Emoce, nemoc, zdraví
Obsah:
- Jeshua: Zacházení s emocemi
- Jeshua: Třetí Cesta
- Jeshua: Nemoc a zdraví
Tyto texty jsou z knihy Jeshua, která byla channelována skrze Pamelu Kribbe, český překlad od Denisy Vaňkové. Jedná se o poselství inspirované Kristovskou energií.
Zacházení s emocemi
Jeshua prostřednictvím Pamely Kribbe
Drazí přátelé, jsem potěšen, že jsem opět mezi vámi a touto cestou s vámi komunikuji. Musím říci, že to i pro mne mnoho znamená. Tato setkání chovám v lásce, neboť k vám mohu tímto způsobem přijít blíž než z mé vlastní roviny reality. Uvnitř vašich srdcí žiji stále a čekám na chvíle, kdy jste ve svém životě otevření a přístupní mé energii. Moje energie, Kristovská energie, která se v této době znovu rodí, není výhradně mou energií. Není to zkrátka energie jednoho člověka, který žil kdysi na Zemi; je to kolektivní energetické pole, ve kterém spolu- účinkujete způsobem, který je mnohem hlubší, než si uvědomujete.
Všichni jste kdysi učinili slib, všichni jste stanovili svůj záměr nést tuto energii dál do reality Země, ukotvit ji v Zemi. Mnoho životů, mnoho staletí jste pracovali na této misi. Všichni jste v procesu zrození Kristovského semínka uvnitř a já vám pomáhám. Byl jsem předchůdcem, ale zasetí Kristovského semínka bylo kolektivním úsilím. Dokonce i můj příchod na Zemi byl možný jen díky energetickému poli, které tu bylo přítomné, utkáno vámi. Pracujeme společně, jsme jednota. Proto jsem přístupný vám všem. Nejsem dostupný výhradně jen jedné osobě. Jsem k službám vám všem.
Dnes bych chtěl hovořit o záležitosti, která se hluboce a často dotýká vašeho každodenního života. Je to zacházení s emocemi.
Naposledy jsem mluvil o mužských a ženských energiích, které prostupují vašim energetickým polem a čakrami. Zdůraznil jsem význam léčení spodních tří čaker jako součást stání se celistvým a úplným. Považoval jsem za důležité zdůraznit, jak někteří z vás dychtí po spirituálnu tak, že tíhnou jak v myšlení, tak v cítění k vyšším čakrám. Srdce, třetí oko a korunní čakra jsou pro vás přitažlivé, jelikož se tato energetická centra spojují s vyššími říšemi, které jsou vám tak přirozené. Ale skutečné vnitřní průlomy se nyní musí odehrát na nižší úrovni, v oblasti nižších čaker, blíže k Zemi.
Oblast emocí je zásadní oblastí ve vašem procesu růstu ke svobodě a celistvosti. Jste spirituální bytosti. Pocházíte z roviny reality, kde vám byla hustota a hrubost pozemské reality neznámá. Vypořádat se s tím bylo obtížné. Během mnoha životů jste se zde na Zemi pokoušeli vyjádřit svou kosmickou energii. V tomto projevu, ve směřování vaší energie na Zemi, vzniklo mnoho hlubokých traumat. Emocionální tělo, které všichni máte, zraněními a traumaty překypuje. Právě o tom bych dnes rád hovořil.
Každý, kdo kráčí po cestě vnitřního růstu, zná význam emocí: že byste je neměli potlačovat, že byste se s nimi měli nějakým způsobem smířit a že je musíte nakonec propustit. Ale jak to skutečně funguje, není vždy tak jasné.
Nejdříve bych rád učinil rozdíl mezi emocemi a pocity. Nezabývám se zde konkrétním pojmenováním či označením a můžete je nazývat různými jmény, ale chtěl bych učinit rozdíl mezi emocemi ve smyslu energií, které jsou v podstatě vyjádřením nepochopení, a mezi pocity či energiemi, které jsou formou vyššího pochopení. Pocity jsou vašimi učiteli, zatímco emoce vašimi dětmi. Emoce jsou energie, jež mají jasný projev ve fyzickém těle. Emoce jsou reakcemi na situace, které ve skutečnosti nechápete. Podívejme se na to, co se stane, když jste přemoženi záchvatem vzteku. Například někdo nečekaně zraní vaše city a vy se začínáte hněvat. Ve svém těle to můžete cítit velmi jasně; na jistých místech cítíte napjatou energii. Toto fyzické napětí či stahování, které následuje po energetickém otřesu, značí, že je zde něco, co nechápete. Přišla k vám energie, kterou pociťujete jako neoprávněnou. Pocit, že je s vámi zacházeno nespravedlivě, zkrátka ne-pochopení je skrze emoce ventilováno. Emoce je vyjádřením ne-pochopení, je to energetický výbuch a uvolnění. Když se tohle přihodí, konfrontujete se s následujícími volbami: co bych měl s touto emocí udělat? Mám na ní založit mé aktuální chování? Mám ji použít jako palivo pro mé reakce k ostatním lidem nebo mám emoci nechat existovat a postavit mé činy na něčem jiném? Před odpovědí na tuto otázku bych rád vysvětlil povahu pocitů.
Emoce jsou v podstatě výbuchy nepochopení, které můžete jasně vnímat v těle. Pocity jsou naproti tomu jiné povahy a stejně tak jsou odlišně vnímány. Pocity jsou tišší než emoce. Jsou šepotem duše, který vás oslovuje prostřednictvím jemných šťouchnutí, vnitřního vědění či náhlé intuitivní činnosti, která se později ukáže jako velmi moudrá. Emoce mají vždy něco velmi intenzivního a dramatického. Uvažujte o záchvatech úzkosti, strachu, zlosti či hlubokých žalů. Emoce se vás zmocňují totálně a táhnou vás ze spirituálního středu. Ve chvíli, kdy jste vysoce emocionální, naplňuje vás druh energie, jenž vás táhne z vašeho středu, z vaší vnitřní jasnosti. V tom smyslu jsou emoce jako oblaka zastírající slunce.
Tímto nechci nic říkat proti emocím. Emoce by neměly být potlačovány; jsou velmi cenné jako prostředky k důvěrnějšímu poznání sebe sama. Chci však uvést i to, jaká je povaha emocionální energie: je to výbuch nepochopení. Emoce vás v podstatě odvádí z vašeho středu.
Pocity vás naproti tomu přináší hlouběji do svého středu. Pocity úzce souvisí s tím, co nazýváme intuice. Pocity vyjadřují vyšší pochopení, druh pochopení, který překračuje jak emoce, tak mysl.
Pocity vznikají v ne-fyzické říši, mimo tělo. To je důvod, proč nejsou tak jasně umístěné v jednom bodě fyzického těla. Uvažujte o tom, co se stane, když něco cítíte, atmosféru, náladu nebo když máte předtuchu. Uvnitř vás je druh vědění, který vypadá, že přichází z vnějšku, není to však reakce na něco vnějšího. Přichází „z ničeho“ („znenadání“, jak krásně říkáte). V takové chvíli můžete cítit, že se něco otvírá ve vaší srdeční čakře. Existuje mnoho okamžiků, ve kterých k vám takové vnitřní vědění přichází. Například můžete o někom „vědět“ něco, aniž byste s ním doopravdy hovořili. Můžete tušit něco ohledně vás dvou, co bude později hrát důležitou roli ve vašem vztahu. Takové věci je těžké uchopit slovy — „pouze pocitem“ — a zajisté je těžké pochopit je myslí. (Tohle jsou chvíle, ve kterých začne být vaše mysl skeptická a říká vám, abyste věci srovnali, jinak zešílíte). Rád bych zmínil ještě jednu energii, která má více „pocitovou“ povahu než emocionální. Je to radost. Radost může být jevem, jenž překračuje emocionální. Někdy můžete uvnitř cítit druh radosti, který vás bez nějaké jasné příčiny pozvedá. Cítíte uvnitř své božství a své důvěrné spojení se vším, co existuje. Takový pocit k vám může přijít, když to nejméně čekáte. Je to tehdy, když se vás dotkne Něco Vyššího nebo když se dotknete Vyšší Reality. Emoce mají téměř vždy jasnou bezprostřední příčinu: spoušť ve vnějším světě, která „stiskne vaše knoflíky“.
Pocity vznikají z dimenze vašeho Vyššího nebo Většího Já. K tomu, abyste zachytili toto šeptání ve svém srdci, potřebujete být uvnitř tiší. Emoce mohou toto vnitřní ticho a mír rušit. Proto je důležité, stát se emocionálně klidným a potlačené emoce vyléčit a uvolnit. Jen z vašeho pocitu, který vás spojuje s duší, můžete vytvořit objektivní rozhodnutí. Tím, že jste tiší a klidní, můžete cítit celou svou bytostí, co je pro vás v daný moment správné. Činit rozhodnutí, která jsou založená na emocích, znamená činit rozhodnutí mimo svůj střed. Nejdříve potřebujete uvolnit emoce a dostat se do kontaktu se svým vnitřním jádrem, kde existuje jasnost.
Nyní se chci zabývat otázkou, jak nejlépe zacházet se svými emocemi. Řekl jsem, že „pocity jsou vašimi učiteli a emoce vašimi dětmi“. Podobnost mezi tím, „být emocionální“ a tím „ být jako dítě“ je pozoruhodná. Vaše „vnitřní dítě“ je sídlem vašich emocí. Stejně tak je zde pozoruhodná podobnost, jakým způsobem zacházíte s vlastními emocemi a jak jednáte se skutečnými dětmi. Děti jsou ve svých emocích upřímné a spontánní a neskrývají je, ani nepotlačují, dokud je dospělí nepodnítí k tomu, aby tak činily. Fakt, že děti vyjadřují své emoce spontánně, však neznamená, že děti prožívají své emoce vyváženým způsobem. Každý ví, že děti mohou být unášeny svými emocemi (vztekem, strachem nebo smutkem) a často je nejsou schopny zastavit. V takových situacích se děti ve svých emocích téměř utápí a to je činí nevyváženými, to jest mimo-střed.
Jeden z důvodů této neomezené přecitlivělosti je ten, že dítě teprve nedávno opustilo svět, ve kterém nebyly téměř žádné hranice. V éterických a astrálních dimenzích nebyly žádné takové zákazy a omezení jako jsou ve fyzické říši uvnitř fyzického těla. Emoce dítěte jsou často „reakcemi nepochopení“ této fyzické reality. Proto, jak vyrůstají, potřebují pomoc a podporu, aby se se svými emocemi vypořádaly. Je to část procesu „vyváženého inkarnování se“ na Zemi.
Jak se tedy vypořádáte s emocemi, ať už uvnitř vás nebo uvnitř vašich dětí? Emoce by neměly být souzeny či potlačovány. Emoce jsou důležitou částí vás jako lidských bytostí a jako takové musí být respektovány a přijímány. Můžete se na své emoce dívat jako na děti, které potřebují vaši pozornost, respekt a vaše vedení. Na emoci je nejlépe pohlížet jako na energii, která k vám přichází k léčení. Proto je důležité, abyste emocí nebyli zcela smeteni, ale aby vám zůstala schopnost pohlížet na ni z neutrálního postoje. Je důležité, abyste zůstali vědomí. Dalo by se to říci takto; neměli byste potlačovat emoce, ale stejně tak byste se jimi neměli nechat přemoct. Když se jimi necháte přemoci, když se zcela s emocemi identifikujete, vnitřní dítě se stane tyranem a povede vás na scestí.
Nejdůležitější věcí, kterou můžete udělat s emocí, je dovolit jí vstoupit, pocítit všechny její aspekty a přitom neztratit své vědomí. Vezměme například hněv. Můžete pozvat hněv, aby byl plně přítomen, prožít ho ve svém těle na různých místech, a přitom ho zároveň neutrálně pozorovat. Takový typ vědomí je léčením. To, co se v tomto případě stane, je, že přijmete emoci, která je v podstatě formou nepochopení. To je spirituální alchymie. Dovolte mi to vysvětlit na příkladu. Vaše dítě si narazí koleno o stůl a skutečně ho to bolí. Je rozzlobené, křičí bolestí a kopne do stolu, protože se na něj hněvá. Uvažuje o stolu jako o zdroji své bolesti.
Emocionální vedení v této chvíli znamená to, že rodič nejprve pomůže dítěti pojmenovat jeho prožitek. „Jsi rozhněvaný, že ano — bolí tě to, že?“ Pojmenování je zásadní. Přenášíte původ problému ze stolu na samotné dítě. „Není to tím stolem, jsi to ty, koho to bolí, jsi to ty, kdo je rozzlobený. A ano, já tvoji emoci chápu!“ Rodič přijme emoci dítěte s pochopením, s láskou. Ve chvíli, kdy se dítě cítí pochopeno a respektováno, bude jeho hněv pomalu mizet. Fyzická bolest může být ještě pořád přítomna. Jeho vzdor k bolesti a hněv kolem ní se však může rozpustit. Dítě ve vašich očích čte soucit a pochopení a to jeho emoce uklidňuje a mírní. Stůl, příčina emocí, již není důležitá.
Když přijmete emoci s pochopením a soucitem, přesunete pozornost dítěte z vnějšku dovnitř a učíte ho vzít za emoci zodpovědnost. Ukazujete mu, že jeho reakce na vnější spouštěč není dána, ale že je to věc volby. Můžete si zvolit nepochopení nebo pochopení. Můžete si zvolit boj nebo přijetí. Máte na výběr.
Tohle platí také pro vztahy s vašimi vlastními emocemi, s vaším vlastním vnitřním dítětem. Když dovolíte emocím vstoupit, pojmenujete je a vynaložíte úsilí, abyste je pochopili, znamená to, že skutečně respektujete a ochraňujete své vnitřní dítě. Učinit posun z „vnějšku“ k „vnitřku“, převzetí zodpovědnosti za emoci, pomáhá stvořit dítě, které nechce ublížit nikomu jinému a které se necítí jako oběť. Silné emoce — ať už hněv, žal nebo strach — obsahují vždy složku bezmoci, tj. pocit, že jste oběť něčeho vnějšího. To, co učiníte, když zaměříte pozornost na svou reakci a bolest namísto vnějších okolností, je to, že „propustíte“ vnější svět jako příčinu svých emocí. Nestaráte se tolik o to, co dalo vzniknout této emoci. Otočíte se zcela dovnitř a řeknete sami sobě: dobře, tohle byla moje reakce a já chápu proč. Chápu, proč se tak cítím, a budu se v tom podporovat. To, že se obrátíte směrem ke svým emocím milujícím způsobem, je osvobozující. Vyžaduje to nějakou sebe-disciplínu. Propuštění vnější reality jako „zdroje zla“ a převzetí plné zodpovědnosti sami za sebe znamená, že uznáte, že „jste si vybrali reagovat jistým způsobem“. Přestanete polemizovat, kdo je dobrý a kdo špatný, kdo za co může, a prostě propustíte celý řetězec událostí, který se udál mimo vaši kontrolu. „Nyní prožívám tuto emoci v plném uvědomění, které jsem si vybral.“ To je převzetí zodpovědnosti. To je odvaha!
Sebe-disciplína je to, že se vzdáte toho být spravedlivý nebo být bezmocnou obětí. Vzdáte se pocitů hněvu, nepochopení a všech dalších projevů obětování, které vás někdy mohou přimět cítit se dobře. (Vskutku, často konejšíte emoce, které vás otravují nejvíc). Převzetí zodpovědnosti je čin pokory. Znamená, že jste sami k sobě upřímní, dokonce i ve svých nejslabších chvílích.
Tohle je sebe-disciplína, jež je po vás vyžadována. Zároveň tento druh obrácení se dovnitř vyžaduje nejvyšší soucit. Na emoci, které jste upřímně připraveni čelit jako svému vlastnímu dílu, je nazíráno rovněž s jemným pochopením. „Tentokrát jste si vybrali hněv, že?“ Soucit vám říká: „Dobře, vím proč a odpouštím ti. Možná, když ucítíš moji lásku a podporu jasněji, příště se nebudeš k této odezvě přiklánět.“
Tohle je skutečná role vědomí v sebe-léčení. O tomhle je spirituální alchymie. Vědomí s ničím nebojuje, ani nic neodmítá; obklopuje temnotu uvědoměním. Obklopuje energie nepochopení pochopením a tak transformuje obyčejný kov ve zlato. Vědomí a láska jsou v podstatě to samé. Být vědomý znamená nechat něco existovat a obklopit to svou láskou a soucitem.
Často si myslíte, že „samotné vědomí“ nestačí na překonání vašich emocionálních problémů. Říkáte: „Vím, že jsem potlačil emoce, vím příčinu, jsem si toho vědom, ale neodchází to.“
V tom případě zde existuje na tuto emoci uvnitř vás rafinovaný vzdor. Držíte emoci opodál ze strachu, že vás přemůže. Nikdy ovšem nemůžete být přemoženi emocí, když si ji vědomě připustíte.
Dokud držíte emoci v jisté vzdálenosti, jste s ní ve válce. Bojujete s emocí a to se může proti vám obrátit několika způsoby. Nakonec ji nedokážete udržet vně. Bude se sama projevovat ve vašem těle jako bolest, napětí nebo jako depresivní pocit. Když se cítíte na dně nebo často unavení, je to jasná známka toho, že potlačujete nějaké emoce.
Potřebujete dovolit emocím, aby plně vstoupily do vašeho vědomí. Když přesně nevíte, o jaké emoce se jedná, můžete velmi dobře začít pocitem napětí ve vašem těle. Tohle je brána k emocím. Ve vašem těle je vše uloženo. Například, když cítíte bolest nebo napětí v oblasti žaludku, můžete do této oblasti jít se svým vědomím a ptát se, co se děje. Nechejte k vám promlouvat buňky svého těla. Anebo si představte, že přesně tam je přítomné dítě. Požádejte dítě, aby vám ukázalo, jaká je v něm převládající emoce.
Existuje několik způsobů, jak se spojit se svými emocemi. Je podstatné uvědomit si, že energie, která uvízla v emoci, se chce pohybovat. Tato energie chce být uvolněna a tak klepe na vaše dveře jako fyzická stížnost nebo pocit napětí či deprese. Pro vás je to záležitost skutečného otevírání se a toho, že jste připraveni tuto emoci cítit.
Emoce jsou součástí vaší pozemské reality — neměly by však získat nad vámi moc. Emoce jsou jako oblaka pro slunce. Proto je tak důležité uvědomit si své emoce a vypořádat se s nimi vědomě. Z čistého a vyváženého emocionálního těla je mnohem snazší kontaktovat prostřednictvím své intuice svou duši nebo vnitřní jádro.
Ve vaší společnosti je ohledně emocí mnoho zmatku. To je evidentní, kromě jiného, z množství debat a zmatku o tom, jak vychovávat své děti. Děti jsou nepochybně mnohem více emocionálně spontánní než vy jako dospělí. To vytváří potíže. Co, když jsou některé vaše morální hranice překročeny? Co, když se vymkne situace z rukou a nastane chaos? Měl by člověk dítě ukáznit nebo ho nechat svobodně se projevit? Musí být jejich emoce kontrolovány nebo ne?
To, co je při výchově dítěte důležité, je to, aby se učilo pochopit své emoce, pochopit, odkud se berou a převzít za ně zodpovědnost. S vaší pomocí se dítě může naučit dívat se na své emoce jako na „výbuchy nepochopení“. Toto pochopení zabraňuje tomu, aby se vaše dítě ve svých emocích „utopilo“ a přestalo se kontrolovat. Pochopení osvobozuje a přináší vás zpět ke svému vlastnímu středu bez potlačování emocí. Rodič učí své dítě, jak se má s emocemi vypořádat, tím, že je mu živým příkladem.
Všechny otázky, které máte ohledně jednání se svými dětmi, aplikujte také na sebe. Jak zvládáte své vlastní emoce? Jste na sebe přísní? Když jste nějakou dobu rozzlobení nebo smutní, ukázníte sami sebe tím, že řeknete: „ No tak, seber se a postupuj dál?“ Potlačujete emoci? Cítíte, že sebekázeň je dobrá a nezbytná? Kdo vás to učil? Byli to rodiče? Anebo chcete jít na druhou stranu? Libujete si ve své emoci a nechcete ji propustit? To je také častý případ. Můžete dlouho cítit, že jste oběť nějaké situace mimo sebe, například výchovy, vašeho partnera či pracovního prostředí. V jistém momentu může být velmi osvobozující dostat se uvnitř do spojení se svým hněvem, který se týká negativních věcí, jež vás ovlivňují. Hněv vám umožňuje uvolnit se z těchto vlivů a jít si vlastní cestou. Může se však nicméně stát, že se do svého hněvu tak zamilujete, že se ho už nechcete vzdát. Namísto toho, aby se stal pouze vstupní branou, stane se způsobem života. Vzniká pak forma obětování se, jež je vším, jen ne léčením. Drží vás to zpět od skutečného jednání podle sebe sama.
Je velmi důležité, abyste převzali zodpovědnost za své vlastní emoce a nečinili z nich absolutní pravdy. Když jim dáte status pravdy namísto toho, abyste se na ně podívali jako na „výbuchy nepochopení“, budete zakládat své činy na těchto emocích a to vás povede k nesoustředěným rozhodnutím.
To stejné se děje s dětmi, kterým je dovoleno příliš emocionální svobody. Zdivočí a stanou se nekontrolovatelné; stanou se malými tyrany a to není správné. Emocionální chaos je pro dítě stejně tak nepříjemný jako pro jeho rodiče.
Můžete být zkrátka v zacházení se svými emocemi příliš přísní nebo příliš shovívaví (a obdobně i se svými dětmi). Chci trošku více zmínit „shovívavý“ způsob, jelikož se zdá být v současnosti větším problémem. Od šedesátých let existuje kolektivní poznání, že není dobré své emoce potlačovat, protože tím dusíte svou spontánnost a tvořivost, vaši samotnou duši. Společnost vytvářela disciplínu a poslušné děti, které chovají úctu více k pravidlům než k šepotu srdce, a to je tragédie — pro společnost stejně jako pro jednotlivce.
Ale co druhý extrém: co takhle ospravedlňování emocí takovým způsobem, že převezmou vládu nad vaším životem?
Velmi dobře můžete pozorovat uvnitř sebe, zda tam existují emoce, které ochraňujete tak, že na ně pohlížíte jako na pravdu namísto toho, čím skutečně jsou: výbuchy nepochopení. S těmito emocemi jste se identifikovali. Paradox je, že dost často jsou to emoce, které způsobují spoustu utrpení. Například: bezmoc („nemohu si pomoci“), kontrola („zvládnu to“), hněv („to je jejich vina“) nebo žal („život je mizerný“). Všechno jsou to emoce, které jsou bolestivé, ale přesto vám na jiné úrovni dávají něco neobyčejného, čeho se držíte. Vezměme si bezmoc nebo „pocit oběti“. Mohou existovat výhody tohoto emocionálního vzorce. Může vám dát pocit bezpečí. Uvolňuje vás z jistých závazků nebo zodpovědnosti. „Nemohu si pomoci, že?“ Je to temný kout, ve kterém sedíte, ale jeví se vám jako bezpečný. Nebezpečí identifikování se nebo „spojování se“ s takovým emocionálním vzorcem dlouhou dobu znamená, že ztrácíte spojení se svou skutečnou svobodou, se svým nejvnitřnějším božským jádrem.
Do vašeho života mohly vstoupit záležitosti, jež ve vás oprávněně provokují emoce hněvu a odporu. Mohlo k tomu dojít ve vašem mládí, později, anebo dokonce v minulých životech. Je velmi důležité, abyste se s těmito emocemi vědomě spojili a uvědomili si hněv, smutek nebo jakoukoli jinou silně jiskřivou energii uvnitř vás. V jistém bodě ovšem potřebujete převzít za svoje emoce zodpovědnost, neboť ty určují vaše reakce na vnější událost. Být ve středu, být ve stavu jasnosti a spirituální rovnováhy, znamená, že převezmete plnou zodpovědnost za všechny emoce, které jsou ve vás. Pak si tyto emoce můžete uvědomit, například hněv ve vás a zároveň říkat: to byla má reakce na určité události. Přijímám tuto reakci s pochopením, ale zároveň ji hodlám propustit.
Život koneckonců není o tom, mít pravdu; je to o tom, být svobodný a celistvý. Je velmi osvobozující uvolnit staré emocionální reakce, které přerostly do vašeho životního stylu. Dalo by se říci, že je to vše o jemné střední cestě mezi potlačováním emocí a topením se v nich. Na obou stranách jste byli povznášeni názory a myšlenkami, které nejsou v souladu s povahou spirituální alchymie. Podstata spirituálního růstu je, že nic nepotlačujete, ale zároveň za to přebíráte plnou zodpovědnost. Já cítím tohle, Já jsem si vybral tuhle reakci, a tak ji mohu léčit. Nárokujte si své mistrovství — o tom je ve skutečnosti mé poselství. Možná to není fakticky střední cesta, ale jiná cesta. Celé je to o spirituálním mistrovství. Je to o přijmutí všeho, co je uvnitř vás, povznesení se nad to a stání se mistrem v každé situaci. Mistrovství je silné i jemné. Umožňuje mnohé, a přesto vyžaduje velkou disciplínu: disciplínu odvahy a pocitovosti.
Nárokujte si své mistrovství, staňte se mistrem emocionálních střepů a kousků, které vás mučí, často za vašimi zády. Spojte se s nimi, převezměte zodpovědnost. Nenechejte se ovládat nevědomými emocionálními zraněními, která odvádí vaši pozornost a blokují vaši cestu k vnitřní svobodě. Je to vaše vědomí, co léčí. Nikdo jiný nedokáže obnovit moc nad vašimi vlastními emocemi. Neexistují žádné vnější prostředky či způsoby, jak tyto emoce odstranit. Jen tím, že si je uvědomíte se silou, odhodláním a soucitem, mohou být propuštěny do Světla.
Stát se celistvými a svobodnými na emocionální úrovni je jeden z nejdůležitějších aspektů spirituálního růstu. Chtěl bych to zakončit tímto: nedělejte to složitějším, než to je. Spirituální cesta je cestou jednoduchou. Je o lásce k sobě a o vnitřní jasnosti. Nevyžaduje žádné zvláštní vědění nebo konkrétní rituály, pravidla či metody. Vše, co potřebujete ke svému spirituálnímu růstu je uvnitř vás.
V tichém okamžiku přejděte na svou pocitovou stranu. Dovolte této pocitové straně, aby vám řekla, co by mělo být uvnitř vás vyjasněno a vyčištěno. Věřte své intuici. Věřte sami v sebe. Jste mistrem svého života, mistrem své jedinečné cesty k lásce a svobodě.
Třetí Cesta
Jeshua prostřednictvím Pamely Kribbe
Drazí přátelé,
já jsem Jeshua. Jsem s vámi. I přes překážky prostoru a času stojím vedle vás — pociťte mě ve svém srdci. Jsem důvěrně obeznámen s tím, jaké to je být lidskou bytostí — s jejími výškami i hloubkami. Prozkoumal jsem celou oblast lidských pocitů a uvnitř tohoto světa extrémů jsem nakonec našel cestu ven: průchod k jinému způsobu pohledu na věci, přes který se celá zkušenost být člověkem představuje v jiném světle — způsob, který vytváří klid a mír ve vašem srdci.
Právě o tomto východu, o tomto průchodu, bych s vámi dnes rád hovořil. Mnozí z vás se nacházíte v dilematu: v boji, který máte sami se sebou. Ve vaší mysli žije myšlenka, že byste měli být lepší a jiní, než jste teď. Myšlenka, že byste měli být vyspělejší, svatější, lépe následovat jistá pravidla a mít o sobě vyšší ideály — tyto ideály jsou však falešné. To vše je založené na myšlence, že nejste dobří takoví, jací jste: že existuje něco jiného, že máte sílu
změnit sami sebe, že máte kontrolu nad tím, že jste člověk. To je však zastaralá myšlenka, taková, kterou jste plně zakusili ve velmi staré éře.
Tato myšlenka existovala částečně v Atlantidě, kde jste vyvinuli třetí oko a kde jste ho pociťovali jako pozorovací centrum ve vaší hlavě. Z tohoto třetího oka jste mohli vnímat a odtud jste také chtěli zasahovat, formovat život dle svých přání. Existovala ve vás určitá tendence dominovat, tato tendence však byla taktéž inspirována vaším pojetím pravdy. Měli jste představu, že jednáte na základě vyšších principů, a proto děláte to, co je „správné“ — a tak je tomu vždy. Moc je vždy zahalena představami, jež jsou považovány za správné. Celá ideologie je pak postavena kolem takové představy a dělá z ní světonázor, který se jeví jako snaha o to, co je správné, přestože se v podstatě snaží kontrolovat život — jak ve vás, tak v druhých.
Moc korumpuje — odcizuje vás od přirozeného proudu života, který je přítomen v každé lidské bytosti. Moc vám dává představu tvárnosti, která je ve skutečnosti založena na iluzi. Život, jak ho znáte, není poddajný tímto způsobem a není vytvářen rozumem, vůlí nebo třetím okem. Život nezapadá do světonázoru nebo systému a nemůže být organizován na základě mentálních procesů.
Po dlouhou dobu jste vstupovali do boje se svou lidskostí — s lidským údělem. Mnoho spirituálních cest je založeno na představě, že na sobě musíte pracovat, že se musíte povyšovat a že na sebe musíte uvalit naplánovanou cestu jednání, která vás zavede do ideální situace. Tato představa však vytváří více vnitřního boje. Pakliže začnete
s představou požadovaného ideálu, ukládáte na sebe kritéria, o kterých vnitřně velmi dobře víte, že je nechcete nebo nemůžete splnit — a tak selháváte hned na počátku.
Pociťte nyní energii tohoto způsobu myšlení: co sami sobě činíte, jaké energie přichází z potřeby vnucování, z cíle zdokonalovat sám sebe a z touhy organizovat život, své emoce a své myšlenky. Pociťte tuto energii potřeby kontroly. Je to láskyplná energie? Často se tato energie představuje jako láska, jako dobro a pravda, ale takto se vždy ukrývá sama moc. Pro lidi je proto jednodušší ji přijmout. Moc neukazuje svou tvář otevřeně: moc svádí prostřednictvím myšlenky. Proto je lepší nepřemýšlet, ale cítit, co vám touha kontrolovat život provádí. Podívejte se na sebe ve svém každodenním životě, v současnosti, ve svém životě nyní. Jak často se sebou stále bojujete, zavrhujete to, co ve vás vyvstává, co ve vás přirozeně pramení a chce proudit? V tomto stavu hodnocení zasedá kritická energie, chlad: „to by nemělo být, to je špatně, to musí jít pryč.“ Pociťte tuto energii — pomáhá vám?
Nyní vám chci umožnit nahlédnout na sebe jiným způsobem: vzít vás na místo, kde může dojít ke změně, avšak bez bojování a těžkopádného řešení sebe sama. Aby to bylo jasné, dovolte mi uvést příklad. Představte si, že se ve vašem životě děje něco, co ve vás vyvolává pocity hněvu nebo podráždění — cokoli chcete pojmenovat. Nyní můžete na hněv reagovat různými způsoby. Pokud nejste zvyklí uvědomovat si své emoce a vaše reakce jsou velmi primární, pak zde neexistuje nic jiného než hněv — jste rozhněvaní, tečka. Jste v něm pohlceni a ztotožňujete se s hněvem. Často se pak stává, že odložíte příčinu svého hněvu mimo sebe — promítáte vinu na někoho jiného. Někdo jiný udělal něco špatně a je to jeho nebo její vina, že jste naštvaní. Tohle je nejzákladnější reakce — ztotožňujete se se svým hněvem, jste nahněvaní.
Další možností je to, co nazývám druhý způsob jednání. Jste naštvaní a ve vaší hlavě okamžitě vyvstane hlas, který říká: „Tohle by se nemělo stát, to je špatně, není dobré, že jsem se rozčílil/a, musím to potlačit.“ Je možné, že potlačovat hněv vás učili prostřednictvím náboženské výchovy nebo ze společenského hlediska. Například: je lepší, hezčí, morálnější neukazovat svůj hněv ostatním. To se jistě uplatňuje na ženách, že se nehodí, aby otevřeně vyjadřovaly svůj hněv — že to není dost ženské. Existují všechny možné druhy představ, ke kterým jste byli přemluveni a které způsobují, že soudíte hněv ve vás. Co se stane pak? Je ve vás hněv a okamžitě se řine názor: „to není dovoleno, to je špatně.“ Váš hněv se tak stane vašim stínem, protože, doslova, nesmí vyjít na Světlo — neměl by být spatřen. Co se s tímto hněvem stane, když je takto potlačen? Nezmizí, schová se za vašimi zády, aby vás ovlivňoval jinými způsoby. Může vám způsobit strach a úzkost. Nemůžete využít moc, která sídlí v hněvu, protože si ji nedovolíte použít. Můžete ukázat svou sladkou, hezkou, nápomocnou stránku, nikoli však vášnivou a rozhněvanou stránku — rebelskou stránku sebe sama. Tak se tedy hněv uzamkne a vy si myslíte, že jste jiní než ostatní, protože máte tyto pocity. Můžete se tak od ostatních dokonce distancovat. V každém případě tohle vytváří hořký konflikt uvnitř vás samých a zdánlivě mezi dvěma já, Světlým a Temným já. Mezitím jste lapeni v této bolestivé hře a to bolí uvnitř, protože nemůžete sami sebe vyjádřit. Je to právě tohle hodnocení, které vás omezuje.
Opravdu se díky této reakci stanete lepším člověkem? Vede vás potlačování vašich vlastních emocí k ideálu míru-milovného, milujícího člověka? Když vám to vše popisuji, můžete velmi jasně vidět, že tento typ reakce nefunguje — nevede ke skutečnému míru, ke skutečné rovnováze. Přesto si toto všechno způsobujete. Velmi často umlčujete své emoce, protože nejsou v souladu s vaší morálkou a vy si tuto morálku neuvědomujete — odkud pochází, kým nebo čím byla ve vás krmena? Proto vám doporučuji: nepřemýšlejte o tom, ale pociťujte to. Pociťujte tuto energii, která sídlí v hodnoceních, kterými sami sebe provokujete, pociťte energii představ o tom, co je ideální a co byste „měli dělat“, jež často pochází ze zdánlivě vysokých motivů — nechejte to být. Nestanete se osvícenými tím, že budete mírnit své emoce a systematicky je potlačovat.
Existuje třetí cesta — třetí způsob, jak prožívat své vlastní lidské emoce. První způsob byl zcela se identifikovat se svým hněvem jako v předchozím příkladu. Druhý způsob byl vytlačit hněv ven, potlačit a odsoudit ho. Třetí způsob je povolit ho — nechat ho být a přesáhnout ho. To je to, co dělá vědomí. Vědomí, o kterém hovořím, nesoudí — je to stav bytí. Je to způsob pozorování, který je zároveň tvůrčí. Nyní mnoho duchovních tradic říká: buďte si vědomi sami sebe, to stačí. Ale pak si kladete otázku: jak je to možné? Jak může vědomí samo o sobě přinést změnu v proudu mých emocí? Musíte si uvědomit, že vědomí je samo o sobě velmi silné. Je mnohem více, než pasivní registrace emocí — vědomí je intenzivní tvůrčí silou.
Nyní si přestavte, že něco ve vnějším světě ve vás vyvolává silnou emoci — například, hněv. Když se s ním vypořádáte vědomě, můžete ho v sobě plně pozorovat. Nic s ním neděláte, přičemž ho zároveň pozorujete a sledujete. Už se neztotožňujete s hněvem, neztrácíte v něm sami sebe, jen dovolujete hněvu být tím, čím je. To je stav nezaujatosti, ale nezaujatosti, která nabírá ohromnou sílu, protože vše, co jste se naučili, vás svádí a přitahuje do vašich nálad, dovnitř emoce hněvu a strachu. A aby to bylo ještě složitější, jste taktéž přitahováni k souzení tohoto hněvu a strachu. Jste tedy přitahování dvěma způsoby a odtahováni od vědomí, od východu, o kterém jsem hovořil na začátku: východ, který je cestou k vnitřnímu míru. Vaše obvyklé způsoby nakládání s emocemi vás od tohoto středu, takříkajíc od tohoto vědomí odtahují a přesto je to jediná cesta ven. Pouze tím, že tiše pozorujete celý rozsah emoce, se nestáváte nevědomými, zůstáváte plně přítomni. Nemusíte se nechat přitahovat ani k emoci ani k hodnocení této emoce. Díváte se na ni s plným vědomím s pocitem jemnosti: „takhle to ve mně je.“
„Vidím, že ve mně vyvstává hněv, cítím, jak proudí mým tělem.“ „Můj žaludek reaguje nebo mé srdce, moje myšlenky závodí, aby ospravedlnily důvody mých emocí.“ „Mé myšlenky mi říkají, že mám pravdu, ne ta druhá osoba.“ Tohle vše se může stát, když se pozorujete, neztotožňujte se však s tím. Neutopte se v tom, nechoďte dolů. To je vědomí — to je jasnost mysli. Tímto způsobem přivádíte k odpočinku démony ve svém životě: strach, hněv, nedůvěru. Dáváte jim sílu, když se s nimi ztotožňujete nebo s nimi bojujete tím, že je soudíte — v obou směrech je tak vyživujete. Jediná cesta jak je překročit je povznést se nad ně svým vědomím — nebojovat s nimi, zkrátka je nechat být. Co se pak stane s vámi? Vědomí není něco statického, věci nezůstanou tak, jak jsou. Všimnete si, že když nevyživujete energii emoce nebo jejího hodnocení, postupně se vytratí. Jinými slovy, vaše rovnováha zesílí, vaše základní pocity se stanou mírumilovnější a radostnější. Pakliže již neexistuje boj ve vašem srdci a duši, radost probublává nahoru. Vidíte život mírnějším okem. Vidíte pohyby emocí ve svém těle a pozorujete je. Stejně tak pozorujete myšlenky, které začínají závodit ve vaší hlavě, mírným a jemným pohledem. Vězte, že schopnost pozorovat a nebýt pohlcen je něco velmi mocného a silného. O tom to celé je: to je ten východ!
Nyní, právě v tomto okamžiku, bych vás chtěl požádat, abyste zakusili sílu svého vlastního vědomí — čistého bytí — a osvobození, které vám umožní pocítit, že neexistuje nic, co musíte sami v sobě změnit. Pociťte klid a jasnost tohoto vědomí: toho, kým skutečně jste. Dejte stranou falešná hodnocení. Dovolte emocím proudit a nepotlačujte je — jsou vaší součástí a některé obsahují zprávu. Zeptejte se sami sebe, zda máte emoci, které se bojíte, která vás obtěžuje, se kterou bojujete? Možná tu, která je pro vás tabu? Dovolte ji nyní přijít ve formě dítěte nebo zvířete — projevit se, ukázat se. Ono dítě se může zcela vyjádřit, může se dokonce chovat neslušně. Ať se děje cokoli, musí mu být umožněno dělat vše, co chce a říct vám, co cítí. Vy jste vědomí, které se dívá a říká: „Ano, chci tě vidět, chci slyšet tvůj příběh, vyjádři ho.“ „Řekni mi svůj příběh, protože je tvojí pravdou. Nemusí být tou Pravdou, ale chci slyšet tvůj příběh.“ Prožívejte tímto způsobem své emoce a neodmítejte je. Jen ať k vám promlouvají. Zacházejte s nimi s jemností moudré staré osoby a pozorujte, co to dítě nebo zvíře přináší. V negativní emoci je často skrytá čistá životní síla, která se chce vynořit, ta, která byla přidušena k smrti všemi těmi hodnotícími předsudky. Nechejte dítě nebo zvíře, ať k vám přiskáče. Možná, že se nyní mění jeho vzhled — přijměte ho s milující otevřeností.
Vědomí transformuje — je to ohromný nástroj pro změnu a zároveň nechce měnit nic. Vědomí říká: „Ano — ano tomu, co je!“ Je vnímavé a přijímá vše, co je a to mění vše, protože vás to osvobozuje. Nyní jste svobodní — nejste již v nemilosti svých emocí nebo jejich hodnocení. Tím, že je necháte být, ztrácí nad vámi svou kontrolu. Pochopitelně, že se ještě někdy stane, že jste emocemi, předsudky přemoženi — to znamená být člověkem. Snažte se v nich neuvíznout a netrestejte se za to: „Bože, nedosáhl jsem Jasného Vědomí — musím dělat něco špatně.“ Pokud tak učiníte, můžete spustit znovu valící kouli hodnocení. Vždy se můžete vrátit k východu, k míru tím, že se sebou nebojujete. Pozorujte, co tam je, a nenechte se mýlit: nebýt tím přitahován je ohromná síla. To je síla skutečné spirituality. Skutečná spiritualita není morálkou — je to způsob bytí.
Nemoc a zdraví
Jeshua (Ježíš) prostřednictvím Pamely Kribbe
Drazí přátelé, srdečně vás vítám a posílám vám všechnu svoji lásku. Všechny vás tak vroucně miluji. Moje láska k vám není jen univerzální, ale má taktéž osobní nádech, neboť jsem mnohé z vás znal, když jsem žil mezi vámi na Zemi.
Jsem Jeshua. Žil jsem na Zemi jako Ježíš a byl jsem mezi lidmi, abych dosvědčil lásku, která je nám všem dostupná ze Zdroje, který leží uvnitř nás samých. Nyní nadešel čas, abyste převzali pochodeň vy. Jste semínka, která dnes kvetou. To je úmysl znovuzrození Krista. Já, člověk, který kdysi žil na Zemi, nejsem ten, jenž je vázán k návratu; universální síla Kristovské energie se nyní rodí uvnitř vás. Těší mě, že vás mohu podporovat v tomto procesu tím, že jsem takto s vámi.
Na začátku tohoto sezení se mě Pamela a Gerrit ptali, o kterých tématech bych dnes rád hovořil, a já jsem jim řekl: „Na tom nezáleží, chci být jen s nimi.“ Jednoduše chci spojit svoji energií s vámi a připomenout vám vaši vlastní velikost. Mým jediným úmyslem v šíření mé energie k vám je, abyste uvnitř pocítili plamen jasnosti, plamen vaší pravdy. To je podstata Kristovské energie. Byl jsem raným nositelem tohoto plamene, ale nyní je čas, abyste pochodeň dál nesli vy. Je důležité, abyste uznali, kým uvnitř jste. Nesete tento plamen s sebou a musíte si uvědomit, že nadešel čas, abyste ho ukázali světu, neboť svět na to čeká. Toto je čas pro transformaci, čas velkých změn, který ukazuje mnoho tváří — temné i světlé. Dozrál čas pro lidi, kteří mají širší rozhled, kteří mohou sledovat všechny projevy temna a světla z klidného a pokojného stavu mysli a kteří jsou schopni být přítomni v lásce bez souzení.
Dnes budu hovořit o nemoci a zdraví. Pamatujte však: mým hlavním zájmem je, abyste pocítili, že jsem zde proto, abych vás nechal vnímat to, že jste mi rovnocenní a že já jsem rovnocenný vám. Jsme jedním. Neseme zvláštní Světelnou energii a usilujeme po dlouhou dobu, po mnoho životů o to, abychom tuto energii uzemnili a ukotvili ji na Zemi. To je vaše práce. To je vaše poslání.
Nadešel čas, abyste mě propustili jako někoho, ke komu vzhlížíte. Jsem váš bratr a přítel, žádný mistr, kterého byste měli následovat. Chci vás obklopit energiemi lásky a pravdy. To je vše, co mohu dělat. Nyní je na vás, abyste se postavili sami za sebe a nechali Světlo svých pochodní zářit.
Nemoc a zdraví — to je téma, které vstupuje dřív nebo později do životů všech lidí. Nejdřív bych rád pohovořil o tom, co nemoc ve skutečnosti je. Všechny nemoci mají spirituální původ. Vysvětlím to tím, že učiním rozdíl mezi různými těly, které máte. Kromě fyzického těla, které je očividné, vlastníte taktéž emocionální tělo, mentální tělo a také něco, co můžete nazvat spirituálním tělem.
Nemoc začíná obvykle v emocionálním těle. Odtud se určité bloky usadí ve fyzickém těle na hmotné úrovni. Často se přesvědčení mentálního těla podílejí na vytváření emocionálních bloků a projeví se nemocí. Hovořím o hluboce zakořeněných přesvědčeních nebo způsobech myšlení. Často se tato přesvědčení týkají toho, co je pro vás dobré a špatné. Hodnocení mohou ve vašem emocionálním energetickém systému vytvořit doslova blokádu. V místech, kde bloky vzniknou, nemůže emocionální energie volně proudit a v auře se zviditelní něco z temné energie. Tato energie se může v těle usadit. Nemusí tomu být tak nutně, protože tento proces vyžaduje nějaký čas a je dost příležitostí na to dát emocionálně věci do rovnováhy dřív, než se projeví samotné onemocnění.
Obecně vám emoce říkají, kdy vaše energie neproudí. Když obrátíte svou pozornost k jejich poselství a uznáte je, bloky se uvolní. Například se můžete cítit rozhněvaní pokaždé, když máte udělat určitou věc. Když se podíváte na tyto emoce blíže, řeknou vám, že nutíte sami sebe dělat věci, které neodpovídají tomu, kým jste a kým chcete být. Když však soustavně ignorujete svůj hněv a nutíte se do věcí, ve kterých se necítíte dobře, pak jdou emoce, tak říkajíc do hloubky vaší bytosti. Odejdou z vašeho vědomí a vyjádří se ve vašem fyzickém těle. Potlačená emoce je energie, která chce, abyste ji vyslechli. Když se vyjádří skrze tělo, bude se projevovat fyzickou stížností.
Fyzická stížnost či nemoc obecně ukazují na emoci uvnitř vás, které si nejste z velké části vědomi. Fyzický symptom vám ji zviditelňuje na jiné úrovni, a tak vám vlastně pomáhá spojit se s blokem. Tímto způsobem jsou fyzické symptomy nebo bolest jazykem vaší duše. Duše touží po plné komunikaci mezi všemi svými částmi. Duše je šťastná, když energie volně proudí a probíhá nepřetržitá obnova všech jejích aspektů. Bloky zabraňují energii volně proudit a to duši deprimuje.
Nemoc má tedy funkci ukazatele: ukazuje vám, kde potřebujete léčení. Ačkoli se nemoc zdá negativní ve smyslu, že vás obtěžuje všemi druhy symptomů a bolestí, klíč je v tom, interpretovat nemoc jako poselství či ukazatel. Když tak učiníte, budete s nemocí spolupracovat snadněji namísto toho, abyste jí vzdorovali.
Duše s vámi komunikuje mnoha způsoby. Nejoblíbenější způsob je komunikovat s vámi skrze vaši intuici: tiché pocitové tóny, tušení, jemné šeptání srdce. Když vás takto nemůže zastihnout, budete upozorněni svými emocemi. Emoce mluví hlasitějším jazykem. Jasně vám ukazují, že byste se měli podívat dovnitř a najít to, co tuto emocionální reakci podněcuje. Kdykoli jste silně emocionálně ovlivněni, musíte zjistit, proč a co to pro vás znamená. Když se ztišíte a pozorně nasloucháte, duše vám to poví. Pakliže vzdorujete nebo své emoce popíráte, duše k vám bude promlouvat prostřednictvím vašeho těla. Tělo je inteligentní bytost. Je vysoce vnímavé nejen na hmotné věci (jako jídlo a tekutiny), které přijímáte, ale také na emoce, pocity a myšlenky, které máte. Tělo má být informátorem. Není pouhou nádobou, kterou obýváte. Má inteligentní funkci pomáhat duši vyjádřit se a poznat se ve hmotě.
Jak se můžete naučit porozumět jazyku své duše, když je vyjádřen skrze tělo a nemoc? Ve chvíli, kdy se onemocnění projeví, nemusí být jasné, jaké poselství vám přináší. Ve skutečnosti jste vytrvale dlouhou dobu popírali emoci, která toto poselství přinášela, a tak pochopitelně není nyní zřejmé, co vám má nemoc říci. Pochopení spirituálního významu nemoci je proces. Je to hledání, vnitřní cesta, na které, postupně obnovujete komunikaci. Abyste nastoupili na tuto cestu, nejdříve musíte své nemoci přijmout. Počáteční reakcí na nemoc je často popření nebo vzdor. Raději byste, aby onemocnění zmizelo co nejdříve, neboť vás děsí. Máte strach ze selhání, odmítnutí, nedokonalosti a nakonec smrti. Panika, která se vás zmocňuje, když jste konfrontováni s fyzickým selháním nebo nemocí, vám znemožňuje otevřít se širšímu pohledu na nemoc. Mohli byste zvážit nemoc v jiném světle. Mohli byste ji zakusit jako posla změny, jako pozvání k návratu k něčemu drahocennému, co jste ztratili.
K pochopení a spolupráci s „funkcí ukazatele“ nemoci je velmi důležité říci ano symptomům a bolesti, které se ve vašem těle zobrazují. Když řeknete ano, když přijmete stav svého fyzického těla a jste ochotni prostřednictvím něj naslouchat svému jazyku duše, ve skutečnosti jste vyřešili půlku problému. Skutečným problémem není onemocnění samo, ale to, co představuje - skrytý blok(y). Onemocnění vás tak říkajíc zdržuje a nutí vás se na tyto skryté bloky podívat. Když se obrátíte k onemocnění a řeknete ano svým srdcem a duší, budete mít již vyřešenou část zablokování, bez toho, aniž byste přesně věděli, co vám onemocnění říká. Část komunikace se obnovuje pouze vaší ochotou, trpělivostí a rozhodnutím vydat se na svou vnitřní cestu.
Přesto pro vás není snadné říci nemoci ano a přijmout ji. Možná se jí sami bráníte, jste rozzlobení či zoufalí, a proto nenasloucháte tomu, co vám selhání říká. Často máte určitá vodítka. Například neschopnosti těla ukazují, že musíte propustit jisté závazky, dopřát si více klidu sami pro sebe, být méně aktivní a více pozorní ke svým potřebám. Ačkoli nemusíte ještě vědět, jak interpretovat svou fyzickou situaci ze spirituální úrovně, poměrně často je chování, které vám churavost vnucuje, dobrým vodítkem. Tím, že vás nemoc v jistých oblastech omezuje, klade tak světlo reflektoru na věci, které byly předtím v temnotě. Jak je to s vaší schopností být k sobě trpěliví a jemní? Dokážete se skutečně o své fyzické a emocionální potřeby dobře postarat? Onemocnění vždy předkládá tyto otázky. Čelit emocím, přijmout emoce, které onemocnění vzbuzuje, je součástí procesu léčení.
K tomu, abyste skutečně započali léčivý proces, musíte říci ano všemu: bolesti, nepohodlí, úzkosti, nejistotě a hněvu. Musíte se tomu podívat do očí, spřátelit se s tím a otevřít tomu svou náruč. Přichází to k vám k vyléčení. Není to nic, co byste měli odstranit z cesty jak nejrychleji je to možné. Není to shoda okolností, která nyní vstoupila do vašeho života. Když ignorujete řeč těla a udržujete vzdor k nemoci, je velmi těžké proniknout ke spirituální podstatě a smyslu onemocnění. Obklopuje ho příliš mnoho hněvu a strachu. Skutečné vnitřní svobody dosáhnete tehdy, když jdete čelit tváří v tvář svému onemocnění, bolesti a nepohodlí a také svým pocitům strachu a odporu. Přijměte je a pak se jich potichu a s otevřeným vědomím zeptejte: co mi chcete říct?
Ve vaší společnosti není samozřejmé být ke svému vlastnímu tělu důvěrní. Mluvit s ním jako s bytostí, která si zaslouží lásku a úctu, není považováno za přirozené. Společnost vám předkládá mnoho zidealizovaných obrazů o tom, jak by mělo vaše tělo vypadat, jakou by mělo mít formu a zdraví a co byste měli jíst a pít. Existují všechny druhy pravidel a norem o tom, jak vypadá dlouhý a zdravý život.
Všechny tyto zidealizované obrázky nenesou žádnou spojitost s cestou duše. Cesta duše je vysoce individuální. A proto se k tomu, abyste našli pravdu o nějaké nemoci, indispozici či nesnázi, kterou vaše tělo trpí, potřebujete naladit sami na sebe. A to velmi důvěrným způsobem, zapomenout na všechny ty obecné, často uměle vytvořené normy a pravidla. Jste žádáni, abyste uvolnili všechny tyto vnější normy a hledali svou vlastní pravdu hluboko uvnitř.
Tohle je pro vás obrovská výzva, neboť strach a panika, které se vás zmocňují v případě nemoci, vás nutí dívat se příliš rychle na autority mimo vás. Natahujete se k vnějším autoritám pro radu a pohodlí. Může to být lékař nebo expert v alternativní léčbě; v zásadě v tom není žádný rozdíl. Klíč je v tom, že kvůli strachu máte tendenci zříkat se své vlastní zodpovědnosti a částečně ji předat někomu jinému.
Samozřejmě není nic špatného na tom, vyslechnout si odbornou radu a často je to velmi rozumná věc. Vždy však musíte toto poznání uchopit uvnitř a zvážit ho svým vlastním srdcem. Pocítit, zda tato rada s vámi souzní či nikoli. Pouze vy jste opravdovým tvůrcem svého života, mistrem svého vlastního těla. Jedině vy sami víte, co je pro vaše vlastní tělo nejlepší. V nejhlubším smyslu slova jste tvůrcem svého vlastního těla. Protože nemoc představuje uvíznutou emoci, která je částečně za rozsahem vašeho vědomí, není vždy jednoduché pochopit, co onemocnění či příznak znázorňuje. Někdy může být velmi těžké zjistit, co se nám duše snaží tímto určitým onemocněním říci. V tom případě musíte jít dovnitř a důkladně prozkoumat sami sebe ve smyslu postupného uvědomování si druhu energie, jenž se projevuje v onemocnění, a toho, co se vám snaží říci.
Znovuzískání důvěry se svým vlastním tělem vyžaduje cvičení; není to samozřejmé. Nevzdávejte to příliš snadno. Když se zabýváte trvalými stížnostmi, zkuste je prozkoumat ještě jednou. Dopřejte si chvíli uvolnění a poté cestujte s neutrálním vědomím do míst ve vašem těle, kde se sama nemoc projevuje. Požádejte bolest či onemocnění, aby na sebe vzalo podobu živé bytosti a mohli jste s ní tak hovořit. Požádejte ji, aby se zjevila jako zvíře, dítě nebo lidská bytost. Anebo ji požádejte, aby se zjevila jako průvodce, v jakékoli formě. Použijte svou představivost! Představivost je drahocenný nástroj k objevení nejhlubších pohnutek své duše.
Když tak učiníte a zpozorujete, že vaše tělo odpovídá — formou obrazů či pocity — budete prožívat radost. Budete šťastní za znovuzískanou důvěru. Tělo k vám promlouvá a jeho role jakožto informátora je obnovena! Tohle je průlom. Jakmile si uvědomíte, že jste schopni poznat své tělo zevnitř a že jste jediní, kdo to může pro sebe udělat, budete cítit větší důvěru. Tato sebedůvěra vám zjednoduší pocítění toho, co se vám onemocnění snaží říci. Chrání vás před tím, abyste se vyhnuli odpovědím, které obdržíte od svého vnitřního já, jen proto, že neodpovídají obecným myšlenkám vnějšího světa. Důvěrnost s tělem je velmi drahocenná za všech okolností, ale především tehdy, když je tělo nemocné nebo v nesnázích. Způsob, jakým nechat své tělo promlouvat je láska. Nepodpoříte komunikaci se svým tělem, když se budete snažit odstranit onemocnění tím, že si budete fanaticky opakovat léčivé afirmace nebo vizualizace. To je stále forma boje či odmítání. Klíč je v tom, abyste pochopili smysl nemocné části svého těla. Když ho pochopíte, věci budou transformovány a emocionální bloky budou moci být odstraněny. Takto funguje léčivý proces — nebojovat tak či onak s onemocněním, ale přijmout ho jako přítele, který vám chce ukázat správný směr. Je těžké to pochopit, neboť nemoc vás děsí a rmoutí. Nicméně přijetí a pochopení vašeho onemocnění je jedinou cestou skutečného léčení. Nemoc vás chce přivést zpět domů.
Chronické a smrtelné nemoci
Účelem nemoci je získat lepší a hlubší pochopení sebe samého. Jakmile tak jednou učiníte a souhlasíte s vnitřním léčivým procesem, výsledkem je často fyzické zotavení. Přesto to tak nefunguje vždy. Některá onemocnění nezmizí dokonce ani tehdy, když jste klesli ke kořenům skrytých emocionálních blokád. To je případ chronických onemocnění. V případě chronického onemocnění existují přetrvávající fyzické problémy, které se stále opakují. Zvláště během zranitelných období, ve kterých více či méně ztratíte spojení se svým vnitřním já, se symptomy znovu vrací dokonce ve zvýšené míře. To může být skutečně demoralizující. Je proto důležité, abyste zvážili onemocnění z širšího pohledu.
Lidé s chronickým onemocněním podnikají skutečně obtížný úkol. Na úrovni duše souhlasili s tím, že budou čelit strachům, které se objeví v kontextu s jejich nemocí. Souhlasili s tím, že budou čelit zidealizovaným zobrazením toho, jak by se mělo v životě fungovat. Přijetí této výzvy značí velkou odvahu.
Často se to stává, že si duše vybere chronické onemocnění, aby určitý problém vyřešila velmi soustředěně. Onemocnění vás pokaždé vrhá zpět do určitých emocí. Existuje emocionální vzorec, který tuto nemoc doprovází. Opětovné zabývání se těmito emocemi je skutečně těžký úkol, ale přináší mnoho plodů pro duši.
Poměrně často mají tyto životy velkou hloubku a vnitřní bohatství, které není ostatním vždy zřejmé. Proto není podporující neustálá snaha či naděje na zlepšení zdravotního stavu. Faktem je, že onemocnění často postupuje spirálovitým pohybem, pomáhá vám růst na vnitřní úrovni ve stoupajících kruhových pohybech, ačkoli patrně pokaždé znovu upadnete do stejných fyzických příznaků. Na spirituální úrovni se nevracíte zpět, ale dosahujete větších hloubek v zacházení s emocemi, které jste v minulosti, a dokonce možná i v minulých životech, přehlíželi.
To platí také pro dědičné či vrozené fyzické vady. V této souvislosti někdy mluvíte o karmě, ale já jsem v tomto pojetí opatrný, neboť máte sklon spojovat si karmu se zločinem či trestem. Takhle to nefunguje. Duše má opravdovou touhu plně poznat sebe samu a být volná. Tohle je její nejhlubší touha. Vycházejíc z tohoto horoucího přání často přebírá onemocnění, churavost a fyzické vady, které ji pomáhají dosáhnout svého cíle. Není to zajisté otázka splácení vašich dluhů. Je to hluboký záměr osvobodit se a někdy nejlepším způsobem, jak se osvobodit, je prožít extrémně těžké okolnosti uvnitř svého vlastního těla. K tomuto záměru můžeme mít jen tu nejvyšší úctu, zvláště ve vaší společnosti, kde zidealizované obrazy podporují to, jak být funkční, užiteční, krásní a úspěšní. Tyto zidealizované myšlenky ještě ztěžují žití vašeho života s hendikepem, abyste ho i přesto zažívali smysluplně a radostně.
Nakonec bych chtěl říci něco o nevyléčitelných, trvalých onemocněních. Někdy bude zřejmé, že někdo onemocnění nepřežije. Tělo postupně onemocnění podléhá. „Pozemský rámec“ nepřetrvává. Co v tom okamžiku dělá duše nacházející se uvnitř těla? Jakmile odoláváte onemocnění, nemůžete se spojit se svou duší a se svým vnitřním věděním, které vám říká, že je čas rozloučit se. Někdy dopředu cítíte, že musíte odejít, ale tato myšlenka udeří s takovou hrůzou a smutkem, že se snažíte bojovat. Jste horliví zkusit další léčbu nebo počkat na uvedení nové medicíny.
Je to naprosto pochopitelné a jistě nechci odsuzovat tento postoj, ale strašlivě si tím ubližujete. Když tento boj propustíte a dovolíte smrti, aby přišla blíž, zjistíte, že smrt není protivníkem, ale spíše přítelem. Smrt vás z boje propouští.
Když souhlasíte s tím, co vám chce nemoc říci, projdete několika stádii předtím, než skutečný proces umírání nastane. Tato stádia se týkají postupného opouštění všech pozemských věcí — vašich milovaných, vašeho pozemského prostředí, vašich smyslů, kterými pozorujete vše kolem sebe. Je to krásný a přirozený proces.
Byla by škoda zastínit tento proces bojovným postojem, ve kterém se snažíte držet života za každou cenu. Často se tím tělo natolik oslabí, že se již dále nevyplatí žít. Propusťte to. Smrt je osvoboditelem, který je zde proto, aby vám sloužil. Smrt není vašim nepřítelem. Smrt vás přivádí do nového života.
Když jste s někým, kdo je nevyléčitelně nemocný, a cítíte, že tato osoba ví, že umře, pokuste se s ním o tom hovořit jemně a starostlivě. Pro osobu, která umírá, je to úleva. Nejdražší a nejvzácnější věcí, kterou můžete pro umírající osobu udělat, je sedět vedle ní a držet ji za ruku. Neexistuje nic dalšího, co byste měli vědět nebo udělat, když doprovázíte umírající osobu.
Závěrečná péče je ve vaší společnosti velmi důležitá. Jednoho dne tomu budete všichni čelit ve své vlastní rodině nebo okruhu přátel. Jednoduše buďte přítomní s umírající osobou a vnímejte cestu, která přichází. Pociťte pozoruhodný, mocný moment, ve kterém duše opouští tělo a vrací se zpět do jiné říše, do svého domova.
Neuvažujte o onemocnění, které vás vede ke smrti jako o nepříteli, se kterým nakonec prohrajete. Tohle není boj. Smrt vskutku často přichází proto, aby vás zprostila ještě větší bolesti a utrpení. Zajisté nejste ten, kdo něco ztrácí. Ve své cestě budete pokračovat, jen jiným způsobem.
Někdy existují určité záležitosti, které byste rádi během tohoto života prožili nebo překonali a nemohou tak být dokončeny. To vás může rmoutit a nejen vás, ale i ty, kteří stojí za vámi. Přesto vás žádám, abyste to opustili v míru, neboť zde funguje hlubší moudrost, která přivede vás a vaše milované opět dohromady v nových a lepších
podmínkách. Jednoho dne budete opět spolu a budete oslavovat život.
Dnes je mojí největší prosbou s ohledem na nemoc, abyste ji přijali opravdově. Obklopili nemoc láskou a vědomím a nechali ji, aby vás vedla do hlubšího pochopení vás samých. Svěřte se nemoci a dovolte si vstoupit do hlubší komunikace se sebou samými. Odevzdání neznamená být kvůli vaší nemoci pasivní či zahořklí, ale spolupracovat s ní aktivním způsobem jako přítel.
Všechny vás objímám svou láskou a žádám vás, abyste cítili moji přítomnost, přítomnost Kristovské energie. Pociťte lásku, která je dostupná všem ve zdraví i v nemoci. Je zde tolik lásky všude kolem vás a vy ji můžete cítit, jakmile propustíte svá hodnocení. Máte tolik soudů ohledně toho, co děláte a co si nezasloužíte, ohledně toho, co děláte správně a co špatně, ohledně všech věcí, které stále chcete udělat a dosáhnout. Propusťte je. Láska je přítomná pro všechny z vás tady a teď.