Návrat k Bohu domů, v životě, jenž nikdy nekončí

Úžasné poselství lásky v posledním hovoru s Bohem

     Následující sdělení je převzato z úžasné knihy výše uvedeného názvu od amerického „autora“   N. D. Walsche, který je znám v mnoha zemích světa také jako autor trilogie „Hovory s Bohem“ a dalších pěti knih. Jedná se o knihy, které vznikly jako dialog, rozhovor N. D. Walsche přímo s Bohem (nebo s Bohem Otcem jak ho oslovují křesťané). Moje doplňky jsou v celém textu  psány kurzívou a také jsem text zvýraznil tučně.

     Tato kniha vyšla v ČR v roce 2011, obsahuje 300 stran a je k dostání ve větších knihkupectvích a doporučuji ji každému hledajícímu Boha, věřícímu v Boha, ale i těm, kteří mají jistotu o jeho existenci.

     V této knize je veden rozhovor na téma o životě, zrození a „smrti“ a Boží sdělení patří mezi nejúžasnější pravdy o nás, o lidech, o tom co je život, o tom co je zrození, o tom co je „smrt“ a zbavuje nás jakéhokoliv strachu ze „smrti“, protože náš život je věčný, neustále se cyklicky opakující.

    Tato kniha přináší lidstvu pomoc a naději, jakou ještě nikdy tak zřetelným a srozumitelným způsobem nedostalo. Tato kniha je určena všem lidem, kteří nevědí, co bude po smrti, kteří nevědí, že život každého z nás probíhá podle určitého záměru. Je pro ty, kteří tápou, ale i pro ty, kteří netápou a myslí si, že o všem už něco vědí, i když občas o něčem zapochybují. Je také pro ty, kteří se prostě bojí života i smrti. A smrti se bojí většina z nás.

     Pro lepší pochopení dalšího textu uvádím ještě základní poznatky sdělené Bohem v dřívějších knihách, vedených jako rozhovor N. D. Walsche s Bohem, především v trilogii Hovory s Bohem.

     Co je asi nejvíce důležité je pochopení, že nás všechny bez rozdílu Bůh miluje, že jsme jeho součástí a jsme s ním v jednotě a že máme nesmrtelnou duši. S Bohem se můžeme setkávat ve svém nitru, nepotřebujeme k tomu žádné chrámy a vnější obřady.

     Je důležité si uvědomit, že nejsme jen hmotné tělo, které podléhá smrti, ale že jsme duše, mysl a tělo ve své trojjedinosti. To co skutečně jsme, po všechny časy, je především nesmrtelná duše, jsme částečkou Boží podstaty. Duše je v podstatě duch, čistá jiskřička Boží, v individualizované části Boží duše. V této duši je ponořeno i naše hmotné tělo, duše tedy přesahuje hmotné tělo (podobně jako aura).

     Náš Bůh a Stvořitel všeho co existuje, je jen jeden Bůh i když mu různá náboženství dala různá jména - Bůh, Bůh Otec, Hospodin, Jehova, Alláh, Brahma, a mnoho jiných, nebo je také označován za Nejvyšší Inteligenci. Je třeba zdůraznit, že vše co se děje je řízeno, s respektováním naší svobodné vůle. Nic není náhoda. Nejsme ničí obětí. Vše je dokonalé k tomu, abychom poznali, co jsme a abychom si vytvářeli tu nejkrásnější verzi té nejkrásnější představy o tom, co jsme a čeho chceme dosáhnout.

     Náš Bůh (Otec) je pro nás lidské bytosti především Stvořitel, který tvoří myšlenkou, slovem a činem. Na prvopočátku, před tzv. Velkým třeskem, byl Bůh v podobě nesmírně koncentrované čisté energie, a z této energie vzešlo vše, co v celém stvoření existuje. Vše je energie a její vibrace. Myšlenka a slovo je také energie, zdánlivě pevná hmota je také forma energie. Energie má své vibrace a vše je v neustálém pohybu a v evolučním vývoji. Vše je také živé od buňky počínaje až po planety, hvězdy a další vesmírná tělesa. Atom sám je vesmír v malém - mikrokosmos. Platí zde zákon, co je nahoře je také dole. Vše je Bůh a neexistuje nic, co Bůh není. Celé Stvoření představuje tedy tělo Boha. My jsme jako lidé „ponořeni“ do jeho těla, a v nás lidech se zase nachází Boží podstata - duch a duše.

     Protože v tzv. absolutní sféře, kde je Bůh a další božské bytosti, existuje jen láska a vědění, nejsou zde žádné zkušenosti ani zážitky. Vědění je Božským stavem, ale největší radost je bytí. Bytí lze dosáhnout jedině zkušeností. Abychom mohli toto bytí zakoušet, stvořil pro nás Bůh fyzický vesmír a systém relativity, který ho řídí. My lidé to známe jako život na této planetě zemi.

     Různá náboženství popisují vlastnosti Boha různým způsobem. Pro nás křesťany je nejznámější posvátnou knihou Bible, která je rozdělena na dvě části, Starý zákon a Nový zákon. Křesťanství se týká Nový zákon. Bůh je všemohoucí, všudypřítomný, vševědoucí, milující. Starý zákon líčí Boha i nesprávně jako Boha, který vyžaduje oběti, Boha mstivého, zlostného, žárlivého, který po nás stále něco chce, který někdy schvaluje i násilí, který upřednostňuje některé skupiny lidí, a trestá ty ostatní. To všechno jsou ale zkreslené informace a vytvořené mýty, které se dostaly z ústních sdělení do písemné podoby posvátných knih i jiných náboženství. Ve svém důsledku ženou stoupence těchto náboženství proti sobě, protože, jak tvrdí představitelé těchto náboženství, jen to jejich náboženství je „správné“. To je tedy „staré“ pojetí Boha. Důsledkem toho je, že jsme nedokázali jako lidstvo vytvořit spravedlivou společnost, ani radostnou a harmonickou civilizaci, nemluvě o světovém míru.

     Bůh nazývá duchovní proces, který lidstvo podstoupí, jako Novou duchovnost, která se rozšíří nejen do sféry náboženství, ale do všech oblastí života, protože vše je projevem duchovnosti.

     Bůh je absolutní láska, všechny bytosti miluje bez rozdílu, nikoho netrestá a ví, že se k němu jednou vrátíme očištění, láskyplní, milující a vždy milovaní do božské sféry.

     Bůh je naše jednota, my jsme jeho součástí a on je svou Boží podstatou v nás, a tvoříme s ním navždy jednotu. Máme nesmrtelnou duši.

     Bůh je naše radost a štěstí, umožňuje nám prožívat v lidských tělech různé aspekty života v relativním světě, které máme nebo chceme prožít.

     Bůh je svoboda, dal nám svobodnou vůli, kterou respektuje. Zároveň ale také existuje vesmírný zákon, který platí pro všechny bytosti ve Stvoření, a jehož překročení má své karmické důsledky v našich životech.

     Bůh je mír a pokoj, poznáním skutečného Boha a jeho podstaty a vlastností lze dosáhnout míru a pokoje na celé planetě Zemi tak, jak to už dávno existuje na mnohých vyspělých planetách ve Stvoření.

      Do Božího plánu dokonale zapadá také proces reinkarnace, která je dobře známá a pochopena ve východních náboženstvích a byla dobře známá na počátku i křesťanům. Na křesťanském koncilu roku 553, při výběru evangelií, které patří do Nového zákona, byla reinkarnace vyřazena z tohoto učení a nahrazena posledním soudem. Ve skutečnosti dochází od našeho prvního hmotného života na některé planetě k opakovanému rození a životech v hmotných tělech, protože ve velké většině jsme porušili některá ustanovení vesmírného zákona, a tyto následky si musíme prožit a odčinit zpravidla i v následujících životech. Téměř všichni máme za sebou stovky inkarnací, protože něco napravit a odčinit lze jen v hmotných tělech. To co si máme napravit a odčinit se nazývá karmou.

      Novorozeně začíná svůj život s čistým štítem. Člověk je veden v životě svým svědomím, intuici a svou mysli.

     Úkolem člověka je tvořit svůj život, poznat co jsme, a vytvářet si tu nejkrásnější verzi té nejkrásnější představy o tom, čeho chceme v životě dosáhnout.

     Bůh nám radí:

-abychom se pravidelně modlili, meditovali a tiše naslouchali své duši, protože největším

  přáním duše je splynout s Božstvím

-zdravě jedli

-denně cvičili

-vystřihali se kouření, pití alkoholu, užívání drog

-uvědomovali si posvátnost života a uctívali vše, co je inspirováno Bohem.

    Z obsahu knihy „Návrat domů k Bohu, v životě, jenž nikdy nekončí“.

    V uvedeném stručném textu Bůh vysvětluje a odpovídá  N. D. Walschovi na jeho otázky:

1. Je nemožné žít nebo zemřít bez Boha, ale není nemožné si to myslet.

    Pokud si myslíš, že žiješ nebo umíráš bez Boha, budeš cítit, že to tak je.

    Můžeš si tento pocit uchovat, jak dlouho budeš chtít. A kdykoliv budeš chtít, můžeš se ho zbavit.

    Každý dělá všechno sám pro sebe. Jakmile dojdeš k tomuto poznání, bude to pro tebe průlomový okamžik. Když pochopíš, že totéž platí i o smrti, už se jí nikdy nebudeš bát. A pokud se přestaneš bát smrti, přestaneš se bát i života. Budeš svůj život žít naplno až do posledního okamžiku. 

2. Každá lidská duše přichází na svět s veškerou moudrostí vesmíru vtištěnou do své duše. Je to jako DNA lidské duše. Můžeme to nazývat třeba přirozeným vědomím Boha.

     Každý živý tvor má v sobě tohle přirozené vědomí. Je součástí procesu, který nazýváme „život“.

     Smrt je největší záhadou života. Rozluštěním té záhady je vysvětleno všechno ostatní.

     Umírání je něco, co děláš sám pro sebe. Všechno, co se Ti děje, se děje SKRZE TEBE.

A všechno, co se děje SKRZE TEBE, se děje PRO TEBE.

     Děláš to pro sebe, protože smrt je něco překrásného. Ano. To co nazýváš „smrtí“, je překrásné. Proto se nemusíš rmoutit nad tím, že někdo zemřel, ani se na vlastní smrt připravovat se smutkem a s obavami. Přivítej smrt tak, jak jsi přivítal život, protože smrt JE život v jiné podobě.

     Ty jsi příčinou své vlastní smrti. To platí vždycky – bez ohledu na to, kde nebo jak zemřeš.

3. Každý chce zemřít. Nic se neděje proti tvé vůli. Ani to není možné. Nemůžeš zemřít proti své vůli. Neděje se vůbec nic, co by sis nepřál.

     Můžeš si představovat, že se děje něco, co si nepřeješ, ale ve skutečnosti to tak není. Je to jen prostředek, který ti umožní cítit se jako oběť. Pocit, že jsi obětí, je nezaměnitelným znamením omezeného vnímání. Ve skutečnosti totiž nikdo nemůže být obětí.

     Samozřejmě by bylo kruté takhle mluvit s člověkem, který je právě ponořen do vlastního utrpení. V takových chvílích je vhodné mu být nablízku a nabídnout mu soucit, péči a upřímnou lásku. Proto je nutné nejprve vyléčit bolest, a až potom léčit myšlenku, která bolest vyvolala.

     Tvrdím-li, že ve skutečnosti nikdo nemůže být obětí, hovořím o zcela jiné úrovni vnímání. Ale této úrovně vnímání může každá lidská bytost dosáhnout, pokud se zbaví bolesti, kterou právě prožívá.

4. Ty sám jsi jediný, kdo tě dokáže dovést k pravdě, protože pravda existuje jen na jediném místě.

     Není pravdy kromě té, která existuje ve tvém nitru. Všechno ostatní jsou jen věci, které ti namlouvají ostatní. Jen dávej pozor, aby to v ostatních nevyvolalo pocit, že pochopení leží někde mimo ně, a že musejí jít na určité místo, aby tam našli odpovědi.

5. Nemusíš se učit vůbec nic. Musíš si jen vzpomenout. Život je růst. Růst je projevem Boží přítomnosti. Všechen život funguje právě takto. Všechno živé je navzájem provázáno. Žádný aspekt nebo jednotlivost Celku nejedná nezávisle na žádném jiném aspektu nebo jednotlivosti. Život neustále tvoří provázanost. A to je vlastně smysl celého „vnějšího světa“. Hmotný svět je navržen tak, aby ti poskytoval kontext, v jehož rámci můžeš navenek prožívat, co ve svém nitru znáš.

     Je jedno, kterým směrem jdeš. Bez ohledu na to, kterou cestou se dáš, nikdy nemůžeš nedorazit domů. Některé cesty jsou méně namáhavé. 

6. Žádná cesta domů není lepší než kterákoli jiná cesta. Všechny cesty tě tam dovedou, protože to jediné, co potřebuješ, abys tam došel, je upřímná touha, čisté a otevřené srdce a víra, že Bůh nemá žádný důvod ti říci: „Ne, ty nemůžeš být vpuštěn do mého domu.“

     Všechna opravdová náboženství jsou překrásná. Na vrchol hory vede mnoho cest. (Je ovšem nutné oddělit duchovní obsah náboženství od církve a jejich projevů.)

     Zvolte si tedy každý svou vlastní cestu, kterou ke mně přijdete. Vydejte se na vlastní pouť domů. Nestarejte se o cesty, jimiž se ubírají ostatní, a nesuďte je.

     Poslechni si, co říkám, ale pak uvěř tomu, o čem ti tvé srdce říká, že je to pravda. Protože právě ve tvém srdci leží pravda a ve tvém srdci spočívá Bůh. Prosím tě, abys nezaměňoval to, co je ve tvém srdci, s tím, co je ve tvé mysli. To, co je ve tvé mysli, tam vložili jiní. To, co máš ve svém srdci je součást mě samotného, kterou si nosíš s sebou.

     Lidstvo nemusí projít peklem, aby se dostalo do nebe.

     Většina lidí je přesvědčena o tom, že „jít domů“ znamená vrátit se k Bohu. Ale vrátit se k Bohu je zhola nemožné, protože ses od Boha nikdy nevzdálil – a tvoje duše to ví.

     Život je proces, kterým duše proměňuje pochopení na prožitky, a tento proces je úplný ve chvíli, kdy se to, co znáš a co jsi zároveň prožil, stane poznanou skutečností.

     Z toho vyplývá, že domov je místo, které bychom mohli nazvat také Úplnost.

     Je to úplné poznání toho, kým jsi, skrze úplné pochopení a úplné pochopení a prožití a úplné procítění toho, kým jsi. Je to konec stavu, kdy jste ty a Bůh existovali odděleně. Toto oddělení je pouhou iluzí, což tvoje duše ví.

     V okamžiku splynutí se ve skutečnosti stane jen to, že si uvědomíš, kým opravdu jsi, a prožiješ to.

     Návrat k vědomí je proces, který se skládá ze dvou částí. Vědomí je dosaženo pochopením a prožitím, jejichž sloučení vede k poznání. Jedna věc je něco znát, ale úplně jiná věc je to prožít a ještě jiná je to poznat. Jen poznání vede k úplnému vědomí.

     Po cestě vedoucí duchovním světem dospěje duše k úplnému pochopení a po cestě vedoucí hmotným světem dospěje k úplnému prožití. Obě cesty jsou nezbytné, a proto existují dva světy. Spoj je dohromady a získáš dokonalé prostředí pro dosažení úplného poznání, jež plodí úplné vědomí. Z toho vyplývá, že „domov“ je místo, které bychom mohli nazvat Úplnost.

7. Cesta, která Ti nejvíce prospěje, je ta, která tě dovede k úplnosti – a není důležité jak je dlouhá. Ke stavu absolutního vědomí, tedy k pochopení a prožití a poznání toho, kým opravdu jsi, vede několik kroků. Každou pouť životem můžeme považovat za jeden takový krok.

     Žádná duše nedospěje k absolutnímu vědomí za jediný život. Až kumulativní efekt mnoha cest životním cyklem vytváří to, co bychom mohli nazvat úplnou úplností či absolutním vědomím.

     Je snazší jít cestou, na které je méně překážek. Mnozí lidé procházejí životem, aniž by si uvědomovali, že „kráčejí po cestě“. Nestudovali, nemodlili se, nemeditovali. Vůbec se nezajímají o svůj vnitřní život a nevěnovali pozornost tomu, co je přesahuje. Tím, že uvažuješ o věcech, o kterých se teď bavíme, vytváříš cestu, na které je méně překážek.

     Říkám, že ať si zvolíš přímou, nebo klikatou cestu, ať se prodíráš lesem, nebo ho obcházíš, až dospěješ k pravdě o životě a žití a smrti a umírání, budou překážky překonány a ty za sebou budeš mít méně svízelnou cestu k úplnosti.

     Až poznáš smrt v její úplnosti, budeš moci vést úplnější život. A pak můžeš zemřít pokojně a pokorně, s plným vědomím, že jsi úplný. To je podstatně méně svízelná cesta a vede k velmi poklidné smrti.

     Po smrti najde každá duše klid. Ne všem se to podaří před smrtí.

     Pojďme si znovu vyjasnit jednu věc. Vždycky jsi součástí božského principu. Ve skutečnosti jsi božským principem, který se projevuje jako individuální aspekt božskosti, známý jako TY. Neustále jsi doma u Boha. Ty vůbec nejsi na cestě k Bohu, nacházíš se uprostřed nekonečného procesu, ve kterém postupně poznáváš víc a víc z božského principu. Jak procházíš životem, poznáváš víc a víc z jádra vlastní existence, víc a víc z podstaty toho, kým jsi.

     Tenhle proces, který bychom mohli nazvat „plynutím“, je podstatou všeho života. Je to vztah mezi splýváním a vyplýváním. Právě to je podstatou smrti a umírání.

 8. Nemusíš s těmito slovy souhlasit, aby tě dovedla ke tvé pravdě. Najdeš cestu domů, protože pokud nesouhlasíš s těmito slovy, pak víš, s čím souhlasíš. Potom si najdeš jinou cestu. Až zjistíš, že tato cesta není pro tebe, zvolíš si jinou a pak zase jinou, až nakonec nalezneš cestu, která tě vyvede z toho zmatku a dovede tě domů. Tak to vskutku funguje. Celý život tě vede zpátky domů, zpátky ke mně. Proto žehnej každé události, každému člověku, každému okamžiku, protože každý z nich je posvátný.

     Na každé cestě čekají „značky na stromech“. Ty značky, které vidíš na stromech, jsou všechny tvoje. Není tu nic, co bys sem neumístil sám. Mluvíme samozřejmě o značkách ve tvém životě – zvlášť o těch, které bys nazval jizvami. Dávej si pozor a vyvaruj se pokušení myslet si, že je tam umístil někdo jiný. To by z tebe činilo oběť a z někoho jiného padoucha. Ale jak jsem řekl, v životě nejsou žádné oběti a žádní padouši. To si dobře zapamatuj.

     Takže když se sám na sebe budeš dívat jako na oběť, tak se jako oběť uvidíš. Budeš-li na sebe nahlížet jako na padoucha, uvidíš se jako padouch.

     Pokud budeš na každou událost ve svém životě, včetně smrti, pohlížet jako na dar, uvidíš ji jako poklad, který ti vždy bude sloužit a dávat ti radost. Pokud budeš na jakoukoliv událost ve svém životě, včetně smrti, pohlížet jako na tragédii, budeš kvůli ní truchlit a nedá ti nic jiného než věčné utrpení.

     Smrt není tragedie. Vždycky je to dar.

     Soustřeď se na tu myšlenku. Soustřeď se na událost, kterou nazýváš „smrt“. Protože když pochopíš, že to platí o smrti, snadno dospěješ k tomu, že to platí i ve všech ostatních událostech v životě. Ani pro tebe, ani pro nikoho jiného už nebude důvod truchlit. Jestliže všechny své „smrti“ prožiješ v dobrém, necháš i ostatní, aby s NIMI žili v dobrém. Jak s těmi malými, tak i tou velkou. A jestliže se bojíš i těch „malých smrtí“, které pro tebe představují porážky nebo ztráty, pak se bojíš i života. Bojíš se zemřít, bojíš se žít. To je nádherná existence!

     Když se přestaneš bát „velké smrti“, nebudeš se bát ani ničeho jiného. A pak již můžeš v pravém smyslu slova žít. 

9. Lidské bytosti tvoří, také „vědí, že vědí“, na třech různých rovinách prožívání – na rovině podvědomé, vědomé a nadvědomé.

     Když umíráš, nemůžeš být neúplný, ale může se stát, že si to neuvědomuješ. Duše může na nadvědomé rovině vědět, že je pro tento život úplná, ale nemusí si toho být vědomá na vědomé nebo podvědomé rovině.

     Podvědomí je rovina prožívání, na které nevnímáš ani vědomě neutváříš svou realitu. Děláš to podvědomě, tedy aniž bys věděl, že to děláš, a tím méně proč to děláš. Je to dar, protože ti umožňuje dělat věci automaticky. Celé tvé tělo tak funguje – bez toho, že by sis k tomu dával vědomé pokyny. Na podvědomé úrovni vznikají také okamžitá řešení problémů.

     Vědomá rovina je ta, na které vnímáš a vědomě utváříš svou realitu. Tohle je hmotná rovina. To, jak velká část tvého života se odehrává na vědomé rovině, závisí na tvé „úrovni vědomí“.

     Nadvědomí je ta rovina, na které vnímáš a utváříš svou realitu s plným vědomím toho, co děláš. Je to rovina duše. Většina lidí si však na vědomé rovině neuvědomuje své vlastní nadvědomé záměry.

     Nadvědomí je ta část tebe samotného, na níž tvá duše naplňuje svůj vyšší záměr, kterým je dosáhnout úplnosti v tom, co jsi přišel na svět prožít a poznat.

     Sloučení všech tří rovin prožívání se nazývá supravědomí. Je to stav, kdy se všechny roviny sloučí a pak prostoupí. Tím dospíváš do stavu ryzího bytí. Toto bytí je nejvyšším zdrojem tvoření ve tvém nitru. Můžeš ho prožít před svou „smrtí“, nebo až po ní.

     Ty sám vytváříš všechny okolnosti ve svém životě. Pokud je vytvoříš na vědomé rovině, budeš si toho vědom. Pokud je vytvoříš na rovině podvědomí nebo nadvědomí, nemusí to tak být. Ale i přesto jsi ty okolnosti stvořil ty sám.

     Ale můžeš prožít cokoli, co chceš. Můžeš prožít to, co jsi přišel poznat, co ses přišel sám o sobě dozvědět a co vyplývá z tvého života v duchovním světě, který předcházel tvému narození, anebo můžeš prožít něco jiného, něco menšího než toto. V téhle věci, stejně jako ve všech jiných, máš svobodnou vůli.

       Vždycky jsi byl, jsi a budeš. Když přicházíš na svět, jednoduše se rozložíš. Přestaneš existovat jako jednota a rozdělíš se na tři části: na tělo, mysl a duši. Anebo také na rovinu podvědomí, vědomí a nadvědomí.

     Proto mysli jen na to, co chceš prožít, říkej jen to, co chceš učinit skutečným, a používej mysl k tomu, aby vědomě vedla tvé tělo k tomu, co chceš projevit jako svou nejvyšší realitu. Tak totiž tvoříš na vědomé úrovni. 

10. Skutečnost, že každý člověk je příčinou ukončení vlastního života, neznamená, že se na vědomé úrovni rozhodne svůj život ukončit. Neznamená to ani, že to dělá s úmyslem uniknout nějakému stavu nebo okolnosti. Většina lidí to vědomě nevnímá.

     1. K tomu, abychom mohli nějaké úmrtí označit jako sebevraždu, musejí být naplněny dvě podmínky.

     2. Musíš si být vědom toho, co děláš, tj. musíš učinit vědomé rozhodnutí zemřít.

- Musíš se rozhodnout zemřít proto, abys unikl, nikoli proto, abys dokončil svůj život.

      Útěcha může pramenit z toho, že ten, kdo spáchal sebevraždu, je v pořádku. Nic mu nechybí. Je milován a Bůh ho nikdy nezatratí. Jen prostě nedosáhl toho, co bylo jeho cílem. Je důležité, aby si to každý, kdo uvažuje o sebevraždě, uvědomil.

     V tom, co nazýváte posmrtným životem, neexistuje nic jako „trest“. Potrestání jsou jen ti, kteří zůstanou naživu. Ti prožijí nepředstavitelný šok, ze kterého se někteří z nich už nikdy úplně nevzpamatují. Všichni trpí pocitem hluboké ztráty.

     Ukončit svůj život proto, abys před něčím unikl, vytváří situaci, ve které neunikneš před ničím, protože duše přišla na svět si to prožít. Ve chvíli, kdy tenhle člověk zjistí, že zkušenost, která ho čeká, je bolestivá a nepříjemná, snaží se uniknout do prázdnoty. Nikde ve vesmíru neexistuje žádná prázdnota.  Prázdnota je nedosažitelná. Ano, protože právě to, s čím umíráš, je to, s čím musíš žít dál.

      To čemu říkáš „smrt“, je překrásné, ale není to o nic krásnější než život. Ve skutečnosti totiž smrt JE život, který jen pokračuje trochu jiným způsobem.

     Na druhé straně smrti se setkáš se sebou samým a všechny věci, které tě zatěžovaly zaživa, budou pořád s tebou. A potom uděláš něco, co ti nejspíš bude připadat jako ironie osudu. Dáš sám sobě nový život, aby ses v něm vyrovnal s tím, s čím ses v tom posledním životě vyrovnat nestihnul.

     Protože účelem hmotného světa je poskytnout ti kontext, v jehož rámci můžeš prožít to, co si v duchovním světě stanovíš jako svůj cíl.

     Opuštěním hmotného světa tedy před ničím neutečeš, jen se obratem vrátíš zpátky do hmotného světa a přesně do té situace, před kterou se snažíš uniknout… Jenom s tím rozdílem, že budeš začínat znovu od začátku. Není nic „špatného“ na tom, že si znovu vytvoříš tentýž život se stejnými zkušenostmi a výzvami. V tomhle, stejně jako ve všem ostatním, máš svobodnou vůli.

     Nic, co jsi v životě udělal, není tak strašné, nic, co se ti kdy mohlo stát, není tak vážné, aby se to nedalo uzdravit. Já ti mohu navrátit úplnost, a také to udělám.

     Ale ty musíš přestat sebe sama soudit. Ten kdo tě nejvíc odsuzuje, jsi ty sám. Ostatní tě mohou soudit jen zvenčí, ale oni tě neznají a jejich soudy jsou neplatné. Nedodávej jim platnosti tím, že by si je přijal za vlastní. Nemají žádný význam.

     Když na tebe hledím, mám jen jedinou myšlenku: „Tohle je můj milovaný, se kterým jsem velice spokojen.“

     V Božím království nemá umění odpouštět žádné místo. Boha není možné nijak urazit nebo zklamat. V celém vesmíru existuje jen jediná opravdu důležitá otázka. Souvisí s tvou identitou. Víš, kdo opravdu jsi? Pokud ano, pak se všechen pocit osamění ztratí, všechen pocit nedostatečnosti vyvane, všechen pocit beznaděje se promění v úžasný prožitek zázraku, kterým je život. A zázraku, kterým jsi ty.

   Používej smrt jako nástroj tvoření, nikoliv jako nástroj ničení. Jako nástroj, kterým se posouváš kupředu, ne jako nástroj, jímž se vracíš nazpátek. Touto volbou složíš hold samotnému životu a dovolíš mu uskutečnit tvůj největší sen, ačkoli ještě stále obýváš své tělo: Dosáhneš usmíření se svou duší.

     Eutanazii nelze srovnávat se sebevraždou. Lidé, kteří se rozhodnou ukončit život, o němž lékařská věda jasně prohlašuje, že už beztak velmi brzy skončí, řeší poněkud odlišný problém. Ti, kteří mají nezvratné lékařské důkazy, že jejich život na tomto světě se rychle chýlí ke konci, se mohou sebe samých ptát: „Je nutné, abych prožil i tu poslední bolest a ponížení?“ Každá duše dospěje k odpovědi, která je pro ni správná, a žádná se v odpovědi na tuto otázku nezmýlí, protože neexistuje nic jako „nesprávná odpověď.

11. Ty a Bůh jste jedno. Není nic, co by vás oddělovalo. Bůh jsi ty, je v tobě jasně patrný. Bůh je totiž všechno. Není nic, co by nebylo jako Bůh.

     Pokud je pravda, že Bůh je stvořitel, znamená to, že i ty jsi stvořitel. Bůh stvořil veškerý život a ty jsi stvořil veškerý svůj život. Je to prosté.

     Ty i Bůh neustále tvoříte – ty na mikroskopické úrovni, Bůh na makroskopické úrovni.

     Život je Bůh vtělený do hmotného světa. Tvoje přítomnost je důkazem existence Boha.

12. Někteří lidé tvrdí, že vidět znamená uvěřit. Já ti říkám, že uvěřit znamená vidět.

     A to, jak na svět kolem sebe pohlížíš, je volba, kterou jsi učinil sám. Je to svobodná volba, která definuje, kdo jsi, kým chceš být a jak chceš sám sebe prožívat.

     Vědomí, že ty a Bůh jste jedno a že tohle rozhodnutí podnikáte společně, tě uvede do stavu naprosté vyrovnanosti.

     Neexistuje nic jako „věc, kterou si nepřeješ“. Všechno je výsledkem tvé volby.

13. Tvůj náhled utváří tvůj názor a tvůj názor utváří tvou zkušenost. To co nazýváš „pravdou“, je zkušenost, která vzniká na základě tvého názoru. Tvá pravda je tedy to, co jsi zažil. Všechno ostatní jsou věci, které zažil někdo jiný, a pak ti o nich pověděl. To s tebou nemá nic společného. „Objektivní skutečnost“ je protimluv. Tvé vnímání je založeno na tvém úhlu pohledu a ten není objektivní. Je subjektivní.

     Nic, co je pozorováno, nezůstává neovlivněno pozorovatelem. Toto tvrzení je dokonce základem kvantové fyziky.

     Celý tenhle rozhovor ti ukazuje cestu tam, kam jsi vždycky chtěl jít: domů. Pokud tam dospěješ dříve, než zemřeš, už nikdy se smrti  nebudeš bát. Už nikdy se nebudeš bát umírání. Ve skutečnosti totiž neexistuje nic jako „smrt“. Smrt neexistuje.

     Je to konec tvé současné hmotné existence, to ano. Tento zážitek okamžikem tvé smrti končí, ale život samotný rozhodně ne.

     To, o čem se tady bavíme, není nic menšího než kosmologie celého vesmíru. Tajemství života. Cesta duše po smrti. Tvůj náhled – to, z jakého úhlu pohledu se na věci díváš  - utváří tvou realitu jak v tomto životě, tak i po něm.

     Nejvyšší realitu nemůžeš změnit, ale můžeš změnit svůj vlastní prožitek z ní.

     Pravda je taková, že v okamžiku smrti prožiješ to, v co věříš, a tvá víra vychází z tvého názoru a tvůj názor vychází z tvého náhledu na svět. Stejně jako během života před smrtí můžeš svůj názor změnit i v životě po smrti. 

14. Jedná věc je pro všechny lidi společná, a sice ta, že svou smrt budete prožívat postupně, v několika fázích. Samotná první část je rovněž pro všechny lidi společná.

     V této první fázi, v momentě smrti, si okamžitě uvědomíte, že se život nezastavil. Tohle prožije každý z vás. Můžete prožít krátký okamžik dezorientace, pramenící ze zjištění, že už nemáte své fyzické tělo, ale že jste od něj odděleni.

     Vzápětí pochopíte, že ačkoli jste „zemřeli“, nepřestali jste žít. Právě v tomhle okamžiku si uvědomíte a dokonale procítíte, dost možná úplně poprvé, že nejste svým tělem, že tělo je něco, co můžete mít, ale ne něco, čím jste.

     Okamžitě postoupíte do druhé fáze své smrti. Ale tam už se cesty jednotlivců rozcházejí.

     Pokud víra, ve které jsi před smrti žil, obsahovala jistotu, že život bude pokračovat i po ní, bude stačit, aby sis uvědomil, že jsi „zemřel“, a hned budeš vědět, co se děje, a budeš tomu rozumět. Druhou fází smrti pro tebe bude prožitek toho, co podle tvého přesvědčení po smrti následuje, ať už je to cokoli. A to nastane okamžitě.

     Pokud věříš v reinkarnaci, možná uvidíš výjevy ze svých předchozích životů, které sis dříve nevybavoval.

     Pokud věříš, že budeš přijat do náruče bezpodmínečně milujícího Boha, stane se právě toto.

     Pokud věříš, že nastane Soudný den nebo nějaký jiný okamžik zúčtování, po kterém tě čeká ráj nebo věčné zatracení… Budeš souzen, přesně tak, jak sis to představoval a bude nad tebou vysloven rozsudek přesně takový, jaký sis představoval.

     Pokud jsi zemřel v přesvědčení, že si zasloužíš jít do nebe, okamžitě prožiješ právě to, a pokud si myslíš, že si zasloužíš peklo, okamžitě prožiješ právě to.

    V jedné věci musíš mít jasno: Peklo neexistuje. Žádné takové místo prostě není.

     Ovšem ptáš-li se, jestli si můžeš stvořit své peklo na základě vlastního rozhodnutí nebo pocitu, že si ho „zasluhuješ“, pak odpověď zní: Ano. Můžeš tedy sám sebe poslat do pekla, a to peklo bude zrovna takové, jaké si ho představuješ. Nezůstaneš v něm ovšem ani o vteřinu déle, než sám budeš chtít.

     Spousta lidí žije v takovém náboženském systému, který je přesvědčuje o tom, že jsou hříšníci a musejí být za své „hříchy“ potrestáni, a takoví lidé pak skutečně zůstávají ve své iluzi „pekla“ v domnění, že si to zaslouží, že to je přesně to, „co jim patří“, co si musejí vytrpět.

     Na ničem z toho ovšem nezáleží, protože ani oni nebudou vůbec trpět. Budou sebe samé z odstupu sledovat a pozorovat, co se děje – jako kdyby se dívali na instruktážní video. Bude to tak, že se jim bude zdát, že trpí, ale ta část jejich já, která tomu bude přihlížet, nebude cítit vůbec nic. Dokonce ani lítost.

     Tihle pozorovatelé tedy uvidí sebe samé ve svém vlastním „pekle“, ale budou vědět, že to není skutečné. A až dospějí k poznání, ke kterému podle svých vlastních předpokladů mají dospět, „propustí“ sebe samé a postoupí do třetí fáze své smrti.

     V okamžicích po své „smrti“ se všichni ocitnete obklopeni těmi nejlaskavějšími anděly, průvodci a dobrými duchy, včetně duchů těch, kteří pro vás byli v životě důležití. Ti, které jsi nejvíc miloval, ti budou nejblíže. Budou tě obklopovat. Všechno závisí na tom, čemu věříš. Tak jako v životě, platí i ve smrti to, že v co věříš, to také prožiješ.

     Je důležité mít jasno ve své víře ohledně všeho. Není to jen okamžik smrti, který sám ovlivňuješ tím, v co věříš, ale celý tvůj život.

15. Pokud umíráš s pocitem hluboké jistoty, že po smrti NIC NENÍ, tak hned v okamžiku, kdy si uvědomíš, že jsi zemřel, postoupíš do druhé fáze, kterou pro tebe bude prožitek, že není žádný život.

     Dobrá zpráva je, že každý jednou procitne. Tak jako spánek v hmotném světě netrvá věčně, tak ani v posmrtném životě nikdo nezůstane spát na věky. Duše procitne s pomocí svých nejbližších a andělů. Začne se podivovat, kde to je, proč se nic neděje a co se s ní stalo. A ve chvíli, kdy to pochopí, vstoupí s plným vědomím do druhé fáze.

     Když se začneš cítit ztracený a zatoužíš po tom, aby ti někdo pomohl, okamžitě si uvědomíš přítomnost svých blízkých, andělů a dobrých duchů, kteří tě obklopují, pomáhají ti a jen čekají, až si všimneš, že tam jsou.

     Říkám ti, že jsem tu pro každého, abych ho uvítal. Je nemožné zemřít bez Boha. Vždycky tu budu.

Přijmu tě, utěším tě, přivítám tě a ujistím tě o tom, že jsi dokonalý právě takový, jaký jsi, a naprosto připravený vstoupit do království nebeského. Pak tě předám do péče duší tvých blížních a andělů, kteří se stanou tvými průvodci na zbytku cesty a zavedou tě do duchovního světa…anebo do toho, co bys nazval „pravým“ nebem, na rozdíl od toho, které sis vytvořil ve svých představách. A tam vykonáš to, co jsi tam přišel vykonat.

     Nemusíš se bát, bude to jako hra. Budeš si hrát v Zahradách Božích. Bude to opravdové „nebe“. Slovo „práce“ tu platí jen ve smyslu „dosažení toho, čeho je tvým cílem dosáhnout“.

     Přijmu jakoukoliv podobu, kterou ode mne očekáváš nebo která způsobí, že se v mé přítomnosti budeš cítit dobře.

     Bez konkrétní představy budu pouhým pocitem. Bude to ten nejnádhernější pocit, jaký jsi kdy poznal. Bude se ti zdát, jako bys byl ponořen do měkkého, hřejivého světla. Jako by tě objímala samotná láska.

     A prozatím věz, že neopustíš mou přítomnost, dokud tě nepodrobím svaté zpovědi.

     Smrt je okamžik tvoření. V momentě, který nazýváš „smrt“, dochází k vyrovnání energie, k vyladění energie, se kterou jsi do tohoto momentu vstoupil, a vytvoření efektu duplikace v nehmotném světě, do kterého právě přicházíš. Díky tomu můžeš i nadále prožívat to, co jsi sám stvořil, ačkoli jsi přešel do jiného světa. (Tentýž proces probíhá v okamžiku zrození, jen v opačném směru.) Smrt je brána a energie, se kterou touto branou procházíš, určuje, co najdeš na druhé straně.

     Bůh naplní okamžik smrti absolutní blažeností, protože není ni lepšího než akt ryzího tvoření, a Bůh ti umožní stvořit v okamžiku smrti jakýkoli zážitek, který chceš prožít. Právě to se odehraje ve druhé fázi smrti.

     Naděje hraje nádhernou roli ve „smrti“ i v „životě“. Nikdy se nevzdávej naděje. Nikdy. Naděje je vyjádřením tvé nejhlubší touhy. Je to předzvěst tvého největšího snu. Naděje je myšlenka povznesená na Boží úroveň.  

     Smysl veškerého života ve 100 slovech:

     Naděje je tvou branou vedoucí k víře, víra je tvou branou vedoucí k vědění, vědění je tvou branou vedoucí k tvoření a tvoření je tvou branou vedoucí k prožitku.

     Prožitek je tvou branou vedoucí k výrazu, výraz je tvou branou vedoucí k nabývání a nabývání je podstatou života a jedinou úlohou Boha.

     Díky své naději jednou uvěříš, to, čemu jsi uvěřil, jednou poznáš, to, co jsi poznal, jednou stvoříš, to, co jsi stvořil, jednou prožiješ, to, co jsi prožil, jednou vyjádříš, a tím, co jsi vyjádřil, se jednou staneš.

     To je smysl veškerého života. A život je tak prostý.    

16. Všechny duše dojdou míru, radosti a lásky. Všechny duše dospějí do třetí fáze, kde splynou s Esencí.  Do té doby nepocítí v „posmrtném životě“ nic jako „bolest“ – ať už citovou, tělesnou nebo duševní. Jednoduše pro sebe vytvoříš prožitek, abys ho mohl prozkoumat a vytěžit z něj poznání, které ti nabízí, ale netrpíš. V životě po „smrti“ neexistuje nic takového jako utrpení.

     V okamžiku, kdy nastane něco, co duše vnímá jako nežádoucí, způsobí samotná myšlenka, že to je nežádoucí, okamžitou změnu vnitřního prožitku duše. Proto neexistuje žádné utrpení.

     Duše může pozorovat svou vlastní snahu trpět ve svém vlastním pekle, ale sama rychle pochopí, že takový prožitek nemá smysl vytvářet.

     Všechno to, co jsem ti právě popsal jako zážitky duše po smrti, se odehrává v jednom a tomtéž okamžiku. Zkus si představit realitu, ve které neexistuje čas. Aspoň ne v takové podobě, v jaké ho znáš. Je jen jediný okamžik, zlatý okamžik Teď.

     Všechno co se kdy stalo, co se děje a co se stane, probíhá právě teď.

     Ty si myslíš, že žiješ ve vesmíru, který má jenom tři rozměry? Vnímáte trojrozměrný svět, ale nežijete v něm. To znamená, že nejvyšší realita je mnohem komplikovanější než sis myslel. Znamená to, že se tu odehrává mnohem více, než je pouhým okem vidět. Věz, že v kterémkoli okamžiku jsou přítomny všechny možnosti. Tu, kterou chceš prožít, si vybíráš z mnohorozměrného pole nekonečných možností. A proto právě teď a tady existuje i jiný „ty“, který činí jiná rozhodnutí. Existuješ současně v mnoha dimenzích.

17. V nejvyšší realitě jsou věci skutečně na místě ještě dřív, než se na ně podíváš. Existují dokonce v mnoha různých možnostech zároveň. Každý myslitelný výsledek každé myslitelné situace existuje právě teď a právě tady – a děje se právě teď a právě tady. Skutečnost, že vidíš jenom jeden z nich, ho v pravém slova smyslu neumisťuje „tam“ – umisťuje ho „sem“, do tvé mysli.

     Co tě vede k tomu, aby sis vybral jedno na úkor druhého? Tvá představa o tom, jaký jsi ty sám. A nic z toho není skutečné. Vůbec nic. To všechno si vymýšlíš. Vytváříš svou zkušenost tím, že se rozhodneš, kterou část z toho všeho, čím jsi, chceš vidět.

     Umístil jsi sám sebe do těla v rámci času a prostoru, vidíš, vnímáš a můžeš se pohybovat v těch několika málo rozměrech, ve kterých je tvé tělo schopno pohybu. Ale tvé tělo není tím, kým opravdu jsi, je to jen něco, co máš.

     Čas Je. Říká se, že čas běží nebo letí, ale ve skutečnosti se vůbec nehýbe. To ty se hýbeš, ty běžíš nebo letíš skrze čas, ty si vytváříš iluzi „ubíhajícího času“, ale ve skutečnosti se sám pohybuješ „jediným okamžikem“, který existuje. A tento jediný okamžik, který existuje, je nekonečný, takže jim můžeš procházet a cítit, že ti čas utíká.

     Když procházíš chodbami času, začneš si uvědomovat, že časoprostor je obrovský. „Jediný okamžik, který existuje“, se nazývá časoprostorovým kontinuem, protože realita času a prostoru v něm zůstává kontinuálně přítomná. Sám tyhle cesty po časoprostorovém kontinuu znáš jako „životy“. Jsou to cykly, kterými tvé „já“ odhaluje podstatu tvého „já“ tvému „já“, a to tím, že prožíváš svůj průchod skrze „já“. 

18. Ten nekončící cyklus putování tvého „já“ JE věčný život se mnou, který ti byl přislíben. Prožíváš svou „věčnost s Bohem“ právě teď.

     Všechno se děje zároveň, ačkoli „se zdá“, že se to děje postupně. Ten zážitek, kterému říkáš „smrt“, ti poslouží k označení začátků a konců těchto sekvencí a chvil mezi nimi, kdy tvá duše čerpá nové síly.“Smrt“ je přesun energie, který vytváří velké fluktuace, vibrující na frekvenci tvého „já“, a právě ty ti umožňují přesouvat se skrze hranici oddělující to, co nazýváš hmotným a duchovním světem.

     Tvým záměrem je poznat sebe sama skrze zkušenost úplně, ne jenom částečně. A k tomuto záměru by neposloužilo, kdybys zůstal po celou věčnost jen v jediné hmotné podobě.

     Změna podoby s sebou nemusí přinášet pocit ztráty, protože se můžeš do konkrétní podoby kdykoli vrátit.

     Smyslem věčnosti je poskytnout ti kontextové pole bezčasí, ve kterém ti bude nabídnuta příležitost nekonečného prožitku a neomezené proměnlivosti ve vyjádření toho, kým opravdu jsi.

     Můžeš se časoprostorem pohybovat po mnoha místech zároveň, a můžeš se také více než jednou vyskytnout na stejném místě – to znamená projít stejnou chodbou času.    

19. Představ si krásné, šťavnaté červené kulaté jablko. Pojmenuj to jablko „čas“ a jeho vnitřek nazvi „prostor“. A teď si představ, že jsi mikroskopický organismus, nepatrný, ale velmi živý a pohybuješ se tunelem v tomto jablku. V tomto přirovnání představují stěny tunelu „chodbu času“. Po celé chodbě jsou značky, díky kterým je každý milimetr jeho stěn odlišný od všech ostatních.

     Teď řekněme, že cestuješ z povrchu jablka do jeho středu. Z nejvzdálenější části do nejvnitřnějšího  Já.  Tohle je tvá cesta životem. Ty značky na stěnách tunelu ti ukazují, kde jsi. Tyhle značky jsou ve skutečnosti obrazy a každý z těch obrazů zachycuje určitý okamžik. Okamžik je jako sněhová vločka – v celé věčnosti nenajdeš dva, které by byly zcela totožné.

     Pozoruješ obrazy, které míjíš. Soustředíš se na každý z nich, sleduješ jeden obraz za druhým. Nakonec dospěješ do středu jablka. Ten byl po celou dobu tvým cílem. Tato část cesty je nyní u konce.

     To je okamžik, kdy zemřeš. Prošel jsi hmotným světem a došel k jádru té koule, která v sobě obsahuje veškerý čas a prostor. Jsi v jejím „mrtvém středu“. Získáš tam určité zkušenosti a pak jádro opustíš a vyrazíš směrem k protilehlému okraji časoprostorového kontinua – na opačný konec koule. Tím dospěješ na druhou stranu.

     Na druhé straně je jiná realita, plně odlišná, jako by se jablko najednou proměnilo v pomeranč. Budeme ji nazývat „duchovní svět“.

20. Jak budeš prožívat to, co jsi přišel poznat, záleží na tom, jak opustíš střed. Jestli se zbavíš starostí a necháš je v jádru, bude se ti zdát, že patříš do středu, protože jsi v něm zanechal kus sebe sama.

     Jestliže své starosti neodložíš, jestliže se od nich nebudeš chtít oprostit, vezmeš si všechno to, čeho ses úplně nevzdal, s sebou na druhou stranu, kde dostaneš další příležitost čelit svým starostem a nějak

se s nimi vyrovnat.

     Pokud jsi svůj život ukončil vědomě s úmyslem utéci před těmito starostmi, neutečeš jim, ale naopak se obrátíš, vybereš si pro cestu zpět do hmotného světa tentýž časový tunel a prožiješ všechny své zkušenosti ještě jednou úplně od začátku.

     Cestuješ časoprostorovým kontinuem, abys poznal své já a naplno ho prožil – a abys následně mohl znovustvořit své vlastní já v té nejvznešenější verzi své nejúžasnější vize toho, kým opravdu jsi.

    Tvůj prožitek z jádra bude prožitkem úplného poznání sebe sama. Dokonce nikde jinde neprožiješ sebe sama úplněji. Ale to, zda tu odložíš své starosti, to je předmětem tvé vlastní volby. Všechno záleží na tom, kam odsud chceš pokračovat dál. Co si přeješ poznat. Co si přeješ prožít.

     Když dospěješ na „druhou stranu“ do duchovního světa, uvědomíš si, že ses tam ocitl z určitého důvodu, že tam máš nějaký cíl a že tvůj úkol na „druhé straně“ je úžasný, vzrušující, radostný, ovšem až ten úkol splníš, nastane čas, aby ses vrátil zpátky.

  To co jsi poznal v jádru, je totiž „pravé já“, anebo chceš-li úplné já“. Na „druhé straně“ panují ideální podmínky pro to, abys poznal „já“ zcela mimo jádro, a tím, že to učiníš, si razíš cestu dál chodbou času, která tě zavede na „vnější okraj „druhé strany“.

     Všechny myšlenky jsou energie a to, co se všeobecně nazývá  posmrtným životem, není nic jiného než pole energie. Je to kosmické pole nekonečných možností. Je obrovské, nezměrné, ale ve svých součástech, ve své výstavbě a ve svém fungování je celkem prosté.

     Posmrtný život není čas ani místo, kde by duše existovaly jako roboti bez citů a emocí. Právě naopak, je to místo, kde pocity a emoce nabývají na intenzitě a vytvářejí tak kontextové pole, v němž si duše uvědomují a poznávají, kým opravdu jsou.

     „Smrt“ je proces, kterým obnovuješ svou identitu. A odehrává se na místě, které nazýváš „nebe“. Nebe ve skutečnosti není místo, ale stav. „Druhá strana“ není místo ve vesmíru, je to způsob vesmíru. Je to způsob existence. Je to „bytí v nebi“.

     Jakmile dopěješ k vnějšímu okraji „druhé strany“ – tedy jakmile dosáhneš co nejúplnějšího, pochopení toho, co jsi přišel pochopit – tak se obrátíš nazpět a vyrazíš zpátky, znovu zamíříš do jádra své existence, ale už vybaven vším, co víš. Tam se pustíš do nejposvátnějšího procesu: do znovuvytvoření vlastního Já v podobě nejúžasnější vize toho, kým jsi. Nastane pro tebe okamžik svobodné volby, ve kterém se podle všeho, co víš, rozhodneš, co z toho, kým opravdu jsi, chceš příště prožít, a dáš tomu hmotnou podobu.

    Poté, co jsi znovu prošel prožitkem úplného ponoření – „splynutí s Bohem“ – jsi připraven se znovu narodit, abys tam prožil to, co je tentokrát tvým cílem pochopit. Pochopit něco a prožít to jsou dvě úplně odlišné věci.

     Proces, který tady popisuji, probíhá v kruhu.

     Po tom, co nazýváš „smrt“, vstoupíš do jádra své existence, abys obnovil svou identitu. Procházíš duchovním světem a skrze tento proces znovu poznáváš, kým a čím vlastně jsi, a to v úplnosti. Předtím, než se znovuzrodíš v hmotném světě, se vrátíš do jádra své existence, abys vytvořil svou identitu k obrazu té nejskvělejší vize, jakou jsi kdy měl o tom, kým opravdu jsi. Návrat do hmotného světa – extrémně „těžké“, hutné existence ve srovnání s tím, co jsi právě poznal – má za následek ztrátu plnohodnotné identity, kterou jsi právě poznal. To je záměrné. Kdybys ji vnímal v její úplnosti, nebyl bys schopen prožít žádnou z jejich částí – a právě proto se nacházíš v hmotném světě. (Jinými slovy lze říci, že paměť o našich minulých životech je nám „vymazána“, čili z našeho vědomí je přesunuta do nadvědomí. To je Boží milost, protože znalost našich činů a skutků v minulých životech bychom někdy neunesli. Jsme ale vedeni hlasem našeho svědomí.) Tento postup od zrození do smrti a od smrti do zrození se neustále opakuje, protože vše co existuje, touží po poznání sama sebe skrze vlastní zkušenost.

     Duše dospívá k úplnému pochopení po cestě vedoucí duchovním světem a k úplnému prožití po cestě vedoucí hmotným světem. Obě tyto cesty jsou důležité, a právě proto existují dva světy. Když se propojí, jako se to stane v jádru, vzniká dokonalé prostředí pro vytvoření úplného poznání, které je zdrojem absolutního vědomí.

     Úplné ponoření do Esence v jádru vlastní existence působí útlum energie (to, co bys nazval vibračním přizpůsobením nebo „zrychlením duše“), čímž ti umožní následné znovuvynoření v duchovním nebo v hmotném světě. 

21. „Smrt“ je energie, která tě pohání k jádru vlastní existence a znovu zpátky do života. „Zrození“ a „smrt“ jsou okamžiky ryzího tvoření, protože vyrovnávají, čili „vylaďují“ energii, která je samotným životem, snižují frekvenci jejich vibrací a manifestují ji jako hmotu v hmotném světě, anebo ji naopak zvyšují a manifestují ji jako neviditelnou energii v duchovním světě.

     A teď to tajemství: „Energie, se kterou vstupuješ do svého zrození je „to podstatné“ – je to energie, která se proměňuje v hmotu a stává se tvou „podstatou“. Je to energie, která se manifestuje v hmotném světě.

     V okamžiku smrti nastává pravý opak. Proto svou smrtí tvoříš pomoci toho, co si do smrti přinášíš z hmotného života, a svým zrozením tvoříš pomocí toho, co si do života přinášíš z duchovního světa.   

22. Neustále jsi přítomen aktu stvoření, v životě i ve smrti. Každá myšlenka, každé slovo, každý čin tvoří. Každá vibrace vypuštěna z jádra tvé existence znovuvytvoří tebe i tvou realitu. A ty se každým okamžikem proměňuješ. Tvá budoucnost vzniká po nepatrných částech, ne jednou ranou nebo na základě zásadního rozhodnutí. Jsou to ty přírůstky, kterým musíš věnovat svou pozornost.

     Zrození a smrt jsou největšími tvůrčími činy, protože představují v nekonečném životním cyklu okamžiky, v nichž se esenciální energie proměňuje a vytváří specifické manifestace v duchovním světě (v případě smrti) nebo ve světě hmotném (v případě zrození).

23. Zkus si nyní představit jádro jako místnost nebo nějaký dutý objekt.

     Autor knihy si vybral lesklý , kovový, zlatavě bronzový válec.

     Tvar i barva slouží jen tvé představivosti, jádro může mít jakoukoliv podobu, kterou mu dáš. Teď si představ, že dovnitř válce vedou dveře a nad nimi je nápis „SMRT“. A představ si také, že na protější straně válce jsou druhé dveře a nad nimi je nápis „ZROZENÍ“.

Dál si představ, že vnitřní strana dveří s nápisem  „SMRT“  nese nápis  „HMOTNÝ SVĚT“ a

podobně je na vnitřní straně těch druhých dveří napsáno „DUCHOVNÍ SVĚT“.

     Dveře nadepsané „SMRT“ nevedou přímo do místnosti v jádru, ale do malé předsíně před ní. Tyto dveře jsou za tvými zády stále otevřené a ty se můžeš otočit a pohlédnout zpět do hmotného světa. Nyní postoupíš do druhé fáze smrti a prožiješ pochopení nebo zmatek nebo cokoli jiného, co očekáváš, že prožiješ. V průběhu této druhé fáze můžeš procházet otevřenýmí dveřmi do hmotného světa a nazpátek. Nebudeš tam sám sebe vnímat v žádném hmotném smyslu, ale budeš zřejmě živý, jako bys tam opravdu ještě byl. I ostatní, kteří tam stále ještě žijí ve svých tělech, tě možná budou schopni vnímat.

     Pokud jsi přesvědčen, že po „smrti“ se nic neděje a nic není, projdeš druhou fází smrti do „nicoty“ a nebudeš vnímat vůbec nic. Ve druhé fázi smrti můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít.

     Každý prožitek po smrti existuje sám o sobě. Ať už prožiješ „peklo“, které si sám vytvoříš, nebo „nebe“, které si sám vytvoříš, nebo nicotu, kterou si sám vytvoříš, anebo jakoukoliv jinou realitu, která bude tvým vlastním dílem, tyto prožitky budou stát samy za sebe, Načerpáš z nich vzpomínky, které  z nich máš načerpat, a pak postoupíš dál.

      Duše se opravdu může rozhodnout, že jako duch navštíví své blízké, kteří zůstávají v hmotném světě.

24. Až budeš připraven, postoupíš do třetí fáze smrti. Teď se za Tebou zavřou dveře a před tebou je jen malá předsíň. Tento průchod představuje mnohem kratší vzdálenost, než ta, kterou jsi urazil na cestě životem. Na konci průchodu vidíš maličký zářící bod a celý průchod se ti najednou zdá menší a menší. Světlo hřejivě září a zdá se ti překrásně bezpečné a lákavé. Nakonec všude zůstane jen světlo.

     Blíží se okamžik splynutí. Síla a nádhera tohoto okamžiku je nepopsatelná. Poznání a pochopení, které z něj pochází, je na vědomé rovině neuchopitelné. Jen na nadvědomé rovině je možno o něm uvažovat.

     Těsně před splynutím se duše vznáší před světlem. Vyhřívá se v září Esence. Veškeré obavy a nejistota všeho druhu se rozplynuly během rychlého letu průchodem. Z Esence nyní vyzařuje čirá láska a duše před ní prožívá něco, co lze popsat jedině jako všeobjímající pocit…objetí.

     Spolu s tím přichází pocit, že jsi viditelný, zcela průhledný, a nic už nemůže zůstat skryto, utajeno nebo přehlédnuto. Všechno „dobré“ a všechno „špatné“, co si o sobě duše myslela, je před ní rozprostřeno a všechno se pomalu rozplývá ve světle, skrze jakousi magnetickou osmózu, která rozpouští i ten nejmenší pocit hanby nebo hrdosti a nechává v duši překrásnou prázdnotu. Tento pocit by se dal popsat jako jediný ohromný konglomerát, který se skládá z tisíců rozličných pocitů, které pomalu naplňuje celou duši. Byl by to pocit hřejivého objetí a ochrany, hluboké útěchy a ocenění, úplného odpuštění a osvobození, radostného přijetí a přivítání, okamžité proměny v dokonalost – a to všechno zároveň.

     Duše v tu chvíli bez nejmenšího zaváhání nebo lítosti odkládá veškerý pocit individuální existence a vstupuje do světla. Rozplývá se v dech beroucí nádheře nekonečné velikosti, nesrovnatelné krásy a jedinečné úplnosti bytí. Už nijak, žádným způsobem a na žádné úrovni neztotožňuješ své Já s jednotlivými aspekty existence, kterou jsi v předchozím životě nazýval „sebou“.

     Tady, obklopen světlem, splyneš s vlastní duší. Konečně dospěješ k prozření, že nejsi tělo ani mysl, ani samotný duch, ale všechno dohromady. Tohle je celá podstata umírání.

     Pamatuj, jak jsem Ti řekl, že smrt je proces, kterým obnovuješ svou identitu.

     První fáze procesu smrti tě uvolňuje z tvého těla a oprošťuje tě od všech zbývajících myšlenek, které by tě ztotožňovaly s tvým tělem a jeho zjevem.

     Druhá fáze procesu smrti tě osvobozuje od tvé mysli a oprošťuje tě od všech zbývajících myšlenek, které by tě ztotožňovaly s tvou myslí a jejím obsahem.

     Třetí fáze procesu smrti tě odděluje od tvé duše a oprošťuje tě od všech zbývajících myšlenek, které by tě ztotožňovaly s tvou duší a její individualitou.

     Jsi celkovým součtem všech energií, které ty tři aspekty vytvářejí.

     Tři fáze smrti jsou tu od toho, aby tě jemně a tak rychle, jak jen sám budeš chtít, provedly procesem znovuztotožnění..

     Jakmile se oprostíš od této identity, tvůj prožitek bude utvářen ne tím, čemu věříš, ale tím po čem toužíš. To je počátek tvého prožitku zvaného „nebe“.

     Tři fáze smrti jsou prostě tři kroky znovuztotožnění. Jsou to:

1.       konec ztotožnění s tělem

2.       konec ztotožnění s myslí

3.       konec ztotožnění s duší

25. Můžeš zůstat ve stavu splynutí s Esencí, jak dlouho budeš chtít, ale nebudeš si přát zůstat v ní věčně, protože bys ztratil schopnost vnímat extázi tohoto prožitku.

     Obrovský přesun energie, který prožiješ v okamžiku úplného ponoření, tě znovu požene ven z Esence, obnoveného a znovustvořeného v totožnosti, kterou si pamatuješ, a stojícího v jádru vlastní existence.

     Nyní si představ velikou místnost, na jejichž stěnách jsou ty části nástěnné malby z chodby času, které sis prohlížel, když jsi touto chodbou procházel. Není tu celá nástěnná malba, jen ty části celého obrazu, na které ses po cestě soustředil. Ty touhle „galerii“ pomalu procházíš a prohlížíš si obrázky jeden po druhém.

     Když je začneš podrobněji zkoumat, prožiješ všechno, co se na nich odehrává. Nejenom to, co se děje tobě, ale to, co se děje všem na tom obraze.

     Tyhle obrazy představuji každičký okamžik tvého života a teď, když si je prohlížíš, máš vůbec poprvé úplnou představu toho, co se v každém okamžiku děje. Zjistíš, že je to často něco jiného, než sis myslel, a vždycky mnohem víc, než sis představoval.

     V tu chvíli nepocítíš žádnou bolest ani nepohodlí. Studuješ každý okamžik, dokud nezískáš pocit, že mu rozumíš. Pak přejdeš k dalšímu okamžiku, dalšímu obrazu.

     Tímto způsobem projdeš napříč celou galerii a prohlédneš si každičký obraz, který v ní visí. Každý okamžik je pro tebe důležitý, protože jak zkoumáš jednotlivé okamžiky svého života, uvědomuješ si, že jsi ty okamžiky používal k tomu, abys vytvořil prožitek vlastního já – a brzy začneš rozhodovat, jak chceš vlastní já znovustvořit. Opouštíš-li jádro vlastní existence, také se svým způsobem chystáš „do knihovny, (jedná se o ákášickou knihovnu, ve které jsou zapsány všechny naše karmické činy a skutky a také dobré skutky) kde se dozvíš víc o postavě, kterou ztělesňuješ“.

     Snaha vyjadřovat sebe sama je zakořeněna hluboko v povaze samotného života. Život tak zkrátka funguje. A to všechno dělá život proto, aby mohl sebe sama poznat na základě vlastního prožitku.

     Právě o tom celý proces smrti – i zrození – opravdu je. Neustále se vracíš do jádra vlastní existence a znovu je opouštíš, abys mohl pochopit a prožít skutečnou podstatu toho, kým opravdu jsi. Využíváš odstupu od jádra, abys pochopil a prožil úplnost jako singulární vyjádření sebe sama (singulár – ojedinělý, jednotlivý).

     Všechno neustále roste a neexistuje nic jako konec evoluce. Protože se snažíš sebe sama znovu-stvořit, tak jako to dělá veškerý život, přesuneš se do duchovního světa, ve kterém lépe pochopíš a prožiješ, kým opravdu jsi a kým ses rozhodnul být, pak projdeš jádrem vlastní existence a znovu se vydáš do hmotného světa, abys prošel tutéž chodbu času jiným způsobem, anebo nějakou úplně jinou chodbu času, a abys tak zjistil, pochopil a prožil, jaké je být takový, jaký ses rozhodl být.

     Rozhodneš se ve chvíli, kdy staneš před svatou zpovědí.

26.  Na konci tvého života, za třetí fázi smrti, ti bude položena výjimečná otázka. Tvoje odpověď bude tím nejdůležitějším výrokem, který kdy vyslovíš, a také největším okamžikem svobodné volby, jaký si vůbec dovedeš představit. Je to tak důležité, že to bude Bůh, kdo ti ji položí. „Chceš zůstat?“  Přesně takovou možnost máte. Smrt je vratná.

     Každý kdo „zemře“, má možnost se rozhodnout, jak a kde chce pokračovat ve svém životě. Chceš prožít to, že život, který jsi právě opustil, pokračuje dál? Anebo chceš prožít realitu, ve které postupuješ dál a míříš do duchovního světa?

     Ano, duše může ve svém prožitku „odestát“ smrt, kterou právě prošla. Pokud se duše rozhodne „jít zpátky“, pak je okamžitě „poslána zpátky“ do hmotného světa, kam dorazí o zlomek vteřiny předtím, než „zemřela“.   

27.  Poté, co duše splyne s Esencí, pochopí spoustu věcí. Pochopí, že neexistuje nic takového jako soud nebo zavržení. Pochopí, že v posmrtném životě se nemůže stát nic negativního. Pochopí, kým a čím sama je. Pochopí smysl života a proces života. Úplně a dokonale pochopí povahu nejvyšší reality. A také pochopí, že posmrtný život bude existovat stále, že na něj bude čekat klidně celou věčnost. A pak se mnoho duší opravdu rozhodne vrátit do hmotného světa. 

28.  Všechno co se s tebou děje, se děje z tvého vlastního rozhodnutí. Není nic, co by sis nezvolil. Můžeš být po nějakou dobu andělem a pak se rozhodnout, že už jím nebudeš. A později se můžeš rozhodnout, že se jím znovu staneš. Můžeš se životem pohybovat v cyklech, můžeš se pohybovat ve smyčkách, můžeš se pohybovat po spirálách, můžeš se pohybovat přímočaře, můžeš se rozhodnout zůstat v „nebi“ po celé věky, můžeš se během vteřiny vrátit na svět – zkrátka můžeš udělat, cokoli chceš.

    Máš vůbec ponětí, kým jsi?

    Ty jsi Bůh. 

29. Když duše usoudí, že je úplná, když je podrobena svaté zpovědi a prohlásí, že chce jít dál, okamžitě postoupí do duchovního světa, kde začne získávat pochopení sebe sama jako to, co prožila, když byla ponořena do světla.

     To neznamená nic jiného, než že duše začíná vnímat sebe samu jako součást božského principu. K tomuto poznání dojde velice rychle, protože v duchovním světě si duše vše, po čem zatouží, okamžitě stvoří. Neexistuje žádná „časová prodleva“ mezi představováním si něčeho a prožitím téhož jako součásti vlastního já. Je to proto, že v duchovním světě duše tvoří na všech třech rovinách vědomí zároveň. To se v hmotném světě stává jen zřídka.

     Všechny tři roviny vědomí se sjednotí v okamžiku, kdy splyneš se světlem, a právě v tomhle stavu jednotného vědomí opouštíš jádro své existence a vstupuješ do duchovního světa.

     Stejně tak se i všechny tři aspekty tvé existence – tělo, mysl a duch – v tu chvílí sloučí vjedno.

     Stejně tak se i všechny tři nástroje tvoření – myšlenka, slovo a čin – v tu chvíli sloučí vjedno.

    A konečně i všechny tři prožitky, čemu říkáš „čas“ – minulost, přítomnost a budoucnost, se v tu chvíli sloučí vjedno.

     Všechno se spojuje.

     Ano, vše po čem toužíš, se okamžitě manifestuje ve tvém vědomí.

     Mistři tvoří na této úrovni i ve hmotném světě. Jejich okamžité výtvory se nazývají „zázraky“. 

30.  Ale nastane okamžik, kdy pochopení samo o sobě přestane být dostačující. Duše zatouží prožít to, co o sobě ví, ve své nové představě o sobě samotné. A bude chápat, že se toto může odehrát jen v hmotném světě.

     Plná radosti a blaženosti se do něj vrátí. Tvá duše se vrátí do jádra vlastní existence a na cestě zpět se podrobí svaté zpovědi: Už víš, co jsi chtěl vědět? Chceš se v tuto chvíli vrátit do hmotného světa?  

     Pokud odpoví/myslí/cítí, že ano, musí učinit ještě další rozhodnutí: zda se chce do hmotného světa vrátit na tutéž životní pouť, anebo jako jiná bytost. Ty si můžeš zcela libovolně vybrat jakékoli tady a teď. (Jedná se o tzv. karmický scénař života v hmotném těle, s vyznačenými  karmickými mezníky, který si duše svobodně vytváří za pomoci duchovních bytostí ze Světla.) Jakmile to uděláš, vstoupíš ještě jednou do stavu úplného ponoření, které upraví tvou životné energii tak, abys mohl vstoupit do prožitku, který nazýváš „zrození“. 

31.  Ve smrti tě uvítají všichni tví blízcí – ti, kteří zemřeli před tebou, i ti, kteří zemřou až po tobě. Tyto duše ti nabídnou útěchu, budou tě provázet na cestě, na které se odpoutáš od vazeb ke hmotnému světu, a jemně tě dovedou do duchovního světa. Už nikdy nemusíš být sám, nikdy, a dokonce ani teď nejsi sám. Tví předkové tě provázejí. Tví dědicové stojí po tvém boku a sledují tvá rozhodnutí, která činíš pro ně. Pokud chceš, aby tam byli, tak tam budou. Pokud věříš, že tam budou, pokud třeba jen doufáš, že tam budou, najdeš je všechny po svém boku. Stačí ti jen víra, abys věděl, že tu jsme

     Taková je zázračná povaha nejvyšší reality. To, co pro tvé nejbližší, zůstávající v hmotném světě a uvnitř iluze času, může trvat několik let, nastane pro tebe, setrvávajícího v okamžiku věčného Teď, právě teď.

     A to je celkem výstižný popis království nebeského.

     Nestane se nic, co by sis nepřál. Celá teologie by si vlastně vystačila s touhle jedinou větou. Neexistuje nic jiného než nebe.  

32.  Ach, mé dítě, můj nejúžasnější výtvore, zatím jsem ti neodhalil téměř nic. Chtěl bych ti prozradit tajemství, vedle kterých ti to, co jsi právě slyšel, bude připadat zcela všední. A to první, co ti odhalím, když opustíš tento svět, je tvoje vlastní nádhera. Uvidíš sám sebe, jak jsi byl původně stvořen, v zrcadle své vlastní lásky. Neboť budeš sám sebe opět milovat právě tak, jak ses miloval, dokud jsi byl v nebi. A v tu chvíli budeš znovu úplný a znovu mladý a vstoupíš do duchovního života se vší energii a touhou, jakou jsi kdy cítil. Prožiješ sebe sama jako ve dnech pozemského mládí a bude to, jako by od té doby neuplynul ani jediný okamžik – a přesně tak to opravdu je.

     Svobodná volba je činem ryzího tvoření, znamením Boha a tvým darem, tvou slávou a tvou silou na věky věkův. 

     Doslov

     Tento zkrácený výňatek z knihy „Návrat domů k Bohu, v životě, jenž nikdy nekončí“ slouží k prvnímu přiblížení této úžasné knihy a sdělení v ní obsažené. Věřím, že každý čtenář, který dojde ve čtení až na tuto stránku, si knihu obstará a přečte, prostuduje a promyslí úplně celou. Učiní tím hodně pro svůj duchovní vývoj, pro pochopení života, smrti a zrození. Přestane se života a smrti bát. A to je velký Boží dar!

     Sepsal Jan Heczko 

     Rok 2012