Osho: Skrytá harmonie - Rozpravy o Zlomcích Herakleitových

Kniha byla napsána v prosinci 1974.

     Úvod

     Zlomky Herakleitovy můžeme považovat za jeho stručné a jasné výroky, které byly napsány v době cca 500 let př. n. l.  Hérakleitos byl nazýván nesprávně jako „temný“, správnější překlad je ale „nejasný“, protože filosofové té doby, ale i doby o hodně pozdější, neporozuměli těmto výrokům v jejich celistvosti.

     Podle tvrzení nenapsal Osho žádnou knihu, i když jen v češtině jich bylo vydáno více jak dvacet. To znamená, že knihy byly napsány jeho žáky, ale odpovídají tomu, co Osho hlásal.

    Tato kniha „Skrytá harmonie…“ byla napsána pro křesťany a židy, nikoliv pro buddhisty a hinduisty! Pokud se zde vyslovuje jméno „Bůh“, pak je tím myšlen Bůh, který vystupuje ve Starém a Novém zákonu. To je velmi důležité pro pochopení obsahu knihy. Osho byl velmi dobrým znalcem hinduismu a buddhismu, a proto chtěl ukázat, že křesťanství ani judaismus nechápe správně vznik vesmíru, vznik člověka, pojetí Boha a Jeho projevy. Nicméně sám nepochopil všechny Hérakleitovy výroky správným způsobem, a tím nejsou správné ani jeho závěry.

     V tomto textu stavím proti sobě vybraný text z knihy v doslovném znění a moje poznání, které jsem mohl učinit. Jako u jiných knih i zde jsem požádal u některých Oshoových tvrzení, skrze Boha Otce, o kódy pravdy a výsledek uvádím jako moje poznání nebo (ANO) nebo (NE) za jednotlivými větami nebo odstavci. Někde doplňuji text dalším poučením jako moje poznámky. „Moje poznání“ a „moje poznámky“ jsou psány kurzívou. (ANO) a (NE) , někdy s dovětkem, poukazují na správnost vět či odstavce, které jsou dále rozvedeny v „mém poznání“.

     Také výroky Hérakleitovy jsou psány kurzívou a jsou situovány, pro rozlišení, do středu textové strany.

     Hérakleitos byl bytostí, do které, v době kdy psal své Zlomky, vstoupila dočasně duše Kristova, tedy stejná duše, která byla součástí Ježíše Krista. Byla to jedna z 38 inkarnací Duše Kristovy na planetě Zemi. V této knize se hovoří i dalších úplných nebo částečných inkarnacích duše Kristovy v bytostech jako byl Buddha, Lao-c´, Aristotelés, Mohamed.

     Hérakleitos přinesl jiné poznání, než přinášeli filosofové té doby, protože to bylo poznání čistě duchovní. Byly to výroky pro přemýšlení o tom, co jsme jako lidé, o našem bytí a podobně jako u některých podobenství Ježíšových, nebyly správně pochopeny. Pokusil se o to Osho, ale zůstal někdy jen na povrchu věcí. Také těmto některým Hérakleitovým výrokům - zlomkům neporozuměl.

     Více o Ježíšovi a inkarnacích Duše Kristovy lze nalézt na https://duchovnipoznatky.webnode.cz.

 

***

    Obsah knihy:

1. Skrytá harmonie

2. Ač bdící, tvrdě spící

3. To jedno moudré samotné

4. Bůh je noc i den

5. Tak hluboký má smysl

6. Neboť i na tomto místě jsou bohové

7. Suchá duše – nejmoudřejší a nejlepší

8. Člověk není rozumný

9. Slunce je každý den nové

10. Přirozenost se ráda skrývá

11. Dvakrát do téže řeky bys nevstoupil

     V tomto textu se budu zabývat jen obsahem některých kapitol, protože zabývat se celou knihou by vyžadovalo rozsah více než sto stran.

 

     Kap. 1. Skrytá harmonie

Skrytá harmonie je lepší než zjevná.

Protiklady tvoří souzvuk

Právě v proměnách nalézají věci klidné spočinutí.

Lidé nechápou, jak je možné,

že to co je v rozporu se sebou samým,

 se může samo se sebou shodnout.

Soulad se dá prohnout stejně jako luk nebo lyra.

 

Luk představuje život,

ale rozsévá smrt.

 

     Hérakleitos je vskutku nádherný. Kdyby se býval narodil v Indii nebo někde na Východě, byl by dnes znám jako Buddha.  V Řecku je znám nikoliv jako osvícený člověk, nýbrž jako Hérakleitos Nejasný, Hérakleitos Temný, Hérakleitos Záhadný. Kdyby byl Hérakleitos býval přijat, celá historie Západu by byla naprosto odlišná. On však zůstal zcela nepochopen. Více a více byl vyčleňován z hlavního myšlenkového proudu Západu.

     Hérakleitos byl jako Gautama Buddha nebo Lao-c´. (ANO) Pro Řeky byl ale prostě exotický, excentrický, byl něčím cizím, nepatřil k nim.

     Každých pětadvacet století přichází vrchol – a jestliže dokážete využít tento okamžik, můžete se snadno stát osvíceným.

     Před pětadvaceti stoletími se v Indii narodil Gautama Buddha, Mahávíra Džina; v Číně Lao-c´, Čuang-c´; v Iránu Zarathustra a v Řecku Hérakleitos – jsou to vrcholy. (ANO) Nikdy předtím nebylo takových vrcholů dosaženo, a pokud ano, pak nejsou součástí historie, neboť historie začíná Ježíšem.

     Znovu se blíží okamžik, opět se nacházíme ve stadiu, kdy vše plyne: staré se stává bezvýznamným, minulost pro vás nemá žádný význam, budoucnost je nejistá – je zde mezera. A lidstvo znovu dosáhne vrcholu, jako v dobách Hérakleitových. (ANO)

     Pokud jej dokážete využít, můžete dosáhnout vrcholu, jehož byste v jiných dobách dosáhli velmi, velmi obtížně. Pokud jej propásnete, zmeškáte tento okamžik na dalších pětadvacet století.

     Zapamatujte si, že život se pohybuje v kruhu, vše se pohybuje v kruhu. Vše se pohybuje jako roční období nebo lidský věk.

     To samé se děje v dimenzi vědomí: každých dvacet pět století se kruh uzavře – a než začne nový cyklus, objeví se mezera, skrze niž můžete uniknout; na pár let se otevřou dveře. (ANO)

 

     Moje poznámka: Tento „okamžik“ souvisí s precesí rovnodennosti v prosinci 2012 a se vzestupem a posunem lidstva a planety Země do jemnějších energií. Od osmdesátých let 20. století byly lidstvu předávány nové duchovní poznatky skrze desítky a stovky autorů a příjemců  channelingů. Také mnoho z toho, o čem psal už Hérakleitos. Možnost úniku se netýká jen jednotlivců, ale celých velkých skupin lidstva.

     Hérakleitos je skutečně vzácným výkvětem, jednou z duší, které jsou jako Everest. Pokuste se mu porozumět, je to obtížné. Abyste mu mohli porozumět, budete potřebovat jiný typ bytí.

     Existují dva typy lidí. Pokud chcete porozumět Aristotelovi, nemusíte projít žádnou změnou ve vašem bytí, prostě potřebujete nějaké informace. Nemusíte se změnit, abyste mu porozuměli, potřebujete jen něco málo přidat k vašim znalostem. Bytí zůstává stejné, vy zůstáváte stejní.

     Ovšem při snaze porozumět Hérakleitovi se vydáte na těžký terén, bude to obtížné, poněvadž cokoliv, co získáte jako znalost, vám mnoho nepomůže; dokonce ani velmi, velmi vzdělaná hlava vám mnoho nepomůže. Budete potřebovat jinou kvalitu bytí – a to je obtížné. Budete potřebovat transformaci.  Proto je nazýván Nejasným. Je to jedna z nejvíce průzračných bytostí; není nejasný, není temný – pouze vy jste slepí.

     S Aristotelem nejsou žádné potíže; vyhnul se paradoxu, vytvořil uspořádanou a jasnou nauku – to láká.

     Tváří v tvář Hérokleitovi budete vyděšeni, protože on otevírá dveře života a život je plný paradoxů. Buddha je paradoxní, Lao-c´je paradoxní, všichni ti co poznali, musí být paradoxní. Co mohou dělat? Jestliže sám život je plný paradoxů, musí být pravdiví k životu.

 

     A život není logický. Život je Logos, ale není logický. Je to kosmos, nikoliv chaos – ale není logický. Musíte pochopit slovo „Logos“, protože Hérakleitos jej bude užívat. A zrovna tak musíte pochopit rozdíl mezi „Logem“ a „logikou“.

     Logika je nauka o tom, co je pravdivé, a Logos je pravda sama. Logos je existencionální, logika je intelektuální, teoretická.

     Život a smrt nejsou dva oddělené fenomény; jsou to dvě strany téže mince, dva aspekty téže mince. Jestliže proniknete hlouběji, uvidíte, že život je smrt a smrt je život. Jestliže je smrt zahrnuta v životě, potom je život zahrnut ve smrti. Patří k sobě, doplňují se.

     Logikou můžete dospět k velice mrňavé mysli – nemůžete být ohromní. Jestliže máte strach z toho, že si budete odporovat, nemůžete být ohromní. V okamžiku, kdy člověk umře, pospícháme, abychom se ho zbavili. Umění skrýt smrt se na Západě stalo profesí. Jsou zde profesionálové, kteří vám pomohou vyhýbat se jí, zkrášlit mrtvé tělo tak, jako by stále bylo živé. Co to vlastně děláte? Může vám to nějak pomoci? Smrt je zde.

     Logika se však snaží být jasná, a aby byla jasná, vyhýbá se jí. Říká, že život je život, smrt je smrt – že existují odděleně. To se stalo stavebním kamenem celého západního myšlení; vyhýbat se protikladům – láska je láska, nenávist je nenávist; láska není nikdy nenávist. (ANO)

     Je to pošetilé, poněvadž každá láska zahrnuje nenávist, musí; taková je přirozenost. Milujete někoho a stejného člověka i nenávidíte, musíte; nemůžete se tomu vyhnout. Pokud se pokusíte tomu vyhnout, vše se stane falešným. Proto se vaše láska stala falešnou; není pravdivá, není autentická. Nemůže být upřímná, je to fasáda.

     Proč je to fasáda? Protože se vyhýbáte tomu druhému. Říkáte: „Ty jsi můj přítel a přítel nemůže být nepřítel. A ty jsi můj nepřítel, nemůžeš být můj přítel.“ Spatříte-li obojí, bude to pro vás nesnesitelné. Jestliže spatříte nepřítele v příteli, nebudete schopni jej milovat. Jestliže spatříte přítele v nepříteli, nebudete schopni jej nenávidět. Celý život se stane hádankou.

 

     Moje poznání 1: Láska a nenávist představují dualitu, tedy monádu, kdy zárodek jednoho pólu duality je obsažen v celistvosti druhého pólu duality a opačně zárodek druhého pólu duality je obsažen v celistvosti prvního pólu duality.

 

     Hérakleitovi se přezdívá „ten, který mluví v hádankách“. Přitom v nich nemluví, je pravdivý k životu. Nemá žádnou nauku o životě, netvoří systémy – je jednoduše zrcadlem. Ať je život jakýkoli, on to vystihuje. Vaše tvář se mění, zrcadlo to vystihuje. Zrcadlo není hádankovité, je pravdivé.

     Logické tvrzení bude zákonitě falešné, protože nemůže být tvrzením o životě. A tvrzení o životě bude nelogické, protože život existuje díky rozporům.  

     Pohleďte na život; všude jsou rozpory – na rozporech ovšem není nic špatného; to pouze pro vaši logickou mysl se zdají nesnesitelné. Jestliže dosáhnete mystického vhledu, stanou se nádhernými. Skutečně, krása bez nich nemůže existovat. Jestliže nedokážete nenávidět téhož člověka, kterého milujete, nebude ve vaší lásce žádné napětí. Bude to pouze neživá věc, nebude zde žádná polarita, všechno vyčichne. (NE)

     Co se to děje? Proč to v životě tak chodí? Protože když nenávidíte, rozcházíte se; znovu nabudete počáteční vzdálenost. Než jste se zamilovali, byli jste dva oddělení jedinci. Když jste se zamilovali, stali jste se jedním, stála se z vás komunita. Stanete se komunitou, dosáhli jste společné jednoty. Komunita je nádherná na pár okamžiků, ale poté vypadá jako otroctví. Vrchol je nádherný pouze proto, že existuje i údolí.

     Ráno milujete, s odpolednem jste již plni nenávisti. Přemístili jste se do údolí, do počáteční pozice, kde jste byli předtím, než jste se zamilovali – nyní jste opět jednotlivci. Být jednotlivcem je také krásné, protože to znamená svobodu.    

     Být v údolí je rovněž krásné, protože je to uvolnění. Poté jste opět připraveni jít na vrchol; s večerem jste opět zamilovaní.  Když se po okamžicích plných nenávisti znovu zamilujete, jsou to nové líbánky.

     Není-li žádná změna, život je statický. Jestliže se nedokážete přemístit k protikladu, všechno vyčichne a stane se nudným. Proto se také dobře vychovaní lidé stávají nudnými – protože se neustále usmívají, nikdy nejsou naštvaní. Urazíte je a oni se usmívají, chválíte je a oni se usmívají, odsoudíte je a oni se usmívají – jsou nesnesitelní. Jejich úsměv nemůže být velmi hluboký, zůstává pouze na rtech, je to grimasa. Oni se neusmívají, pouze se chovají podle předpisů. A jejich úsměv je odporný.

     Jestliže se nedokážete přemístit k protikladu, odkud potom získáte hloubku? Hloubka přichází přesunem k protikladu. Láska je nenávist. (NE) Vlastně bychom neměli používat slova „láska“ a „nenávist“, měli bychom používat jedno slovo: „láskonenávist“. A milostný vztah je vztah založený na láskonenávisti – a je to nádherné! (NE)  

 

     Moje poznání 2:  Využívat protipólu ve svém jednání, tak jak to popsáno nahoře, představuje ale karmickou zátěž, protože to sebou nese místo lásky nenávist, místo dobra zlo. K tomu, aby byl náš život pestřejší, slouží naše emoce. Nemělo by to však být násilné chování na opačné straně duality.  Pro vyjádření lásky stačí pouze vědomí, že existuje také nenávist, jako možný vztah, ale duchovně založená bytost nemusí prožívat skutečnou nenávist, protože láska ji naplňuje.

   Také Bůh nás všechny miluje bez rozdílu a stejným způsobem a nikdy nestřídá lásku s nenávistí. Bůh nemá preference.

 

     K dokreslení mého poznání uvádím výňatek z knihy „Hovory s Bohem III, od autora N.D.Walsche, kap. 21. Otázky klade autor (psané kurzívou), odpovídá Bůh.

Promiň, ale než tento rozhovor ukončíme, musím tě upozornit na jeden zjevný rozpor.

     „Na jaký rozpor?“

Mnohokrát jsi mi opakoval, že to, čemu říkáme „zlo“, existuje jen proto, abychom mohli zakoušet „dobro“. Řekl jsi, že nemůžeme prožívat to, čím jsme, pokud neexistuje něco, čím nejsme. Jinými slovy žádné „teplo“ bez „zimy“, žádná „radost“ bez „zármutku“ atd.

     „To je pravda.“

Dokonce jsi říkal, že se mohu dívat na problémy jako na požehnání a na zločince jako na anděly.

     „I to je pravda.“

Jak je tedy možné, že v životě vyspělých bytostí není žádné „zlo“?  Popsal jsi vyspělou společnost jako učiněný ráj!

     „Výborně. Vidím, že jsi o tom opravdu přemýšlel. Jsem rád, že tě to napadlo.“

Upozornila mě na to Nancy, když jsem jí četl některé pasáže z této knihy. Poradila mi, abych se tě zeptal, jak mohou vyspělé bytosti prožívat pozitivní zážitky, když odstranily ze svého života všechno negativní. Byla to dobrá otázka. Trochu mě zarazila. Ale ty jsi před chvíli řekl, že není třeba odpovídat na další otázky, neboť už byly všechny zodpovězeny. Já si však myslím, že bys na tohle měl ještě odpovědět.

     „Tak dobře. Udělám to pro Nancy. Ostatně je to jedna z nejlepších otázek v celé knize.“

Hmm.

     „Překvapuje mě, že ses mě na to nezeptal, když jsme hovořili o vyspělých civilizacích. Je divné, že tě to nenapadlo.“

Napadlo mě to.

     „Napadlo?“

Všichni jsme jeden celek, že ano?  Napadlo to onu část mého já, která je Nancy!

     „Výborně!  Máš samozřejmě pravdu.“

Tak jaká je tvá odpověď?

     „Vrátím se k tomu, co jsem už řekl.

     V nepřítomnosti toho, čím nejsi, neexistuje ani to, čím jsi. To je univerzální pravda, která vysvětluje, proč je vesmír takový, jaký je. Proč v něm existují protiklady jako „teplo“ a „zima“, „nahoře“ a „dole“, „dobro“ a „zlo“ atd.

     Uvědom si však, že si to všechno vymýšlíš. Jen ty určuješ, co je „teplé“ a co je „studené“, co je „nahoře“ a co je „dole“. (Vyleť do vesmíru a všechny tvé definice zmizí!) Ty určuješ, co je „dobré“ a co je „zlé“. A tvoje názory se časem mění. Mění se dokonce i v průběhu ročních období. Deset stupňů nad nulou ti v létě připadá jako „zima“. Kdežto v zimě řekneš: „To máme dneska teploučko!“ Vesmír ti nabízí pole objektivních jevů. Jen na tobě záleží, jak je budeš nazývat.

     Prozradím ti jedno velké tajemství: Opak toho, co prožíváš, nemusí existovat v bezprostřední blízkosti. Vzdálenost je nepodstatná. Vesmír ti poskytuje široké pole, v němž existují všechny protiklady, a tím ti umožňuje prožívat, co si zvolíš. To je funkcí vesmíru.“

Kdybych však nikdy nezažil „zimu“, kdybych jen věděl, že někde ve vesmíru je „zima“, jak bych mohl vědět, co „zima“ opravdu je?

      „Zimu“ jsi už zažil. Zažil jsi veškerou „zimu“. Jestliže ne v tomto životě, tak v některém z mnoha minulých životů. Poznal jsi „velké“ a „malé“, „nahoře“ a „dole“, „tady“ a „tam“ a všechny ostatní protiklady. Všechny protiklady máš vryté do paměti. Nemusíš je zakoušet znovu, když nechceš. Stačí, když si je připomeneš - když si uvědomíš, že existují. Všichni jste zažili všechno. Nejen lidé, ale všechny bytosti ve vesmíru. Nejenže jste všechno zažili, ale také vším jste.

      Vy jste VŠECHNO. Jste to, co prožíváte. Svůj život si vytváříte sami.“

Tomu dost dobře nerozumím.

     „Pokusím se to vysvětlit. Především si však musíš uvědomit, že se rozpomínáte na všechno, čím jste, a z toho si vybíráte to, co chcete prožívat v tomto životě na této planetě.“

Bože, jak je to jednoduché!

     „Je to jednoduché. Oddělili jste se od Boha, od kolektivu a teď se opět stáváte jeho součástí. Tohle děláte v opakovaných cyklech. Říkáte tomu „evoluce“. Říkáte, že se „vyvíjíte“. Vývoj se ovšem pohybuje v kruhu. Všechno se pohybuje v kruhu. Je to základní pohyb veškerého života.“

To je úžasné, jak srozumitelně to dovedeš vysvětlit!

     „Prostě to začínáš chápat. Vyčistil sis „přijímač“. Odstranil jsi poruchy v signálu. Jsi ochoten poznávat nové věci. A tato ochota všechno změní pro tebe i pro celé lidstvo.“

Měl bych si pospíšit. Potřebujeme novou duchovnost. Způsobujeme na světě hrozné utrpení.

     „To proto, že ačkoli jste všichni už prožili všechno, někteří si to ještě neuvědomují. Zapomněli to a ještě se nezačali rozpomínat. Ve vyspělých společnostech je to jinak. K tomu, aby si vyspělé bytosti mohly uvědomit, jak „pozitivní“ je jejich civilizace, nepotřebují mít „negativitu“ přímo před očima. Vyspělé bytosti si „pozitivně uvědomují“, čím jsou, aniž musejí vytvářet negativitu. Aby věděly, čím nejsou, stačí, když ji vidí v jiné části vesmíru.

     Mimochodem, vaše planeta jim slouží jako velice dobrý kontrast pro takové srovnání. Připomíná jim to, jak se cítily, když prožívaly to, co teď prožíváte vy. Ve srovnání s tím si uvědomují, co prožívají dnes. Už chápeš, proč vyspělé bytosti nepotřebují ve své společnosti „zlo“ ani jinou „negativitu“?

Ano. Ale proč to potřebujeme my v naší společnosti?

     „Ani vy to NEPOTŘEBUJETE. To se snažím ti vysvětlit v této knize. Abyste si uvědomili, čím jste, k tomu vám dokonale stačí žít ve vesmíru, v němž existuje to, čím nejste. A v takovém vesmíru žijete. To je univerzální zákon, kterému se nemůžete vyhnout.

     Nemusíte si vytvářet své vlastní negativní pole. To znamená, že můžete změnit způsob života na vaší planetě už dnes, že můžete odstranit všechno, čím nejste, aniž tím ohrozíte svou schopnost uvědomovat si a prožívat to, čím opravdu jste.“

Úžasné!  Tohle je největší objev v této knize!  Takže nemusím hledat protiklady jen proto, abych mohl realizovat nejkrásnější představu o tom, čím jsem!

     „Správně. To ti říkám už od začátku.“

Ale nikdy jsi to nevysvětlil tímto způsobem!

     „Předtím bys tomu nerozuměl. Abys mohl prožívat to, čím jsi a čím se chceš stát, nemusíš vytvářet opak. Stačí, když si uvědomíš, že to existuje jinde. Stačí, když si pamatuješ, že to existuje. Tato vědomost ze stromu poznání dobra a zla je vaším požehnáním, není prokletím ani dědičným hříchem.

     Abyste si připomněli, že to všechno existuje, že jste to všechno už zakusili - že jste to všechno prožili v hmotné formě - stačí, když se podíváte vzhůru.“

Tím myslíš do vlastní duše.

     „Ne, tím myslím přesně to, co jsem řekl. VZHŮRU. Podívejte se na nebe. POZORUJTE VESMÍR. Už jsem ti několikrát řekl, že chcete-li se stát vyspělými bytostmi, musíte zlepšit své pozorovací schopnosti. Přijímejte realitu takovou, jaká je, a dělejte to, co je vám prospěšné.“

Takže v jiných částech vesmíru mohu vidět to, čím nejsem, a na základě toho si uvědomím, čím jsem tady na Zemi.

     „Ano. Tomu se říká „rozpomínání“.“

Tomu se říká „pozorování“.

     „Co si myslíš, že pozorujete?“

Život na jiných planetách. V jiných slunečních soustavách. Ve vzdálených galaxiích. To všechno bychom mohli pozorovat, kdybychom měli potřebnou technologii. To pozorují vyspělé bytosti, které mají vyspělou technologii. Sám jsi říkal, že nás pozorují. A my bychom to dělali také.

     „Ale co byste vlastně pozorovali?“

Nerozumím tvé otázce.

     „Řeknu ti tedy odpověď. Pozorovali byste svou minulost.

Cože???

     „Když se podíváš na nebe, vidíš hvězdy - tak jak vypadaly před miliony světelných let. To, co vidíte, už tam dávno není. Vidíte to, co tam bývalo. Vidíte minulost. A na této minulosti jste se podíleli.“

Opakuj to. Já jsem tam byl?

     „Neřekl jsem ti snad, že jsi žil mnoho životů?“

Ano... ale co kdybych se do některého z těch vzdálených míst mohl dostat. Kdybych tam mohl být v „tomto okamžiku“, v tomtéž okamžiku, který na Zemi nemohu „vidět“ ještě několik set světelných let. Co bych viděl?  Viděl bych své druhé „já“?  Chceš říct, že bych viděl sám sebe, jak existuji na dvou místech zároveň?

     „Samozřejmě!  A zjistil bys to, co jsem ti už mockrát opakoval - že neexistuje čas a že tedy nevidíš žádnou „minulost“.

V „tomto okamžiku“ žiješ i životy, které v pozemském čase budou tvou budoucností. Vzdálenost mezi tvými mnoha „já“ ti umožňuje prožívat oddělené okamžiky a nezávislé totožnosti.

     „Minulost“, na kterou si vzpomínáš, i „budoucnost“, kterou bys viděl, jsou „přítomný okamžik“, jenž prostě JE.“To je neuvěřitelné!

 „Poslouchej. Čím větší je vzdálenost mezi tebou a událostí, kterou pozoruješ, tím hlouběji do „minulosti“ se tato událost vzdaluje. A přesto se nestala „dávno“. To jen vzdálenost vyvolává iluzi „času“ a umožňuje ti prožívat tvé já „tady a teď“, zatímco jsi „tam a tehdy“! Jednoho dne pochopíš, že to, čemu říkáte čas a prostor, je jedno a totéž.

Pak si uvědomíš, že všechno se děje tady a teď.“

To je... to je... šílené. Nevím, co si mám myslit.

     „Až pochopíš, co ti říkám, uvědomíš si, že nic z toho, co vidíš, není reálné. Vždycky vidíš jen obraz toho, co se stalo, a ten interpretuješ. Tvá osobní interpretace se nazývá představivost. V představivosti si můžeš vytvořit cokoli. Neboť - a to je velké tajemství - tvoje představivost funguje oběma směry.“

Cože?

     „Nejenže interpretuješ energetické podněty, ale také je produkuješ. Když si něco představuješ, tvá představa se zhmotňuje. Čím déle si to představuješ (a čím větší množství lidí si představuje totéž), tím hmotnější je vaše představa, až se nakonec změní v to, čemu říkáte realita.  Tuto realitu pak „vidíte“ a snažíte se určit, co to je. Tímto způsobem probíhá to, čemu já říkám proces.                     

     Vy jste tento PROCES. Bůh je tento PROCES.

To jsem měl na mysli, když jsem ti říkal, že jsi stvořitel i stvoření. Teď, když jsem ti vysvětlil, jak funguje vesmír, když jsem ti odhalil tajemství veškerého života, můžeme tento rozhovor ukončit.“

Teď jsi mě vyvedl z míry... jsem šokován. Rád bych našel nějaký způsob, jak tohle všechno uplatnit ve svém životě.

     „Už to všechno uplatňuješ. Nemůžeš dělat nic jiného. To se prostě děje. Otázka je, zda to děláš vědomě nebo nevědomě. Zda svůj životní proces aktivně řídíš nebo se jím necháš jen pasivně unášet. Vždycky se snaž jednat aktivně.“

To je ohromující. To je úžasné zakončení úžasného rozhovoru.

     „Tohle nové poznání uplatníš nejlépe tak, že začneš vědomě vytvářet svůj život. Budeš-li si to pamatovat, můžeš změnit nejen svůj vlastní život - ale celý svět. Tohle je pravda, kterou jsem vám chtěl v této knize odhalit.“

Už rozumím!  Už jsem to pochopil!

***

     Jaké je Hérakleitovo poselství, nejhlubší poselství? Pochopte jej, abyste jej mohli následovat.

     Nevěří ve věci, věří v procesy – „proces“ je mu Bohem. A budete-li pozorovat bedlivě, uvidíte, že věci ve světě neexistují – vše je proces. (ANO) Používat slovo „je“ je ve skutečnosti existenciálně špatně, protože vše se něčím stává. Nic není ve stadiu jsoucnosti, nic! (ANO)

     Vše roste, je v pohybu, v procesu. Život je pohyb. Je jako řeka – neustále v pohybu. Hérakleitos praví: „Dvakrát do téže řeky bys nevstoupil“, protože ve chvíli, kdy do ní vstoupíte podruhé, se již pohnula. Život se mění. Pouze změna je věčná, pouze změna se nikdy nezmění. Vše ostatní se mění. Věří v neustálou revoluci. (NE, správně by mělo být místo revoluce evoluce.)

     Vše je v revoluci. (NE) To je způsob, jak vše je. Být znamená stávat se něčím.  Zůstávat tam, kde jste, znamená pohybovat se – nemůžete nikde zůstat, nic není statické.

     Dnešní fyzici se shodují s Hérakleitem. Kdykoliv se jakákoli věda přiblíží realitě, musí souhlasit s Lao-c´a Hérakleitem. Dnešní fyzici tvrdí, že vše je v pohybu. Eddington  řekl, že jediné falešné slovo je „klid“. Nic není v klidu, nic ani nemůže být v klidu; je to falešné slovo, vůbec neodpovídá realitě. (ANO)

 

     Toto je nejhlubší poselství Hérakleita: vše plyne a mění se; vše je v pohybu, nic není statické. (ANO)

     V okamžiku, kdy na něčem lpíte, míjíte realitu. Vaše lpění se stává problémem, protože realita se mění a vy lpíte. (ANO)

 

     Moje poznámka: Hérakleitos přinesl poznání o tom, co o více jak dva tisíce let později přinesla také kvantová fyzika.    

 

     „Je“ existuje pouze v jazyce. V životě, v existenci není žádné „je“ – vše se něčím stává. Sám Hérakleitos, když hovoří o řece - že nemůžete vstoupit do téže řeky dvakrát, také říká, že když to učiníte, jste těmi samými a nejste těmi samými. Stejně vypadáte pouze na povrchu. Nejen řeka, ale i vy jste se změnili. (ANO)

     Včera jste mne milovali. Dnes se hněváte. Lpím na včerejšku a říkám: „Musíte mne milovat, protože včera jste mne milovali a včera jste řekli, že mne budete milovat pořád – co se nyní stalo? Ale co můžete dělat? A včera, když jste řekli, že mne budete milovat pořád, na tom nebylo nic falešného, ale nebyl to ani slib - byla to prostě nálada a já jsem příliš věřil této náladě. V tom okamžiku jste cítili, že mne budete milovat pořád a pořád a pořád, navždy, a nebylo v tom nic nepravdivého, to si pamatujte. Bylo to pravdivé vzhledem k okamžiku, byla to nálada, ale nyní je ta nálada pryč. Ten, kdo to řekl, již není. A pokud je to pryč, je to pryč; nedá se nic dělat. Lásku nemůžete přinutit! (ANO) Právě to ale děláme – a přetváříme ji v neštěstí. (ANO)

     Nelpěte; jestliže lpíte, vytváříte peklo.(ANO)  Lpění je peklo a nelpící vědomí je vždy v nebi (NE) – člověk plyne s náladou, akceptuje náladu, akceptuje změnu; beze vší zášti, beze všech stížností, protože takový je život, tak se věci mají. (ANO)  Můžete bojovat, ale nemůžete nic změnit.(NE)

     Buďte pravdiví k proměnám svého já, protože to je jediná realita. (ANO) Proto Buddha říká, že žádné já neexistuje. (NE) Jste řeka.

     Neexistuje žádné já, protože ve vás není nic neproměnlivého. (NE) Buddha byl vyhnán z Indie, protože indické myšlení, zejména brahmáni, hinduisté věřili ve stále já, Átma. Pořád tvrdili, že existuje něco stálého, a Buddha tvrdil, že jedině změna je stálá – nic není stále. (ANO)

     Proč chcete být něčím stálým? Proč chcete být mrtví? Protože pouze mrtvá věc může být stálá. (NE) Vlny přichází a odchází, proto je oceán živý.

 

     Moje poznámka: Ve skutečnosti existuje jednak Vyšší Já, Božská jiskra – součást naší duše, která ale také podléhá evolučnímu vývoji, a také Nižší Já – naše Ego, které je součástí naši mysli a podléhá nejen evolučnímu vývoji, ale také možnému revolučnímu vývoji – tedy velkým změnámjedenkrát za jeden lidský život.  Dokonce ani mrtvá věc není stálá, podléhá rozkladu.

 

     Život se pohybuje skrze jeden protiklad k druhému.(NE) A Hérakleitos tvrdí, že toto je tajemství, skrytá harmonie. Je velmi poetický, musí být. Nemůže být filosofický, protože filosofie znamená rozum. Poezie může být rozporná; poezie může sdělit věci, které se filosofové stydí sdělit – poezie je pravdivější k životu. A filosofové jednoduše krouží kolem a kolem; nikdy nezasáhnou centrum; neustále chodí okolo horké kaše. Poezie jednoduše zasáhne přímo. 

 

     Moje poznání 3: Hérakleitos neřekl, že život se pohybuje skrze jeden protiklad k druhému. Hérakleitos říká, že: „Protiklady tvoří souzvuk.“ Co to tedy znamená? Obecně řečeno každý člověk a lidstvo jako celek se pohybuje ve svém duchovním i fyzickém vývoji tím, že používá a využívá jen část rozptylu duality jednotlivých emocí a nepohybuje se zpravidla od protikladu k protikladu. To je dáno lidským vědomím a lidským svědomím.

     Evoluční i revoluční vývoj na planetě Zemi je způsoben působením živlů a také vědomým či nevědomým působením člověka. Působení člověka začíná od působení v rámci své rodiny, své komunity, svého národa, svého státu i svého světadílu k  ostatním lidem. Výsledkem těchto vztahů je na počátku boj o území, suroviny, moc, který se postupně může přeměňovat v klid, toleranci, pomoc, odpouštění, soucit, přátelství a lásku.

     Právě tyto protiklady vedou lidstvo postupně k takové proměně, aby vývoj probíhal především co nejblíže k pozitivním projevům duality. Vůbec se nemusíme pohybovat od krajnosti do krajnosti. Stačí nám vědět, jaké krajnosti každé duality existují a volit si správnou cestu k té žádoucí.

   Skrytá harmonie je ve skutečnosti dána tím, že ve fyzice je vždy polarita. Polarita je od nejmenších atomových struktur k největším – k jádru galaxie. Platí to také pro magnetismus a gravitaci. Je to podstatou energie. Vždy existují dva druhy energie, které pracují proti sobě a vytváří dimenzionální realitu. Hmota sama je jedna z polarit reality, antihmota je druhá. Vše interdimenzionální je sladěno se Stvořením.                                                                       

      Proč má všechno polaritu? Proč je to stvořeno takto, dokonce až po úroveň elektronů? Tyto informace pochází  z Kryonova channelingu: „Ta nejmenší věcička - dokonce i to, co nazýváme kvarky - všechno má polaritu. Nenajdete kousek přírody, který by neměl polaritu. Proč? Kdyby tomu tak nebylo, Vesmír by byl jednotvárné, nudné místo k životu. Když vytvoříte dualitu pro každou jednotlivou částici, stvoříte aktivní Vesmír, který sám sebe vyrovnává a nikdy není v klidu. Pokud by tomu tak nebylo, byl by statický, neměnný a ne-tvůrčí. Takže - bez polarity by nebyl život. Život je vytvářen polaritou v atomových částicích. Život je něco, co je pro existenci Vesmíru nezbytné. Neexistuje žádný důvod pro fyziku bez života. Život je PROJEKT/KONCEPT.“

***

     Nyní se pokuste proniknout Hérakleitovy výroky:

 

 

Skrytá harmonie je lepší než zjevná.

 

     Proč je skrytá harmonie lepší než zjevná? Protože ta zjevná je na povrchu, ale povrch může klamat; povrch může být obdělávaný, upravovaný. V centru jste existencionální, na povrchu sociální. Manželství je na povrchu, láska je v centru.  Láska je skrytá harmonie, manželství je zjevná harmonie. (ANO)

     Existují konzistentní lidé: Když milují, tak milují, když nenávidí, tak nenávidí – nikdy nedovolí protikladům se smísit a setkat se. Mají naprosto jasno v tom, kdo je jejich nepřítel a kdo je jejich přítel. Žijí na povrchu a vytváří konzistentnost. Jejich konzistentnost není skutečnou konzistentností; hluboko uvnitř vřou inkonzistence; na povrchu to ještě nějak zvládají. Nezaobírejte se příliš povrchem. Běžte hlouběji – a nesnažte se volit mezi protiklady. Budete muset žít obojí. (ANO)

     A pokud umíte prožít oboje, aniž byste k nim přilnuli, pokud umíte prožít oboje a zůstat svědkem, toto dosvědčování bude skrytou harmonii. Tehdy poznáte, že toto je pouze ovzduší, změny v obdobích, nálady, které prostě přicházejí a odcházejí – a spatříte v nich Gestalt. (ANO)

 

     Moje poznámka: Tvarová psychologie (též gestalt psychologie, gestalt principy nebo gestaltismus) prosazuje zásadu tzv. celostnosti. Vystupuje proti orientaci psychologických laboratoří na vyčleňování jednoduchých elementů prožívání a chování, tedy proti tzv. elementové psychologii, hodlající vyčlenit určité základní jednotky (např. reflexy) a z nich pak jaksi skládat větší celky.

     Tvarová psychologie tvrdí, že elementy jsou jen výsledkem umělé abstrakce a konstrukce. Psychologická realita se vyznačuje přirozenými celky fungujícími vždy v organických souvislostech. Vše živé směřuje k tvarům, celkům, formám, a touto tendencí se řídí vnímání, myšlení, chování i usilování vůle.

     Gestaltismus vznikl z německého výrazu Gestalt, jenž je do češtiny překládán jako podoba, tvar, celek, struktura, útvar. V současnosti je název používán v původní německé formě. Tento směr vznikl jako reakce na elementarismus: kladl důraz na odlišnost kvality celku jako pouhého sumáře jednotlivých kvalit, které obsahuje. „Celek je víc než suma částí a celky nelze vždy vykládat z částí.

     Gestalt zákony:

  • Zákon blízkosti – tendence vnímat podobné objekty jako skupiny nebo série
  • Zákon podobnosti – smíšené skupiny podobných a odlišných objektů vidíme po skupinách
  • Zákon pokračování/směru – v obrazcích hledáme čáry s nepřerušeným pokračováním
  • Zákon výstižnosti (Prägnanz) – tendence vidět nejjednodušší tvar
  • Zákon dobrého tvaru – tendence doplňovat obrazce
  • Vnímání figury a pozadí – schopnost mysli zaměřit pozornost na smysluplný tvar a ignorovat zbytek
  • Konstantnost velikosti – schopnost vnímání perspektivy

***

     Gestalt říká, že existuje harmonie mezi tvarem a pozadím. Nejsou to protiklady, pouze se zdají být protiklady.

     Například ve školách vidíte tabuli a učitelka na ni píše bílou křídou. Černá a bílá jsou protiklady. Černá musí být pozadím a bílá musí být tvarem; jsou v kontrastu, je mezi nimi napětí – jsou to protiklady a je mezi nimi napětí. Bílá vypadá na černé běleji; to je ona harmonie. Na bílé prostě zmizí, protože ji chybí napětí, protiklad. (ANO)

     Pamatujte, že Ježíš by býval zmizel, kdyby jej Židé neukřižovali. Oni z něho učinili Gestalt; kříž byl tabulí a Ježíš se na ní stal bělejším. (ANO) Ježíš by býval úplně zmizel (z vědomí jeho současníků). Pouze díky kříži přetrval. A díky kříži také pronikl do lidských srdcí více než Buddha, více než Mahávíra. (ANO)  Téměř polovina světa se do něj zamilovala – to kvůli kříži. Byl bílou čárou na černé desce. Buddha byl bílou čárou na bílé desce; není tam kontrast, pozadí je stejné jako tvar. (ANO)

    Jestliže jednoduše milujete a nedokážete nenávidět, vaše láska nebude mít hodnotu. (NE) Nebude mít žádnou intenzitu, nebude plamenem, nebude vášní; bude prostě chladná. (NE) Ale jak se z ní stane vášeň? Tím, že ten samý člověk je schopen rovněž nenávisti. (NE) Soucit je intenzivní, jestliže ten samý člověk je také schopen hněvu. (ANO). Je-li jednoduše neschopen hněvu, potom bude jeho soucit impotentní. (ANO) Je bezmocný, proto je soucitný. (NE) Jestliže miluje navzdory nenávisti, vzniká vášeň. (NE)

     A Hérakleitos hovoří o nejhlubším Gestaltu.

 

Skrytá harmonie je lepší než zjevná.

 

     V tom je rozdíl mezi člověkem zbožným a mravným. Mravný člověk je harmonický pouze na povrchu (NE); zbožný člověk je harmonický v centru (ANO u skutečné zbožnosti) Na mravného člověka se můžete spolehnout; (ANO) na zbožného člověka nikoliv. (NE) Mravný člověk je předvídatelný; zbožný člověk nikdy. (NE)

     Nikdo neví, jak se zachová Ježíš – dokonce ani jeho blízcí přívrženci si neuvědomovali, že jej nemohou předvídat. Mluví o lásce, a pak vezme bič a vyžene směnárníky ven z chrámu (NE); mluví o soucitu, mluví ve smyslu „milujte své nepřátele“, a přitom rozhněvá celý chrám – je to buřič. (NE) Člověk, který mluví o lásce, se zdá být inkonzistentním. (NE)

     Bertrand Russel napsal knihu „Proč nejsem křesťanem. V této knize vyzdvihuje všechny tyto inkonzistence. Říká: „Ježíš je inkonzistentní a vypadá neuroticky. Na jednom místě říká: milujte své nepřátele, a potom se chová tak hněvivě – nejen vůči lidem, dokonce vůči stromům: prokleje fíkovník. (NE) Jednou přišli k fíkovníku a měli hlad, nebylo ovšem to pravé roční období pro fíkovníky. Pohlédli na strom a neviděli žádné plody a říká se, že Ježíš ten strom proklel. (NE) Co to je za člověka? A to mluví o lásce!“ (NE)

     Má skrytou harmonii, ale Bertrand Russel ji nemůže objevit, protože je moderním Aristotelem. Nemůže ji najít, nemůže ji pochopit. Dobře, že není křesťanem – moc, moc dobře. Nemůže být křesťanem, nemůže být zbožným člověkem. Je to moralista; každé jednání by mělo být konzistentní – ale vůči čemu? Vůči komu? Jedno mé tvrzení by mělo být konzistentní vůči druhému – proč? (NE) To je možné, pouze pokud řeka neplyne.

 

     Moje poznání 4: Moje poznání, které souvisí s předchozími čtyřmi odstavci, je zapsáno v mém textu:  „Ježíš a výroky, které neřekl, i když jsou součástí evangelií“.

    Pro toto poučení jsem vybíral výroky nejdříve z Matoušova evangelia (Mt), které je první ze čtyř evangelií v Novém zákoně. Výroky, které Ježíš neřekl, byly do evangelia vloženy buď samotným evangelistou Matoušem, nebo převzaty Matoušem od evangelisty Marka, nebo byly vloženy upravovateli evangelií – církevními otci, aby zdůraznili některé aspekty v evangeliích, důležité pro církev. Dále jsem vybíral výroky uvedené v Janově evangeliu, které byly také upravovány a přidávány upravovateli evangelia v souladu s potřebou rodící se křesťanské církve. Někde uvádím jen odkaz na příslušnou část evangelia, a u některých částí uvádím celé znění. Výběr kapitol a částí textu není proveden vyčerpávajícím způsobem.

     Ježíš by neřekl nikdy žádná slova nebo věty, kterými by vyhrožoval lidem peklem, ďáblem nebo uvržením do pece ohnivé nebo jakoukoliv jinou negativitou. To jsou pozůstatky mýtů z jiných náboženství a názory a přání vtělené do evangelií církevními otci při úpravě textů Nového zákona, aby posílili svůj vliv na křesťanskou obec.

    Ježíš neproklel fíkovník už z jednoduchého pohledu, že by neproklel nikdy nic. Ježíš také nevzal bič, aby vyhnal směnárníky z Jeruzalemského chrámu, ale převrátil některé jejich stoly.

     Těch změn je více jak šedesát, takže po jejich vynětí z evangelia se mění evangelia v opravdu dobrou zprávu.

     Rozsah textu překračuje rámec tohoto textu, a proto odkazuji na můj web https://duchovnipoznatky.webnode.cz.

 

***

     Pozorovali jste někdy řeku? Někdy teče doleva, někdy teče doprava, někdy na jih, někdy na sever a uvidíte, že tato řeka je velmi inkonzistentní – ale existuje v ní skrytá harmonie: dosáhne oceánu. Pohybuje se směrem k oceánu. (ANO)

     Pomyslete na řeku, která je konzistentní, která říká: „Pořád poteču na jih, neboť jak bych mohla téct na sever? Lidé by říkali, že jsem inkonzistentní. Taková řeka nikdy nedosáhne oceánu. Řeky Russela a Aristotela nikdy nedosáhnou oceánu; jsou příliš konzistentní, příliš na povrchu. A neznají skrytou harmonii – nevědí, že skrze protiklady můžete hledat tentýž cíl. Tentýž cíl může být nalezen skrze protiklady.

     Lidé od vás očekávají konzistentnost, a skrytá harmonie není součástí společnosti. Je součástí kosmu, ale ne společnosti. Společnost vypracovala celý plán, jako kdyby bylo vše statické. Společnost vytvořila morálky, předpisy, jako kdyby vše bylo nepohyblivé. (ANO)

     Proto morálky společně přetrvávají po staletí. Vše se mění a mrtvá pravidla přetrvávají. Vše se i nadále mění a takzvaní moralisté i nadále kážou tytéž věci, které jsou absolutně irelevantní – ale oni jsou konzistentní vůči své minulosti. Absolutně irelevantní věci přetrvávají…(ANO)

     Moralisté pokaždé zavřou dveře, protože s každým novým prorokem přijdou problémy, protože žádný prorok nemůže být konzistentní vůči starým pravidlům. Bude žít okamžikem. Bude mít svůj vlastní řád – konzistentní vůči aktuální realitě. Ale jaká je záruka, že bude konzistentní vůči minulosti? Žádná záruka neexistuje, tak tomu nebude. A tak každá morální tradice zavírá dveře. (ANO)

     Džinisté zavřeli dveře: tvrdí, že Mahávíra je tím posledním. (ANO) Mohamedáni tvrdí, že Mohamed je tím posledním prorokem (ANO); křesťané tvrdí, že Ježíš je jediným zplozeným Božím synem, už žádní další (ANO) – všechny dveře zavřeny.

     Proč moralisté pokaždé zavírají dveře? Pouze jako bezpečnostní opatření, protože jestliže se objeví prorok (dokonalý mistr), převrátí vše vzhůru nohama, vytvoří chaos. Nějak se usadíte: církev, morálka, předpisy; vše je pevné – řídíte se pravidly. Na povrchu dosáhnete zjevné harmonie. Najednou přijde prorok a všechno přetvoří, všechno ruší; začíná tvořit od začátku. (ANO)

     Moralista je člověk na povrchu. Žije pro pravidla, pravidla tu nejsou pro něho. On je tu pro svaté knihy, svaté knihy tu nejsou pro něho. Řídí se pravidly, ale neřídí se vědomím. (ANO) Jestliže se řídíte vědomím, jestliže jste svědkem, dosáhnete skryté harmonie. Tehdy vás protiklad neobtěžuje, dokážete ho využít.(ANO) A jakmile dokážete využít protikladů, máte tajný klíč: nenávist dokáže vaši lásku učinit krásnější. (NE)

     Nenávist není nepřítelem lásky. (NE) Je právě tím kořením, které činí lásku nádhernou – je to pozadí. (NE) Tehdy dokážete hněvem zintenzivnit svůj soucit, tehdy to není protiklad. (NE) A toto míní Ježíš, když říká: „Milujte své nepřátelé.“ (NE) Znamená to: Milujte své nepřátele, protože nepřátelé nejsou nepřátelé – jsou to přátelé, můžete je využít. Ve skryté harmonii se stanou jedním.

     Hněv je nepřítel (NE) – využijte jej, učiňte z něj přítele ANO).  Nenávist je nepřítel (NE) – využijte ji, učiňte z ní přítele (ANO)! Dovolte své lásce, aby se takto prohloubila, učiňte z ní půdu – stane se z ní půda. (ANO)

     Toto je Hérakleitova skrytá harmonie: Milujte nepřátele, využijte protikladů. (NE) Protiklad není protikladem, je pouze pozadím. (NE)

     Racionalistům se samozřejmě bude zdát, že Hérakleitos mluví v hádankách, nejasně, temně. Ale jestliže jste závislí na racionální mysli, bude obtížný, protože tvrdí, že z disharmonie neshodných věcí je nejkrásnější harmonie – milujte své nepřátele.

     Život bude nemastný neslaný, jestliže bude protikladnost zničena. (NE) Jen si představte svět, kde nejsou hříšníci. Myslíte, že budou všichni světci? Světec nemůže existovat bez hříšníka – světec potřebuje hříšníka. Hříšník nemůže existovat bez světce – hříšník potřebuje světce. (NE) Existuje mezi nimi harmonie, skrytá harmonie. Jsou to polarity.

 

     Moje poznání 5: Ježíšův výrok „Milujte své nepřátele“ vychází z Kristova vědomí, že všichni lidé jsme součástí jednoho celku, že jsme bratři a sestry, že všichni máme v sobě kousek Boha v podobě Božské jiskry – Vyššího Já. Všichni jsme jedna Boží rodina a přicházíme na tento svět v rámci početné karmické skupiny, ve kterých jsou proměňovány naše role rodičů, dětí, sourozenců, manželů, příbuzných a přátel z minulých životů do života současného. Proč bychom měli někoho nenávidět, když tato bytost byla v minulém životě naše matka, otec, sestra, bratr….? Máme-li milovat, nepotřebujeme nejdříve nenávidět! Stačí si uvědomit, že kromě lásky existuje v pozadí našeho lidského vědomí také nenávist, ale nemáme a nemusíme ji projevit.

***

      A život je krásný díky obojímu. Bůh nemůže existovat bez Ďábla. (NE) Bůh je věčný (ANO), Ďábel je věčný zrovna tak. (NE)

     Lidé za mnou přicházejí a ptají se: Proč? Jestliže existuje Bůh, proč je všude tolik neštěstí, zla, špatnosti – proč? To proto, že Bůh bez nich nemůže existovat – je to pozadí. (NE) Bůh sám bez Ďábla bude nechutný, prostě nechutný – můžete Jej vyzvracet, ale ne pozřít – prostě nechutný, odporný. (NE) On však má skrytou harmonii; nemůže existovat bez Ďábla, proto k Ďáblu nechovejte nenávist – využijte ho. (NE) Jestliže jej využívá Bůh, proč ne vy? Jestliže bez něj nemůže existovat Bůh, jak byste bez něj mohli existovat vy? (NE) Skuteční světci, světci, kteří mají intenzitu, jsou přesně jako Gurdžijev.

     Alan Watts napsal o Gurdžijevovi: „Je to ten nejsvatější lotr, jakého znám!“ A je tomu tak, je to lotr – ale ten nejsvatější. Bůh sám je lotr, ten nejsvatější. (NE!) Jestliže odříznete Ďábla, zároveň s tím jste zabili Boha.(NE) Hra potřebuje dvě protistrany.

     Když byl Adam pokoušen Ďáblem, byl to Bůh sám, kdo ho pokoušel. (NE) Je to spiknutí. Had je ve službách Boha, Ďábel zrovna tak. (NE) Musí existovat spiknutí, jinak hra nemůže pokračovat. Musí existovat hluboká harmonie – to je spiknutí. (NE) Bůh praví Adamovi: „Nebudeš jíst z tohoto stromu poznání.“ V tom okamžiku začíná spiknutí, začíná hra; jsou ustanovena první pravidla. (NE)

     Křesťanství uniklo mnoho krásného, protože se snažilo vytvořit zjevnou harmonii a po dvacet století měli křesťanští teologové starosti s Ďáblem: „Jak ho vysvětlit?“(ANO)  Není třeba, je to prosté, Hérakleitos to ví. Je to velmi prosté, netřeba vysvětlovat.  Ale křesťané se strachovali, protože pokud existuje Ďábel, musel ho stvořit Bůh; jak by zde jinak mohl být?

     Jestliže existuje Ďábel, Bůh mu musel dovolit existovat; jak jinak by zde mohl být? (NE) A jestliže ho Bůh nedokáže zničit, pak se váš Bůh stává impotentním; potom ho nemůžete nazývat všemohoucím. A jestliže Bůh stvořil Ďábla, aniž by věděl, že se z něho stane Ďábel, pak není vševědoucí. (NE) Stvořil Ďábla, aniž by věděl, že tím naruší celý svět. (NE) Stvořil Adama, aniž by věděl, že bude jíst ovoce ze stromu. Zakázal to! – potom není vševědoucí. (NE)  Jestliže existuje Ďábel, potom Bůh nemůže být všudypřítomný, protože kdo by potom byl přítomný v Ďáblu? (NE) Potom nemůže být všude; přinejmenším není v Ďáblově srdci. (ANO) A pokud je v Ďáblově srdci, proč potom zatracovat ubohého Ďábla?

     Existuje spiknutí – skrytá harmonie. Bůh zakázal Adamovi jíst ze stromu jen proto, aby ho pokoušel; toto je první pokušení, neboť jakmile řeknete: „Nedělej to“, pokušení se již dostavilo.(NE) Ďábel přichází až později – první pokušení pochází od Boha. (NE) V rajské zahradě byly jinak miliony stromů, takže pokud by byl Adam odkázán sám na sebe, je téměř nemožné, aby našel právě Strom poznání – je to téměř nemožné! Neuvěřitelné.

     Odkázáni sami na sebe by jej Adam a Eva nikdy nenašli – ale Bůh je pokoušel. Na tom trvám, pokušení pochází od Boha. (NE) A Ďábel je teprve druhým partnerem ve hře. Pokoušel je: „Nejezte! – okamžitě ten strom rozpoznali a tužba se musela dostavit. (NE)

     Proč Bůh zakazuje? (NE) Musí za tím něco být. Bohu to přitom zakázáno není, on sám z něj jí; je to zakázáno pouze nám – mysl se dala do pohybu, hra začíná. Poté, jako spoluspiklenec, nastupuje Ďábel, had a říká: „Sněz! – protože pokud sníš, budeš jako bohové. (NE) A to je nejhlubší tužba v lidských myslích, být jako bohové. (NE)

     Ďábel se uchýlil k triku, protože zná spiknutí. Nepřiblížil se k Adamovi přímo, přiblížil se k němu skrze Evu – protože pokud chcete pokoušet muže, můžete ho pokoušet pouze skrze ženu. (NE) Přímo jej pokoušet nelze. Každé pokušení přichází skrze sex, každé pokušení přichází skrze ženu. (NE)

     Žena je pro Ďábla z hlediska hry důležitější – protože není možné říci ne ženě, která vás miluje. (NE) Ďáblovi můžete říct ne, ale ženě…? A Ďábel přichází ve formě hada. (NE) To je pouze falický symbol, symbol pro mužský pohlavní orgán.

     Není možné odporovat ženě, kterou milujete, proto se z žen snadno stávají spiklenci s Ďáblem. (NE) Tehdy nastoupilo pokušení (NE) a Adam snědl jablko ze stromu, ovoce poznání (ANO) – a proto jste mimo rajskou zahradu (NE)… a hra pokračuje. (ANO)

     Je to hluboká skrytá harmonie. Bůh nemůže fungovat sám. (NE) Fungoval by jako elektřina fungující pouze díky kladnému pólu, bez pólu záporného. (NE) Fungoval by pouze díky muži, bez ženy. (NE) Ne, pokusil se o to již předtím – selhal. Nejprve stvořil Adama (ANO), ale selhal, protože pouze s Adamem nemohla hra pokračovat. (NE) Potom stvořil ženu. (ANO)

     První ženou, kterou stvořil, nebyla Eva. První ženou byla Lilith (ANO) – ale ta očividně věřila v ženské emancipační hnutí. (NE) Dělala potíže, protože řekla: „Já jsem stejně nezávislá jako ty“. (NE)  A prvního dne, když šli spát, se objevily problémy, protože měli pouze jednu postel. (NE) Kdo bude tedy spát na posteli a kdo bude spát na zemi? Lilith jednoduše řekla: „NE! „Ty budeš spát na zemi.“ (NE)

     Adam neuposlechl a Lilith zmizela. (ANO) Lilith šla k Bohu a řekla: „Takovou hru hrát nebudu.“ (NE)

     Lilith zmizela, hra nemohla pokračovat, proto Bůh stvořil ženu. Proto to tentokrát zkusil s kostí samotného muže, protože stvořit ženu samostatně by opět přineslo potíže. (NE) Vzal tedy Adamovo žebro a stvořil ženu. (NE)

     Proto existuje polarita, a přesto jednota. (NE) Jsou dva, a přesto náleží témuž tělu. (NE) Znamená to, že jsou dva, protiklady, a přesto náleží jednomu tělu, hluboko uvnitř náleží jednomu kořenu (NE); hluboko uvnitř jsou jedním tělem (NE). Když se setkají v hlubokém, milostném objetí, stávají se jedním tělem (ANO); dospějí do stadia, v němž se Adam nacházel sám; stanou se jedním, setkají se a splynou.

     Kvůli hře existuje protikladnost, ale přece hluboko uvnitř panuje jednota. (ANO) Tyto dvě věci jsou potřeba, aby hra pokračovala: protikladnost, a přece harmonie. (NE) Jestliže nastane absolutní harmonie, hra je u konce – neboť s kým budete potom hrát? (NE) A pokud nastane naprostý nesouzvuk, absolutní protikladnost, žádná harmonie, tehdy je hra u konce jakbysmet. (NE)

     Harmonie v nesouzvuku, jednota v protikladnosti je klíč ke všem záhadám. (NE)

 

 

Právě v proměnách nacházejí věci klidné spočinutí.

 

Lidé nechápou, jak je možné,

že to, co je v rozporu se sebou samým,

se může samo se sebou shodnout.

 

 

     Ďábel se shoduje s Bohem, Bůh se shoduje s Ďáblem – proto Ďábel existuje. (NE)

 

Soulad se dá prohnout stejně jako luk nebo lyra.

 

     Hudebník hraje na luk a lyru, protikladnost je pouze na povrchu. Na povrchu je střet, zápas, boj, nesouzvuk, ale odtud vzejde nejkrásnější hudba.

 

Protiklady tvoří souzvuk.

Z nesváru vzniká nejhezčí soulad.

 

Luk představuje život, ale rozsévá smrt.

 

     A smrt je jeho dílo, konečný výsledek. Smrt a život nejsou dva.

 

Luk představuje život, ale rozsévá smrt.

 

     Smrt tedy nemůže být skutečným protikladem – musí být lyrou. Jestliže luk představuje život, potom lyra musí být smrt. A mezi těmito dvěma vzniká nejjemnější harmonie života. (NE)

     Nacházíte se přesně uprostřed mezi smrti a životem – nejste jedno ani druhé. Proto nelpěte na životě a nemějte strach ze smrti. Jste hudbou mezi lyrou a lukem. Jste střetem a setkáním a splynutím a odtud se zrodí harmonie., nejjemnější harmonie.

     Nechť je život lukem, nechť je smrt lyrou, a vy buďte harmonií, skrytou harmonií.

 

Skrytá harmonie je lepší než zjevná.

 

     Moje poznání 6: Předchozí tvrzení patří k těm největším nepravdám, které jsem četl a které souvisí s Bohem. Autor, který pochází z Indie, úplně opomíjí působení karmy na člověka, komunitu, národ i na celou planetu Zemi. Karma jako následek a důsledek našich myšlenek, činů a skutků není projevem žádné harmonie, nýbrž je projevem disharmonie a často i hluboké disharmonie. Tady je ale problém v tom, že křesťanství i judaismus popírají reinkarnační kolotoč, minulé životy a vznik karem. Proto se autor snaží vysvětlit harmonii jiným způsobem. Tento způsob ale není tím, co napsal Hérakleitos. 

     Autorovo tvrzení o tom, že harmonie může vzniknout jen na základě těch nejhlubších zjevných rozporů, vychází z jeho touhy vysvětlit ty nejhlubší rozpory, které nám přinášejí různé náboženské mýty, a které považujeme za pravdivé, jiným způsobem, hledajícím harmonii na základě falešných a nesprávných předpokladů.

     Bůh je ve vztahu k nám především jako pozorovatel, dal nám svobodnou vůli a je na nás lidech co s ní uděláme. Její projevy se odráží ale v našem myšlení, slovech a činech, jsou součástí našich karem, a proto zažíváme to, co nám náleží.

    Ďábel neexistuje, Bůh žádného Ďábla nestvořil. Ďábel je produktem lidské mysli, strašákem různých náboženství, aby mohla být masa věřících lépe ovládána. To ale neznamená, že neexistují duchovní bytosti, které se starají o to, aby se naplnil náš karmický plán. To jsou ale bytosti ze Světlých sfér, jejichž představitelem je Lucifer – Světlonoš. I zde si lidé často ztotožňují Lucifera s Ďáblem a církve je v tom utvrzují.

     Protivahou Boha (mužský princip) je Bohyně (ženský princip), a součástí Boží trojice je Boží mysl – Duch Svatý. Protivahou Boha nemůže být v žádném případě Ďábel, jak dovozuje Osho.

     Bůh nikdy nikoho nepokouší, proč by to dělal, když dal lidem svobodu? Ale pokušení je součástí lidské mysli. Proto ani Adam nebyl pokoušen ani Bohem ani hadem a také neexistuje žádný dědičný hřích. To je jen mýtus o stvoření prvních lidí na Zemi.

     Vznik Adama a Evy souvisí s událostmi po „Velkém třesku“ a po vzniku prvních planet a života na těchto planetách. Na tom se podílel nejen Bůh Stvořitel, ale také Tvořitelé, kteří napomáhali vzniku života na planetách ve velkém počtu galaxií. Byli to především Tvořitelé, kteří zatoužili po bytí na vhodných planetách. Za tím účelem byl stvořen první člověk – Adam a první žena Lilith. Tato žena byla schopna sexuálního styku, ale nebyla schopna rodit. Zatímco Adam byl už trojjedinou bytostí, Lilith ještě byla bytostí bez duše. Proto byla stvořena další žena – Eva, která byla stvořena z téže látky jako Adam (nikoliv z jeho žebra) a stala se také trojjedinou bytostí jako Adam.  Na základě svého poznání, že jsou mužem a ženou, kteří mohou mít děti, se rozhodli prožívat svůj život – své bytí – na zvolené planetě. Příběh Adama a Evy souvisí s první obydlenou planetou ve Stvoření, nikoliv s planetou Zemi.

     Adam a Eva  - první muž a první žena – byli Otcem a Matkou lidské zkušenosti. To co mytologie popisuje jako Adamův pád, bylo ve skutečnosti Adamovým povznesením; byla to největší událost v dějinách lidstva. Neboť bez toho by neexistoval svět relativity. Čin Adama a Evy nebyl prvotním hříchem, ve skutečnosti byl prvním požehnáním. Tím, že učinili první „nesprávné rozhodnutí, vytvořili možnost činit jakékoli rozhodnutí v souladu se svobodnou vůli, kterou od Boha také dostali.

     Další vznik bytostí, postupně na všech vhodných planetách k životu, pocházel z této lidské dvojice způsobem, který známe dodnes, tedy rozením.

     První lidé si pamatovali, odkud přišli a kam se po smrti navrátí. Ale tato znalost se postupně z lidského vědomí vytrácela, začaly vznikat mýty a bohové, kteří byli zodpovědní za jakýkoli projev života na planetě.

     Naše různé mytologie popisuje Evu jako špatnou – neboť nabídla Adamovi jablko ze zakázaného stromu dobra a zla. Tato mýtická událost dovoluje považovat ženu za příčinu mužova „pádu“, což se hodí některým náboženstvím, že mohou považovat ženu za méněcennější bytost než je muž.

     Hluboká harmonie nemůže představovat spiknutí. Může se to tak jevit, pokud si nedokážeme vysvětlit základní procesy ve vztahu k Bohu a v našem životě.

     Výrok: „Luk představuje život, ale rozsévá smrt“, vyjadřuje, že luk je zbraní, která je užitečná při lovu a při ochraně. Není to žádný protiklad lyry, má jen podobný tvar, který je „pružný“.

 

     Osho neporozuměl dobře slovům Hérakleitovým. Mýty nelze vysvětlit skrze zjevnou ani skrytou harmonii, nýbrž pouze pravdivým pochopením podstaty mýtu.

 

***

     

     K dokreslení mého poznání uvádím výňatek z knihy „Hovory s Bohem I, od autora N.D.Walsche. Otázky klade autor (psané kurzívou), odpovídá Bůh.

 

     Z kapitoly 1:

 

     Vaše mytologie popisuje Evu jako špatnou - neboť nabídla Adamovi jablko ze zakázaného stromu dobra a zla. Tato mýtická událost vám od té doby dovoluje považovat ženu za příčinu mužova „pádu“.

     Čeho se nejvíc bojíte, to vás bude ze všeho nejvíc pronásledovat. Váš strach to k vám bude přitahovat jako magnet. Posvátné knihy všech náboženství vás nabádají, abyste neměli strach. Myslíte si, že je to náhoda?

     Zákony jsou velmi jednoduché:

1. Myšlenka je tvůrčí.

2. Strach přitahuje energii podobného druhu.

3. Neexistuje nic než láska.

Tomu nerozumím. Jak může existovat jen láska, když strach přitahuje energii podobného druhu?

 

     „Láska je nejvyšší realita. Láska je jediná realita. Láska je všechno. Pocit lásky je vaším prožíváním Boží existence. Láska je vším, co je, co bylo a co bude. Když vstoupíte do absolutna, vstoupíte do lásky.

     Sféra relativity byla vytvořena proto, abych mohl zakoušet své Já. To jsem vám již vysvětlil. To však nedělá sféru relativity reálnou. Vy i já tuto realitu vytváříme - abychom mohli poznat sami sebe empiricky.

     Nicméně tato realita se může jevit jako velmi reálná. Přijímáme ji jako skutečně existující. Tímto způsobem Bůh stvořil „něco jiného“ než sebe (i když to je, přesně řečeno, nemožné, neboť Bůh je vším, co existuje).

     Tím, že jsem stvořil „něco jiného“ - to jest sféru relativity - vytvořil jsem prostředí, ve kterém se můžete rozhodnout, že budete Bohem, místo aby vám bylo připomínáno, že Bohem jste; ve kterém můžete zakoušet Boha jako tvůrčí akt, nikoli jako pouhé myšlení; ve kterém i malá svíčka na slunci -  ta nejmenší dušička - může poznat sama sebe jako světlo.

     Strach je druhým pólem lásky. To je prvotní polarita. Když jsem stvořil sféru relativity, nejdříve jsem stvořil opak sebe samého. Ve sféře, kde žijete na fyzické úrovni, jsou jen dva stavy existence: láska a strach. Myšlenky zakořeněné ve strachu produkují jeden druh materializace na fyzické úrovni, kdežto myšlenky zakořeněné v lásce produkují jiné druhy.

     Staří mistři objevili tajemství relativního světa - a odmítli uznat jeho realitu. Zkrátka a dobře Mistři jsou ti, kteří uznávají jen lásku. V každém okamžiku. V každém případě. V každé situaci. I když byli zabíjeni, milovali své vrahy. I když byli pronásledováni, milovali své pronásledovatele.

To je velmi obtížné pochopit a ještě obtížnější napodobit. Nicméně to každý Mistr vždycky dělal. Každý Mistr to dělal bez ohledu na to, k jaké náboženské nebo filozofické tradici patřil.

     Tento příklad a toto ponaučení vám bylo dáno. Znovu a znovu vám to bylo ukazováno. Během celé historie a na všech místech. Po celý váš život a v každém okamžiku. Vesmír použil všech prostředků, aby vám tuto Pravdu odhalil. Odhalil vám ji v písních a příbězích, v poezii a tanci, v pohyblivých obrazech, kterým říkáte film, a ve slovech, kterým říkáte knihy.

 

     Všemi koridory lidské zkušenosti se ozývá tato Pravda: Láska je jedinou odpovědí. Ale vy neposloucháte.

     Nyní se obracíte k této knize a opět se mě ptáte na to, co jsem vám řekl nesčíslněkrát. A já vám to budu opakovat - v kontextu této knihy. Jste ochotni nyní poslouchat?  Uslyšíte mě?

     Co vás přivedlo k této knize? Jak došlo k tomu, že ji držíte v rukou?  Myslíte si, že nevím, co dělám?

     Ve vesmíru neexistují žádné náhody.

     Slyšel jsem volání vašich srdcí. Viděl jsem hledání vašich duší. Vím, jak hluboce toužíte po této Pravdě. V bolestech i radosti po ní voláte. Neustále mě prosíte: Ukaž se. Zjev se.

     V této knize to dělám tak srozumitelně, že tomu nelze nerozumět. Vyjadřuji se jazykem tak jednoduchým, že vás nemůže zmást. Slovy tak obyčejnými, že se v nich nemůžete ztratit.

     Proto se mě ptejte. Ptejte se na cokoli. Pokusím se vám odpovědět. Použiji k tomu celého vesmíru. Proto dávejte dobrý pozor. Tato kniha není ani zdaleka mým jediným nástrojem. Můžete mi položit otázku a pak knihu odložit. Ale dávejte pozor. Poslouchejte. Soustřeďte se na slova příští písně, kterou uslyšíte. Na informace v příštím článku, který budete číst. Na příběh příštího filmu, který uvidíte. Na náhodnou poznámku člověka, kterého potkáte. Nebo na zvuk příští řeky, příštího oceánu, příštího závanu větru, který laská vaše uši - to vše jsou moje prostředky; všechny tyto cesty jsou mi otevřeny. Budu k vám hovořit, pokud budete naslouchat. Přijdu k vám, pozvete-li mě. Pak vám ukážu, že jsem tu vždycky. Všemi způsoby.

 

     Z kapitoly 3:

 

 Jak můžeme nejlépe poslouchat svou duši?  Je-li duše šéfem, jak můžeme zaručit, že dostaneme všechna její memoranda?

     „Především si musíte jasně uvědomit, co duše chce - a musíte ji přestat odsuzovat.“

Odsuzuji snad svou duši?

     „Všichni to neustále děláte. Právě jsem ti ukázal, jak se odsuzujete za to, že chcete umřít. Také se odsuzujete za to, že chcete žít - skutečně žít. Odsuzujete se za to, že se chcete smát, že chcete plakat, že chcete vítězit, že chcete prohrávat - a zejména za to, že chcete zakusit lásku a radost.“

To děláme?

     „Z nějakého důvodu se domníváte, že odpírat si radost je božské - že neuctívat život je nebeské. Říkáte si, že odepření je dobro.“

Chceš říci, že to je špatné?

     „Není to ani dobré, ani špatné, je to prostě odpírání. Dělá-li vám dobře, když zapíráte sami sebe, pak je to ve vašem světě dobré. Nedělá-li vám to dobře, pak je to špatné. Většinou se nemůžete rozhodnout. Odpíráte si to či ono, protože si myslíte, že se to od vás očekává. Pak si říkáte, že jste udělali něco dobrého - ale jste překvapeni, že se necítíte dobře.

     A proto musíte přestat zapírat sami sebe. Uvědomte si, co chce vaše duše, a řiďte se podle toho. Řiďte se tím, co chce vaše duše. Vaše duše chce prožívat nejkrásnější lásku, jakou si umíte představit. To je její touhou. To je jejím cílem. Duše chce cítit. Nechce jen vědět. Všechno už ví, ví to však rozumově. Duše chce zakoušet sama sebe, chce prožívat svou zkušenost.

     Nejkrásnější je pocit jednoty se vším, co existuje. Duše touží po tomto návratu k Pravdě. Chce prožívat dokonalou lásku. Dokonalá láska je pro city tím, čím je bílá barva ve vztahu k ostatním barvám. Mnoho lidí si myslí, že bílá je nepřítomností barvy. Tak tomu není. Bílá obsahuje všechny barvy. Je všemi existujícími barvami. Právě tak láska není nepřítomnosti emocí (nenávisti, hněvu, chtíče, žárlivosti, chamtivosti), je souhrnem všech emocí. Láska je vším. Aby duše mohla zakusit lásku, musí zakusit všechny lidské pocity.

     Jak mohu mít soucit s tím, čemu nerozumím?  Jak mohu druhému odpustit něco, co jsem nikdy nepoznal v sobě?       V tom vidíme jednoduchost i nesmírnou nádheru cesty duše. Konečně si uvědomujeme, jaký má duše cíl: Cílem lidské duše je zakusit všechno - aby se stala vším.

     Jak může být duše nahoře, když nikdy nebyla dole, jak může být napravo, když nikdy nebyla nalevo?  Jak může být teplá, když neví, co je chlad, jak může být dobrá, když popírá zlo?  Je jasné, že si duše nemůže vybrat, čím bude, pokud neexistuje něco, z čeho by si mohla vybrat. Aby mohla prožívat svou nádheru, musí vědět, co nádhera je. To nemůže poznat, jestliže neexistuje nic než nádhera. A tak si uvědomí, že nádhera existuje jen v prostoru toho, co není nádherné. Proto duše nikdy neodsuzuje to, co není nádherné - ale žehná tomu, neboť v tom vidí část sebe samé, část, která musí existovat, aby se jiná její část mohla projevit.

Úkolem vaší duše je dovést vás k tomu, abyste si vybrali nádheru - abyste si zvolili to nejlepší z toho, čím jste - a abyste neodsuzovali to, co si nezvolíte.

     To je úkol na několik životů, neboť jste zvyklí odsuzovat, místo abyste žehnali tomu, co si nezvolíte.

     Ve skutečnosti děláte něco ještě horšího - snažíte se poškodit to, co si nezvolíte. Snažíte se to zničit. Jestliže s něčím nebo s někým nesouhlasíte, začnete ho napadat. Setkáte-li se s náboženstvím, se kterým nesouhlasíte, prohlašujete je za špatné. Setkáte-li se s myšlenkou, která protiřečí vaší, zesměšňujete ji. Setkáte-li se s myšlenkou, která nesouhlasí s vaší, odmítáte ji. V tom se mýlíte, neboť vytváříte jen polovinu vesmíru. A nemůžete rozumět ani své vlastní polovině, jestliže jste odmítli druhou.“

To vše je velmi hluboké - a děkuji za to. Nikdo mi to nikdy neřekl. Alespoň ne tak srozumitelně. A snažím se to pochopit. Opravdu se snažím. A přece je to obtížné. Zdá se mi, že říkáš, že bychom měli milovat „nesprávné“, abychom mohli poznat „správné“. Chceš snad říci, že musíme obejmout ďábla?

 

     „Jak jinak ho vyléčíte?  Samozřejmě že skutečný ďábel neexistuje - ale odpovídám ti řečí, kterou hovoříš.

Léčení je proces, při kterém přijímáte všechno, ale volíte to nejlepší. Rozumíš tomu?  Nemůžeš se rozhodnout, že budeš Bohem, když neexistuje nic, z čeho by sis mohl vybrat.“

Zadrž!  Kdo řekl, že bych chtěl být Bohem?

     „Nejkrásnějším citem je dokonalá láska, že ano?“

Myslím, že ano.

     „A znáš lepší definici Boha?“

Ne, to neznám.

     „Vaše duše hledá tento nejkrásnější pocit. Chce zakusit dokonalou lásku - chce jí být.

Duše je dokonalou láskou - a uvědomuje si to. Chce však víc než si to pouze uvědomovat. Chce ji skutečně prožívat.

     Samozřejmě že chcete být Bohy!  Čím jiným byste podle tvého názoru chtěli být?“

Nevím?  Nejsem si jist. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel tímto způsobem. Zdá se mi to poněkud bezbožné.

     „Není to podivné, že neshledáváš nic bezbožného na tom, když se snažíte být jako ďábel, ale snaha být jako Bůh vás uráží.“

Moment!  Kdo se snaží být jako ďábel?

     „Vy všichni! Dokonce jste si vymyslili náboženství, která vám říkají, že jste se narodili v hříchu  - že jste hříšníci od narození - abyste mohli přesvědčit sami sebe o svém vlastním zlu. Kdybych vám však řekl, že jste se narodili z Boha - že jste při narození Bohy a Bohyněmi - že jste čistou láskou - odvrhli byste mě.

     Celý život se snažíte přesvědčit sami sebe, že jste špatní. Nejen o tom, že jste špatní vy, ale také o tom, že je špatné to, co chcete. Sexualita je špatná, peníze jsou špatné, radost je špatná, moc je špatná, hojnost je špatná - hojnost čehokoli. Některá vaše náboženství vás dokonce učí, že tancovat je špatné, poslouchat hudbu je špatné, uctívat život je špatné. Brzy začnete věřit, že je špatné usmívat se a smát se, že je špatné milovat.

    Ne, příteli, mnoho věcí ti nemusí být jasných, ale jedno ti jasné je: to, po čem toužíte, je většinou špatné. Poněvadž si myslíte, že jste špatní, proto jste se rozhodli, že se zlepšíte. To je v pořádku. V každém případě je to stejný cíl - existuje však rychlejší a kratší cesta.“

A jaká?

     „Přijetí toho, čím jste dnes. To udělal Ježíš. Je to cesta Buddhy, cesta Krišny, cesta všech velkých Mistrů. A každý Mistr má totéž poselství: Co jsem já, to jste vy. Co mohu udělat já, to můžete udělat i vy. Všechny tyto věci a mnohem víc budete dělat i vy.

     A přesto neposloucháte. Zvolili jste si mnohem obtížnější cestu člověka, který se považuje za ďábla, člověka, který se považuje za zlého. Říkáte, že je obtížné jít cestou Krista, řídit se učením Buddhy, nést světlo Krišny, být Mistrem. Ale já vám říkám: je mnohem obtížnější popírat to, čím jste, než to přijmout.

     Jste dobro a milosrdenství a soucit a porozumění. Jste klid a radost a světlo. Jste odpuštění a trpělivost, síla a odvaha, jste pomocníci v době nedostatku, utěšovatelé v době smutku, léčitelé v době zranění, učitelé v době zmatku. Jste nejhlubší moudrost a nejvyšší pravda; největší klid a nejkrásnější láska. To všechno jste. A v některých okamžicích života si to uvědomujete.

     Rozhodněte se, že si to budete uvědomovat stále.

***

     Dále uvádím ještě výňatek z 3. kapitoly knihy „Hovory s Bohem II“.

     A teď budu opakovat něco, co jsem už řekl v první knize a co mnoho lidí nemohlo pochopit. Hitler odešel do nebe.

Pochybuji, že je na tohle někdo připraven.

      „Hitler nemohl jít do pekla, protože peklo neexistuje. Proto zbývá jen jediné místo, kam mohl odejít. Ale o to nám teď nejde. Otázkou je, zda bylo Hitlerovo jednání „špatné“. A přece jsem už mnohokrát opakoval, že ve vesmíru není nic ani „správné“, ani „špatné“. Věci prostě jsou a události se dějí.

     Svůj názor, že Hitler byl netvor, sis vytvořil na základě toho, že nařídil vyvraždění milionů lidí, že ano?“

Samozřejmě.

     „Věříš, že Bůh je všemohoucí?“

Ano.

     „Ale pochybuješ o tom v případě Hitlera. Dělal snad to, co dělal, proti vůli Boží?“

Ano.

     „Jak je to možné?“

Hitler porušil Boží vůli.

     „Jak to mohl udělat, je-li má vůle všemohoucí?“

Ty jsi mu to dovolil.

     „Jestliže jsem mu to dovolil, pak to byla má vůle.“

Vypadá to tak... ale z jakého důvodu. Ne. Dal jsi mu svobodu rozhodování. Bylo to jeho rozhodnutí, jeho vůle.

     „Už to začínáš chápat. Už jsi velmi blízko.

     Samozřejmě máš pravdu. Skutečně to byla má vůle, aby Hitler - aby všichni lidé - měli svobodnou vůli. Ale nechci, abyste byli nepřetržitě trestáni, když učiníte jiné rozhodnutí než takové, jaké očekávám. Kdyby tomu tak bylo, jak „svobodní“ byste byli?  Můžete se opravdu svobodně rozhodnout, že uděláte, co chcete, jestliže víte, že budete nevýslovně trpět, když neuděláte, co chci já?  Jaká je tohle svobodná vůle?“

To není otázka trestu. Je to přírodní zákon. Je to prostě otázka důsledků.

     „Vidím, že ses dobře naučil všechny teologické argumenty, které vám dovolují považovat mě za mstivého Boha - aniž mě za to činí zodpovědným.

     Ale kdo udělal tyto přírodní zákony?  A jestliže se shodneme v tom, že jsem je musel udělat já, proč bych dělal takové zákony - a pak vám dal moc porušovat je? Kdybych nechtěl, aby moji úžasní tvorové trpěli - proč bych jim dával takovou možnost? A proč bych vás ve dne v noci sváděl, abyste porušovali zákony, které jsem stanovil?“

Ty nás nesvádíš. Svádí nás ďábel.

     „A opět se snažíš zbavit mě zodpovědnosti. Copak nechápeš, že svou teologii můžete ospravedlnit jedině tím, že mě učiníte nemohoucím? Nechápeš, že vaše racionální konstrukce mají smysl jedině za předpokladu, že moje jsou nesmyslné? Jsi spokojen s pojetím takového Boha, který stvoří tvora, jehož jednání nemůže ovládat?“

Neřekl jsem, že nemůžeš ovládat ďábla. Ty můžeš ovládat všechno. Jsi přece Bůh!  Ale problém je v tom, že všechno ovládat nechceš. Dovoluješ ďáblovi, aby nás sváděl a snažil se získat naše duše.

„Ale proč?  Proč bych to dělal, jestliže nechci, abyste se ke mně nevrátili?“

Protože chceš, abychom k tobě přišli z vlastní vůle, nikoli proto, že bychom neměli na vybranou. Stvořil jsi nebe a peklo, abychom měli volbu. Abychom se mohli svobodně rozhodnout, místo abychom dělali, co dělat musíme.

     „Chápu, proč si to myslíš. Tak jsem to zařídil ve vašem světě, a proto se domníváš, že to tak musí být i v mém světě.

Ve vašem světě nemůže existovat Dobro bez Zla. A proto si myslíš, že to tak musí být i v mém světě.

     Ale já ti řeknu tohle: V mém světě není žádné „zlo“. V mém světě je Všechno. Jednota. A vědomí této jednoty. Můj svět je absolutní svět, v němž nic neexistuje ve vztahu k něčemu jinému, v němž je všechno naprosto nezávislé na všem ostatním. V mém světě není nic než Láska.“

A záleží na tom, co děláme, myslíme a říkáme tady na Zemi?

     „Záleží. Jen se rozhlédni kolem sebe.“

Já myslím po smrti.

     „Smrt neexistuje. Život je věčný. Život je. Jen jeho formy se mění.“

Jak si přeješ - tak tedy po tom, až „změníme formu“.

     „Až změníte formu, přestanou existovat jakékoli důsledky. Bude jen čisté vědomí. Důsledky jsou prvkem relativity. V absolutním světě neexistují, neboť závisejí na lineárním „čase“ a následnosti událostí. V absolutním světě není nic než klid a radost a láska.

     Teprve tam se dovíte, že váš „ďábel“ neexistuje, že jste to, co jste si vždycky myslili, že jste - to jest dobro a láska. Vaše představa, že jste něčím jiným, pochází z šíleného vnějšího světa, který vás nutí jednat šíleně. Druzí vás odsuzují a vy se posuzujete podle jejich soudu.

     A teď chcete, aby vás soudil Bůh, ale já to neudělám. A protože nerozumíte Bohu, který se nechová jako lidé, jste ztraceni. Vaše teologie je vaším pokusem opět se najít.“

Říkáš, že naše teologie je šílená - ale jak může fungovat jakákoli teologie bez systému odměny a trestu?

     „Všechno záleží na tom, co považujete za smysl života - a tudíž za základ své teologie. Věříte-li, že život je krutá zkouška, jejímž cílem je odhalit, zda máte nějakou „hodnotu“, pak začne mít vaše teologie smysl. Věříte-li, že život je proces, který vám dává příležitost najít se, rozpomenout se na svou hodnotu, pak je vaše teologie šílená. Věříte-li, že Bůh je egomaniak, který vyžaduje vaši pozornost, obdiv, ocenění a lásku - a je ochoten zabít, aby to dostal - pak má vaše teologie smysl. Věříte-li, že Bůh je pomstychtivý Bůh, plný zloby a žárlivosti, pak je vaše teologie dokonalá.

     Věříte-li, že Bůh nemá žádné ego ani potřeby, že je zdrojem všeho, že je sídlem veškeré moudrosti a lásky, pak se vaše teologie hroutí. Věříte-li, že Bůh je mírumilovný Bůh, plný radosti, lásky a vášně, pak vám je vaše teologie k ničemu.

     Řeknu ti tohle: potěšit Boha není smyslem vašeho života. Smyslem vašeho života je poznat a vytvořit sama sebe. Když to děláte, Boha uspokojujete a zároveň ji povznášíte.“

Proč říkáš „ji“?  Jsi snad ona?

     „Nejsem ani „ona“, ani „on“. Občas používám ženského rodu, abych vás vyburcoval z vašeho omezeného myšlení.

Jestliže si myslíš, že Bůh je mužského pohlaví, pak si myslíš, že nemůže být ženského pohlaví. A to je velký omyl.

 

     Hitler šel do nebe z těchto důvodů:

     Protože neexistuje peklo, nemohl jít nikam jinam. Jeho činy bys označil za chyby - činy nevyvinutého tvora - a chyby nelze trestat odsouzením. Chybujícímu je třeba poskytnout příležitost k nápravě, k růstu.

     Chyby, jež Hitler udělal, nijak nepoškodily ani neublížily těm, jejichž smrt zavinil. Tito lidé byli osvobozeni ze svého pozemského otroctví jako motýl opouštějící svou kuklu.

    Pozůstalí oplakávají jejich smrt jen proto, že nevědí, do jakého krásného světa odešli. Ten, kdo poznal smrt, už nikdy netruchlí nad smrtí druhých.

     Tvoje prohlášení, že jejich smrt byla předčasná a tudíž „nespravedlivá“, naznačuje, že se ve vesmíru může stát něco, co se stát nemá. Ale vzhledem k tomu, kdo a co jsem, je to nemožné.

     Všechno, co se děje ve vesmíru, děje se dokonale. Bůh už velmi dlouho neudělal žádnou chybu.

     Když vidíš naprostou dokonalost ve všem - nejen v tom, s čím souhlasíš, ale především v tom, s čím nesouhlasíš - pak dosáhneš dokonalosti.“

 

Tohle všechno samozřejmě vím. Už jsme o tom hovořili v první knize. Ale je třeba to zopakovat, aby měli z čeho vycházet ti, kteří ji nečetli. Proto se takhle ptám, teď bych však chtěl hovořit o některých velmi složitých teologiích, které jsme my lidé vytvořili. Ve škole mě učili, že jsem hříšník, že všichni lidé jsou hříšníci a že za to nikdo nemůže. Prostě jsme se tak narodili. Narodili jsme se v hříchu.

     „Velice zajímavé. Jak se jim povedlo přesvědčit tě?“

Vyprávěli nám příběh o Adamovi a Evě. V hodinách náboženství nám říkali, že my jsme možná ještě nehřešili, ale že hřešili Adam a Eva, jejichž jsme potomky, a proto jsme zdědili jejich vinu zároveň s jejich hříšnou povahou.

Adam a Eva jedli zakázané ovoce - poznali, co je dobro a zlo - a tím odsoudili všechny své potomky k tomu, aby byli při narození odděleni od Boha. Všichni přicházíme na svět s tímto dědičným hříchem. Všichni sdílíme tuto vinu. Proto si myslím, že nám byla dána svobodná vůle, aby se zjistilo, zda budeme stejně neposlušní jako Adam a Eva nebo zda překonáme své špatné sklony a budeme se chovat správně navzdory všem světským svodům.

     „A když se budete chovat „špatně“?“

Tak nás pošleš do pekla.

     „Opravdu?“

Ano. Pokud se nebudeme kát.

     „Aha.“

Projevíme-li lítost, zachráníš nás před peklem - ale nezbavíš nás všeho utrpení. Stejně budeme muset jít na určitou dobu do očistce, abychom se očistili od svých hříchů.

     „Jak dlouho budete muset být v očistci?“

Dokud se neočistíme od svých hříchů. Musím ti říci, že to není moc příjemné. Čím víc hříchů máme, tím déle tam budeme. To nám říkali ve škole.

     „Rozumím.“

Alespoň nepůjdeme do pekla, kde bychom museli zůstat navždy. Když se však dopustíme smrtelného hříchu, půjdeme přímo do pekla.

     „Smrtelného hříchu?“

Neodpustitelného hříchu. Když umřeme s odpustitelným hříchem v duši, půjdeme jen do očistce. Dopustíme-li se smrtelného hříchu, půjdeme přímo do pekla.

     „Můžeš mi dát nějaký příklad různých kategorií hříchu?“

Jistě. Smrtelné hříchy jsou velmi vážné. Něco jako těžké zločiny. Teologické zločiny. Vraždy, znásilnění, krádež. Odpustitelné hříchy jsou lehké přestupky. Teologické přestupky. Odpustitelný hřích je například zmeškání nedělní mše. Nebo v dřívějších dobách pojídání masa v pátek.

     „Tenhle váš Bůh vás poslal do očistce, když jste jedli v pátek maso?“

Ano. Ale už to nedělá. Už od počátku šedesátých let to nedělá. Ale předtím běda tomu, kdo v pátek jedl maso.

     „Opravdu?“

Jistě.

     „A proč se to na počátku šedesátých let změnilo?“

Papež prohlásil, že už to není hřích.

     „Rozumím. A tenhle váš Bůh - ten vás nutí, abyste ho uctívali a abyste chodili v neděli do kostela? A hrozí vám, že vás potrestá?“

Nejít na mši je hřích. A když se k němu nepřiznáš - když umřeš s tímto hříchem v duši - půjdeš do očistce.

     „Ale jak je to s dětmi?  Co má dělat nevinné dítě, které nezná všechna „pravidla“, podle nichž Bůh miluje?“

Dítě, které umře předtím, než mohlo být pokřtěno, jde do předpeklí.

     „Kam jde?“

Do předpeklí. Předpeklí není žádná trestnice, ale není to ani nebe, Je to… prostě… předpeklí. Sice nemůžeš být s Bohem, ale nemusíš jít k čertu“.

     „Ale proč to krásné, nevinné stvoření nemůže být s Bohem?  Dítě přece neudělalo nic špatného...

To je pravda, ale nebylo pokřtěno. Ať už jsou děti - nebo kdokoli - sebenevinnější, musejí být pokřtěny, aby se dostaly do nebe, Jinak je Bůh nemůže přijmout. Proto je důležité nechat děti pokřtít co nejdřív po narození.

     „A kdo ti tohle všechno řekl?“

Bůh. Prostřednictvím církve.

     „Jaké církve?“

Římskokatolické církve, samozřejmě. To je jeho církev. Katolík, který navštíví jiný kostel, se dopouští hříchu.

     „A já si myslil, že hřích je nejít do kostela.“

To je sice pravda, ale jít do nesprávného kostela je také hřích.

     „Co je to „nesprávný“ kostel?“

Každý kostel, který nepatří římskokatolické církvi. Nesmíš být pokřtěn v nesprávném kostele, nesmíš mít svatbu v nesprávném kostele - nesprávný kostel nesmíš ani navštívit, Vím to z vlastní zkušenosti, protože jsem byl jednou pozván na svatbu jednoho přítele, ale jeptišky mi řekly, abych tam nechodil, neboť můj přítel se ženil v nesprávném kostele.

     „A poslechl jsi je?“

Ty jeptišky? Ne. Měl jsem za to, že Bůh přijde do toho kostela stejně ochotně, jako jsi přišel ty do mého kostela, a tak jsem tam šel. Stál jsem tam ve smokingu a cítil se dobře.

     „Tak dobře. Zopakujme si to. Máme nebe, máme peklo, máme očistec, máme předpeklí, máme smrtelný hřích, máme odpustitelný hřích - nezapomněl jsem na něco?“

     Máme také biřmování, přijímání a zpověď - a ještě vymítání ďábla a poslední pomazání. Máme ještě...

     „Zadrž - “

- svaté patrony a svátky...

     „Každý den je posvátný. Každá minuta je posvátná. Tenhle okamžik je posvátný.

Ano, ale některé dny jsou skutečné svátky. A v tyto dny musíme chodit do kostela.

     „A zase něco „musíte“. A co se stane, když tam nejdete?“

Nejít do kostela je hřích.

     „Takže jdete do pekla.“

Umřeš-li s tímto hříchem v duši, jdeš do očistce. Proto je dobré chodit ke zpovědi - čím častěji, tím lépe. Někteří lidé chodí ke zpovědi každý týden. Někteří každý den. Mají pak čistou duši, takže kdyby umřeli...

     „Jak vidím, tak žijete v neustálém strachu.“

To je smyslem náboženství - vštípit lidem strach z Boha. Pak se chováme správně a odoláváme světským svodům.

     „Aha. A co když zhřešíš mezi zpověďmi a pak se ti něco stane a umřeš?“

To nevadí. Stačí projevit lítost: „Můj Bože, upřímně lituji, že jsem tě urazil...“

     „Už dost... dost.“

Počkej. To je jen jedno z mnoha náboženství. Nechceš slyšet o dalších?

     „Ani ne, umím si to představit.“

Doufám, že si nikdo nemyslí, že zesměšňuji něčí náboženské přesvědčení.

     „Nikoho nezesměšňuješ, jen se snažíš mi vysvětlit, jak to skutečně je.

 

Některé body je třeba vysvětlit podrobněji. Proč šel Hitler do nebe?  (Vím, že ses to snažil vysvětlit, ale stále mi to není jasné). Jaký hlubší smysl se skrývá za všemi událostmi?  A jakou souvislost má tento hlubší smysl s Hitlerem a ostatními diktátory?

     „Cílem všech událostí a všech zážitků je vytvoření příležitosti Události a zážitky jsou příležitosti. Nic víc a nic míň. Bylo by mylné považovat je za „dílo ďábla“, „trest Boží“, „odměnu z nebe“ nebo něco podobného. Jsou to prostě události a zážitky. Smysl jim dává to, co si o nich myslíme a jak na ně reagujeme.

     Události a zážitky jsou příležitosti, které k sobě individuálně nebo kolektivně přitahujete prostřednictvím svého vědomí. Vědomí vytváří zážitky. Snažíte se dosáhnout vyšší úrovně vědomí. Přitahujete tyto příležitosti, abyste jich použili jako nástroje k vytváření toho, čím jste. To, co jste, je bytost na vyšší úrovni vědomí, než teď projevujete vy.

     Protože chci, abyste poznávali a prožívali to, čím jste, dovoluji vám přitahovat k sobě události a zážitky, které vám to umožní. V této univerzální hře se k vám občas přidávají další hráči - náhodní známí, přátelé, spolupracovníci, příbuzní a životní partneři. Tyto duše k sobě přitahujete a vy jste přitahováni k nim. Je to vzájemně tvůrčí zážitek, který vyjadřuje touhy obou stran.

     Nikdo k vám nepřijde náhodou. Neexistuje žádná koincidence. Nic se neděje náhodně. Život není výsledkem náhody.

     Události i lidé jsou k vám přitahováni pro vaše vlastní účely. Hlubší planetární události jsou výsledkem kolektivního vědomí. Jsou přitahovány k vaší skupině v důsledku vašich kolektivních rozhodnutí a tužeb.“

Co to znamená „vaše skupina“?

     „Ačkoli si to málo lidí uvědomuje, kolektivní vědomí je velmi mocné; a když si nedáš pozor, může ovládnout tvé individuální vědomí. Chceš-li, aby byl tvůj život na této planetě harmonický, musíš se všude, kam přijdeš, snažit vytvořit kolektivní vědomí. Jsi-li v nějaké skupině, jejíž vědomí neodpovídá tvému a jež nejsi schopen změnit, bude moudřejší skupinu opustit, neboť jinak by tě mohla vést. Taková skupina jde tam, kam chce ona, bez ohledu na to, kam bys chtěl jít ty.

     Nemůžeš-li najít skupinu, jejíž vědomí by odpovídalo tvému, pokus se takovou skupinu založit. Lidé s podobným vědomím, jako máš ty, k tobě budou přitahováni. Jednotlivci a menší skupiny musejí ovlivňovat větší skupiny - a nakonec celé lidstvo - aby došlo k trvalé a podstatné změně na této planetě.

     Váš svět a stav, v němž se nachází, je odrazem kolektivního vědomí lidstva. Jak vidíš, když se rozhlédneš kolem sebe, čeká vás spousta práce. Pokud ovšem nejsi spokojen se současným stavem světa. Je překvapující, že většina lidí s ním spokojena je. Proto se nic nemění.

     Většina lidí je spokojena se světem, v němž jsou uznávány rozdíly, nikoli podobnosti, a v němž se neshody řeší válkami. Většina lidí je spokojena se světem, v němž přežívají jen ti nejsilnější, v němž moc je právo, a vítězství je považováno za nejvyšší dobro.

     Produkuje-li takový svět také „ztroskotance“ - budiž - pokud mezi ně nepatříte.

     Většina lidí definuje „zlo“ jako něco jiného, než jsou oni. Náboženské, sociální, ekonomické a kulturní rozdíly nejsou tolerovány.

     Vykořisťování je ospravedlňováno sebeuspokojeným tvrzením vykořisťovatelů, že jejich oběti jsou na tom mnohem lépe než před tím, než byly vykořisťovány. Vyšší vrstvy, které na této situaci sprostě vydělávají, nezajímá, jak by se mělo zacházet s lidmi, kdybychom byli opravdu spravedliví.

     Když někdo navrhne jiný systém, většina lidí se směje a poukazuje na to, že díky soutěžení a zabíjení je tato civilizace tak úžasná. Většina lidí je přesvědčena, že neexistuje žádný jiný přirozený způsob existence, že je v povaze člověka chovat se tak, jak se chová, a že jakékoli jiné chování by zabilo vnitřní elán, který nás nutí být úspěšnými. (Nikdo se neptá v čem.)

     Ačkoli je to pro osvíceného člověka obtížné pochopit, většina lidí na vaší planetě věří této filozofii, a proto se nezajímá o trpící masy, o utlačované menšiny ani o základní potřeby kohokoli jiného.

     Většina lidí si neuvědomuje, že svou činností ničí planetu, která jim dává život, neboť se nestarají o nic jiného než o zlepšení vlastního života. Jsou tak neuvěřitelně krátkozrací, že nevidí, že krátkodobé zisky často způsobují dlouhodobé ztráty.

     Většina lidí se cítí ohrožena kolektivním vědomím, takovými pojmy, jako je kolektivní dobro, jeden světový názor nebo jeden Bůh, který existuje v jednotě se všemi bytostmi.

     Je jasné, že strach ze všeho, co vede ke sjednocení, a vyzdvihování všeho, co vás rozděluje, vyvolává konflikty - a přesto se zdá, že nejste schopni poučit se z vlastní zkušenosti, neboť děláte stále totéž a se stejnými výsledky.

    Neschopnost pochopit utrpení druhých umožňuje pokračování utrpení.

     Oddělenost plodí lhostejnost a falešnou nadřazenost. Jednota plodí soucit a skutečnou rovnost.

     To, co se děje na vaší planetě poslední tři tisíce let, je odrazem kolektivního vědomí „vaší skupiny“ - to jest celého lidstva. Tuto úroveň vědomí lze nejlépe označit za primitivní.“

 

Hmm. Ale zdá se, že jsme odbočili od původní otázky.

     „Ani ne. Ptal ses na Hitlera. A fakt, že se Hitler dostal k moci, byl důsledkem kolektivního vědomí. Mnoho lidí řekne, že Hitler ovládl jednu skupinu - v tomto případě německý národ - díky své prohnanosti a mistrné rétorice. To však pohodlně svaluje všechnu vinu na Hitlera - což masám náramně vyhovuje.   

     Bez spolupráce a podpory a ochotné poslušnosti milionů lidí by Hitler nemohl udělat nic. Skupina, která si říká Němci, na sebe musí vzít zodpovědnost za holocaust. Stejně jako to musí do určité míry udělat větší skupina nazývaná lidstvo, která, i když neudělala nic jiného, byla přinejmenším lhostejná k utrpení v Německu, dokud nedosáhlo takového stupně, že to ani ti nejchladnokrevnější izolacionisté nemohli ignorovat.

     Pochop, že právě kolektivní vědomí poskytlo úrodnou půdu pro růst nacistického hnutí. Hitler se jen chopil příležitosti, ale sám ji nevytvořil. Musíš si uvědomit, že kolektivní vědomí, jež neustále zdůrazňuje výjimečnost a nadřazenost, vede ke ztrátě soucitu, a ztrátu soucitu nevyhnutelně následuje ztráta svědomí.

     Kolektivní vědomí zakořeněné v nacionalismu ignoruje problémy druhých a zároveň dává vinu druhým za problémy vlastní, čímž ospravedlňuje odvetu, „nápravu“ a válku.             

     Nejhroznější nebylo to, že Hitler páchal příšerné zločiny na lidské rase, ale to, že mu to lidská rasa dovolila. Překvapující je nejen to, že se objevil někdo takový jako Hitler, ale také to, že s ním tolik lidí souhlasilo. Hrozné je nejen to, že Hitler vyvraždil miliony Židů, ale také to, že miliony Židů musely být vyvražděny, aby byl Hitler konečně zastaven.

     Smyslem tohoto historického období bylo nastavit lidem zrcadlo a ukázat jim, jaké lidstvo skutečně je.

     Ve vaší historii se setkáte s mnoha pozoruhodnými učiteli, kteří vám nabízejí příležitosti rozpomenout se na to, čím skutečně jste. Tito učitelé vám ukazují jak nejnižší, tak nejvyšší lidský potenciál.

     Ukazují vám jasné a závratné příklady toho, co člověk může dokázat - a kam se dostanete s takovým vědomím, jaké máte vy.

     Pamatuj si, že vědomí je všechno. Vědomí vytváří vaši realitu. Kolektivní vědomí je velmi mocné a produkuje buď nevýslovnou krásu, nebo nevýslovnou hrůzu. Volba však záleží na vás.

     Jestliže nejsi spokojen s vědomím své skupiny, snaž se jej změnit. Nejlépe toho dosáhneš tím, že budeš žít příkladným životem. Pokud to nestačí, založ si svou vlastní skupinu a buď zdrojem vědomí, jaké si přeješ, aby měli druzí. Všechno začíná u tebe. Všechno. Naprosto všechno. Chceš, aby se svět změnil? Změň svůj vlastní svět.

     Hitler - stejně jako Kristus - vám dal výjimečnou příležitost poznat, čím skutečně jste. Nicméně tito velcí lidé - Hitler nebo Buddha, Čingischán nebo Hare Krišna, Attila nebo Ježíš Kristus - žijí jen tak dlouho, dokud nezmizí z vašich vzpomínek.

     Proto Židé staví pomníky na památku holocaustu, abyste na něj nikdy nezapomněli. Neboť v každém z vás je něco z Hitlera - je to jen otázka stupně. Vraždění lidí je vraždění lidí, ať už v Osvětimi nebo ve Wounded Knee.“

Takže Hitler byl poslán na Zemi, aby nám ukázal, jakých hrůz je člověk schopen?  Aby nám ukázal, jak hluboko je možné klesnout?

     „Hitler vám nebyl poslán. Hitlera jste si vytvořili. Zrodil se z vašeho kolektivního vědomí, bez kterého by nemohl existovat. To je ponaučením z této zkušenosti.

     Vědomí oddělenosti, výjimečnosti a nadřazenosti - rozlišování na „my“ a „oni“ - vede k Hitlerovu pojetí světa.

     Vědomí Božího bratrství a jednoty vede ke Kristovu pojetí světa.

     Je-li utrpení „naše“ a nejen „vaše“, je-li radost „naše“ a nejen „moje“, je-li celý život náš - pak je to skutečně celý život.“

Proč šel Hitler do nebe?

     „Protože neudělal nic „špatného“. Hitler prostě udělal, co udělal. Musím ti připomenout, že celou řadu let miliony lidí věřily, že Hitler má pravdu. Jak by tomu nevěřil on sám? Kdybys hlásal něco šíleného a milion lidí by s tebou souhlasilo, nemyslil by sis, že jsi tak šílený.

     Svět - nakonec - došel k závěru, že Hitler neměl „pravdu“. To znamená, že se lidé zamyslili nad tím, čím jsou a čím chtějí být vzhledem ke své zkušenosti s Hitlerem.

     Hitler stanovil měřítko!  Nastavil parametry, které vás donutily přehodnotit své představy o sobě samých. Totéž udělal Kristus, jenže na opačném konci spektra.

     Existovali další Kristové a další Hitlerové. A opět přijdou. Proto si dávejte pozor, neboť se mezi vámi pohybují lidé na různých úrovních vědomí. Jaké vědomí máš ty?“

Pořád nechápu, jak mohl jít Hitler do nebe. Jak mohl být odměněn za to, co udělal?

     „Především si uvědom, že smrt není konec, ale začátek; není to hrůza, ale radost. Nejšťastnější okamžik tvého života bude okamžik tvé smrti. Je tomu tak proto, že život nekončí, ale pokračuje tak nádherně a radostně, že to je obtížné popsat a nemožné pochopit. Proto si musíš uvědomit, že Hitler nikomu neublížil. V jistém smyslu lidem nezpůsobil utrpení, ale naopak je utrpení zbavil.

     Buddha říkal: „Život je utrpení.“ A Buddha měl pravdu.“

Hitler ale nevěděl, že dělá něco dobrého. Myslil si, že dělá něco špatného!

      „Ne, Hitler si nemyslil, že dělá něco špatného. Ve skutečnosti věřil, že pomáhá svému národu. A právě tohle ty nechápeš. Nikdo nedělá nic, co by bylo špatné z hlediska jeho modelu světa. Jestliže si myslíš, že Hitler jednal šíleně a uvědomoval si, že je šílený, pak nevíš nic o složitosti lidského života. Hitler věřil, že svému národu pomáhá. A jeho národ tomu také věřil!  To bylo to nejšílenější. Většina národa s ním souhlasila!

     Řekl jsi, že Hitler neměl „pravdu“. Dobře. Tímto prohlášením definuješ sám sebe, začínáš se poznávat. To je dobře. Ale neodsuzuj Hitlera za to, že ti to umožnil. Někdo to udělat musel.

     Nemůžeš poznat, co je horké, není-li něco studené. Nepoznáš, co je vpravo, není-li něco vlevo. Nechval jedno a neodsuzuj druhé. Budeš-li to dělat, nikdy ničemu neporozumíš.

     Lidé už dlouhá staletí odsuzují Adama a Evu. Prý se dopustili prvního hříchu. Ale já ti řeknu tohle: Bylo to první požehnání. Neboť kdyby neokusili zakázané ovoce a nepoznali dobro a zlo, nikdy bys nevěděl, že tyto dvě možnosti existují. A před takzvaným Adamovým hříchem tyto dvě možnosti opravdu neexistovaly. Nebylo žádné „zlo“. Všechno existovalo ve stavu naprosté dokonalosti. Byl to doslova ráj. A přece by sis to neuvědomoval - neprožíval bys to jako něco dokonalého - protože bys neznal nic jiného. Odsoudíš tedy Adama a Evu, nebo jim poděkuješ? A ty se ptáš, co si mám myslit o Hitlerovi.

     Řeknu ti tohle: Bůh je láska a Bůh je soucit, Bůh je moudrost a Bůh je odpuštění. Boží záměr a Boží cíl jsou dostatečně obsažné, aby zahrnuly i ten nejodpornější zločin a toho nejodpornějšího zločince.

     Nemusíš s tím souhlasit, ale na tom nezáleží. Právě ses dověděl to, co jsi sem přišel objevit.“

 

***

 

     Kap. 4 – Bůh je noc i den

 

Bůh je den a noc, zima a léto,

válka a mír, přesycenost a nedostatek

 

     Mnozí pronesli o Bohu spoustu věcí, ale nikdo se nerovná Hérakleitovi. Byli lidé, kteří tvrdili: „Bůh je světlo“, ale kam dáte tmu? Potom musíte vysvětlit, odkud se bere tma. „Bůh je den“, tvrdili mnozí, „Bůh je slunce, světlo, zdroj světla“. Odkud se potom ale bere noc? Odkud pochází tma, Ďábel, hřích? Odkud? A proč lidé mluvili o Bohu jako o světlu?

      Je v tom něco psychologického. Člověk se bojí temnoty, člověk se cítí dobře – to je součástí vašeho strachu. Proč nazýváte Boha světlem? Korán říká: „Bůh je světlo“;  Upanišady říkají: „Bůh je světlo“; „Bible říká: „Bůh je světlo“.

     Existovala pouze jedna malá škola -  v této malé škole se učil a byl vychováván Ježíš, aby byl připraven přijmout božství – tato malá škola byla známá jako „Esejci“; to byli Ježíšovi učitelé a mistři. (ANO, byla to chrámová škola na hoře Karmel.)  Tato škola jako jediná říká: „Bůh je tma, noc“. (NE) Pak už ale nikdy neříkají: „Bůh je světlo.“ (NE) Dostali se do druhého extrému. (NE) Jsou to však krásní lidé. (ANO)

     Člověk má tedy sklon ztotožňovat Boha se světlem. (ANO) Světlo s sebou přináší několik krásných věcí; je teplé, je to zdroj energie – nemůžete žít bez slunce, nic bez něj nemůže existovat. Veškerý život, hluboko uvnitř, je sluneční energií. Jíte ji, pijete ji – žijete díky ní. Jestliže slunce zemře, jeho paprsky k nám budou putovat ještě deset minut, ale po uplynutí těchto deseti minut už žádné nové světlo nedorazí a vše jednoduše zahyne. Nebudeme ani vědět, že jsme právě zemřeli. Celá planeta (postupně) zahyne. Život existuje jen díky slunci – je teplé a přívětivé.

     Temnota má rovněž krásné stránky. Je nekonečná. (NE) Světlo má vždy nějaký limit; temnota je bez hranic. (NE) A světlo je, hluboko uvnitř, stimuluje, dráždí vás; temnota je absolutním opakem. Světlo je teplé, temnota chladná, chladná jako smrt, záhadná. Světlo přichází a odchází, temnota přetrvává. (NE) Proto Esejci nazývali Boha tmou, nocí, protože světlo přichází a odchází; temnota přetrvává, temnota je věčná.  (NE) Světlo se zdá být jen epizodou, příhodou. Světlo můžete naaranžovat, ale temnotu naaranžovat nemůžete; zdá se být mimo vaši moc. Světlo můžete zapnout, světlo můžete vypnout, tmu ale nemůžete zapnout a vypnout. Zdá se být mimo vaši moc – a taky je! (NE) Světlo lze ovládat. Je-li tma, můžete do ní vnést světlo, ale temnotu nemůžete vnést nikdy, nemůžete jí manipulovat; je jednoduše neovladatelná. (NE)

A i když zapnete světlo, víte, že světlo je jen chvilkové. Když vám dojde palivo, světlo zmizí jakbysmet – temnota je ovšem věčná, je zde pořád. Existuje jakoby bez příčiny, ničím nezpůsobená; vždy byla, vždy bude.

     Esejci si proto zvolili temnotu jako symbol Boha (NE), ale jediný Hérakleitos si volí oboje. (NE)

     Zvolit si jeden extrém je stále logické, racionální; rozum pracuje. Zvolit si obojí zároveň je iracionální; rozum je jednoduše zmaten. Bůh je den a noc – oboje zároveň, žádná volba – zima a léto, válka a mír. Lidé jako Tolstoj, Gándhí, Betrand Russel to budou mít obtížné, jestliže Bůh je válka i mír. Myslí si, že Bůh je mír; válka pochází od lidí. Válka je odporná, je něčím, co mohl vymyslet Ďábel – Bůh je mír. Někdo jako je Tolstoj, někdo jako Gándhí nemůže připustit, že Bůh je zároveň válkou. Někdo jako Hitler nemůže připustit, že Bůh je i mír, Bůh je válka; někdo jako je Nietzsche nemůže připustit, že Bůh je i mír, Bůh je válka. (NE)

     Čím je mír bez války? Může existovat vůbec nějaký mír bez války? A nebude takový mír jednoduše mrtvý; jestliže vedle něj neexistuje žádná válka? Jen si to představte: na světě není žádná válka, pouze mír – jaký mír bude? Bude chladný, bude to temná noc, bude mrtvý.(NE) Válka dodává intenzitu, tón, říz, život. Ale jestliže bude existovat pouze válka a žádný mír, tehdy opět nastane smrt. (ANO) Jestliže si zvolíte jeden protiklad z polarity, jestliže si zvolíte jednu polaritu, všechno bude mrtvé (NE), neboť život existuje mezi polaritami (ANO) – zápas a mír; obojí; nasycení a hlad; spokojenost a nespokojenost, obojí; hlad, nouze, touha, vášeň, mír, nasycení, spokojenost; cesta i cíl, obojí. Je obtížné to pochopit, ale taková je pravda.

     Je to Bůh, kdo ve vás touží, a je to Bůh, kdo se ve vás stává prostý všech tužeb. Toto je naprosté přijetí. Je to Bůh, kdo je vášní ve vás, a je to Bůh, kdo se ve vás stává osvícením. Je to Bůh, kdo je hněvem ve vás, a je to Bůh, kdo se ve vás stává soucitem. Není si co zvolit! Jen se podívejte na skutečnost: jestliže si není co vybrat a vše je Bůh, vaše ego jednoduše zmizí, protože existuje díky volbě. Jestliže si není co zvolit a všechno je prostě tak, jak je, nedá se nic dělat (NE) – a Bůh je obojím. To je ovšem pro rozum složité. Rozum kolísá, cítí se zmateně, ztrácí půdu pod nohama, cítí závrať – jako byste stali na kraji propasti. Proč se tak děje? Protože rozum si žádá jednoznačnou volbu: „Buď jedno, nebo druhé.“  A Hérakleitos říká: „Ani jedno, ani druhé – obojí. Zeptejte se Mahávíry, Buddhy, řeknou vám: „Touha? Zanechte tužeb! Oprostěte se od tužeb!  - vyberte si! Buďte spokojení, hluboce spokojení; zanechte nespokojenosti!“  Hérakleitos proniká ještě hloub. Říká: „ Kdo má čeho zanechat?  Bůh je obojí!“ A jestliže dokážete vnímat, že Bůh je obojí, vše bude posvátné, vše se stane svatým.

     Tehdy je v hladu rovněž spokojenost. Tehdy je v touze i absence touhy. Tehdy je v hněvu též soucit. A jestliže jste nepoznali hněv, v němž je soucit, hněv, jenž je soucitem, nepoznali jste život sám. Jestliže jste nepoznali temnotu, v níž je též světlo, chlad, v němž je též teplo – jestliže jste toto nepoznali, možná jste propásli ten nejvyšší vrchol.

     Tam, kde se protiklady setkávají, dochází k extázi, ke konečnému orgasmu s univerzem – tam, kde se protiklady setkávají, Bůh je jak muž, tak žena, válka i mír.

 

     Moje poznání 7:  Nejprve je třeba pochopit, že „tma“ a „temnota“ nejsou totéž. Tma je projevem nedostatku světla, nedostatku světelných fotonů. Je to opak světla. Ale stačí jen malé množství světelných fotonů – světla, aby tma začala mizet. Tma nikdy nemůže přemoci světlo, zatímco jakékoliv množství světla rozjasňuje tmu. Tma je přirozenou součástí střídání dne a noci na naší planetě Zemi a ve skutečnosti existuje jen málo oblastí, kde je téměř v noci tma. V tomto pojetí je Bůh světlo – den, i tma – noc. Světlo a tma je produktem uspořádání slunečních a planetárních systémů, a toto vše je dokonalé. Světlo i tmu lze lidským přičiněním ovlivnit, tma není absolutní a nepřetrvává.

     Současně s Esejci působila v Palestině ještě před narozením Ježíše uzavřená komunita. Tato komunita, čítající jen desítky členů, žila v Kumránu a členové této komunity jsou známí jako Kumránci.  Tato sekta se vydělila z judaismu a prohlásila se za „syny světla“. Všechny příslušníky judaismu považovali za „syny tmy“. Za „syny tmy“ považovali také esejce. Neměli s nikým žádné kontakty, měli své vyhraněné učení.

     Esejci žili rozptýlení po celé oblasti Judeje i Galileje a stali se základem bytostí, vyznávajících po ukřižování Ježíše křesťanskou víru. Esejci se vyznačovali tím, že nosili bílá či alespoň světlá roucha a oblečení. V žádném případě si nepředstavovali „Boha jako tmu“. Osho toto své tvrzení by mohl opírat maximálně o projev Kumránců, že všichni ostatní lidé jsou „synové tmy“. Toto tvrzení Oshoa mělo ukázat, že Bůh existuje jako „světlo“ a „tma“.

     Temnota představuje ale ve skutečnosti strach, zlo, negativitu – temnou, těžkou energii s nízkými vibracemi. Jejím opakem není světlo, nýbrž láska, dobro, pozitivita – čili energie s vysokými vibracemi. Temnota je stavem lidského vědomí, zatímco tma je záležitost fyzikální.

     Zlo je manifestování temné energie v nitru lidské bytosti, která ji záměrně vytváří, rozmnožuje, manifestuje a používá. Diktátoři na planetě Zemi to dělali odedávna a perfektně. Byli schopni vysílat zlo tak dobře, že každý kolem nich se do toho namočil. To je zlo. Neměli s sebou žádné anděly zla, neměli sebou žádné Ďábly a čerty. Dělali to sami! To je to, co lidé také dokáží. Je to mocný atribut lidstva, který může lidstvo naplňovat oběma způsoby.

     Zlo na planetě Zemi se projevuje v rámci kolektivního vědomí lidstva a planety Země. Součástí našeho vědomí je také svobodná vůle. Je to svobodná lidská vůle, kterou nám Bůh dal, kterou Bůh respektuje, a která se proto stává také projevem Boží vůle. Bůh si přeje ve vztahu k nám lidem to samé, co si přejeme my. Proto bitva, která na planetě Zemi existuje mezi dobrem a zlem, je bitva lidského vědomí. A co je v tomto vědomí také obsaženo? Je to především barbarská minulost lidstva – neustálé násilí a boje o moc, slávu, bohatství, území, suroviny a zneužívání lidí, a především žen, jako otroků.

      Vše se ale v závěru 2. tisíciletí začalo měnit k lepšímu. Temnota se ale nevzdává svého postavení bez boje. Proto vzniká na Zemi tolik ohnisek bojů a negativity, které lidstvo předtím ve své rozmanitosti nepoznalo, protože temnota se nehodlá vzdát svého postavení.

     Vše si ale vytváříme jako lidé sami a všechno má své karmické důsledky. Nejsou to žádné Boží tresty, ale pouze následky a důsledky nedodržování fyzikálních a Vesmírných zákonů.

     Mír a válka není projevem Boha, je pouze projevem duality obou krajních stavů v naší pozemské realitě. Tato dualita  je součástí života na planetě Zemi, její nedílná součást, která nám umožňuje „bytí“.     Zde opět jen připomínám to, co je uvedeno v „mém poznání č.6“, že nemusíme prožívat krajnosti, pokud chceme duchovně postupovat. Stačí pouze vědomí a představa, že negativní krajnost existuje někde jinde ve Vesmíru, někde jinde v naší lidské historii, někde jinde na planetě Zemi a myslet a jednat tak, abychom se přibližovali k pozitivnímu krajnímu stavu. To přispívá k našemu duchovnímu zrání, postupu a osvícení.

     Základním cílem lidstva by měl být život bez válek, bez bojů a bez fyzických střetů. Cílem lidstva by měl být především klid, mír a pokoj na planetě Zemi. Pak lze rozvíjet snadněji všechny nejkrásnější aspekty našeho bytí. Mír bez jakýchkoli válek může existovat a nebude to mír chladný nebo studený.

     Naše ego nemizí, protože vybírat si mezi krajnostmi různých aspektů našeho bytí je možné a nepředstavuje to konec volby, konec výběru. To je jen nesprávný výklad Oshoa.

     Tvrzení, která pronáší Osho také v této 4. kapitole nejsou všechna správná a pravdivá.

 

                                                                     

Kap. 4 - pokračování      

 

Cesta vzhůru a cesta dolů je jedno a totéž.

 

 

     Nebe a peklo jsou jedno, Bůh a Ďábel jsou jedno – neboť tak tomu musí být: dva protipóly téhož fenoménu. (NE)

 

     Moje poznání 8: Celá tato věta ukazuje na základní nepochopení Hérakleitova výroku. Především neexistuje žádné peklo a také žádný Ďábel, které by Bůh stvořil. Nejsou to proto dva póly téhož fenoménu.  Cestu vzhůru a cestu dolů nelze ztotožňovat s nebem a peklem, či Bohem a Ďáblem. Více viz v „mém poznání č. 6“.

     Cesta vzhůru a cesta dolů jako jedno a totéž ukazuje jen to, že neexistuje jen jedna cesta vedoucí k našemu osvícení, ale že těchto cest je velmi mnoho. Každý má svou (duchovní) cestu, která vychází z karmického plánu, karmických mezníků, životních cílů. Všichni jednou dospějeme k Bohu Otci, jiná cesta není možná.

 

***

 

I spáči jsou dělníky a pomocníky toho,

co probíhá ve vesmíru.

 

     Také spící jsou zodpovědní. Co chce Hérakleitos říct? Říká, že zodpovědnost není individuální – je celková.

     Tento náhled je vzácný. Absolutně s ním souhlasím. Je to vzácný náhled, neboť v Indii se věřilo, že karma je individuální – to je ovšem také lpění na egu. Proč? Když neexistuje žádné ego (NE) a vy na něm netrváte, proč by měla být karma individuální?  Jestliže je karma individuální, potom nemůžete opustit ego. (NE) Ve skutečnosti budete na něm lpět nenápadně: já musím naplnit svou karmu a ty musíš naplnit svou karmu – kde se setkáme? Já se stanu osvíceným a ty zabředneš v nevědomosti – kde se setkáme?

 

     Moje poznání 9: Hérakleitos neměl na mysli spáče jako bytosti fyzické, nýbrž duchovně spící bytosti. Duchovně spící bytosti jsou bytosti, které se reinkarnovaly na planetu Zemi s určitým úkolem, s určitým posláním, které má duchovní náboj. Místo toho se k tomuto úkolu bytost „neprobudí“ a projde životem jako většina bytostí bez tohoto úkolu, a svým myšlením, jednáním, činy a skutky si vytváří karmické následky a důsledky pro svůj další život.

     Kromě tohoto individuálního karmického dopadu se podílí svým individuálním vědomím také na změnách vědomí lidstva. Vědomí lidstva, uložené na planetě Zemi do krystalické mřížky, ovlivňuje magnetické pole Země – Gáiu. Země zpětně působí na lidstvo skrze kvantové pole DNA, které je také magnetické, a to se projevuje tím, že kvantová část naší lidské DNA pracuje pouze na 30 % místo na možných až 100%. Tato oslabená činnost naší kvantové části DNA má vliv na činnost imunitního systému, na proces vlastních léčících schopnosti těla a na znalost vesmírných zákonů a jejich projevů a kvantového vidění světa.

     Projevuje se to také tím, že se planeta Země potřebuje očistit od negativity, která je součástí kolektivního vědomí lidstva a je uložena na planetě, na místech jejího vzniku a často i velmi hluboko. Očista těchto míst probíhá tak jak to vnímáme -  za pomoci živlů – vody, větru, ohně a mrazu, za pomoci zemětřesení, sopečných výbuchů, záplav, tsunami, nedostatku vody atd. Myslíme si, že se jedná jen o náhodné procesy, které souvisí s horkým jádrem planety a různými meterologickými úkazy, ale způsobuje to především vědomí planety Země – Gaii.

 

***

 

     Jestliže chceme Hérakleitův náhled pochopit, znamená to, že neexistují žádní jedinci, neexistují žádné ostrovy; člověk není ostrovem, jsme částmi jednoho celku. (ANO, všichni jsme součástí jednoho celku.) Potom není individuální ani karma. (NE) A z toho plyne mnohé; tehdy se otevírá obrovská dimenze. Znamená to, že jestliže někdo někde vraždí, jsem toho účasten. (NE)  Dokonce, i když jsem spící – spal jsem, nevěděl jsem o tom člověku, nikdy o něm neuslyším, a jestliže nejsme jedinci, jsem toho účasten, jsem také zodpovědný. Není tak jednoduché zbavit se zodpovědnost: „Nepáchám vraždu, jsem světec.“ (NE)

     Žádný světec není světcem, neboť je v něm obsažen každý hříšník. (NE) A je pošetilé prohlašovat: „Jsem světec, protože nepáchám žádnou vraždu, žádnou loupež, žádný hřích.“ (NE) Na světě jsou však hříšníci, a jestliže jsme jednou částí, jedním obrovským kontinentem, nikoli ostrovy, nýbrž jsme propojeni, jak můžete potom vy spáchat hřích beze mě? Ne, to není možné. Jak se potom mohu já stát osvíceným, aniž byste se i vy stali osvícenými? Ne, to není možné. (NE) Znamená to, že kdykoliv dojde k hříchu, týká se celku. A kdykoliv dojde k úkazu, jako je osvícení, týká se to celku. (NE)

     Proto kdykoliv se jeden člověk stane osvíceným, mnozí jej okamžitě následují v jeho probuzení, stanou se osvícenými (NE), protože on vytváří možnost pro celek. Je to přesně jako v tomto případě: jestliže mě bolí hlava, není to jen, co je nemocné, můj celý organismus onemocní – mé nohy to pocítí stejně tak, moje ruce taktéž, protože jsem jedno. Bolest může být soustředěná v hlavě, to je v pořádku, nemocné se ale cítí celé tělo.

     S existencí je to jako s pavučinou. Dotknete se jí na kterémkoliv místě, a rozechvěje se jako celek. To je význam toho všeho a vy jej musíte pochopit. Kdykoliv něco děláte, netýká se to pouze vás – týká se to celku. Vaše zodpovědnost je obrovská.  Není tomu tak, že se musíte vypořádat pouze s vlastní karmou; celá historie světa je vaší biografií. (ANO) 

 

Moje poznámka: U těchto tvrzení odkazuji na „moje poznání 6-9“, výše uvedené.  Zde Osho rozvádí základní, nesprávně pochopené výroky Hérakleitovy.

 

     Dokonce i během spánku spolupracuji, spolu-působím, takže každý krok musí být velmi, velmi zodpovědný a bdělý.  Jestliže spácháte hřích, zavlečete do hříchu celek, nejen sebe, neboť nestojíte stranou. Jestliže meditujete, jestliže se stanete bdělými, jestliže se stanete bdělými, jestliže se cítíte blaženě, je to celek, který vás táhne k vrcholu. Ohnisko může být ve vás, ale vždy se to týká celku.

     Pamatujte si, že cokoliv děláte, dělá Bůh (NE); a čímkoliv jste, tím je i Bůh (NE); a čímkoliv se stáváte, tím se stává i Bůh. (NE) Nejste sami (ANO), jste osudem celku. (NE)

 

     Moje poznání 10: Ve snu, člověk nepáchá žádný karmický skutek, protože se nevytváří jako záměr skrze mysl člověka. Zde se jedná především o obrazy přicházející z vědomí nebo podvědomí, nad kterými by se měl člověk zamyslet tak, aby pochopil, co mu chtějí říci. Často se jedná o obrazy, které by mohly vést k „duchovnímu probuzení“.

     Všechno to co děláme je výsledkem našeho tvoření. To čím jsme je výsledkem našeho lidského tvoření – my nejsme Bůh a nestáváme se Bohem. Ale tím, že máme v naší duši Boží jiskru - Boží oddělenou částečku, jsme na této úrovni duše bohem. Tento vztah Boha a boha si můžeme představit jako oceán a kapku vody z tohoto oceánu. Je to stejná voda, ale možnosti oceánu, jeho vlnění a pohybu, jeho síly, jsou nesrovnatelně větší než možnosti jedné kapky. Jsme součástí jednoho celku (oceánu vody), ale nejsme osudem celku nýbrž jeho projevem.

 

     Pro úplnost uvádím stupně činností Stvořitele, Tvořitelů a lidských bytostí. Do těchto tvořitelských činností můžeme zařadit pouze uvědomělou představu toho, čeho má být dosaženo, co je východiskem a co má být výsledkem.

    1. Bůh Stvořitel stvořil jako důsledek „velkého třesku“ veškerou hmotu a energii, která je nyní součástí celého Universa, spolu s vesmírnými a fyzikálními zákony, které působí na úrovni celého Universa, všech galaxií, ve všech solárních a planetárních systémech a na kvantové úrovni. Bůh Stvořitel také stvořil první lidi – muže Adama a ženu Evu, kteří byli schopni se rozmnožovat, nám lidem známým způsobem.

     2. Z části odloučených částeček Boží podstaty se stali Tvořitelé. Tito Tvořitelé mají za úkol vytvářet evolučním způsobem, nebo také někdy i evoluční revolucí, život všude tam, kde pro to vzniknou vhodné podmínky. Nejdříve se jedná o rostlinnou říši - floru a následně o říši zvířecí – faunu. Teprve na konci tohoto vývoje mohou vzniknout podmínky pro  implementaci člověka z jiné planety a jeho evoluční vývoj. Potřebné semena, sazenice, zárodky, mláďata a další základní   životní substance, se přenášejí z planety, s podobnými podmínkami pro život, na nově osidlovanou planetu. Všechno probíhá v souladu a v harmonii a se záměrem vzniku planety a života na ni. V souladu se vznikem potřebného nerostného bohatství surovin a energie, pro dlouhodobý udržitelný život lidstva na příslušné planetě. Celé Universum je vytvářeno pro život všech jeho možných forem.

     3. Také lidé jsou tvořitelé; vytvářejí si svůj život, hmotné a nehmotné statky, každou myšlenkou, každým slovem a každým činem. K tomu používají ty části Universa, které vytvořil Bůh Stvořitel, i to co vzniklo činností Tvořitelů. Člověk k tomu přidává záměr, představu a přetvoření výchozích surovin a materiálů. Také vše, co vytváří lidské tělo, jako produkt podvědomé mysli během svého života, je stvořeným „dílem“ člověka.

 

 

Kruh má společný počátek a konec.

 

     Jestliže nakreslíte kruh, konec a počátek se setkávají – jedině tehdy je kruh úplný! (NE) Jestliže se z vás stane kruh, celek, úplnost, setká se ve vás počátek a konec. (NE) Stanete se samotným zdrojem světa a stanete se samotným vrcholem světa. (NE) Budete alfou a omegou. (NE) A jestliže se jím nestanete, něco není úplné; a když je něco neúplné, zůstanete nešťastní.

     Jediným neštěstím, které znám, je neúplnost. Celek tíhne k tomu být úplný, potřebuje být úplný a neúplnost se promění v muka. Neúplnost je jediným problémem. A když se stanete úplnými, setká se ve vás konec i počátek. Bůh jakožto zdroj a Bůh jakožto konečný rozkvět se ve vás setkají.

     Meditujte, rozjímejte nad Hérakleitem, nad tím, co říká. Může to na vás mít ohromný dopad. Může se to stát vaší transformací.

    

     Moje poznání 11: Kruh – správně kružnice, nemá počátek ani konec. Z nás lidí se nemůže stát kruh, tedy kružnice. Kružnice souvisí s naší cestou, kterou procházíme v jednotlivých životech, zdánlivě od minulosti do budoucnosti, ve skutečnosti také z budoucnosti do minulosti, protože čas existuje pouze jako přítomný okamžik, kterým se pohybuje prostor. Snahou naší duše je navrátit se zpět do sféry Božství. Ale vždy budeme individualizovanou částí Boží duše, bez toho, abychom se stali ve své jednotlivosti zdrojem světa nebo jeho vrcholem. Nebudeme ani alfou a omegou, protože tím je jen Bůh Stvořitel.

     Na úrovni své duše a mysli jsme vždy úplní, nikdy nemůže být neúplní. Jsme nesmrtelní a jsme bohové. To je nám sdělováno skrze mnoho autorů duchovních knih, a skrze channelingy, již více jak dvacet let.

 

     Kap. 9: Slunce je každý den nové

 

 

Tento vesmír,

který je pro všechny stejný,

nestvořil žádný bůh nebo člověk,

ale byl vždy a vždy bude –

stále živý oheň,

rozněcující se v pravidelných intervalech

 a v nich i uhasínající.

 

Fázemi ohně jsou touha a přesycení.

 

Slunce se každý den obnovuje.

 

     Neexistuje žádný Bůh jakožto oddělený stvořitel světa, a ani nemůže existovat – neboť stvoření, stvořitel a tvoření jsou totéž, neexistují odděleně. (NE) Existence je jedna – jak mohou potom stvořitel a stvořené existovat odděleně? Existence sama je božská. (ANO) Neexistuje žádný stvořitel, který by ji tvořil. (NE) Ona sama je stvořitelem.(ANO i NE) Ona sama je tvořením. (NE)

     Hérakleitos není dualista. (NE) Všichni ti, kteří došli poznání, musí vědět, že dualita existuje díky rozumu (ANO), protože rozum nedokáže vidět jedno (NE), dokáže vidět pouze dva. (NE) V okamžiku, kdy něco vnímá, to rozdělí. Rozum vyžaduje opak. Vidí-li stvoření, okamžitě uvažuje o stvořiteli (NE), neboť: „Jak je stvoření možné bez stvořitele?“ Ale jestliže se s tímto rozumem setkáte se stvořitelem, pak rozum napadne, že musí existovat nějaký další stvořitel – „jak by jinak mohl existovat tento stvořitel?“ (NE)

     Rozum je nekonečně rekurzivní.(ANO) Rozděluje a rozděluje. (ANO)  (Funkce, která ve svém těle volá sama sebe, se nazývá rekurzivní. Princip rekurze spočívá ve "zjednodušování" daného problému při postupném volání funkce.) Proto rozum nikdy nedosáhne definitivního stadia. (ANO) Filosofové věří v rozum; proto filosofie nikdy nedospěje k nějakému závěru. (ANO) Člověk musí vidět celek, aniž by do toho vnášel rozum, protože rozum způsobuje dualitu: rozděluje. (ANO)

     Dělení je přirozeností rozumu. Řeknete-li „den“, rozum okamžitě doplní noc, neboť: „Jak může být den bez noci?“ (NE) Řeknete-li „láska“, rozum doplní nenávist: „Jak může být láska bez nenávistí?“ (NE) Řeknete-li „život“, rozum doplní smrt: „Jak může být život bez smrti?“ (NE) Ale život a smrt jsou jedno – jeden fenomén, jedna energie. (NE)

     Život je manifestací této energie a smrt je pro změnu uvolněním. (ANO) Život je nabývání tvaru (ANO) a smrt je návratem do beztvarého (NE). Konec a počátek se setkávají. (NE)  

 

                                                                                                                                                    

     Moje poznání 12: Tento vesmír nebyl stvořen žádným bohem řecké mytologie, tím spíše žádným člověkem.

     Lidé na této planetě vnímají vesmír skrze své smysly stejným způsobem, i když v jednotlivostech odlišným způsobem, protože naše smysly jsou u každého člověka jedinečné a tudíž náš svět vnímají zrakem, sluchem, čichem, chutí i hmatem poněkud jedinečně a tím nestejně.

     Stvořitel, stvoření a tvoření není totéž. Jedná se o další podobu Boží trojjedinosti: Boha Stvořitele, Universa a Boží mysli – Ducha svatého. Jsou od sebe oddělení, ale současně vytváří jednotu – jeden celek.

     Prostor, ve které se universum – vesmír nachází, existoval vždy. Před „velkým třeskem“ existoval jako „nicota“.  Také vždy existoval Bůh Stvořitel jako nesmírně koncentrovaná energie jang a nesmírně koncentrovaná energie jin Bohyně. Boží trojice, která byla a je součástí absolutna, je doplněna Duchem svatým – Boží myslí. To je základní Boží trojice. (Viz také moje poznání 9.)      

    Vesmír, v této podobě vzniklé po „velkém třesku“, nebyl a také nebude vždy v této evoluční podobě. Jednou dojde k „velkému krachu“, aby mohlo vše začít znovu a znovu. To si lze představit jako „nádech a výdech“ Boha Stvořitele.

     Slunce se během svého dlouhého života neustále obnovuje tím, že v jeho nitru probíhají termonukleární reakce přeměňující vodík na helium. Po vyčerpání veškerého vodíku se začne smršťovat. Tím se zažehnou další termonukleární reakce. Ty hvězdu nafouknou, i opakovaně, a za určitou dobu těžší hvězda vybuchne jako supernova a skončí jako neutronová hvězda; lehčí hvězda (jako naše slunce) se zhroutí do bílého trpaslíka – horké, postupně chladnoucí hvězdy.

     Hérakleitos věděl, že dualita je základní součástí našeho relativního světa. Dualita byla stvořena Bohem Stvořitelem, aby duše v lidských tělech, spolu s myslí, mohly prožívat bytí. Dualita je vnímána nejen naším rozumem, ale také naší myslí. Mysl a rozum někdy vnímá jen jednu duální polohu emoce, tvaru, polohy, vzhledu, projevu, atd., zvláště když je dominantní. Někdy je dualita myslí a rozumem vnímána jako část mezi jejími krajními polohami.

     Většina lidí končí ve vztahu k Bohu a Universa u toho, že Universum neexistovalo vždy, že ho někdo musel stvořit a že tímto Stvořitelem byl Bůh, ať už má jakékoli jméno, který existuje věčně. Každé jiné úvahy náboženské, duchovní a filosofické vedou nakonec vždy jen k prvotnímu Bohu Stvořiteli a jeho věčnosti.

     Věda ani filosofie to zatím nejsou schopny vysvětlit a vysvětlení lze v našem lineárním časoprostoru získat přes víru a pak jistotu, že Bůh existuje.  

     Větší pochopení lidstvo získá, až uvidí, co se děje na kvantové úrovni u těch nejmenších částeček hmoty, u energie a také na makroúrovni v jádru galaxií. K tomu potřebuje příslušné kvantové mikroskopy a astronomické dalekohledy. Pak bude mnohem zřetelnější vztah Stvořitele a Stvoření – Universa.

     Život můžeme chápat také jako nabývání hmotného tvaru a podoby. Ukončení života představuje pouze ukončení života hmotného těla, zatímco duše s duchem, mysl a esence hmotného těla přechází do jiné dimenze bytí jako nesmrtelné jemněhmotné tělo – duchovní tělo, které má také svůj tvar; není beztvaré. Život stále pokračuje, nemá konec.

 

***

 

     Jakmile se jednou dáte na špatnou dráhu, nic se vám nebude dařit, protože všechno souvisí se vším. (ANO) Existuje spřízněnost. Je-li jedna věc špatně, povede to k dalšímu špatnému tvrzení. Jestliže cestu k pravdě neprojdete od samého začátku, nikdy k ní nedospějete – neboť počátek je koncem. (ANO)

     Teologie volá na pomoc Boha, aby vyřešila pár problémů; protože tyto problémy existují. „Kdo stvořil svět?“ Vyvstává zvědavost: „Tak krásný úkaz! – kdo ho stvořil?“ Tehdy rozum cítí svrbění – mělo by se na to odpovědět: „Kdo ho stvořil?“

     První otázkou však je, jestli je otázka správná. Nikdy neklaďte otázku, aniž byste se napřed zeptali: „Je tato otázka relevantní?“ Jaké je však kritérium relevantnosti otázky? Kritérium zní: je-li otázka taková, že ať na ni dáme jakoukoliv odpověď, a přesto lze tu samou otázku položit znovu – pak je otázka irelevantní, není správná.

     Tážete se: „Kdo stvořil svět?“, někdo řekne: „Bůh!“ Můžete se zeptat znovu na tu samou (NE) otázku: „Kdo stvořil Boha?“ Otázka se nezměnila, ani trochu ne. (NE). Ta samá otázka je stále relevantní. Někdo tedy řekne: „Svět stvořil Bůh A“, a vy se zeptáte: „Kdo stvořil Boha A? On řekne: „Boha A stvořil Bůh B“, a vy se zeptáte: „Kdo stvořil Boha B?“ On řekne: „Boha B stvořil Bůh C“, ale otázka zůstává stejná, takže jsou všechny odpovědi špatné.

     Hinduisté, mohamedáni, křesťané, ti všichni poskytli odpovědi, otázka však zůstala. Tisíce let pracovali na otázce „kdo stvořil svět“, a nebyla poskytnuta jediná uspokojivá odpověď. To znamená, že v samém základu, od samého počátku jste se vydali špatným směrem, zaujali jste špatné stanovisko – od samého počátku.

     První, co je třeba s otázkou udělat, je zpochybnit otázku samotnou, jestli je relevantní.

     „Kdo stvořil existenci?“ Tato otázka je irelevantní z mnoha důvodů. Protože pak je možná otázka: „Proč ji stvořil?“ Co Ho k tomu vedlo? Proč nemohl žít, aniž by ji stvořil? Jaká touha Ho posedla? A jestliže Bůh stvořil vesmír, proč je tolik neštěstí, utrpení; utrpení, které nelze vysvětlit? Dítě se narodí zmrzačené, slepé, nemocné – proč? Je-li Bůh stvořitelem, nemůže opravit předlohu světa? Nebo je Váš Bůh poněkud neurotický? Užívá si utrpení? Je to sadista? Užívá si muka? Miliony umírajících lidí ve válce? Zabíjení, házení do ohně a plynové komory? On je stvořitelem a je Mu to jedno? Nedokáže ani zabránit Hitlerovi v zabíjení židů – zbytečně, absolutně bez důvodů. Co to je za stvořitele? Jestliže Bůh stvořil svět, pak musí být Ďáblem, protože svět nevypadá příliš dobře. Nemůže pocházet z dobra, zdá se být neslučitelný s dobrem. Bůh znamená „dobro“, ale tento svět nejeví žádnou známku dobrotivosti – vykořisťování, násilí, válek, zabíjení, neštěstí, trýzně, napětí, šílenství. K čemu bylo toto stvoření stvořeno? Je-li za to Bůh zodpovědný, je tím největším zločincem…“

     Tyto problémy vyvstávají, ale teologové je nedokážou vyřešit. Pak musí vytvářet ještě falešnější teorie. Následně tvrdí, že existuje i Ďábel a že je to dílo Ďáblovo. Dostanou se však do vlastní pasti. Nejprve stvoří Boha, který stvořil svět, pak musí stvořit Ďábla, protože nedokážou vysvětlit svět pomocí dobrotivosti. Svět vypadá tak zle, a tak si museli vytvořit Ďábla. Pak vyvstává otázka: „Kdo stvořil Ďábla?“ A tak pokračují dál a dál. Dostanou se do takto neplodného snažení, které nikam nevede. Nikdo nečte jejich tlusté teologické svazky – nikdo! Protože když začnete, nedostanete se nikam, ale oni pokračují a pokračují. Opakují to samé a vy se ptáte na to samé a oni pokračují pořád dál.

     Teologie je jen chození kolem horké kaše. Zatím nebyl vyřešen jediný problém. Nejzbytečnějším úsilím, jaké kdy člověk vynaložil, je teologie. A začíná takto: "Bůh stvořil svět.“ (ANO vše)

     Lidé jako Hérakleitos, Gautama Buddha, Lao-c´, Zarathustra o těchto věcech nemluví. Říkají prostě: „Existence je Bohem. Nikdo ji nestvořil. Není žádný stvořitel, který by za ni byl zodpovědný, proto neklaďte zbytečné otázky. A nemarněte svůj čas zbytečnými odpověďmi.“

     Existence je – a Bůh od ní není oddělen. Bůh je existence, celek, nikoliv oddělená bytost, člověk – je to celek. Vychází sama ze sebe…a rozplývá se.

     Hérakleitos praví, že je to oheň. Oheň je nádherný symbol. Poskytuje velmi dynamickou energii, naznačuje, že existence je dynamická, dialektická energie – pohybuje se sama ze sebe.

     Když řeknete „energie“, něco to znamená. Když řeknete „Bůh“, dostali jste se na cestu, která nikam nevede.

     Energie je pravda.

     Můžete to cítit teď a tady. Vy jste energií, ptáci zpívající v korunách stromů jsou energií, stromy rostoucí k nebi jsou energií; pohybující se hvězdy, slunce, jež vychází každý den – vše je energií. Energie není ani dobrá ani špatná. (NE) Energie je vždy neutrální. (NE) Proto není nutno vytvářet Ďábla, není potřeba cokoliv vysvětlovat – energie je neutrální. (NE)

     Jste-li nešťastní, je to kvůli vám, nikoliv kvůli Bohu. Jste-li nešťastní, zacházíte s energií špatně. Budete šťastní a blažení budete-li plynout s energií. Jdete-li proti ní, je zodpovědnost na vás. Pamatujte, jestliže žádný Bůh neexistuje, jste zodpovědní za všechno, co se stane. A jestliže je zodpovědnost na vás, otevírá se vám možnost transformace. (ANO) Jestliže je zodpovědnost na Bohu, jak se potom můžete transformovat?

     Bůh vypadá jako trik rozumu, jak přesunout zodpovědnost na někoho jiného, protože rozum neustále přesouvá zodpovědnost na někoho jiného. Ať se stane cokoliv, pokaždé přesouváte odpovědnost na někoho jiného. Jste-li smutní, někdo vás rozesmutnil a učinil nešťastným. Jste-li frustrovaní, někdo vám stojí v cestě. Vždy je zodpovědný někdo jiný, nikdy vy. To je postoj rozumu. (ANO) Pak jste osvobozeni od odpovědnosti.

    Ale…to je důvod, proč jste nešťastní. Zodpovědnost je vaše. Jestliže ji přijmete jako svou, můžete s tím něco udělat. Patří-li někomu jinému – co můžete dělat? Miliony druhých jsou všude kolem.

     Je-li zodpovědnost na vás – okamžitě se stanete pánem. Nyní s tím můžete něco udělat. Můžete změnit sebe, můžete změnit své postoje. Systém energie je neutrální. Jestliže jej následujete, budete šťastní. Jestliže jej nenásledujete, budete nešťastní.

     To je logos, rta, tao.

     Jdete-li proti přirozenosti, budete nešťastní. Neštěstí znamená jít proti přirozenosti, ale neštěstí je dobré znamení – jestliže jej pochopíte. Ukazuje to, že někde děláte chybu, to je vše. Dejte věci do pořádku! (ANO)

     Hérakleitos praví: Vlastní vědomí je falešné. Vědomí náleží Celku. Nebuďte příliš chytří. Nemůžete mít své vlastní vědomí. Přidáte-li se k Existenci, budete mít vědomí, budete mít jasnost vnímání, budete moudří. Zůstanete-li sami, budete pošetilí.

     Když se svým tělem nezacházíte přirozeně, vypukne nemoc. Tato nemoc je přítelem. Naznačuje: „Ovládej se, změň své způsoby! Někde jdeš proti přirozenosti.“ (ANO)

     Když máte hlad, najezte se. Když máte žízeň, napijte se. Když jste ospalí, běžte spát. Nepotlačujte přirozenost.

     Veškeré neštěstí existuje jen proto, aby vám naznačilo, že jste někde udělali chybu, že jste někde vykolejili. Okamžitě se vraťte zpět! Začnete-li naslouchat svému tělu, naslouchat přirozenosti, naslouchat vnitřní podstatě, budete šťastnější a šťastnější. Naučte se správně naslouchat přirozenosti. Naslouchejte Logu. Naslouchejte těm, kteří vůči Logu procitli, a uvidíte, že byli vždycky, vždycky přirození. Nic si nevynucují, netlačí řeku, jednoduše s ní plynou – a je jejich blaženost. (ANO)

     Není žádný Bůh, který by byl zodpovědný.

     Boha si utváříme z našeho vlastního strachu a nutnosti a potřeby. Cítíme se v našem neštěstí tak bezradní, tak bezmocní, tak neschopní v naší bolesti, že z tohoto strachu vytváříme Boha, k němuž se můžeme modlit, k němuž můžeme volat: „Nepůsob mi tolik potíží.“ Jehož můžeme velebit a cítit, že když Jej velebíme, bude nám více nakloněn.

     Myslíte si, že Bůh může být předpojatý? (ANO) Myslíte si, že když se modlíte, tak bude na vaší straně? (ANO) A že když se nemodlíte, tak nebude na Vaší straně? (ANO)

     Stvořili jsme si Boha z naší potřeby. Bůh vás nestvořil. Vy jste stvořili Boha. Je to vaše potřeba, protože jste bezradní. Potom vše, čeho se vám nedostává, promítáte do Něj. Jste-li bezmocní, říkáte, že On je všemocný. Jste-li nevědomí, říkáte, že On je vševědoucí. Jste-li slepí a tápete v temnotě, říkáte, že On je vševědoucí. Je to trik rozumu. Cokoliv sami postrádáte, promítáte do Něj a pak se domníváte, že je rovnováha obnovena: „Nyní se mohu modlit k této všemocné, vševědoucí a všudypřítomné Bytosti a Ona mi bude pomáhat.“

     Pro mě je modlitba cítění, plynutí s přirozeností.  Jestli chcete mluvit, mluvte, ale pamatujte, že mluvení existenci neovlivní. Ovlivní vás, což může být dobré, ale modlitba nezmění Boží mysl. (NE) Může změnit vás, ale pokud nezmění vás, je to trik. Můžete se modlit roky, ale jestliže vás to nezmění, zanechte toho, odhoďte to, je to haraburdí; už se s tím netáhněte.

     Modlitba Boha nezmění. (ANO) Vždycky si myslíte, že když se modlíte, Boží mysl se změní, že vám bude víc nakloněn, že bude nakloněn malinko víc na vaši stranu. (ANO)

                                                                                                                                                                                    

 Moje poznání 13: V tomto dalším autorově textu je představen pohled našich západních náboženství na Boží podstatu a jeho působení.           

     Hned na začátku říká: „Jakmile se jednou dáte na špatnou dráhu, nic se vám nebude dařit, protože všechno souvisí se vším. Existuje spřízněnost. Je-li jedna věc špatně, povede to k dalšímu špatnému tvrzení. Jestliže cestu k pravdě neprojdete od samého začátku, nikdy k ní nedospějete – neboť počátek je koncem.“

     Sám Osho se dopustil chyb, na které upozorňuje, na mnoha místech své knihy. Takže následkem jednoho nesprávného tvrzení vzniká celý řetězec těchto nesprávných tvrzení. Hned otázku „kdo stvořil svět?“ ztotožnil s otázkou „kdo stvořil Boha“. Tuto otázku přetváří v několik stejných otázek a dovozuje, že tyto otázky nevedou ke správné odpovědi, že jsou irelevantní.

     Pak Osho sděluje, že „existence je Bohem, že existenci nikdo nestvořil a není žádný stvořitel, který by byl za ni zodpovědný; proto neklaďte zbytečné otázky. Existence je - a Bůh není od ní oddělen. Bůh je existence, celek nikoliv oddělená bytost, člověk, je to celek.“

     Tímto elegantním způsobem, skrze „existenci“, zdůvodnil existenci Boha, která v Universu vždy byla.

     Existence Boha spočívá v tom, že Bůh Stvořitel je především kvantový. Jeho tělo představuje celé stvořené Universum a jeho duše obsahuje všechny individualizované lidské duše v celém Universu. Jeho odloučené částečky – Boží jiskry – Vyšší Já jsou součástí lidské trojjedinosti. Lidské tělo se skládá ze stejných základních prvků, které se nachází v Universu. Proto nejsme od Boha oddělení – jsme součástí jednoho celku.

     Protože všechno v Universu je energie, která má své specifické vibrace, barvu, melodii, světlo, je Bůh a Bohyně tou nejsilnější uspořádanou energii, s nejjemnějšími vibracemi, v celém Universu.  

     Mnohá náboženství si představuje Boha jako nějakou bytost podobnou lidem, ale s daleko většími schopnostmi a možnostmi. Lidé si připodobnili Boha k obrazu svému.

     Znovu zde zdůrazňuji, že Bůh je pouze pozorovatel a do dění na planetě nezasahuje. Bůh nám, lidem, dal svobodnou vůli, tuto naši vůli respektuje a přijímá ji i za svou vůli. Proto všechno, co se děje na planetě Zemi odedávna, vzniklo a vzniká jen na základě lidské svobodné vůle, která vychází z kolektivního vědomí lidstva. Kolektivní vědomí lidstva zpětně ovlivňuje rozsah naší individuální i kolektivní svobodné vůle.

     Vše, co se na planetě Zemi děje jsou jen následky a důsledky našich myšlenek, slov, činů a skutků, které se projevují jako následky a důsledky skrze karmy, a jsou součástí našich životů, našich reinkarnací.

     Křesťanství nahradilo karmy a reinkarnace posledním soudem, což patří mezi největší pochybení církevních otců, protože poslední soud nedovoluje žádné vysvětlení o tom, proč se děje lidem to, co se jim děje, cituji Oshoa:

      „ A jestliže Bůh stvořil vesmír, proč je tolik neštěstí, utrpení; utrpení, které nelze vysvětlit? Dítě se narodí zmrzačené, slepé, nemocné – proč? Je-li Bůh stvořitelem, nemůže opravit předlohu světa? Nebo je Váš Bůh poněkud neurotický? Užívá si utrpení? Je to sadista? Užívá si muka? Miliony umírajících lidí ve válce? Zabíjení, házení do ohně a plynové komory? On je stvořitelem a je Mu to jedno? Nedokáže ani zabránit Hitlerovi v zabíjení židů – zbytečně, absolutně bez důvodů. Co to je za stvořitele? Jestliže Bůh stvořil svět, pak musí být Ďáblem, protože svět nevypadá příliš dobře. Nemůže pocházet z dobra, zdá se být neslučitelný s dobrem. Bůh znamená „dobro“, ale tento svět nejeví žádnou známku dobrotivosti – vykořisťování, násilí, válek, zabíjení, neštěstí, trýzně, napětí, šílenství. K čemu bylo toto stvoření stvořeno? Je-li za to Bůh zodpovědný, je tím největším zločincem…“

     Tyto problémy vyvstávají, ale teologové je nedokážou vyřešit. Pak musí vytvářet ještě falešnější teorie. Následně tvrdí, že existuje i Ďábel a že je to dílo Ďáblovo. Dostanou se však do vlastní pasti. Nejprve stvoří Boha, který stvořil svět, pak musí stvořit Ďábla, protože nedokážou vysvětlit svět pomocí dobrotivosti. Svět vypadá tak zle, a tak si museli vytvořit Ďábla. Pak vyvstává otázka: „Kdo stvořil Ďábla?“ A tak pokračují dál a dál. Dostanou se do takto neplodného snažení, které nikam nevede. Nikdo nečte jejich tlusté teologické svazky – nikdo! Protože když začnete, nedostanete se nikam, ale oni pokračují a pokračují. Opakují to samé a vy se ptáte na to samé a oni pokračují pořád dál.

     Teologie je jen chození kolem horké kaše. Zatím nebyl vyřešen jediný problém. Nejzbytečnějším úsilím, jaké kdy člověk vynaložil, je teologie. A začíná takto: "Bůh stvořil svět.“

     Všechno se to dá vysvětlit skrze reinkarnace, karmy, strach z Boha a skrze okolnost, že Ježíšův a křesťanský Bůh Otec je spojen s představou Hospodina ze Starého zákona. To však nejsou totožní Bohové. Zatímco Bůh Otec je Bůh Stvořitel, Hospodin byl mimozemšťanem z planety Cyrus, který se na základě magických praktik snažil být bohem pro Hebrejce. Více je uvedeno v textu „Bible – Starý zákon“ na webu https://duchovnipoznatky.webnode,cz.

     Osho vyslovil v této knize mnoho správných, ale i nesprávných vysvětlení ohledně zlomků – výroků Hérakleita. Některá přesnější vysvětlení jsou ale možná až na základě poznatků v níže uvedených knihách.

 

 

Literatura:

 

- Osho „Skrytá harmonie - Rozpravy o zlomcích Herakleitových“

- N.D.Walsch „Hovory s Bohem I-III“

- Kryon „Dvanáct vrstev DNA“

- Helena Šeblová „Poselství 1-3. díl“

- Kryonovy channelingy z roku 2014

- Mé texty na https://duchovnipoznatky.webnode,cz.

 

 

     Napsal Jan Heczko

     Únor 2015