Kniha „ Uzdravení bez léků a bez lékařů“, od Davida Servana-Schreibera
Tato kniha pojednává o tom, jak zvítězit nad stresem, úzkostí a depresí bez farmakoterapie a psychoterapie. Kniha byla vydána v Paříži v roce 2003, v češtině v roce 2011.
Prvotní poznatky
Z klinických studií vyplývá, že 50-75% pacientů navštěvuje lékaře hlavně kvůli stresu. Většina léků nejběžněji užívaných v západních zemích se zaměřují na léčení problémů těsně spjatých se stresem – antidepresiva, anxiolytika (proti úzkosti), hypnotika, léky na vysoký tlak, překyselení žaludku, žaludeční vředy, léky na snížení hladiny cholesterolu.
Většina Američanů dává pro zmírnění svého utrpení přednost alternativním a komplementárním metodám před léky nebo klasickou psychoterapií.
Jiný přístup
Uvnitř mozku se nachází limbický, nebo také emoční mozek, „skutečný mozek v mozku“. Má odlišnou stavbu, jiné buněčné uspořádání, a dokonce i jiné biochemické vlastnosti než neocortex., který je řeči a myšlení.
Emoční mozek kontroluje všechno, co řídí psychickou rovnováhu a velkou část fyziologie těla: funkci srdce, krevní tlak, hormony, trávicí, a dokonce i imunitní systém. Emoce jsou příčinou dysfunkce emočního mozku.
Hlavní úkol psychoterapeuta spočívá v „přeprogramování“ emočního mozku, aby se přizpůsobil přítomnosti, místo aby neustále reagoval na situace z minulosti. K tomu bývá účinnější použít metody, které se orientují na tělo a přímo ovlivňují emoční mozek. Emoční mozek disponuje přirozenými samoléčícími mechanismy – znovu dospět k rovnováze a spokojenosti.
Léčebné metody, zde uváděné, se obracejí přímo na emoční mozek. Takových metod je mnoho, ale ve své klinické praxi dávám přednost těm, které byly vědecky podloženy přesnými a důvěryhodnými studiemi.
Obtížné sladění činnosti obou mozků
Život bez emocí ztrácí smysl. Co jiného naši existenci naplňuje a ozvláštňuje než láska, krása, spravedlnost, pravda, čest a důstojnost? City a emoce, které je provázejí, jsou jakýmsi kompasem, jimž se stále řídíme. Zbaveni emoci ztrácíme své nejzákladnější záchytné body a nejsme už schopni volit podle toho, na čem nám skutečně záleží.
„Emoční inteligence“ je termín, který nám nejlépe vyjadřuje rovnováhu mezi emocemi a rozumem.
„Co je inteligence?“ Inteligence je soubor duševních schopností, podle níž lze usuzovat na úspěšnost jedince. Mělo by platit, že čím má někdo vyšší IQ, tím musí být úspěšnější. Zjistilo se však, že neexistuje tato přímá úměrnost.
Právě „emoční inteligence“ zřejmě určuje víc než všechny ostatní, jak jedinec v životě uspěje. Přitom téměř není závislá na výši inteligenčního kvocientu.
Vědci definovali „emoční kvocient“ pomoci čtyř schopností, které jsou základem toho, jak člověk vládne sám sebou a jak je sociálně úspěšný. Na nich se zakládá sebepoznání, sebeovládání, soucit a schopnost spolupracovat a řešit konflikty. Na to, jak děti uspějí v dospělosti, nepůsobil jejich „IQ“, ale schopnost v těžkém dětství zvládat emoce, vyrovnávat se s frustracemi a spolupracovat s ostatními.
Dva mozky – kognitivní (poznávací) a emoční
Podle Damasia je psychický život výsledkem permanentní symbiózy obou mozků. Na jedné straně je kognitivní mozek – vědomý, rozumový, obrácený k vnějšímu světu. Na druhé straně emoční mozek, nevědomý, zaměřený hlavně na přežití a úzce propojený s tělem.
Limbický mozek tvoří nejhlouběji uloženou vrstvu lidského mozku. Je to jakýsi „mozek v mozku“. Tkáň emočního mozku se liší od tkáně neocortexu. Limbický mozek je jakýmsi velícím stanovištěm, které průběžně dostává informace z různých částí těla, příslušným způsobem na ně odpovídá a přitom kontroluje fyziologickou rovnováhu – dech, srdeční rytmus, krevní tlak, chuť k jídlu, spánek, libido, hormonální sekreci, a dokonce ovládá i fungování imunitního systému. Emoční mozek je v těsnějším vztahu s tělem než s kognitivním mozkem. Právě proto bývá snazší přistupovat k emocím prostřednictvím těla než prostřednictvím slova.
Neocortex – mozková kůra, řídí poznávání, řeč a myšlení. Tvoří ho šest zřetelných vrstev neuronů, které jsou zcela pravidelné a dokonale uspořádané k optimálnímu zpracování informace jako v mikroprocesoru.
Prostřednictvím prefrontální kůry kontroluje neocortex pozornost, soustředění, potlačování pudů a instinktů, uspořádání sociálních vztahů a také morálního chování. Vytváří plány do budoucnosti na základě „symbolů“, které jsou jen v mysli, aniž by nám informaci zprostředkoval zrak nebo hmat.
Oba mozky vnímají informaci přicházející zvnějšku téměř současně. Od té chvíle mohou buď spolupracovat nebo soupeřit o kontrolu nad myšlením, emocemi a chováním. Výsledek takové interakce (spolupráce nebo soupeření) určuje naše pocity i vztah ke světu a ostatním lidem.
Pokud se však emoční a kognitivní mozek doplňují, jeden udává směr k tomu, co chceme prožívat (emoční), a druhý umožňuje ubírat se touto cestou co nejinteligentněji (kognitivní), cítíme vnitřní harmonii (jsem tam, kde jsem chtěl v životě být).
Emoční mozek setrvává stále v bdělém stavu. Jakmile odhalí nebezpečí nebo objeví výjimečnou příležitost z hlediska přežití, okamžitě se uvede do stavu pohotovosti, v několika tisícinách sekundy potlačí veškeré operace kognitivního mozku a přeruší jeho činnost. To mozku umožňuje, aby se okamžitě soustředil na to, co je nezbytné k přežití. Vlivem silného stresu přestane prefrontální kůra reagovat a ztrácí schopnost řídit chování. Převahu získají reflexy a instinktivní jednání. Jsou-li ale naše emoce příliš rozjitřené, emoční mozek získává nad
Kognitivním mozkem převahu a začíná ovládat naše myšlení. Ztrácíme kontrolu nad tokem vlastních myšlenek a přestáváme být schopní jednání ve vlastním dlouhodobém zájmu.
V medicínské praxi se běžně setkáváme s dvěma typy emočního zkratu. Prvním je stresová posttraumatická porucha, která se objevuje po závažném traumatu. Druhým běžným případem jsou záchvaty úzkosti, které se nazývají panické ataky. Fyzické projevy ataky jsou tak silné, že se tito lidé obávají infarktu. Limbický systém znenadání ovládne všechny tělesné funkce – srdce překotně buší, žaludek se svírá, nohy a ruce se třesou, po celém těle vyráží pot. Současně se prudkým vyloučením adrenalinu potlačí kognitivní funkce. Kognitivní mozek nedokáže dát na situaci koherentní odpověď.
Na rozdíl od IQ, který se během života příliš nevyvíjí, lze emoční inteligenci pěstovat v každém věku.
Srdce a mozek
Nedávno se zjistilo, že střevo a srdce mají své vlastní sítě několika desítek tisíc neuronů, které fungují jako jakési malé „mozky“ uvnitř těla. Srdce tedy disponuje svou vlastní poloautonomní neuronovou sítí a kromě toho také produkuje velké množství hormonů. Všechny tyto hormony působí přímo na mozek, Srdce tak zapojuje celý organismus do změn svého rozsáhlého elektromagnetického pole.
Vztah mezi emočním mozkem a malým „mozkem“ srdce představuje jeden z klíčů k emoční inteligenci. Tím, že se naučíme doslova kontrolovat srdce, naučíme se ovládat i emoční mozek a naopak. Je to tím, že nejsilnější vztah mezi srdcem a emočním mozkem se vytváří periferní autonomní nervovou soustavou, která řídí funkci všech orgánů, a to nezávisle na naši vůli a vědomí. ANS se skládá ze dvou větví, které z emočního mozku inervují tělesné orgány. Část zvaná „sympatikus“ uvolňuje adrealin a noradrealin. Kontroluje reakce při útoku či útěku. Druhá část „parasympatikus“ uvolňuje jiný neurotransmiter, který působí ve stavu uvolnění a klidu. Jeho činnost srdeční frekvenci zpomaluje.
Koherence
Srdce je ovlivňováno centrální nervovou soustavou, ale současně vysílá ke spodině lebeční nervová vlákna, která kontrolují činnost mozku. Malý „mozek“ srdce tedy může ovlivňovat emoční mozek nejen hormony, krevním tlakem a magnetickým polem těla, ale i přímými nervovými spojeními.
Při stavech stresu, úzkosti, deprese či hněvu je variabilita srdeční frekvence nepravidelná neboli „chaotická“.
Ve stavu spokojenosti, soucitu, vděčnosti se kolísání stává „koherentním“ (vlnění se stálým fázovým rozdílem). Zrychlování a zpomalování srdeční frekvence je pravidelné.
Různé studie prokázaly, že zejména negativní emoce, hněv, úzkost, smutek, dokonce i každodenní starosti způsobují největší pokles variability srdeční frekvence a vnášejí do fyziologie chaos. Naopak jiné studie zjistily, že koherenci nejpříznivěji ovlivňují pozitivní emoce, radost, vděk a hlavně láska, a vytvářejí koherentní vlnění, které je na záznamu srdeční frekvence okamžitě patrné.
Koherence srdečního rytmu představuje pro organismus reálnou úsporu energie. Při laboratorních pokusech se ukázalo, že koherence umožňuje mozku, aby pracoval rychleji a přesněji. V každodenním životě to vnímáme jako stav, v němž myšlenky plynou snadno a přirozeně. Bez zaváhání nacházíme slova vyjadřující přesně to, co chceme sdělit, vykonáváme rychlé a účelné pohyby.
Chronický stres vyvolává úzkost a depresi. Známe i jeho negativní působení na tělo. Následkem bývá nespavost, tvorba vrásek, vysoký krevní tlak, palpitace (bušení srdce), bolesti zad, kožní problémy, zažívací potíže, opakované infekce, neplodnost, impotence. Projevuje se v podrážděnosti, neschopnosti naslouchat druhým, sníženém soustředění, uzavřenosti, neschopnosti týmové práce.
Místo abychom se vytrvale snažili o dosažení ideálních vnějších podmínek, musíme začít kontrolovat své nitro. Zkrocením fyziologického chaosu a dosažením maximální koherence dospějeme okamžitě do stavu, kdy se automaticky cítíme lépe, zlepšíme své vztahy k druhým lidem, soustředění, výkonnost i pracovní výsledky.
Existuje jednoduchá a účinná metoda, jak zvýšit variabilitu srdeční frekvence a dospět ke koherenci.
Nejlépe je začít dvěma pomalými, hlubokými nádechy. Ty okamžitě stimulují parasympatikus a rovnováhu trochu vychýlí směrem k fyziologické „brzdě“. K dosažení maximálního účinku je nutné soustředit pozornost na dokonalý výdech a udělat několikavteřinovou přestávku, až přijde chvíle pro další přirozený nádech. K dosažení maximálního účinku srdeční koherence je nutné po deseti či patnácti sekundách stabilizace hlubokým dýcháním obrátit vědomě pozornost k hrudníku, k oblasti srdce. V této druhé etapě je nejjednodušší si představit, že dýcháte přes srdce (nebo střední část hrudi, pokud ještě srdce necítíte přímo). Dále pomalu a hluboce dýchejte (ale přirozeně, nenásilně). Představte si pomalé, plynulé pohyby nádechu a výdechu, při nichž se srdce omývá v lázni průzračného, očistného, uklidňujícího vzduchu.
Ve třetí etapě se napojíte na pocit tepla a expanze, který vnímáte v hrudi, sledujete ho a podporuje myšlenkou i dechem. Tento pocit bývá zpočátku nezřetelný a projevuje se nepatrně. Lze ho účinně povzbudit tím, že si vyvoláme pocit vděčnosti, kterým si necháme prostoupit celou hruď. Srdce je velice citlivé na vděčnost, na každý projev náklonnosti, ať je to láska k lidské bytosti, zvířeti, nebo dokonce pomýšlení na vlídný svět.
V jedné studii ukázali vědci, že pouhé vyvolání pozitivní emoce nějakou vzpomínkou nebo představou velmi rychle navodí přechod variability srdeční frekvence do fáze koherence. Koherence srdečního rytmu nachází okamžitě odezvu v emočním mozku; tím, že přináší stabilitu, dává mu najevo, že s fyziologií je všechno v pořádku.
Čím více se cvičíme v používání této techniky, tím snadněji koherence dosahujeme. Výcvik umožňuje vzdorovat stresu ve třech oblastech, které ovlivňuje: fyzické, emoční a sociální.
Navozování srdeční koherence prospívá i imunitnímu systému. Imunoglobulíny A jsou v první linii obrany organismu proti původcům nákazy (virům, bakteriím a plísním). Imunoglobulíny A se neustále obnovují na povrchu sliznic. Následkem chaotické fáze pokleslo průměrně na šest hodin vylučování imunoglobulínu A, a tím se snižovala jejich odolnost proti původcům nákazy. Při stejném pokusu vyvolala pozitivní vzpomínka několikaminutovou koherenci, kterou provázelo v následujících šesti hodinách zvýšené vylučování imunoglobu-línu A.
Lidé, kteří objevili účinky koherence a pravidelně si ji navozují, dosáhli tak pozoruhodných výsledků, že se jim dá stěží uvěřit. Zvládání úzkosti a deprese, pokles tlaku, zvýšení koncentrace DHEA (hormonu mládí), stimulování imunitního systému. Nejde tedy jen o zpomalení stárnutí, ale o skutečné omlazení fyziologie.
Ale pro ty, které život zranil a jimž se rány ještě nezacelily, bývá obrácení do vlastního nitra bolestné a vyvolává úzkost. Pro takové případy existuje jiná metoda, která je překvapivě účinná a pochází z mechanismu snů.
Samoléčení velkých bolestí – neuro-emoční integrace očními pohyby (EMDR)
Uprostřed emočního mozku je centrum strachu – amygdala. Výzkum prokázal, že emoční mozek se nikdy „neodnaučí“ strachu. Je li kognitivní mozek poškozen nebo nepracuje, strach se okamžitě objeví.
Oční pohyby ve spánku REM psychiatři znají také jako aspekt posttraumatické stresové poruchy. Vědí, že dochází ke ztrátě spojení mezi užitečnými znalostmi a škodlivými emocemi.
Postup při použití této metody u terapeuta:
Pacient sdělí terapeutovi svůj „příběh“. Pak terapeut požádá pacienta, aby si vybavil svoji vzpomínku. Pak mu terapeut řekne, aby sledoval jeho ruku, kterou rychle pohybuje před očima, aby vyvolal rychlé oční pohyby podobné těm, které probíhají spontánně ve snu. Pohyby trvají půlminutu až minutu. Pak následuje několikaminutová přestávka. Pak následuje další série očních pohybů a zase přestávka. Pak následuje další série očních pohybů. O přestávkách pacient zjistí a popíše svoje pocity.
Touto metodou bylo například léčeno 80 pacientů se závažnými emočními traumaty. Podle této studie se u 80 % pacientů po třech sezeních takřka přestaly projevovat symptomy posttraumatické stresové poruchy. Ale když se dotazovali stejné skupiny po patnácti měsících, výsledky byly ještě lepší než po skončení třetího sezení. Dalo by se říci, že tito pacienti své emoční traumata „strávili“.
Metoda EMDR vychází právě z myšlenky, že v každém z nás je takový mechanismus „trávení“ emočních traumat. Terapeuti, kteří praktikují metodu EMDR, nazývají tento mechanismus „adaptační systém zpracování informace“. Stejně jako trávicí soustava z potravy odebere všechno, co je pro organismus užitečné a nezbytné, a ostatní odvrhne. Nervová soustava vyjme užitečnou informaci – „poučení“ – a za několik dní se zbaví emocí, myšlenek a fyziologické aktivace, které už nejsou nutné, protože událost patří minulosti. Nervová soustava potřebuje nějaký čas, aby znovu nabyla rovnováhy, které fyziologové říkají „homeostáza“. Organismus z toho vyjde posílen, protože se těžkou zkouškou upevnil.
Podle teorie EMDR si oběť informaci o traumatu zablokuje v nervovém systému, vtiskne si ji do něj v původní podobě, místo aby ji zpracovala. Obrazy, myšlenky, zvuky, pachy, emoce, tělesné vjemy a přesvědčení o sobě samém jsou uloženy v neuronové síti, která žije vlastním životem. Taková síť, která je ukotvena v emočním mozku a odpojena od racionálních poznatků, se stává jakýmsi nefunkčním souborem nezpracovaných dat, jež se sebemenší připomínkou původního traumatu reaktivuje.
Jakákoli situace, která nám připomene nějaký aspekt toho, co jsme zažili, obvykle stačí k vyvolání celé vzpomínky. Tyto vlastnosti paměti jsou známé – říká se tomu „přístup podle obsahu“ a „přístup podle shodných rysů“. To má závažné důsledky pro traumatické vzpomínky.
Metoda EMDR působí tak, že nejprve vyvolá traumatickou vzpomínku se všemi různými složkami – vizuální, emoční, kognitivní a fyzickou (tělesné pocity) – a potom stimuluje „adaptační systém zpracování informace“, který se dosud s dysfunkční stopou nevyrovnal.
__________________________________________________________________________________________________________________________________
Poznámka:
Metodu EMDR lze použít i v procesu samoléčení. Pohyby ruky si vytvářím vlastní rukou ve vzdálenosti minimálně 30 cm od obličeje a frekvence z jedné krajní polohy do druhé krajní polohy a zpět, může být od 60 do 150 pohybů za minutu. Čím vyšší počet pohybů tím lépe. Jedno sezení trvá cca 15 minut. Minimálně by měly během dvou týdnů proběhnout tři vlastní sezení. (Celá poznámka KP ANO)
__________________________________________________________________________________________________________________________________
Na Harvardově univerzitě vyslovil profesor Stickgold domněnku, že oční pohyby a další formy stimulace, které vyvolávají zaměření pozornosti, hrají významnou úlohu při novém uspořádání vzpomínek v mozku jak ve spánku a při snech, tak při aplikaci metody EMDR. Přiklonil se k názoru, že fyziologie snů aktivuje a transformuje asociační vazby mezi vzpomínkami, které jsou navzájem propojeny emocemi. Stimulace při metodě EMDR posiluje aktivitu parasympatiku. (Celý odstavec KP ANO.)
Metoda EMDR však není všelékem. Tato technika nemá tak dobrý účinek u symptomů, které nevycházejí z traumatizujících události v minulosti.
Světelná energie – nastavení biologických hodin
Světlo proniká do mozku očima a jeho účinek se přímo přenáší do specializované skupiny buněk, hypotalamu. Hypotalamus je uložen v samém středu emočního mozku. Představuje sice pouhé 1% hmotnosti mozku dospělého člověka, ale řídí sekreci veškerých hormonů v těle. Tím působí na chuť k jídlu, libido, spánkové cykly, menstruační cykly, regulaci tělesné teploty, tukový metabolismus a hlavně na náladu a energii
potřebnou k jednání.
Střídání dne a noci neovládá jen spánkový cyklus. Tímto čtyřiadvacetihodinovým cyklem se řídí mnoho dalších biorytmů. Jedná se o vylučování různých hormonů, žaludečních šťáv, činnost trávicí soustavy. Ukazuje se, že každý z těchto rytmů má své vlastní vnitřní „hodiny“.
Existuje však způsob, jak chod všech vnitřních hodin sladit. Hypotalamus je nesmírně citlivý na světlo. Biologicky je zařízen tak, aby vedl tělo a mozek v rytmu ročních období, podle toho jak se dny prodlužují nebo zkracují.
Když se s příchodem podzimu a později v zimě krátí dny, nejméně třetina lidí na sobě pozoruje změnu energie a pudů. Od listopadu do března tyto příznaky nabývají charakteru skutečné deprese u 10% lidí žijících nad 40. rovnoběžkou.
Studie prokázaly, že každodenní vystavení silnému umělému světlu 10000 luxů, tedy 20krát silnější než svit žárovky, po dobu 30 minut může vyléčit symptomy zimní deprese za dva týdny. Doktor R. Avery zavedl zcela novou metodu. Místo aby pacienta ráno při probuzení nemilosrdně vystavoval 10000 luxům, stačilo, aby ho postupně probouzel simulací vytvořeného svítání - signálem, který mozek přijímá i přes zavřená víčka.
Chcete vstávat v sedm hodin? Od čtvrt na sedm začíná přístroj osvětlovat pokoj. Pomaličku napodobuje pozvolný a potom rychlejší nástup světla do nového dne. Oči, i když jsou zavřené, citlivě reagují na tento signál. Hypotalamus dostane zprávu, že je čas začít s přechodem ze spánku do bdění. K probuzení dochází přirozeně, nenásilně, aniž by se přerušil sen. Začne ranní uvolňování kortizonu, tělesná teplota se vydá po denní stoupající křivce. Elektrická aktivita mozku, která je typická pro hluboký spánek, začíná přecházet k lehkému spánku a potom k úplnému probuzení.
Léčba světlem – fototerapie se osvědčila v mnoha dalších oblastech než jen u zimních depresí.
Kontrola „čchi“ – akupunktura působí přímo na emoční mozek
V první řadě je akupunktura pravděpodobně nejstarší nepřetržitě praktikovaný medicínský postup na naší planetě, protože se používá už 5000 let.
Světová zdravotnická organizace uveřejnila zprávu, v níž oficiálně uznává akupunkturu jako účinný a schválený postup. Akupunktura působí například proti pooperačním bolestem, proti žaludečním nevolnostem v těhotenství, při chemoterapii a při bolestech zad
Přesvědčivý důkaz: jestliže se extrakt z mozkomíšní tekutiny „znecitlivěného“ králíka vstříkne jinému králíkovi, ten bolest také necítí. Je tedy přinejmenším dokázáno, že akupunktura způsobuje v mozku sekreci látek, které mohou blokovat pociťování bolesti mnohem lépe než jakékoli placebo.
K nejpozoruhodnějším pojmům čínské a tibetské medicíny patří existence různých „morfopsychologických typů“, zejména typů „jin“ a „jang“. Tyto dva dominantní typy se určují podle toho, zda určitý člověk dává přednost teplo či chladu, určitým potravinám, určité denní době, dále se určují podle vzhledu, a dokonce podle tvaru lýtka. Stimulace některých akupunkturních bodů může mít na nemocného zcela opačné účinky podle typu pacienta, a proto je potřeba určit typ předem. To vše bylo potvrzeno i vědeckými pokusy.
Západní i asijští akupunkturisté vědí, že jejich umění působí zejména na snížení stresu, úzkosti a deprese.
Akupunkturou lze přímo působit na emoční mozek. Stimulací jediného bodu, který se nachází na hřbetu ruky mezi palcem a ukazováčkem, lze docílit částečné znecitlivění okruhů bolesti a strachu.
Akupunktura stimuluje vylučování endorfinů produkovaných mozkem, které účinkuji podobně jako morfium nebo heroin. (KP ANO.) Akupunkturní aplikace zřejmě přímo ovlivňuje rovnováhu mezi oběma větvemi autonomní nervové soustavy. Pravděpodobně zvyšuje činnost parasympatiku – fyziologické „brzdy“ – na úkor činnosti sympatiku, který lze přirovnat k „plynu“.(KP ANO.)
Čchi můžeme ovlivňovat meditací, výživou a akupunkturou. To jsou tři metody, které zdůrazňují činští a tibetští lékaři.
__________________________________________________________________________________________________________________________________
Poznámka:
Projevem Boží lásky, k nám lidem, je energie, která je nám posílána jako „prána“ nebo „čchi“. Prána je velmi jemná energie, která vstupuje do našeho duchovního těla skrze systém čaker. To umožňuje mimo jiné vyzařovat naši auru. Energie čchi posiluje naše hmotné tělo a mysl.
Energie čchi je ta energie, kterou nazval Wilhelm Reich orgonovou energii. (KP ANO) Jeho studium a výzkumnou činnost lze datovat do období 1933-1957. Jeho objevy odhalily velmi mnoho poznatků pro další směr biogeneze, vedoucí k obnově života na naší planetě. Tento proces byl ve vědecké oblasti „znovuobjeven“ až o několik desetiletí později. Pro léčení různých nemocí sestrojil orgonový akumulátor. Dosáhnul úspěchy při léčení rakoviny, hojení ran, při léčbě cukrovky, zápalu plic, různých druhů anemií, vysokého krevního tlaku, revmatické horečky. Byl lékaři i vědci nepochopen. Výsledky výzkumu a jeho celé dílo bylo v létech 1955-6 zničeno dle rozhodnutí soudu. Ale později, s nástupem jeho žáků, je opět tato teorie rozvíjena a ukazuje slibnou cestu v léčení nemocí a chorob.
___________________________________________________________________________________________________________________________________
Převratná role kyselin omega-3 – výživa emočního mozku
Mozek je tvořen ze dvou třetin z mastných kyselin, které jsou základní složkou membrány nervových buněk, jejich „obalu“, přes který probíhá veškerá komunikace mezi všemi nervovými buňkami ve všech oblastech mozku a těla. Pokud jíme hlavně nasycené tuky, jejich tuhost se odráží v tuhosti mozkových buněk. Pokud však jíme hlavně nenasycené tuky, „obal“ mozkových buněk je měkčí, pružnější a komunikace mezi nimi probíhá stabilněji. Zejména pokud se jedná o mastné kyseliny omega-3.
Francouzský tým vědců ukázal, že potrava bohatá na omega-3 dlouhodobě zvyšuje produkci neurotransmiterů energie a dobré nálady v emočním mozku. Doktor Andrew Stoll z Harvardovy univerzity prokázal jako první účinek rybího tuku obsahujícího velké množství omega-3 na stabilizaci manických stavů a na zmírnění deprese u maniodepresivních pacientů. Od té doby se ukázalo, že blahodárné účinky omega-3 se neomezují jen na léčbu maniodepresivní psychózy. Britská studie ukazuje, že působením mastných kyselin omega-3 dochází ke zlepšení celé řady symptonů deprese, jako je smutek, nedostatek energie, úzkost, nespavost, pokles libida a sebevražedné tendence.
Kyseliny omega-6 jsou sice pro organismus důležité, ale nemají blahodárné účinky jako omega-3 a podporují zánětlivá onemocnění. V západní výživě se pohybuje poměr mezi omega-3 a omega-6 1:10 až 1:20, i když správný poměr by měl být 1:1. Přebytek omega-6 v organismu vyvolává oxidační reakce a má za následek zánětlivé reakce takřka v celém těle. Ty ještě zhoršují všechny závažné chronické nemoci, kardiovaskulární nemoci, rakovinu, artritidu a dokonce i Alzheimerovu chorobu.
Hlavním zdrojem omega-3 jsou řasy a plankton prostřednictvím ryb a korýšů. Nejspolehlivějšími zdroji jsou malé ryby-makrely, sardinky, sardele, sledě dále také tuňák, treska, pstruh. Jako rostlinné zdroje lze využit lněné semeno nebo olej, dále řepkový a konopný olej a ořechy.
Abychom si byli jisti, že v každodenním životě dostáváme dostatečné množství nejčistších a nejkvalitnějších
omega-3, je asi praktičtější je používat v podobě potravních doplňků. Dosavadní studie ukazují, že k antidepresivnímu účinku je potřeba konzumovat denně 2-3 gramy směsi dvou mastných kyselin obsažených v rybách: kyseliny EPA a kyseliny DHA. Nejlepší jsou ty výrobky, které obsahují vyšší koncentraci EPA než DHA. Někteří autoři doporučují kombinovat užívání rybího tuku s vitaminovým doplňkem, který obsahuje vitamin E (800UI denně) a selen (200mg denně). Pravidelné užívání vitaminů bylo oficiálně schváleno Americkou Medicínskou Asociací.
Velmi seriózní autoři předkládají veškeré vědecké údaje a uznávají, že každodenní užívání vitaminů (zejména B, E, C a D) snižuje rizika celé řady chronických a těžkých nemocí.
Existuje ještě jedna vstupní brána k emočnímu mozku, a to zcela prostřednictvím těla. Je to fyzické cvičení.
Léky nebo cvičení?
Západní věda v posledních dvaceti létech dokázala, že fyzické cvičení je znamenitou léčbou úzkostí. Je to například jízda na rotopedu, spinning, plavání, jízda na kole a také jogging. U joggingu je důležité na počátku dělat jen malé krůčky, spíš drobně klusat, příliš nezdvihat kolena a urazit půldruhého kilometru. Únava nesmí bránit v hovoru.
K charakteristickým rysům dlouhodobého fyzického cvičení patří i skutečnost, že jim lze alespoň na čas zastavit neustálý tok chmurných myšlenek. Jen zcela výjimečně se spontánně vynoří při cvičení, a pokud se to přihodí, stačí obrátit pozornost na dýchání, na rytmus kroku nebo na přímé držení páteře a chmury samy od sebe zmizí.
U depresivních pacientů mezi padesáti a sedmdesáti léty působila i třicetiminutová rychlá chůze třikrát týdně po čtyřech měsících úplně stejně jako užívání antidepresiva.
Musíme si uvědomit, že není třeba cvičit mnoho. Důležité je cvičit pravidelně. Délka cvičení, která ovlivní emoční mozek, je dvacet minut třikrát týdně.
Jakým způsobem působí cvičení na emoční mozek? V prvé řadě si připomeneme účinek endorfinů, Jsou to malé molekuly, které vylučuje mozek a jež se velmi podobají opiu a jeho derivátům, například morfiu a heroinu. Emoční mozek obsahuje mnoho receptorů endorfinů a proto tak citlivě reaguje na opium, které okamžitě poskytuje celkový pocit blaha a spokojenosti. Jestliže se však opiové deriváty používají příliš často, navozují návyk a mozkové receptory si na ně zvyknou. K dosažení stejného účinku se musí pokaždé dávka zvyšovat.
S vylučováním endorfinů vlivem tělesného cvičení se děje pravý opak. Čím více je přirozený mechanismus slasti mírným způsobem stimulován, tím je citlivější. Lidé, ,kteří pravidelně cvičí, víc vychutnávají drobné životní radosti; činí jim potěšení přátelé, dobré jídlo, kočka nebo pes, četba, úsměv kolemjdoucího.
Jestliže takto přirozeným způsobem stimulujeme emoční mozek, stimulujeme tím také činnost imunitního systému, podporujeme množení NK buněk a posilujeme jejich agresivitu vůči infekcím a rakovinným buňkám.
Láska je přirozenou potřebou
Skutečný rozdíl ve způsobu podnikání v Americe nebo Evropě už nespočívá v informatice a řízení, ale v tom, že v Americe velké podniky znovu objevily roli mezilidských vztahů v práci. Pochopily význam emoční inteligence, týmové práce, respektu k druhým, povzbuzení. Pochopily, že nic tak podnikání neškodí jako zbytečná hrubost v mezilidských vztazích a že vztahy, všechny naše vztahy vytvářejí základ spokojenosti, klidu a vyrovnanosti.
Na projevy mateřské lásky reaguje nejen srdeční rytmus, ale i dalších patnáct fyziologických funkcí, například doba nočního spánku a bdění, tlak, tělesná teplota a dokonce i aktivita imunitních buněk, jako jsou B lymfocyty a T lymfocyty, které chrání organismus před infekcemi.
U lidí se zjistilo, že kvalitu vztahu mezi rodiči a dítětem, definovaná stupněm empatie rodičů a jejich odpovědí na emoční potřeby dítěte, určuje o mnoho let později tonus jeho parasympatiku, tedy přesně onen faktor, který přispívá ke koherenci srdečního rytmu a umožňuje lépe odolávat stresu a depresi.
Fyziologie savců žijících ve společenství není závislá na vnějších okolnostech. Její optimální regulace neustále závisí na vztazích, které máme se svými bližními, zejména s lidmi, kteří jsou nám emočně blízcí.
U starších lidí, kteří přijdou o svého partnera, může ke snížení deprese přispět to, že si opatří psa nebo kočku a pokud to je náročné, stačí někdy i pták nebo ryba. Někdy poslouží i pěkná pokojová květina.
Jako všechny rostliny, které se obracejí ke slunci, potřebujeme také světlo lásky a přátelství. Bez něho upadáme do úzkosti a deprese.
Emoční komunikace
Existují tři typy chování ve vzájemné komunikaci.
„Pasivní“ nebo „pasivně agresivní“ chování představuje nejběžnější lidskou reakci v tradičních společnostech vůči osobě, která má moc a není oblíbená. Takové chování volíme, když se v první řadě chceme vyhnout konfliktům.
„Agresivní“ chování není tak časté jako chování první skupiny a uchylujíce k němu spíše muži. Nepřispívá však k řešení problémů a obvykle vyústí v materiální ztráty. Kromě toho se zjistilo, že takový typ chování je faktorem přispívajícím k vysokému tlaku a vzniku kardiovaskulárních chorob.
„Asertivní komunikace“ je emoční komunikací, která umožňuje dávat a přijímat to, co je potřeba, a přitom respektovat vlastní meze i potřeby druhých.
Na univerzitě v Seattlu byla zřízena „laboratoř lásky“. Prvním zjištěním profesora Gottmana je, že neexistuje šťastný pár, tedy neexistuje trvalý citový vztah bez chronických konfliktů. Je to dokonce obráceně – páry, které chronické konflikty nemají, by si měly dělat starosti. Absence konfliktů je příznakem emoční odtažitosti, která vylučuje jakýkoli opravdový vztah.
Nic tak nezasáhne náš emoční mozek a fyziologii jako pocit, že jsme emočně vzdálení těm, které nejvíce milujeme – manželovi, manželce, dětem, rodičům. Zejména muži jsou velmi citliví na to, čemu Gottman říká citová „záplava“; jakmile se jejich fyziologie aktivuje, „zaplaví je emoce a nejsou schopni myslet jinak než v dimenzi obrana-útok. Nesnaží se hledat řešení nebo odpověď, kterou by se situace zklidnila. Během rozhovoru se fyziologie obou partnerů rychle naruší a následky jsou katastrofální.
Gottman definuje to, čemu říká „čtyři jezdci z Apokalypsy“. Po čtyřech jezdcích si můžeme být zcela jisti, že nedosáhneme toho, co od vztahu očekáváme, a přece do první linie svých citových bitev povoláváme právě je.
Prvním „jezdcem“ je kritika. Kritizujeme druhého, místo abychom se na něj obrátili se stížnosti nebo požadavkem.
Druhým „jezdcem“, nejagresivnějším a nejnebezpečnějším pro rovnováhu limbického systému, je pohrdání.
Projevuje se urážkami, od těch nejjemnějších – potměšilých, až po typické hrubosti. K vyjádření pohrdavého postoje obvykle stačí výraz obličeje.
Třetím a čtvrtým „jezdcem“ jsou protiútok a úplný ústup. Když na nás někdo zaútočí, emoční mozek okamžitě volí mezi dvěma možnostmi – útokem a útěkem. Druhého můj útok zraní a on odpoví ještě větší silou. Tak to jde stále dokola, až se dospěje k fyzickému a trvalému oddělení bojovníků, tedy ke zničení vztahu ať v podobě propuštění z práce, rozvodu, nebo i vraždy.
Druhá možnost, úplný ústup, je mužská specialita, která rozčiluje zejména ženy. Obvykle předznamenává poslední fázi rozkladu vztahu, ať jde o manželství, nebo profesionální spolupráci. Po týdnech nebo měsících kritizování, útoků a protiútoků opustí jeden bitevní pole, přinejmenším v emocionální rovině.
První zásadou neagresivní komunikace je nahrazení jakéhokoli soudu, tedy kritiky, objektivním konstato-váním. Je lépe se držet v objektivní, konkrétní rovině.
Druhou zásadou je vyhnout se jakémukoli soudu o druhém a soustředit se jen na to, co v dané chvíli pociťujeme. To je prvotní klíč k emoční komunikaci. Je třeba se snažit popsat situaci větami, které začínají spíš „já“ než „ty“ nebo „vy“. Hovořím-li o sobě a pouze o sobě, nekritizují toho, na něhož se obracím
Neagresivní přístup - kartička se šesti body
Na kartičce, kterou používám je nápis „PMP OEZ“. Zkratka shrnuje šest klíčových bodů neagresivního přístupu, který nám poskytuje lepší možnost dosáhnout toho, co si přejete, doma, v práci, ve styku s úřady, policií nebo v autoservisu.
P jako Původce. Ze všeho nejdřív se musíme ujistit, že se obracíme na člověka, který je skutečně původcem problému a má možnost ho vyřešit.
M jako Místo a Čas. Je potřeba vždycky dbát na to, aby se hovor odehrával na vhodném místě, poskytu-jícím soukromí, a ve vhodné chvíli.
P jako Přátelský přístup. Abychom byli vyslyšeni, musíme se napřed ujistit, že nám dotyčný naslouchá. V každém jazyce je nejpříjemnější slovo k zahájení rozhovoru jméno člověka, na něhož se obracíme a potom mu říci ještě něco příjemného, ale pravdivého.
O jako Objektivní chování. Potom je třeba jít k věci – popsat způsob chování, které je důvodem ke stížnosti. Je však nutné omezit se na vylíčení toho, co se stalo, a nedodávat nic dalšího, žádný náznak morálního soudu.
E jako Emoce. Za popisem faktů musí okamžitě následovat emoce, které jsme pocítili. V této situaci nesmíme upadnout do pasti a hovořit o hněvu, který bývá nejzjevnější emocí. Lépe je říci: „Dotklo se mě to.“
Z jako Zklamání. Mohlo by zůstat u vyjádření emoce, ale ještě je lepší pokračovat zmínkou o zklamání nebo o potřebě, kterou cítíme a která není uspokojena.
Naslouchání srdcem
Tato metoda umožňuje značně zlepšit schopnost naslouchat, a tím prohlubovat vztahy s druhými, aniž bychom museli být psychiatry.
Postup lze shrnout do pěti otázek. K tomu poslouží zkratka CCNPE.
C jako „Co se stalo?“ K navázání kontaktu s člověkem, který trpí, je nutné, aby nejprve vylíčil, co se mu přihodilo.
C jako Cítit. „A co jste v té chvíli cítil/a?“ To je také důležitá otázka.
N jako Nejtěžší. „Co pro vás bylo nejtěžší?“ Nejlepší způsob jak se neutápět v emocích, je ponořit se až na dno, k tomu nejhoršímu, k samé podstatě bolesti. Jen odtamtud se lze odrazit a vyplout zase na povrch. Otázka N je přímo magická, protože slouží k soustředění mysli trpícího člověka.
P jako Postavit se k problému čelem. Došlo k vyjádření emoce a teď je nutné využít soustředění energie na hlavní zdroj problému: „Co vám nejvíce pomáhá, abyste se k tomu postavil/a čelem?“ Otázkou obrátíme pozornost člověka, s nímž hovoříme, na existující zdroje a prostředky, které by mu pomohly se vzchopit a vymanit se z těžké situace.
E jako Empatie. Na závěr rozhovoru bývá užitečné vyjádřit upřímnými slovy, co jsme při naslouchání druhému pociťovali. Tím mu dáváme najevo, že jsme s ním několik minut jeho trápení sdíleli. Taková vzpomínka mu umožní, aby se necítil sám na cestě, kterou se ubírá. Obvykle stačí několik prostých slov, například: „Je mi líto, že se vám to stalo, i mě to zasáhlo, když jsem vás poslouchal.
Emoční komunikaci nelze zvládnout za den ani za měsíc. Dokonce ani za rok.
Pouto k druhým
Dnes se nacházíme v samém středu světového směřování k individualismu a „osobnímu rozvoji“. Hlavní hodnoty představuje autonomie, nezávislost, svoboda, sebevyjádření. Všechno se točí kolem těchto hodnot do té míry, že i reklama je využívá, aby nás přiměla koupit si stejné věci, jaké má náš soused. Nikdy jsme se nemohli tak svobodně rozejít s partnerem, který nám přestal vyhovovat. Ještě nikdy jsme nemohli tak svobodně volit vlastní cestu, ale současně se vystavujeme nebývalému riziku prohry a osamění. Určitě je to další důvod, proč za posledních padesát let na Západě stoupá výskyt depresí.
Smysl, který nalézáme ve vztazích k druhým, nám nediktuje kultura nebo společenská morálka. Je to potřeba mozku; v posledních třiceti létech sociobiologie dokázala, že altruistické jsou samotné geny. (Altruismus je opak egoismu.) Orientace na druhé a vnitřní klid, který nám to poskytuje, jsou součástí naší genetické výbavy. Pak už nás nepřekvapí, že altruismus je jádrem veškerých duchovních tradic. Je to v první řadě zkušenost těla, emoce, kterou zažívali taoističtí a hinduističtí mudrci, stejně jako židovští, křesťanští a islámští myslitelé, ale i miliony obyčejných lidí.
Zapojení do společenství spočívá v tom, že dáváme něco ze sebe a obětujeme čas věci, která nám neposkytuje na oplátku žádný materiální zisk. Jedná se o jednu z nejúčinnějších aktivit ke zmírnění pocitu prázdnoty, která obvykle provází depresivní stavy.
Američtí sociologové zjistili, že lidé, kteří se účastní komunitních aktivit, jsou šťastnější, ale i zdravější a žijí déle než ostatní.
Studie ukázala, že úmrtnost starších lidí, kteří se účastní dobrovolných činností pro druhé, je o 60% nižší než úmrtnost osob, které se takové činnosti nevěnují. Dobrovolnická činnost je jednou z nejlepších záruk delšího života, možná lepší než přiměřený krevní tlak, nízká hladina cholesterolu, nebo dokonce nekuřáctví.
V zoufalých situacích se nemáme tázat života, co pro nás může udělat, ale musíme se tázat sami sebe, co můžeme udělat pro život.
Při měření srdeční koherence počítačem zjišťujeme, že nejjednodušší a nejrychlejší způsob, jak uvést tělo do koherence, je prožívání vděčnosti a něhy k druhým. Jestliže se cítíme vnitřně, emočně ve spojení s lidmi ve svém okolí, naše fyziologie se spontánně uvede do koherence.
Odkud začít
Všechny léčebné metody popsané na předcházejících stranách, směřují k posílení mechanismů sebenaplňování charakteristických pro všechny živé organismy – od buňky přes člověka až po ekosystém. Dosahují pozitivních výsledků a takřka nemají vedlejších účinky právě proto, že využívají přirozené síly těla a současně přispívají k harmonii, rovnováze i koherenci sil organismu. Každá z nich svým způsobem podporuje snahu těla i mozku o nastolení harmonie, a proto jejich současným použitím vzniká silná synergie.
Ve čtyřicátých létech 20. století doznala medicína převratných změn díky antibiotikům. Antibiotika vykazovala takovou účinnost, že se začalo zpochybňovat všechno, co bylo doté doby v medicínské praxi podstatné – vztah lékaře a pacienta, pacientův postoj k léčbě a výživě. Z léčby infekčních nemocí se takový čistě mechanický přístup rozšířil na celou medicínu. Dnes výuka lékařství spočívá v tom, že se studenti učí diagnostikovat specifickou léčbu. Takový přístup výborně funguje u akutních onemocnění. Ale jeho meze se rychle ukážou, jakmile se jedná o chronické nemoci, u nichž tato léčba léčí jen krize a symptomy.
Sice dokážeme výborně zasáhnout při infarktu myokardu a zachránit pacientovi život, ale léčbou vůbec nepřimějeme k ústupu nemoc, která se za tím skrývá a způsobila ucpání koronárních tepen. V současné době se daří čelit této chronické nemoci postihující tepny zejména zásadními změnami pacientova životního stylu –ovládáním stresu, správnou výživou, cvičením a podobně.
Klasická medicína je schopna nabídnout na chronickou depresi kombinaci psychoterapie a medikamentózní léčby.
V první řadě je nutné se naučit kontrolovat vlastní nitro. Při překonávání obtížných situací si každý z nás během života vyvíjí vlastní způsoby útěchy. Jedná se o cigarety, čokoládu, zmrzlinu, pivo alkohol, televizi. Jsou to nejobvyklejší způsoby, jak se konejšíme, když nás postihne nepřízeň osudu. Někdy každodenní toxiny můžeme nahradit uklidňujícími prostředky nebo antidepresivy. A jestliže si místo lékaře necháme poradit spolužáky nebo přáteli, místo uklidňujících léků nastoupí drastičtější metody hledání útěchy, například marihuana, kokain nebo heroin.
Důležité je nahradit takové málo účinné a obvykle toxické metody technikami, které využívají schopnost samoléčby emočního mozku a umožňují uvést do souladu kognice (souhrn operací a pochodů, jejichž prostřednictvím si člověk uvědomuje a poznává svět i sebe samého), emoce a víru ve smysl existence.
Dále je potřeba v rámci možnosti identifikovat bolestné události v minulosti, které vyvolávají tíživé emoce i v současnosti. Přitom k odstranění následků tíživé minulosti a k otevření nové, harmoničtější životní perspektivy obvykle stačí několik sezení EMDR.
Je nutné si uvědomit chronické konflikty v nejdůležitějších citových vztazích, a to jak v osobním životě (s rodiči, dětmi, partnerem, sourozenci), tak i v práci (se šéfem, kolegy, zaměstnanci). Tyto vztahy podmiňují náš emoční ekosystém. Někdy pouhé vyřešení následků traumat z minulosti umožní nový vzmach citových vztahů.
Takřka každému prospěje změna výživy, která umožní nastolit příslušnou rovnováhu mezi mastnými kyselinami omega-3 a omega-6.
Začít pravidelně cvičit je také možnost přístupná každému. Stačí dvacet minut třikrát týdně.
Naproti tomu akupunktura představuje značnou časovou i finanční investici. Doporučují ji zejména těm, kdo kromě emočního trápení mají i fyzické problémy, zejména bolesti. V takové situaci lze obvykle čínskými jehlami léčit oba problémy současně.
K dosažení skutečného vnitřního klidu bývá konečně důležité nalézt hlubší smysl role, kterou zaujímáme ve své komunitě, za hranicemi své nejbližší rodiny. Ti, jimž se takový smysl podaří objevit, se obvykle ubírají dál a nestačí jim pouhý pocit spokojenosti. Cítí, že čerpají energii ze zdroje, který dává životu smysl.
Náš emoční mozek prahne po třech aspektech života – prožívání emocí, harmonické citové vztahy s těmi, které máme rádi, a pocit, že máme své místo v komunitě.
Napsal Jan Heczko
Listopad 2012