukončit. Můžeš jen změnit svou formu. Ale řeknu ti tohle: všechny vědomé bytosti jednají společně. Je nemožné, aby jeden z vás získal kontrolu nad druhým. Každý aspekt boží podstaty má kontrolu nad svým osudem. Proto nemůžeš zabít komára proti jeho vůli. Na jisté úrovni si komár svou smrt zvolil. Všechny změny ve vesmíru se dějí se souhlasem vesmíru. Vesmír nemůže odporovat sám sobě. To je nemožné.“

Tohle je nebezpečné učení: Lidé by si mohli říci: „Mohu udělat každému, co se mi zlíbí, neboť mi k tomu všichni dali povolení!  Konec konců všichni spoluvytváříme vesmír!“  Život by byl naprostá anarchie. 

„Váš život už je anarchie. Všichni si děláte, co se vám zlíbí, copak to nechápeš?  Děláte si, co chcete, a já vám v tom nebráním. Copak to nechápeš?  Lidé dělají věci, jež sami považují za strašné, a Bůh jim v tom nebrání. Nikdy jsi nepřemýšlel o tom, jak je to možné?“ 

Samozřejmě že jsem o tom přemýšlel. Všichni o tom přemýšlíme. Naše srdce pláčou a my se ptáme: „Bože, jak to můžeš dovolit?“ 

„A chceš znát odpověď?“ 

Samozřejmě že chci. 

„To je dobře, neboť jsem ti ji právě dal.“

Jestliže je to pravda, pak o tom budu muset přemýšlet. Jestliže je to pravda, pak se zdá, že není nic, co by nám mohlo zabránit, abychom jeden druhému škodili pod rouškou víry, že vesmír souhlasí se vším, co děláme. Velice mě to mrzí. Nevím, co mám dělat. Jestliže je to pravda, pak naše učení o zlu a dobru ztrácí veškerý smysl. Nemá smysl naše učení o zločinu a trestu, o věčné odměně a věčném zatracení nemá smysl nic z toho, co dává naději utlačovaným. Jestliže nenajdeme nové učení, mám strach o osud lidstva. Obávám se, že by mohlo klesnout ještě hlouběji. 

„Vy máte nové učení. Tím učením je Pravda. Pravda je jediné učení, které může zachránit svět. Vaše staré učení to neudělalo. Copak to nechápeš?  Není ti to jasné?  Vaše staré učení, které vám dávalo naději, nepřineslo nic z toho, v co jste doufali. Vaše staré učení neodstranilo utrpení a vraždění na vaší planetě. Vaše učení to nemohlo udělat, protože je učením o oddělenosti. 

Existuje jen jediné učení, které může změnit směr lidské historie a které může přivést člověka zpátky k Bohu. Toto učení je novým evangeliem: 

 VŠICHNI JSME SOUČÁSTÍ JEDNOHO CELKU.

Z tohoto nového evangelia vychází nové poselství, které říká, že jste zodpovědní za to, co děláte, že to děláte všichni společně a že to můžete změnit všichni společně. 

Nepřestanete mučit sami sebe, dokud si budete myslit, že mučíte druhé. S tímto mučením skoncujete, jakmile si uvědomíte, že vlastně mučíte sami sebe.

To pochopíš jedině tehdy, až si uvědomíš, že není možné dělat cokoli proti vůli druhých. V okamžiku osvícení pochopíš pravdu, kterou jsi považoval za nemožnost. Tohle všechno si děláte sami. A tuto pravdu nepochopíte, dokud nepřijmete nové evangelium. 

VŠICHNI JSME SOUČÁSTÍ JEDNOHO CELKU.

 To znamená, že nemůžete nikomu udělat nic, co by sám nějakým způsobem neschvaloval. To by bylo možné, jedině kdybychom nebyli součástí jednoho celku. My však jsme jeden celek. Všichni vytváříme tuto realitu společně. Uvědomuješ si, co z toho vyplývá?  Uvědomuješ si, jak nedozírné to má důsledky? 

Proto teď jdi a uč všechny národy. Uč všechny lidi, že to, co dělají pro druhé, dělají sami pro sebe, a to, co nedělají pro druhé, nedělají ani pro sebe. Chovejte se k druhým tak, jak si přejete, aby se oni chovali k vám. Dělejte druhým to, co si přejete, aby oni dělali vám, neboť to se vám děje!

To je zlaté pravidlo. A teď jsi to pochopil dokonale.“

Proč se tyto úžasné pravdy neučíme tímto způsobem už od dětství?  Zlaté pravidlo chování, které bylo vždycky krásné, má dnes ještě větší smysl než kdykoli předtím. Je dokonale symetrické. Logický kruh se uzavírá. Dnes chápeme, proč je uplatňování tohoto pravidla v našem zájmu. Není to už jen otázkou altruismu, je to otázkou jeho použitelnosti. Zlaté pravidlo prostě funguje. Proč se ho tímto způsobem neučí děti ve školách? 

„Nezáleží na tom, proč nebylo vyučováno v minulosti. Jde o to, co chcete dělat v budoucnosti. A proto jdi a uč všechny národy a hlásej Nové evangelium:

 

VŠICHNI JSME SOUČÁSTÍ JEDNOHO CELKU. NAŠE UČENÍ NENÍ LEPŠÍ, NAŠE UČENÍ JE PROSTĚ JINÉ.

Hlásejte to nejen z pulpitů, ale také ve vládních síních; nejen ve vašich kostelech, ale také ve vašich školách; nejen prostřednictvím vašeho kolektivního vědomí, ale také prostřednictvím vašich kolektivních ekonomik. Realizujte svou duchovnost tady a teď na této zemi.“

Mám dojem, že hovoříš o zpolitizování naší duchovnosti. Někteří lidé však říkají, že bychom duchovnost neměli míchat do politiky. 

„Politizování duchovnosti se nemůžete vyhnout. Váš politický názor je vyjádřením vaší duchovnosti. Možná jde o spíš o zduchovnění politiky než o zpolitizování duchovnosti.“ 

Já si však myslil, že církev má být oddělená od státu. Nevznikají problémy, když se snažíme sloučit náboženství a politiku?  

„Máš pravdu, ale o tom teď nemluvím. Možná bude nejlepší, když církev zůstane oddělená od státu. Ze zkušenosti víte, že se náboženství a politika nesnášejí. Duchovnost je ovšem něco jiného.

Každá církev zastává určitý názor, určitou náboženskou víru. Možná sis všiml, že když náboženské názory formují politiku, dochází k politickým konfliktům. To proto, že všichni lidé nevyznávají stejnou víru. A ne všichni lidé se účastní náboženského života společnosti.

Duchovnost je však univerzální. Všichni lidé se na ní podílejí. Všichni s ní souhlasí.“

Opravdu?  To bych ani neřekl. 

„Ano, přestože si to neuvědomují. Neboť „duchovnost“ není nic jiného než život sám. Duchovnost říká, že všechno je součástí života. S tímto tvrzením nikdo nemůže nesouhlasit. Můžete debatovat o tom, zda existuje Bůh a zda všechno je součástí Boha, ale nemůžete debatovat o tom, zda existuje Život a zda všechno je jeho součástí. 

Pak lze už diskutovat jen o tom, zda Bůh a Život je totéž. A já ti říkám, že Bůh a Život je totéž.

Dokonce i agnostici - dokonce i ateisté - věří, že ve vesmíru existuje síla, která drží všechno pohromadě. Existuje také něco, co dalo všemu vzniknout. A jestliže něco takového existuje, pak je jasné, že to muselo existovat už před vznikem vesmíru. Vesmír nevznikl z ničeho. A i kdybys tvrdil, že vesmír vznikl z ničeho, stejně musíš vyřešit otázku prvotní příčiny. Co zapříčinilo, aby něco vzniklo z ničeho ? 

Prvotní příčinou je sám život, který se projevuje v hmotné formě. S tím nemůže nikdo nesouhlasit, neboť to je naprosto zjevné. Nicméně můžete (a také to děláte!) donekonečna debatovat o tom, jak tento proces popsat, jak jej nazvat a co z něj vyvodit. 

Já jsem ti řekl, že tím procesem je Bůh. To znamená a vždycky znamenalo slovo Bůh. Bůh je prvotní příčina. Nehybná hybná síla. To, co bylo před tím, co je, bylo. To, co bude po tom, co je teď, už není. Bůh je alfou a omegou. Bůh je počátkem a koncem všeho. Znovu opakuji, že slova Bůh a život jsou synonyma. Je-li proces, o kterém tu mluvíme, procesem formujícího se života, pak je pravda, co jsem ti už říkal: všichni jste Bohem, který se vyvíjí.“ 

Asi máš pravdu... ale co to má společného s politikou?  

„Je-li duchovnost jen jiné slovo, kterým označujeme život, pak to, co je duchovní, potvrzuje život. Uvést duchovnost do politiky by znamenalo, že by všechna politická činnost potvrzovala život. O to se vaše politika snaží: Proto jsem řekl, že váš politický názor je projevem vaší duchovnosti. Politika je systém, který jste vytvořili proto, abyste mohli žít harmonickým, šťastným a pokojným životem. Je to systém, který potvrzuje život.“ 

Nikdy jsem o tom nepřemýšlel tímto způsobem. 

„Zakladatelé vaší země o tom tak přemýšleli. Spojené státy mají ústavu, která říká, že všichni lidé jsou si rovní, že všichni mají nezadatelné právo na Život, Svobodu a Štěstí. Váš systém vlády je založen na víře, že lidé jsou schopni vytvořit vládu, která zaručí tato práva. Všechny systémy vlády na celém světě byly vytvořeny z téhož důvodu. Jejich forma může být jiná, ale jejich smysl je stejný. Různé společnosti a kultury mohou formulovat své ideály různými způsoby, ale jejich cíle jsou v zásadě stejné. Takže vidíš, že politika a vlády byly vytvořeny proto, aby zaručily podmínky pro duchovní život.“

 

Většina lidí však nechce, aby Bůh hovořil o politice a politických otázkách. Kdykoli se v našem bulletinu zmíním o tom, jak jsou politické problémy ovlivňovány poselstvím v Hovorech s Bohem, vždycky dostávám negativní odpovědi čtenářů. „Zrušte moje předplatné!“  říkají. „Tohle není starost Boha!  Nepředplatil jsem si váš bulletin proto, abych četl politickou propagandu!“ 

„Ano. Lidé chtějí, abyste se za mír modlili, ale nechtějí, abyste pro mír něco dělali. Chtějí, aby řešení našel Bůh - ale ani je nenapadne, že by si Bůh mohl přát, abyste se snažili najít řešení sami. Ve skutečnosti je to jediné řešení, neboť Bůh působí prostřednictvím lidí.“ 

Myslím, že lidem nevadí, když se o to snaží druzí. Ale vadí jim, když jim Bůh říká, co je nutno udělat.

„Já jsem vám však nikdy neříkal, co máte dělat, a nikdy vám to říkat nebudu. Nikdy jsem vám nedával příkazy ani ultimáta. Pouze vám naslouchám, když říkáte, čeho chcete dosáhnout, a nabízím vám rady, jak to udělat. Říkáte, že chcete svět, který je schopen žít v míru, harmonii a radosti. A já vám říkám, že radost je svoboda. Tato slova jsou také synonyma. Každé omezení svobody je omezením radosti. Každé omezení radosti je omezením harmonie. Každé omezení harmonie je omezením míru. Říkáte, že chcete žít ve světě bez konfliktů, násilí, krveprolévání a nenávisti. A já vám říkám, že toho můžete dosáhnout prakticky přes noc, začnete-li se řídit myšlenkami Nového evangelia. 

VŠICHNI JSME SOUČÁSTÍ JEDNOHO CELKU.  NAŠE UČENÍ NENÍ LEPŠÍ, NAŠE UČENÍ JE PROSTĚ JINÉ.

Hlásejte to nejen z pulpitů, ale také ve vládních síních; nejen ve vašich kostelech, ale také ve vašich školách; nejen prostřednictvím vašeho kolektivního vědomí, ale také prostřednictvím vašich kolektivních ekonomik.“ 

Jestliže však neexistuje žádná „lepší“ cesta, jaký smysl má duchovní aktivismus?  Jaký smysl má politika?  Jaký smysl má cokoli?  Proč bych se měl angažovat, když všechno závisí na náhodě?  Jestliže na ničem nezáleží, proč bych se toho měl účastnit?  

„Abys vyjádřil to, čím opravdu jsi. Možná nezáleží na tom, jak si češeš vlasy, ale všimni si, že si je češeš stejným způsobem už mnoho let. Proč se nečešeš jinak?  Není to proto, že by jiný účes nevyjadřoval to, čím jsi?  Proč sis koupil auto, které sis koupil, proč se oblékáš tak, jak se oblékáš? Všechno, co děláš, je vyjádřením toho, čím jsi. Každý tvůj akt je aktem sebeurčení.

Poselství Nového evangelia říká, že záleží na tom, kdo jsi. Nové evangelium říká, že každý z vás je nádherný. Říká, že každý z vás je tak nádherný, že nikdo z vás není nádhernější než kdokoli jiný - ani v očích Boha ani ve vašich očích, díváte-li se očima Boha. 

Zdá se vám, že život nemá smysl, když nemůžete být „lepší“ než druzí? Znamená fakt, že nemůžete mít „lepší“ náboženství, „lepší“ politickou stranu nebo „lepší“ ekonomický systém, že byste neměli mít nic? 

Chceš-li něco namalovat, musíš předem vědět, že tvůj obraz bude „lepší“?  Nemůže to být prostě jiný obraz?  Jiné vyjádření krásy? 

Musí být růže „lepší“ než kosatec, aby ospravedlnila svou existenci? Řeknu ti tohle: všichni jste květiny v zahradě Boží. Měli bychom ji rozorat jen proto, že nikdo není krásnější než ostatní? Vy to děláte a pak lamentujete:„Kam se poděly všechny květiny?“ 

Všichni jste notami v Nebeské symfonii. Přestanete hrát jen proto, že žádná nota není důležitější než všechny ostatní?  Řekni mi tohle. Když dítě zpívá falešně, řekneš mu aby přestalo?  Myslíš si, že ho tak naučíš milovat hudbu nebo sebe sama?  Nebo ho povzbudíš a řekneš mu, aby ve zpěvu pokračovalo?“ 

Samozřejmě že ho povzbudím.

„Já poslouchám vaše písně už staletí. Váš zpěv se mi líbí. A myslíš si, že nikdo z vás nikdy nezpíval falešně?“ 

Myslím, že pár lidí zpívalo falešně.

 „Tak tady máš svou odpověď. Vy jste moje děti. Poslouchám, jak zpíváte, a váš zpěv se mi líbí. Neslyším žádné „falešné noty“. Slyším jen váš zpěv. Jste můj orchestr. Vaším prostřednictvím instrumentuji život. Když hrajete, neslyším žádné „falešné noty“. Slyším, jak se snažíte hrát harmonicky. Kdybych nevnímal tu krásu, neměl bych žádnou duši.

 

Nikdy nezapomínej tohle: Duše vidí krásu i tam, kde ji rozum nevidí.“

To je úžasné učení. Ó, Bože, jak hluboká moudrost!

„Proto se vždycky dívej svou duší. Poslouchej svou duší. I na slova na této stránce se dívej svou duší, poslouchej je ve své duši. Jedině pak jim porozumíš. Tvá duše vidí krásu a pravdu těchto slov. Tvůj rozum bude mou pravdu vždycky odmítat. Jak už jsem ti řekl: chceš-li rozumět Bohu, musíš přestat myslit. Nepřestávej hrát symfonii jen proto, že si myslíš, že slyšíš falešnou notu. Jednoduše změň svou melodii. 

Účinný politický aktivismus není založen na hněvu či nenávisti - a duchovní aktivismus už vůbec ne. Účinný aktivismus vychází z lásky. Nejde o to dokázat, že je něco špatné; jde o to nahradit dnešní realitu realitou novou. Jde o to vytvořit realitu, která ti umožní vyjádřit, čím jsi a čím chceš být.“ 

Ano, tomu říkám Hnutí nového myšlení. Ale přesto se tě musím znovu zeptat, zda nám toto Nové evangelium nezakazuje zabít komára, chytit myš do pasti nebo vytrhnout bodlák (tím spíš květinu ?  Nezakazuje nám zabíjet zvířata pro jejich lahodné maso ? 

„Je správné stříhat si vlasy?

Je správné vyříznout si z těla srdce?

Není v tom rozdíl?“

Neodpovídáš na mou otázku. Proč mi neřekneš, co si přeješ?  Řekni mi, co si přeješ, a všechno mi usnadníš.

„Nepřeji si nic jiného než vy, ať už jde o cokoli. Nemám žádné preference. To většina z vás nechápe. Nemáte-li žádné preference, co máte dělat?  Jak poznáte, co je správné a co je špatné? 

A teď jsem udělal něco ještě horšího. Vzal jsem vám vaši představu o tom, že jste lepší. Co tedy máte dělat?  Na čem máte zakládat svá rozhodnutí? Znovu opakuji, smyslem vašeho života je vyjádřit, čím opravdu jste. Není na mně říkat vám, co je správné a co není správné, co je lepší a co je horší, co máte dělat a co nemáte dělat. Ať se rozhodnete jakkoli, nikdy vás nebudu trestat ani odměňovat. Nic takového nefunguje. Stále opakujete, co si myslíte, že chci, ale nikam to nevede. Stejně mě neposloucháte. 

Prohlašujete, že jsem proti zabíjení, a přesto zabíjíte - někteří z vás to dělají dokonce ve jménu Boha! 

Říkáte, že jsem proti utlačování lidí všech národností, společenských vrstev a ras, a přesto to dovolujete. 

Říkáte, že jsem proti zneucťování rodičů a zneužívání dětí, a přesto to děláte. 

Říkáte, že jsem proti spoustě věcí, a přesto je stále děláte. Nezměnili jste způsoby svého chování bez ohledu na to, co říkáte, že vám přikazuji. 

Říkáte, že jsem proti lhaní, a přesto stále lžete. Říkáte, že jsem proti kradení, a přesto stále kradete. Říkáte,

že jsem proti cizoložství, a přesto každý den a každou noc spíte s manžely a manželkami druhých. 

Vaše vlády - tyto instituce, které jste si zvolili, aby vás chránily a zajišťovaly vaše potřeby - vám také lžou. Celou vaši společnost jste si vybudovali na lžích.

Některé z těchto lží nazýváte „tajemstvím“, nicméně jsou to lži. Neříkáte celou pravdu, takže se lidé nemohou rozhodovat na základě faktů.

Říkáte, že jsem proti nedodržování slibů, a přesto své sliby stále porušujete a ke svému ospravedlnění používáte jakékoli záminky, která se vám naskytne. Ne, lidstvo ukázalo naprosto jasně, že moje vůle, tak jak ji chápete, nic neznamená. Nakonec je to vlastně dokonalé. Neboť existuje tolik různých interpretací toho, co je má vůle, že kdybyste se najednou stali věřícími, zabíjeli byste se ve jménu Boha ještě víc.“

Takže abych odpověděl na tvou otázku. Je správné zabíjet komáry?  Chytat myši do pasti?  Vytrhávat bodláky?  Zabíjet zvířata a jíst jejich maso?  To musíte rozhodnout sami. Všechno musíte rozhodnout sami. A jsou mnohem důležitější otázky.

Je správné zabít člověka za to, že někoho zabil?  Je správné přerušit těhotenství?  Je správné bít homosexuály?  Je správné být homosexuálem?  Je správné mít sexuální styky před uzavřením manželství?  Je správné mít jakékoli sexuální styky, jestliže chcete dosáhnout „osvícení“?  A tak dále a tak dále a tak dále…

 

Každý den musíte činit spoustu rozhodnutí. Nikdy nezapomínej, že tvá rozhodnutí vyjadřují, kdo jsi.“

Každý akt je aktem sebeurčení. 

„Konečně to začínáš chápat. Začínáš tomu rozumět.“ 

Protože to stále opakuješ.

„Opakování je dobré. Umožňuje integraci. Takže teď ti řeknu ještě něco, co jsem ti už řekl. Ve svých každodenních rozhodnutích nevyjadřujete jen to, čím jste vy, vyjadřujete také, kdo jsem já, neboť vy a já jsme jedna bytost. Takže ti odpovídám na tvou otázku. Dělám to skrze tebe. Je to jediný způsob, jak lze odpovědět na tvou otázku. Z tvé odpovědi vzejde tvá pravda. Je to pravda tvé existence. Pamatuj si, že jsi lidská bytost. Co jsi, to závisí na tobě. Ačkoli jsem to už mnohokrát opakoval, je možné, že jsi o tom vážně nepřemýšlel.“ 

Jednota však není „rovnost“. Můžeš k tomu něco říct?  

„Jednota není stejnost, máš pravdu. Otázkou není, co je jednota. Otázkou je, co pro vás jednota znamená. To musí rozhodnout každý člověk ve svém srdci. A na tomto rozhodnutí bude záviset vaše budoucnost - nebo váš konec. Nicméně vám byly dány rady, které vám pomohou - ne dělat to, co je správné, neboť slovo „správné“ je relativní pojem, ale dostat se tam, kam říkáte, že se dostat chcete, dělat to, co říkáte, že chcete dělat. Říkáte, že chcete žít v míru a harmonii; chcete vytvořit lepši život pro vaše děti; chcete být šťastní. Alespoň v tom se všichni shodujete. 

A tak vám byly dány tyto tři pravdy: 

(1) Všichni jsme součástí jednoho celku;

(2) Všeho je dostatek;

(3) Nic nemusíte dělat.

První bod, který tu podrobně probíráme, pochopíš snáze, až porozumíš bodu druhému a třetímu.“ 

 „A jestliže chápeš druhý bod, který říká, že všeho je dostatek, pak také pochopíš, jak použít první bod, tj., že všichni jsme součástí jednoho celku.“

Co to znamená, že je všeho dostatek?  

„Znamená to přesně to, co to říká. Všeho je dostatek. Je dostatek všeho, co si myslíš, že potřebuješ ke štěstí. Je dostatek času, je dostatek peněz, je dostatek jídla, je dostatek lásky… stačí, když se o všechno podělíte. Já vám dal všeho dost. Na světě je dost pro všechny z vás.

Jestliže žiješ podle této pravdy, jestliže ji učiníš součástí svého života, pak budeš ochoten všechno sdílet s druhými a nebudeš se snažit nic hromadit - ani lásku, ani jídlo, ani peníze. Je rozdíl mezi vlastněním a hamouněním. Jedině když si uvědomíš, že „všeho je dostatek“, můžeš mít všechno, co potřebuješ.“

 

To je pravda!  Teprve když jsem pochopil, že na světě je všeho dost pro všechny, uvědomil jsem si, že je tu dost i pro mě. Nicméně jsem musel spoléhat na svou víru, nebo to někdy nevypadá, že všeho je dost pro všechny. 

„Nesmíš soudit podle vnějšího zdání. Zdá se ti, že není všeho dost pro všechny, protože mnoho lidí, kteří mají víc než dost, sdílejí s druhými jen nepatrnou část. Nepatrné procento lidí vlastní ohromnou část světového bohatství a užívá ohromnou část světových zdrojů. Rozdíl mezi chudými a bohatými se každý den zvětšuje. 

Dostáváme se do oblasti „sociální duchovnosti“ a mnoho lidí tam nechce vstoupit. Nutí je to uvažovat o věcech, které nechtějí vidět. Jedině na vás záleží, jak budete uplatňovat myšlenku jednoty. Žádné učení a kázání nic nezmění. Lidská situace se změní teprve tehdy, až změníte své názory.“

A co může takovou změnu vyvolat?  

„Otázka není „co“. Otázka je „kdo“. A odpověď je „ty“. Takovou změnu můžeš udělat jen ty. Teď hned.“

Já?  Teď? 

 

„Jestliže ne ty, tak kdo tedy?  Jestliže ne teď, tak kdy?“ 

„Nezapomínej, že jedním z kroků k Bohu je pomáhat Bohu. Ty ses právě rozhodl, že to uděláš. To je dobře. Přinese ti to užitek. Budeš-li hlásat slovo Boží, budeš-li hlásat poselství, které může změnit lidská srdce, přispěješ ke změně lidské situace. Proto je veškerá duchovnost nakonec politická.“ 

Ale - mohu s tebou nesouhlasit?  - myslil jsem, že jsi řekl, že „nic nemusíme dělat“. Není snad „hlásání poselství“ něčím, co dělám? 

 „Ne. Je to něco, čím „jsi“. Poselství nemůžeš dělat, poselstvím můžeš být, neboť nejsi lidská činnost, ale lidská bytost. Poselství nepřinášíš s sebou, poselstvím jsi. Ty jsi poselstvím!  To je tvoje duchovnost v akci. Copak to nechápeš? Tvým poselstvím je tvůj každodenní život. Hlásáš slovo, kterým jsi. Není snad psáno: A slovo se stalo tělem?

 Dal jsem ti své slovo. Mé slovo máš v sobě. Jsi doslova ztělesněným slovem Božím. Hlásej to slovo a tvoje duše se uzdraví. Hlásej to slovo, žij tím slovem a bud tím slovem. Jedním slovem, buď Bohem.“ 

Takže já mám být tebou? 

„ „Nemáš“, už jsi. Nic od tebe nežádám, jen ti říkám, čím opravdu jsi. Už jsi tím, čím chceš být. Nic nemusíš dělat. A to je třetí pravda boží moudrosti.“

Když se budu chovat jako Bůh, lidé si budou myslit, že jsem se zbláznil.

„Budou si myslit, že ses zbláznil, když uvidí, že jsi radostný, milující, přijímající, žehnající a vděčný? Ale Bůh se tak chová!  Chceš říct, že si lidé budou myslit, že ses zbláznil, když se budeš chovat tak, jak si myslíš, že se chová Bůh. To jest násilně a mstivě.“ 

Takže člověk se „chová jako Bůh“, když přijme pět postojů Boha - nikoli, když se chová jako Bůh, kterého si představujeme v našich zlých snech - tak je to?  

„Ano. A nezapomínej, že nejde o to, co děláte, jde o to, čím jste. A když říkáte, že chcete žít vědomě, začnete žít uváženým životem. Vzpomínáš si, že jsem ti radil, abys žil vědomým, harmonickým a užitečným životem. Vysvětlil jsem ti, co to znamená. Chceš, abych ti dal víc příkladů?“ Žij užitečně - pomáhej druhým - a zjistíš, že žiješ vědomě a harmonicky. Užitečný život tě bude nutit žít vědomě a harmonicky, neboť to, co přináší užitek druhým, nemůže být v rozporu s tím, co chtějí.

Teď ti dám tři nástroje, které ti pomohou žít užitečným životem. Jsou to tři základní zásady holistického života: 

Vědomí

Poctivost

Zodpovědnost.“

Dáváš mi hodně látky k přemýšlení. Jak dlouho bude tohle učení ještě pokračovat? 

„Celý tvůj život, můj příteli. Celý tvůj život. Může přijít den, kdy si to řekneš. Ale jakmile si to řekneš, okamžitě pochopíš, že jsou věci, které ještě nechápeš. Neboť čím víc víš, tím víc víš, že můžeš vědět víc. Takže se nikdy nepřestaneš učit a růst. Nikdy nemůžeš růst příliš rychle, nemůžeš růst příliš. To není možné. Nikdy nemůžeš přestat růst. Růst nemá konce. Všechno, co získáváš tímto učením, je pro tebe dobré.“ 

Ty jsi však říkal, že se nemusíme nic učit.

„Skutečné učení je proces rozpomínání. Na tomto světě není nic nového: Tvoje duše se ničemu nediví. Skutečné učení není procesem nalévání vědomostí do hlavy, je to proces vytahování vědomostí. Skutečný Mistr ví, že nemá víc vědomostí než jeho žák, uvědomuje si však, že si víc pamatuje.

Ptal ses, jak máš v každodenním životě uplatnit to, co ses dověděl v tomto rozhovoru. A já ti jen ukazuji způsoby, jak to dělat. Pomáhám ti dosáhnout toho, co chceš. To je smysl přátelství s Bohem.“

Děkuji ti. Vysvětli mi tedy základní zásady holistického života.

„Vědomí je stav bytí. Žít vědomě znamená uvědomovat si, co se děje v každém okamžiku a proč se to děje. Znamená to uvědomovat si možné a pravděpodobné výsledky vlastních rozhodnutí a činnosti.  Žít vědomě znamená nepředstírat, že nevíš. 

Už jsem ti řekl, že jsou lidé, kteří vědí, ale předstírají, že nevědí. Uvědomovat si znamená uvědomovat si, že si uvědomuješ. Znamená to, že si uvědomuješ, že si uvědomuješ, že si uvědomuješ a že si to uvědomuješ. Vědomí má mnoho úrovní. 

Vědomí znamená uvědomovat si úroveň vědomí, kterou si uvědomuješ, také to znamená uvědomovat si, že neexistuje žádná úroveň vědomí, kterou by sis nemohl uvědomit. 

Žiješ-li vědomým životem; neděláš nic nevědomě. To není možné, neboť si uvědomuješ, že děláš něco nevědomě, což znamená, že to děláš vědomě. Je snadné žít vědomým životem, když si uvědomuješ, že je to snadné. Vědomí posiluje samo sebe. 

Jestliže si neuvědomuješ vědomí, nemůžeš vědět, co to je. Ani nevíš, že nevíš. Všechno jsi zapomněl. Ve skutečnosti víš, ale neuvědomuješ si to, takže vlastně nic nevíš. Proto je tak důležité rozpomenout se. Proto jsem tady. Přišel jsem, abych ti pomohl rozpomenout se. Proto máš přátele. 

Záleží na tom, co děláš pro druhé. Jsi tu proto, abys pomáhal druhým. Možná jsi to zapomněl. Když ti to někdo připomene, uvědomíš si to. Jakmile si to uvědomíš, začneš si uvědomovat své vědomí, jseš si vědom, že si to uvědomuješ.

Uvědomovat si vlastní existenci znamená uvědomovat si, co se děje v každém okamžiku. Znamená to vidět, slyšet, cítit a vnímat všechno, co se děje. Je to meditace. Vědomí dělá ze všeho meditaci. Meditací může být umývání nádobí. Milování. Sekání trávy. Meditací může být cokoli. 

Co dělám?  Jak to dělám?  Proč to dělám?  Čím jsem, když to dělám?  Proč tím jsem, když to dělám?   Co cítím v tomto okamžiku?  Jak to cítím?  Proč to cítím tak, jak to cítím?  Čím jsem, když to cítí?  Proč tím jsem, když to cítím?  Co to má společného s tím, co cítím?

Uvědomovat si vlastní existenci znamená být nepozorovaným pozorovatelem. Pozoruješ sám sebe. A pozoruješ sám sebe, jak se pozoruješ. A pak pozoruješ sám sebe, jak se pozoruješ, jak se pozoruješ. Nakonec tu není nikdo, kdo by tě pozoroval. Stal ses nepozorovaným pozorovatelem. To je plné vědomí. Je to snadné. Není to tak obtížné ani složité, jak to vypadá. Znamená to vidět, vnímat, naslouchat a cítit. Znamená to vědět, a vědět, že víš. Znamená to přestat předstírat.“

To je úžasné. Nikdy jsem nic takového neslyšel. 

„Ale slyšel. To učil Buddha. To učil Krišna. To učil Ježíš. Učil to každý Mistr, který kdy žil. Učí to každý Mistr, který dnes žije. Není to nic nového, a tvoje duše se tomu nediví. 

Jakmile přestaneš předstírat, staneš se poctivým. Poctivost je druhým nástrojem. Být poctivý znamená říkat sobě i druhým to, co si uvědomuješ. Buď poctivý a tvůj život se změní. Buď poctivý ve svých vztazích k druhým. Buď poctivý v obchodních záležitostech. Bud poctivý v politice. Bud poctivý ve škole. Bud poctivý vždycky a všude. 

Uvědomuj si, co jsi udělal, a poctivě to přiznej. Přijmi za to zodpovědnost. Zodpovědnost je třetím nástrojem. Je známkou dospělosti a duchovního růstu. Nikdy však nebudete zodpovědní, dokud společnost bude ztotožňovat zodpovědnost s trestem. Přijmout zodpovědnost často znamená společensky se znemožnit. Zodpovědnost není projevem špatného svědomí. Být zodpovědný znamená být ochoten udělat všechno pro nápravu toho, co lze napravit.“

Někteří lidé říkají, že každý je zodpovědný za výsledky svého jednání, neboť všichni vytváříme svou vlastní realitu, takže nejsme zodpovědní za to, co se stane druhým, i když jsme to třeba zavinili 

„Řeknu ti tohle: každý je zodpovědný za každého. Jste zodpovědní za své bratry. Až si to uvědomíte, zmizí ze světa všechno utrpení a bolest. Pak vytvoříte Novou společnost, založenou na Novém evangeliu, které říká: 

VŠICHNI JSME SOUČÁSTÍ JEDNOHO CELKU.

Hlavními zásadami takové společnosti budou tři základní principy: vědomí, poctivost a zodpovědnost. Nebudou žádné jiné zákony, žádné jiné předpisy. Nebude žádné zákonodárství, neboť jej nebude potřeba. Protože si konečně uvědomíte, že morálku nelze uzákonit.

 

Tyto základní principy budete učit ve školách. Školní osnovy budou založeny na těchto zásadách a všechny ostatní předměty se budou učit skrze tyto zásady. Celosvětová ekonomika bude jejich odrazem. Na jejich základě bude vybudována celá infrastruktura a všechny tržní vztahy. Všechny státní organizace a úřady budou založeny na těchto principech.

Vaše náboženství je bude podporovat. Na těchto principech bude vybudován celý duchovní systém. Ten vám umožní bezpodmínečně milovat jeden druhého a otevře cestu k neomezenému sdílení bohatství a k citovému a tělesnému uzdravení. 

Konečně si uvědomíte, že není možné vyhýbat se zodpovědnosti za život druhých, neboť žádní „druzí“ nejsou. Všichni jste součástí jednoho celku, který se realizuje v nespočetných formách. Díky tomuto uvědomění se všechno změní. Tato změna bude tak dramatická, že vám svět, v němž dnes žijete, bude připadat jako zlý sen, který skončil. A opravdu se probudíte. 

Čas vašeho probuzení se blíží. Opět začnete žít podle nejkrásnější verze té nejkrásnější představy, kterou jste kdy měli o tom, kdo jste.

To je program celosvětové společnosti v příštím tisíciletí. Ten program jste si udělali vy sami. Už jej začínáte uskutečňovat. Lidé na celém světě se podle něj začínají řídit. Začínají společně pracovat na sebeobnově lidstva. Východní svět se setkává se světem západním. Běloši objímají černochy. Náboženství se spojují, vlády se přizpůsobují, ekonomiky se rozšiřují. Začínáte vytvářet celosvětový systém. 

Než se ta změna uskuteční, na světě bude chaos. To je přirozený jev, který předchází každou velkou změnu. Neboť vy neměníte jen způsoby svého jednání, měníte také svou představu o tom, čím jste jako jedinci, jako národy a jako lidstvo. A proto bude na světě chaos, jejž vyvolají ti, kteří se nechtějí vzdát své představy, že jsou „lepší“ a kteří nejsou ochotni přijmout Nové evangelium jednoty. Jsou také lidé, kteří mají strach, že je taková změna připraví o kontrolu nad jejich životem a že se budou muset vzdát osobní i národní identity. Tato změna však nic takového nepřinese. 

Etnická a národní identita nezmizí. Nedojde ke zneuctění tradic, ke ztrátě kulturního dědictví ani k rozpadu rodin a komunit. Tyto svazky budou naopak posíleny, neboť si všichni uvědomíte, že v nich můžete žít, aniž byste museli utiskovat druhé. Tato změna nebude znamenat konec vaší jedinečnosti, bude znamenat konec vaší nejednotnosti. Rozdílnost není totéž co nejednotnost. 

Individuální rozdíly vám umožňují uvědomovat si a realizovat to, čím jste. Nejednotnost to znemožňuje. Kdyby neexistoval rozdíl mezi pojmy tady a tam, nahoře a dole, nemohli byste si uvědomovat sami sebe. Mezi těmito pojmy není žádný rozpor, neboť jen označují různé aspekty téhož. Nejsou žádné rozpory mezi bělochy a černochy, ženami a muži, křesťany a muslimy. Tito lidé jsou jen rozdílnými verzemi člověka. Až to pochopíte, změníte se. Stanete se součástí Nové společnosti, která uctívá rozdílnost, nikoli nejednotnost. 

Abys prožíval jednotu, nemusíš zmizet jako jedinec. Toho se samozřejmě všichni bojí. Bojíte se, že jednota je stejnost a že vás připraví o vaši jedinečnost. Takže boj proti jednotě je bojem o přežití jedince. Nicméně jednota vám nevezme možnost žít individuálním životem. Jednota vám to naopak umožní. Dnes se navzájem zabíjíte z lásky k sobě a z nenávisti k druhým. Domníváte se, že k tomu, abyste přežili jako jedinci, národy nebo náboženství, musíte zničit všechny ostatní. To je váš mýtus o přežití nejsilnějších.

Budete-li žít podle Nového evangelia jednoty, nebudete muset bojovat o přežití, ale zaručíte jej tím, že o něj bojovat nebudete. Toto jednoduché řešení, které jste tak dlouho nechápali, změní všechno. Jakmile si uvědomíte, že nemůžete nepřežít, přestanete o přežití bojovat. Jakmile si uvědomíte, že nejsou žádní „druzí“, přestanete jeden druhého zabíjet. 

Život je věčný a všichni jsme součástí jednoho celku.

Vzhledem k těmto pravdám je nesmyslné téměř všechno, co dnes děláte. Až tyto pravdy pochopíte, váš život se změní a stane se vyjádřením nejkrásnější verze té nejkrásnější představy, jakou jste kdy měli o tom, čím jste.

Život je věčný a všichni jsme součástí jednoho celku.

Tyto dvě pravdy vyjadřují všechno a všechno mění. Uvědomujete-li si tyto dvě pravdy, nemusíte vědět nic jiného.“

 

*** 

„Co to znamená mít přátelství s Bohem?  Znamená to mít k dispozici moudrost, jako je tato. Kdykoli a kdekoli. Znamená to nepochybovat o tom, co udělat, jak být, kam jít, kdy jednat nebo proč milovat. Máš-li přátelství s Bohem, všechny otázky zmizí, neboť já ti dám všechny odpovědi. 

Vlastně ti žádné odpovědi nedám, jen ti ukážu, že jsi je vždycky znal, že sis je přinesl s sebou, když jsi přišel na tento svět. Ukážu ti, jak si na ně vzpomenout, jak je vyzařovat ze své bytosti, kdykoli se dostaneš do obtížné situace, takže přestaneš mít problémy a tvůj život bude jednoduchý. 

Ostatním lidem se může zdát, že se nic nezměnilo. A možná se opravdu nic nezměnilo. Můžeš žít ve stejných podmínkách. Jedině ty poznáš ten rozdíl. Jedině ty poznáš tu změnu. Bude to vnitřní zážitek - ale začne ovlivňovat vnější svět. A zatímco druzí nemusejí vidět žádnou změnu v tvém vnějším životě, poznají, že ses změnil. Budou o tom přemýšlet a nakonec se tě budou ptát, co se stalo.“ 

A co jim mám říct?  

„Řekni jim pravdu. Pravda je osvobodí. Řekni jim, že ve vnějším světě se nic nezměnilo. Občas tě bolí zuby. Stále musíš platit účty. Stále si oblékáš nejdřív jednu nohavici a pak druhou. Řekni jim, že stále žiješ ve stejném světě, o kterém jsi kdysi říkal, že je nedokonalý. Řekni jim, že se nezměnilo nic než způsob, jak vnímáš sebe i vnější svět.“ 

Co to znamená?   Nerozumím tomu.

 „Až poznáš nejhlubší životní pravdy, začneš všechno vnímat jinak. Tvoje zkušenost ovšem zahrnuje nejen to, co vnímáš, ale také všechno, co si pamatuješ. To je důležité. Tvoje vnímání světa se změní, když se rozpomeneš na to, čím opravdu jsi. 

Já jsem tu proto, abych ti pomohl rozpomenout se. Ty jsi tu proto, abys pomohl druhým. Až se rozpomeneš, uvědomíš si, že jsi součástí Božího těla. Splyneš s celým jsoucnem, což ovšem neznamená, že ztratíš svou individualitu. Tvá individualita bude naopak ještě krásnější. Ostatní tě začnou nazývat Bohem, synem Boha, Buddhou, Mistrem, osvíceným člověkem či světcem - nebo dokonce spasitelem. 

A ty budeš spasitelem, který přišel zachránit lidi před zapomnětlivostí, který jim přišel připomenout, že jste všichni součástí jednoho celku a že nikdo není od nikoho oddělen. Celý život budeš bojovat proti iluzi oddělenosti. A spojíš se s dalšími, kteří dělají totéž. Dlouho jsi na tyto druhé čekal a teď jsi je našel a nejsi sám.

Tohle znamená přátelství s Bohem. Znamená to nebýt sám. Proto si uvědom, že se v tvém životě všechno změní. Tvé přátelství se mnou všechno změnilo. Přineslo ti mou lásku, mou moudrost a mé vědomí. 

Budeš žít vědomým životem a budeš si to uvědomovat. Budeš bdělý. Budeš všechno chápat. Nastanou ovšem chvíle, kdy sklouzneš zpátky do zapomnětlivosti a budeš si myslit, že jsi něčím jiným než tím, čím opravdu jsi. V takových chvílích se na mě obrať. Zavolej mě a já přijdu. Povedu tě k tvé moudrostí, vrátím tě tvému já. 

Tohle dělej pro všechny ostatní. Vracej lidi sobě samým. To je tvůj úkol, tvoje poslání, tvůj cíl.

Skrze své přátelství s tebou poznají, že mají přátelství se mnou.“  

Tady můj příběh končí, prozatím. Je 29. července 1999, 6.25 ráno. Od půl třetí sedím ve své útulné kanceláři ve svém nádherném domě poblíž Ashlandu a píšu poslední stránky této knihy. Nevěděl jsem, jak ji ukončím. Ta poslední kapitola to udělala. Nemám už co říci. Všechno jsem napsal. Všechno je naprosto jasné. Když si člověk uvědomuje, a když si uvědomuje, že si uvědomuje, nemá žádné další otázky.

Tento příběh skončím tam, kde jsem začal v první knize Hovorů s Bohem. Z kempu v Ashlandu jsem se vrátil do „skutečného života“. Tehdy jsem se rozhodl, že budu opravdu žít, nejen přežívat. Před napsáním Hovorů s Bohem jsem stěží přežíval. Byl jsem velmi nešťastný. Od té doby jsem se naučil klást si dvě důležité otázky: Kam jdu?  Kdo jde se mnou?  Také jsem se odnaučil obracet pořadí těchto otázek; odnaučil jsem se klást si nejdřív druhou otázku a pak měnit první, aby odpovídala druhé. 

Využijte každé příležitosti, která se vám naskytne. Nezapomínejte však, že uděláte nejlíp, když podle toho budete žít. Rozhodl jsem se, že tomu věnuji zbytek svého života. Radím vám, abyste udělali totéž. 

„Moje úžasné děti, moji noví přátelé, všichni...

 

Vaše cesta je těžká. Ale teď jste našli cestu domů. Překonali jste překážky, vyléčili rány, vyřešili problémy, kladli si otázky a slyšeli své vlastní odpovědi, abyste se konečně mohli vrátit ke mně. Vaše práce skončila. Vaše radost právě začíná. S radostí teď lidem ukazujte cestu ke mně a k jejich srdcím. Neboť tam je váš domov a tam jsem já - žiju v srdcích a duších všech živých bytosti, které tvoří Boží tělo. Vraťte se do svého srdce a tam mě najdete. Spojte se se svou duší a spojíte se se mnou.

Neztrácejte víru, neboť vám říkám, že vy a já můžeme být rozdílní, ale nikdy od sebe nemůžeme být odděleni. Oslavujte svou rozdílnost, ale skoncujte s tím, co vás rozděluje. Vyjadřujte jedinou pravdu: Jsem všechno, co je. Neztrácejte naději, neboť moje láska k vám je nekonečná. Vždycky vás budu milovat bezpodmínečně a neomezeně. Milujte jeden druhého, neboť každý z vás je vyjádřením Boha. Ve svém rozhodnutí vyjadřovat Boha najdete blaženost. Ve svém rozhodnutí uvědomovat si jednotu s Bohem a vším ve vesmíru najdete seberealizaci. Ve svém odhodlání poznat pravdu budete žít pravdivým životem a nebudete o tom jen mluvit. 

Bylo vám zaručeno místo v království nebeském a v srdci Boha. Až se to projeví ve vašich činech, stanete se Mistry. A teď tohle: všichni směřujete k dokonalosti. Říkáte, že se tam chcete dostat, a já vás tam vedu. Radím vám, abyste tam vedli jeden druhého.

Žijte v přátelských vztazích s Bohem a ukažte druhým, že ve svém přátelství s vámi najdou přátelství s Bohem, neboť vy a já jsme jedna bytost, takže vy jste Bůh, s nímž se druzí spřátelí. I oni jsou Bohem, s nímž se přátelíte vy. Nemůžete žít v přátelských vztazích s Bohem, pokud nemáte přátelství jeden s druhým, neboť já jsem ten „druhý“. Jediný „druhý“ jsem já. Jakmile to pochopíte, poznáte největší tajemství. Je čas, abyste podle toho začali žít. Žijte s vírou, nadějí a láskou. Žijte láskyplně a o lásce jen nemluvte. Mluvíte-li o lásce jazykem lidí a andělů, ale nemilujete-li, jsou to jen prázdná slova. Máte-li prorocké schopnosti, znáte-li všechna tajemství a máte-li pevnou víru, ale nemáte v srdci lásku, pak nevyjadřujete nejkrásnější verzi té nejkrásnější představy, kterou jste kdy měli o tom, čím jste.

Láska je trpělivá a vlídná; láska není žárlivá ani vychloubačná; není arogantní ani hrubá. Láska si nic nevynucuje; není nervózní ani nenávistná; neraduje se z ničeho špatného, protože ví, že neexistuje nic špatného ani nic dobrého. Láska toleruje všechno, ví všechno, přijímá všechno, snáší všechno, ale nic neodpouští, neboť ví, že ničemu a nikomu není co odpouštět. Láska je nekonečná. Vaše proroctví pominou; vaše mluvení skončí; vaše názory se budou měnit, vaše vědomosti se budou rozšiřovat. Vaše dnešní vědomosti jsou nedokonalé, ale až si uvědomíte, že všechno je dokonalost, nedokonalá vědomost zmizí a vy přestanete považovat cokoli v životě za nedokonalé.

Když jste byli dětmi, mluvili jste jako děti, myslili jste jako děti. Teď jste však dospěli a přestali se chovat jako děti. Tehdy jste mě viděli matně, ale dnes mě vidíte tváří v tvář, neboť jsme přátelé. Tehdy jste jen tušili, dnes chápete a jste chápáni. Tohle je přátelství s Bohem. Teď opouštím tyto stránky, ale nikdy neopustím vaše srdce a vaši duši. Nemohu opustit vaši duši, neboť jsem vaší duší. Vaše duše je z téže látky jako to, čím jsem já. Proto jděte, moji duchovní bratři, a žijte s vírou, nadějí a láskou. Vězte, že nejdůležitější z těchto tří kvalit... je láska.

Hlásejte ji, sdílejte ji a buďte jí, kdekoli jste. Vaše světlo osvítí svět.“

Miluji tě, víš to? 

„Vím to. Také vás miluji.